„Setkání s Bachovou hudbou mě vždy naplňovalo bázní. Jeho tvorba se zdá být naprosto nedotknutelná, současně však neodolatelně vábivá. Duchovně nejpůsobivější hudbu ponechával Bach altovému hlasu. Ten zpívali buď výjimečně talentovaní chlapci, nebo dospělí falzetisté, kontratenoristé, a jedním z nich jsem i já,“ říká hrdě v úvodu k jednomu ze svých koncertů ze série LIVE from London Barnaby Smith. Se zřejmým nadšením a pocitem uspokojení ze své práce pokračuje: „Někteří teologové zacházejí až tak daleko, že tvrdí, že part altu v Bachově hudbě symbolizuje Ducha svatého.“ Barnaby, všestranně nadaný kontratenorista, dirigent, umělecký vedoucí a producent mezinárodně uznávaného souboru VOCES8 a nadace VOCES8 Foundation, nám dnes potvrzuje to, co jsme už dlouho očekávali: „VOCES8 je nejstreamovanějším klasickým vokálním ansámblem na světě.“

Barnaby Smith. Foto Andy Staples.

Váš hlