Dne 1. ledna 2026 se stal novým ředitelem Pražského jara, o. p. s., Robert Hanč, jenž byl předtím druhým mužem České filharmonie. 1. prosince 2025 jej schválila do funkce na doporučení mezinárodní výběrové komise správní rada Pražského jara a den později obdržel jmenování od tehdejšího ministra kultury Martina Baxy. Prohlásil, že „převzít vedení festivalu s tak bohatou historií a mezinárodním renomé je pro mě opravdovou ctí a velkým závazkem“. Pan ředitel (správně by měl mít titul generální ředitel, protože Jaro má i uměleckého ředitele) poskytl Polyharmonii exkluzivní rozhovor.

„… ani v dnešní digitální době neubývá hladu po živém umění, ba naopak. Naši blízkou budoucnost vlastně vidím v návratu k autenticitě. Pokud si i do budoucna udržíme mimořádnou kvalitu a budeme dost otevření, o českou hudbu nemám strach“.

Fota Pražské jaro / Pavel Šinagl.

Pane řediteli, od vašeho jmenování ředitelem Pražského jara uběhly více než čtyři měsíce, instituci jste plnohodnotně převzal v lednu, takže je brzy na hlubokou analýzu, takže budu jen opatrně našlapovat. Lze už říci, v jaké je náš nejznámější festival převážně klasické hudby kondici? V čem jste překvapen?

Festival je na tom velmi dobře. Umělecky výborně. Dramaturgii letošního ročníku považuji za skvělou, neboť je pestrá a je vyvážená – od hudby barokní po hudbu soudobou, od velkých symfonických koncertů až po hudbu komorní. I letos v Praze během května vystoupí slavné orchestry, významní dirigenti, přední sólisté, výrazné komorní soubory. Nechybí edukační programy, například masterclassy nebo projekt SpringTEEN, a další nejrůznější akce mimo sály… V našem hlavním stanu v Hellichově ulici se již cítím jako doma, a to hlavně díky „mému“ týmu. Sedli jsme si lidsky i pracovně, což je pro mě základ.

V České filharmonii jste asi nebyl nucen jednat s politiky, byrokraty, byznysmeny, opečovávat společenské niveau. Možná více než kdysi mají význam pojmy předstírání, maska. Jak vám to s nimi jde?

  V České filharmonii jsem jako jeden z členů vrcholového managementu jednal i s politiky a byznysmeny, jak je nazýváte, ale pro mne to byli partneři, kteří nám pomáhali. Budování vztahů patřilo k mé práci i tam. Má-li Česká filharmonie nebo Pražské jaro dobře sloužit posluchačům, Praze a České republice, hudbě a hudebníkům, potřebují mnoho silných partnerů, což znamená být v kontaktu jak s lidmi z byznysu, tak s politiky. Stavění mostů mezi Pražským jarem na straně jedné a státem, městem, firmami a dalšími subjekty na straně druhé beru jako důležitý úkol, nevidím ho jako nutné zlo. Na spolupráci s festivalovými partnery se moc těším – jde nám o společnou věc, máme zájem nabídnout české společnosti kvalitní hudební festival.

O plánech a obsahu se snad dozvím více později. Zastavme se letmo u formy. Kdykoli navštívím sídlo festivalu na Malé Straně, mám neodbytný pocit stísněnosti. Možná jej máte také, byl-li jste řadu let zvyklý na vzdušné Rudolfinum. Uděláte s tím něco v blízkém budoucnu nebo máte v plánu přesídlit v dalším desetiletí Pražské jaro třeba do Vltavské filharmonie? Navíc vaším domácím sálem je bývalý kostel sv. Vavřince, což není zrovna reprezentativní vizitka největšího festivalu…  

V Hellichovce je nám sice těsno, ale genius loci Malé Strany a blízkost „našich“ sálů, Rudolfina a Obecního domu, jsou k nezaplacení. Ale ano, s plánovaným rozšířením týmu se samozřejmě zamýšlíme nad tím, jestli máme hledat nové prostory, nebo citlivě upravit ty stávající. O tom chceme jednat s Prahou 1. Pokud jde o Kostel sv. Vavřince, skvěle slouží jako doplňkový sál pro komorní koncerty i exkluzivní společenská setkání. Pro největší koncerty nám (a celé Praze!) stále chybí moderní kulturní centrum s velkým symfonickým sálem a středně velkým sálem komorním. Projekt Vltavské filharmonie proto podporuji já i moji kolegové, s nimiž budu usilovat o to, aby v ní i Pražské jaro nalezlo svůj domov a zázemí, které odpovídá postavení festivalu světového významu.

Festivalový tým je až na výjimky neobvykle personálně fixní. Máte velké plány a ty si vyžádají nové lidi. Nastanou změny?

Ano, počítám s rozšířením týmu. Už letos se k nám přidá nová marketérka a jeden nový fundraiser. Zároveň se upraví jeho struktura. Stručně řečeno z jednostupňového řízení, kdy byli všichni podřízeni řediteli, přecházíme na řízení dvoustupňové.

Foto Pražské jaro / Lada Nayevo Grechová.

Určité identifikační hodnoty, jako je například značka se vším, co s ní souvisí, která má značnou cenu, se nemění. Některé věci však měníte, jako třeba v tříletém cyklu grafiku a vizualizaci. Zachováte v budoucnu tuto výtvarnou metamorfózu? 

Otázka cyklického obměňování vizuálního stylu byla předmětem úvah s porotci loňské soutěže, ze které vzešla letošní nová vizualizace. Zatím jsme se rozhodli to nechat otevřené. Uvidíme, kam nás za tři roky dovede spolupráce s novým studiem Oficina.

Jak budete měnit ve spolupráci se správní radou a uměleckou radou akcenty, případně rozšiřování vějíře festivalu?

Začali jsme tvořit strategický rámec, který bude naším společným dílem. Přeji si, aby Pražské jaro neřídili pouze lidé, ale (hlavně!) myšlenky, a to ne myšlenky ředitele festivalu, ale naše společné. Přál bych si, aby za novou vizí stál celý festivalový tým, umělecká, správní, dozorčí rada, ale také partneři, sponzoři a donoři, až po tým v první linii, tedy šatnáře a uvaděčky, bez jejichž lidského přístupu a péče by zážitek našich posluchačů nebyl kompletní. Aby každého z nás bavilo vizi naplňovat a aby nás na cestě k jejímu naplnění vedly stejné hodnoty, jakými jsou umělecká integrita, udržitelnost či služba.

Náš plán bude mít čtyři strategické oblasti – demokratizaci, hudební vzdělávání, partnerství a dramaturgii. V té první jde o zpřístupňování hudby skrze technologickou, teritoriální a termínovou expanzi – pracovně jim říkáme „3T“. V edukaci plánujeme celou řadu projektů, kupříkladu vzdělávací koncerty v podání zahraničních orchestrů nebo program pro budoucí hudební manažery. Třetí strategickou oblastí jsou mezioborová partnerství s muzei a galeriemi, divadly, tanečními soubory, se školami. A co se týče programů, máme řadu podnětů, kupříkladu rezidence orchestrů. 

Musím ale zdůraznit, že nepůjde o revoluční přerod, ale spíše evoluci. Naše plány budou záviset na momentálních možnostech. Se správní, dozorčí a uměleckou radou a s kolegy z festivalového týmu samozřejmě zachováme to, co už roky tvoří naše DNA – mimořádně různorodou a žánrově i stylově vyváženou dramaturgii, která do Prahy přiváží absolutní uměleckou špičku. To je základ, na kterém budeme stavět a který nebudeme měnit. Festival se ale trochu rozkročí – žánrově, technologicky, teritoriálně a termínově a otevře se více vůči edukacím.

Tým Pražského jara včetně externistů.

Jestli jsem pochopil správně vaše vize obsažené ve vaší strategické koncepci na roky 2026-2037, láká vás nějak zaplňovat prostor mimo Pražské jaro a Klavírní festival Rudolfa Firkušného, zvláště asi podzim, zimu a předjaří. Můžete být pro čtenáře Polyharmonie konkrétní? Předpokládám, že jste měl na mysli Pražským jarem pořádané speciální projekty v Praze… Nebo se to týká i regionů? Co si mám pod tím představit?  

Jde o čas mezi letní Dvořákovou Prahou a jarním Pražským jarem, kdy Praha například nehostí žádné zahraniční orchestry. Chtěli bychom tento prostor vyplnit. Prvním krokem bude asi rozšíření Klavírního festivalu Rudolfa Firkušného, druhým (ve vzdálenější budoucnosti) nový projekt v únoru či březnu.    

Koncerty „navíc“ samozřejmě budou stát hodně peněz. Kde je vezmete, když si PJ po celou dobu od roku 1990 stýská na nedostatek financí?

Financování koncertů a projektů nad rámec současného programu bude nutné řešit systémovou změnou. Naším prvním krokem bude vytvoření dostatečně robustní fundraisingové infrastruktury. Současný dvoučlenný fundraisingový tým Pražského jara je ve srovnání s týmy zahraničích festivalů nebo České filharmonie či Smetanovy Litomyšle poddimenzovaný, proto ho rozšíříme tak, aby odpovídal našim novým ambicím.

O čem jsme teď hovořili asi souvisí s vaším strategickým cílem Demokratizace umění s mottem – „Festival Pražské jaro věří, že klasická hudba může oslovit každého a lidé by k ní měli mít co nejširší přístup“. Jak moc je to pro vás osobně důležité a jakou konkrétní úlohu v tom hrají současné technologie?

Demokratizace umění pro mě není pouze manažerské heslo, je to vnitřní přesvědčení. Věřím, že klasická hudba není výsadou úzké skupiny lidí, ale univerzálním jazykem, který dokáže mluvit ke každému, pokud mu k ní otevřeme dveře.

Současné technologie hrají v tomto procesu roli klíčového spojence, protože odbourávají fyzické bariéry – díky přenosům a streamům a digitálním knihovnám můžeme být v obývacích pokojích nebo školách po celé republice. Hudba tak už není limitována kapacitou sálu nebo bydlištěm posluchače.

Jako člověka dojíždějícího do Prahy mě zejména zajímá Středočeský kraj, který oplývá hudbou. Jak takový projekt bude vypadat? Seženete umělce, které i zaplatíte, sestavíte program a vaši partneři, třeba právě Středočeský kraj, zaplatí pronájem lokace a propagaci? Asi nelze čekat, že by se na těchto „spanilých jízdách“ finančně podílelo ministerstvo kultury, které má teď šetřící filozofii… Nebo všechno zaplatí mecenáši? 

Skutečně se zamýšlíme nad rozšířením pražskojarních aktivit do Středočeského kraje a nad novými formáty, které budou zajímavé pro publikum, umělce i partnery.  Financování takovýchto projektů by mělo být vždy vícezdrojové.

Hledání historických či neobvyklých koncertních lokací a pořádání hudebních projektů je zajímavá myšlenka, i když není ve světě nová. Vnímáte potenciální riziko selektivnosti? Například střední Čechy mají na kulturu nějaký budget. Pakliže bude o vaše projekty zájem a jestli se nezmění očekávaná skrblická politika státu, bude muset mezi podporovanými hudebními projekty vybírat koho vyškrtne a koho podpoří… Nehrozí, že podporou vašich projektů by mohli zaniknout jiné, jistě ne tak prestižní, ale pro podhoubí kraje možná důležité? A není na místě položit si legendární otázku – cui bono?

Vaše obava je legitimní, ale v případě Pražského jara vnímám naši roli v regionu opačně – ne jako hrozbu pro stávající podhoubí, ale jako jeho katalyzátor. Naše plány ve Středočeském kraji jsou v tuto chvíli koncipovány jako komorní řada, ne jako masivní expanze, která by měla ambici vyčerpat krajské rozpočty. Naším cílem není nahradit lokální festivaly či spolky, které tvoří nedocenitelnou kulturní tkáň regionu. Naopak, věříme, že značka Pražské jaro může do regionálních lokalit přitáhnout nové publikum i soukromé partnery, ze kterých může v budoucnu profitovat rovněž místní scéna.

Otázka cui bono má v našem podání jasnou odpověď: ve prospěch posluchače a daného místa. Unikátní koncert v neobvyklé lokaci často přitáhne pozornost k památce či místu, které by jinak zůstalo stranou zájmu. Nepřicházíme tedy zdroje brát, ale skrze naši prestiž a mediální dosah chceme kultuře ve středních Čechách dodat nový impulz, který místní komunitu spíše posílí, než aby ji oslabil.

Ve svém bussines plánu správně uvádíte, že mimo festivaly, jejichž termíny jsou limitující, do Prahy až na výjimky vůbec nezajíždějí kvalitní zahraniční orchestry, i když to platí i o domácích špičkových „regionálních orchestrech“. Vaší ambicí tedy je, aby Jaro přivezlo orchestry z Berlína, Mnichova, Amsterdamu, Paříže, Budapešti, USA, Kanady… kdy se jim to bude v rámci turné hodit? Kde ale na to vezmete nutné miliony navíc?

Ano, přál bych si, aby Praha měla přístup k zahraničním orchestrům i mimo letní Dvořákovu Prahu a jarní Pražské jaro, tak jako ho mají kupříkladu v Amsterdamu, Berlíně, Hamburku, Paříži či Londýně. Pokud zvažujeme listopad, únor nebo březen, trefujeme se přesně do období, kdy na turné bývá mnoho orchestrů, což z hlediska honorářů podporuje konkurenční prostředí. Honoráře budou velmi rozumné, když se vybranému orchestru za pomoci festivalu koncert v Praze podaří naplánovat kupříkladu tak, že bude navazovat na koncert v Berlíně a předcházet koncertu ve Vídni – Praha je na cestě, nemusí se létat, cestuje se vlakem, nástroje se přepravují po souši a odpadá nutnost nekoncertních dnů, kdy se pouze cestuje, protože jsou příliš velké vzdálenosti. To vše vede k úsporám.

Zmínil jsem Firkušného festival. Nemáte pocit, že by si zasloužil renesanci, více kreativního kyslíku? 

Jak jsem zmínil, chceme tento festival trochu rozšířit a dát mu větší programovou dynamiku.

Nezasloužila by si personální a koncepční obměnu i mezinárodní soutěž? Má sice vysoký kredit a je specifická, ale mezi světovou top elitu zatím nepatří, i když by tam patřit měla… 

Tady bych vám možná trochu oponoval. Soutěž Pražské jaro má mimořádnou kvalitu a mimořádný mezinárodní kredit. Jen do letošního ročníku jsme přijali 470 přihlášek z 41 zemí světa. Pro řadu mladých hudebníků je úspěch v soutěži Pražské jaro vysněnou životní metou. Samozřejmě i zde je ale prostor, jak nejen samotnou soutěž, ale zejména „posoutěžní“ servis pro naše laureáty dále zlepšovat. Dalším logickým krokem je tedy vytvoření programu, který pomůže oceněným hudebníkům nastartovat profesionální kariéru.

Dalším bodem vaší strategické vize je edukace. Pro festival jistě není možný propracovaný systém práce s dětmi a mládeží České filharmonie, takže sdělte hudební veřejnosti, v čem bude konkrétně spočívat hudební edukace Pražského jara.

I na tom nyní pracujeme v našem týmu. Některými z možností jsou program pro hudební manažery, koncerty pro školy nebo rodiče s dětmi v podání zahraničních orchestrů nebo třeba mládežnický orchestr. A spadá sem i rozvoj již zmiňované pražskojarní soutěže.  

Termín Partnerství lze naplnit mnohým obsahem. Partnerství s drobnými filantropy i korporátními sponzory, s aktivními hudebními institucemi typu operní divadla, neziskovkami jako jsou například MenART, Akademie komorní hudby, Nadační fond Magdaleny Kožené, České muzeum hudby, House of Lobkowitz a jeho Rodný dům Antonína Dvořáka… Jaký obsah tedy bude mít „partnerství“ za nějaký čas v novém Pražském jaru?

Jste na mě moc rychlý – ve své nové roli nejsem dlouho, jen několik týdnů, a nový strategický plán teprve vzniká. Abych aspoň naznačil, jednou z možností je mezioborový tematický festival.

Zvídavost ve mně budí vaše touha o nových impulsech a tématech v dramaturgii festivalu. Například větší kreativita v žánrech opera a jazz zní hodně zajímavě. Dokonce bych si uměl představit malý exkluzivní jazzový festival pod egidou Jara. Nicméně to by chtělo speciální „producenty“ a hodně peněz. Můžete zkonkrétnit vaši vizi, případně prozradit aspoň nějaké novinky blízké budoucnosti?

O tom zatím nejsem připravený hovořit.

Výraznou součástí festivalové nabídky je soudobá a současná hudba Prague Offspring. Kdysi to byl skvělý nápad a asi za to sklízíte v cizině uznání. Jsou čtenáři Polyharmonie, kterým se zdá, že je to na úkor klasicky klasické hudbě. Co byste jim vzkázal?

Rozumím tomu, že pro milovníky prověřených uměleckých děl může být radikální modernita výzvou, ovšem každé dílo, které je dnes klasikou, ať už jde o symfonie Beethovena nebo opery Mozarta, bylo ve své době hudbou současnou, která často šokovala a provokovala. Pokud bychom rezignovali na hledání nových cest, z festivalu bude pouhé muzeum.

Věřím, že Prague Offspring nejde proti tradici, ale že je její přirozenou protiváhou. Je to laboratoř, i díky níž je Praha živým kulturním centrem, nejen krásným skanzenem. Naším cílem bude nabízet i do budoucna obojí – dopřát našim posluchačům dokonalé provedení Mahlera či Dvořáka a zároveň jim umožnit být u zrodu něčeho, co se klasikou možná stane v příštích desetiletích. Základem je přijít na Prague Offspring s otevřenou myslí. Ta energie, a hledání nových zvuků umějí být osvěžující.

Výrazným komunikačním doplňkem s mládím je SpringTEEN. Budete tento koncept nějak rozvíjet nebo jinak modelovat? 

SpringTEEN vnímám jako trefu do černého, jako projekt mimořádně úspěšný. O jeho případném rozvoji jsme ale v týmu zatím detailněji nemluvili.

Rozkvět Pražského jara a Svatovavřineckou sezonu zachováte, změníte nebo zrušíte?

O Rozkvětu Pražského jara jsme s kolegy debatu zatím nevedli. Svatovavřineckou sezonu, jarní i podzimní část, chceme nejen zachovat, ale dále rozvíjet. Genius loci Prahy 1 a Kostela sv. Vavřince k tomu vybízí.

Budu citovat z vaší koncepce: „Předložená koncepce pracuje s celkovým zvýšením ročního rozpočtu festivalu zhruba o padesát milionů korun, k němuž dospěje postupně v průběhu následujících let s pomocí vícezdrojového financování. Přestože se v součtu jedná o významnou finanční částku, jsem přesvědčen o jejím opodstatnění. K navýšení rozpočtu festivalu by mělo docházet plynule v průběhu let 2026-2032 při zapojení všech dostupných zdrojů: výnosů ze vstupného, sponzorské a dárcovské podpory, příspěvku MK ČR, hlavního města Prahy a po rozšíření festivalu do dalších míst Středočeského kraje také s krajskou podporou.“ Vlastně základem všeho, o čem jsme dosud mluvili, jsou peníze. Nechci být negativistický jako pohádkový doktor Dolittle, ale jste připraven na jednání s politiky, jejichž nomen omen je šetřit, se sponzory a mecenáši nebo na zvýšení cen vstupenek? Jak to tedy je a bude?

Finance jsou samozřejmě důležité, ale nejsou cílem. Naše nová vize nebude stát na prostém natahování ruky, ale na atraktivitě a smysluplnosti (!) našich projektů. Jsem přesvědčen, že pokud přineseme programy, které budou skvělou službou posluchačům, Praze i české kultuře, zdroje se najdou. Partneři a politici totiž neinvestují do čísel v excelovské tabulce, ale do prestiže, kvality a kulturního dopadu, který Pražské jaro bezesporu reprezentuje. Pokud bude obsah festivalu neodolatelný, bude i jeho financování logickým vyústěním společného zájmu.

Vraťme se z budoucnosti na chvíli do minulosti. Historie Pražského jara je jedinečná a hlubokou stopu v ní otiskli i čeští velikáni. Jak vnímáte dva geniální dirigenty a letošní jubilanty – Rafaela Kubelíka a Jiřího Bělohlávka? A jaké pražskojarní osobnosti a čím vám jsou blízké?

Význam obou umělců je pro náš první festival zcela klíčový. Rafael Kubelík stál u samotných kořenů, když v roce 1946 Pražské jaro spolu zakládal a po desetiletích v emigraci se stal symbolem jeho znovunabyté svobody. Jiří Bělohlávek pak na tuto tradici navázal jako dlouholetý prezident festivalu, jeho pravidelný dirigent a garant mimořádné kvality.

Z dalších osobností je třeba zmínit Romana Bělora a Olega Podgorného, kteří festival z pozice ředitelů vedli v součtu přes 30 let a bezpečně jej provedli i mnoha složitými obdobími. Pro festival zásadní byli rovněž Firkušný a Bernstein – nejen v jeho začátcích, ale také později, když mu po pádu komunistického režimu pomohli vrátit jeho prestiž.

Robert Hanč s manželkou diskutují s bývalým ředitelem Pražského jara Romanem Bělorem. Foto Pražské jaro / Václav Hodina.

Řadu let jste spoluutvářel cestu České filharmonie, nyní je to Pražské jaro. Obě instituce jsou normotvorné a mají úžasnou historii. Jak to vnímáte, co to pro vás osobně znamená?

Pražské jaro vnímám jako vlajkovou loď českých festivalů, loď, která udává tón – špičkovou dramaturgií, standardy organizace, inovacemi… Cítím velkou odpovědnost. Mým úkolem je zajistit, aby tento symbol české kultury zůstal nadále živý, inspirativní a aby sloužil jako dobrý vzor. Tuto svou roli nepřijímám s pýchou, ale s hlubokým respektem k práci generací přede mnou.

Z konkurenčních českých festivalů má asi největší ambice Smetanova Litomyšl, která je nejen „národní“, ale touží být „českým Salcburkem“. Vnímáte ji jako užitečnou konkurenci nebo jako ohrožení, například v boji o sponzory, peníze a přízeň médií?

Ambice Smetanovy Litomyšle vnímám velmi pozitivně. Označení „český Salcburk“ bych jí samozřejmě přál, protože silné regionální festivaly jsou pro kulturní zdraví země klíčové.

Co se týče sponzorů a médií, trh se samozřejmě vyvíjí, ale Pražské jaro má svou unikátní identitu – je festivalem evropského typu, má hlubokou mezinárodní tradici spojenou s historií této země, je ukotveno v nezaměnitelném „genius loci“ hlavního města Prahy. Je to zkrátka jiný typ festivalu.

Váš bývalý zaměstnavatel, Česká filharmonie, má výsadní postavení na Dvořákově Praze, v Litomyšli i u vás. S nadsázkou bych řekl, že je prvotřídní nevěstou. Bude jí v Pražském jaru po celou dobu vaší mise?

Česká filharmonie je bezpochyby naším národním stříbrem a její postavení na Pražském jaru bylo, je a vždycky bude velmi silné – je to přirozené partnerství dvou špičkových organizací. Zároveň je důležité střežit, co náš první festival definuje ze všeho nejvíce, tedy pestrost.

Pražské jaro musí zůstat otevřeným oknem do světa, a jako takové má nabízet co možná nejširší paletu výjimečných interpretů. Kdyby jakýkoli umělec nebo těleso, byť prvotřídní, dostal příliš mnoho prostoru, utrpěla by tím právě ona rozmanitost. Cílem tedy nemůže být uplatňovat Českou filharmonii častěji, ale spíše usilovat o to, aby její vystoupení na festivalu byla organickou a vyváženou součástí jeho bohatého mezinárodního programu.

Lze u hudebního festivalu hovořit o nezávislosti nebo je to nonsens?

Pražské jaro není izolovaný ostrov, ale živý organismus v těsném vztahu s okolím. Naši činnost definuje multizávislost. Ekonomická, kdy jsme závislí na veřejných rozpočtech a soukromém a korporátním dárcovství, umělecká, kdy závisíme na možnostech umělců a společenská, kdy našim hlavním posláním je sloužit našim posluchačům, jsme tedy „závislí“ i na nich, na jejich zájmu a vkusu.

Klíčem k úspěchu podle mě není absolutní nezávislost, ale spíše integrita. To, co si musíme úzkostlivě hlídat, je autonomie v rozhodování. I když jsme finančně či organizačně provázáni s mnoha partnery, konečné slovo o tom, co se bude hrát a proč, musí zůstat vždy v rukou festivalu. A naše síla spočívá v tom, že dokážeme tyto různé tlaky vybalancovat tak, aby výsledkem byl špičkový umělecký zážitek bez kompromisů.

Letošní pražskojarní ročník má opět prvotřídní nabídku. Ptát se co byste doporučil, by bylo nošením sov do Athén a v roli nejvyššího intendanta nemůžete upřednostnit jeden koncert před jiným, takže se zkusím zeptat, které projekty si nenecháte ujít a určitě je navštívíte?

Bude-li to možné, navštívím je všechny. A nebudu v tom sám, Josef Třeštík a další moji kolegové udělají totéž. Opravdu se ale těším na koncerty pěvkyně, dirigentky a herečky Barbary Hannigan, rezidenční umělkyně festivalu. Ona je opravdový fenomén.

Ročník 2026 není vaším dítětem, bude jím však rok 2027, na němž jistě intenzivně pracujete. Na rozdíl od České filharmonie jako dux budete jednat s politiky a byrokraty. Máte jistotu, že získáte pro festival více peněz?

Myslím si, že žádný ročník nebude mým dítětem. Vždy se jedná o společné úsilí – mé, mých kolegů z festivalového týmu, správní, dozorčí a umělecké rady, dárců a partnerů. Co se týče financí, já i moji kolegové uděláme maximum, abychom více peněz získali, a mohli tak náš festival dále rozvíjet. 

Mimochodem je pro festival stále ještě optimálním řešením škatulka obecně prospěšné společnosti?

Lepší forma momentálně není. Myslím si ale, že manažer si musí projít celým ročním cyklem, aby si mohl na určité věci utvořit relevantní názor. U nás ten cyklus zahrnuje jarní část Svatovavřinecké sezony (koncerty v Kostele sv. Vavřince pod Petřínem), mezinárodní hudební soutěž, samotný festival, podzimní část Svatovavřinecké sezony a Klavírní festival Rudolfa Firkušného. To všechno spadá pod Pražské jaro.

Máte značné zkušenosti a přehled o hudebním životě nejen v České republice. Co si myslíte o současnosti a blízkém budoucnu českého hudebního života? Jste spokojený, nespokojený nebo to neřešíte?

Spokojenost je v umění nebezpečný stav, vede ke stagnaci. Jsem fascinován kreativitou našich umělců, ale mírně znepokojen infrastrukturou a financováním. Aby česká hudba i v budoucnu obstála, potřebuje moderní sály a odvahu programově riskovat. Pražské jaro vnímám jako motor změn, který nesmí jenom oprašovat minulost, ale definovat, co je „současná klasika“.

Na druhou stranu ale spokojený jsem, s tím, že ani v dnešní digitální době neubývá hladu po živém umění, ba naopak. Naši blízkou budoucnost vlastně vidím v návratu k autenticitě. Pokud si i do budoucna udržíme mimořádnou kvalitu a budeme dost otevření, o českou hudbu nemám strach.

Kromě profesionálního manažera jste také lidská bytost. Mohl byste poodhalit vaše nitro a sdílet svůj vnitřní pocit s úkolem, který jste s Pražským jarem přijal a snad i formulovat svoji vizi, kde a jaký by měl být festival na konci vaší mise.

Přál bych si, aby bylo Pražské jaro, až ho budu předávat svým nástupcům, zase trochu silnější než doposud a aby hlavně velmi dobře sloužilo – posluchačům napříč Českou republikou, našemu hlavnímu městu a naší zemi, hudbě a hudebníkům. Chtěl bych, aby bylo nadále nositelem jména, které přitahuje zájem a pozornost nejlepších interpretů světa, stejně jako tvůrců, a aby bylo ceněným partnerem, špičkovým a přívětivým zaměstnavatelem a předmětem hrdosti Čechů a respektu Evropanů. 

Každého člověka, který je mi sympatický, se ptávám, jaká myšlenka jej provází životem, nebo-li jaké má motto, má-li nějaké?

Děkuji Vám za ta vlídná slova. Velmi si jich vážím. Co je moje motto? Teď se samozřejmě váže k Pražskému jaru. Život jako partitura, v níž nejkrásnější melodii tvoří služba posluchačům, našemu hlavnímu městu a zemi, hudbě a hudebníkům.

Robert Hanč (49 let) je český hudební manažer a pedagog, absolvent Konzervatoře Pardubice v oboru klarinet a Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v oborech anglistika, amerikanistika a muzikologie. Své vzdělání si dále rozšířil o studijní stáže na Queen’s University a University of London. V letech 2005–2011 byl manažerem orchestru Filharmonie Brno, v letech 2011–2025 generálním manažerem a posléze také uměleckým ředitelem České filharmonie.

Luboš Stehlík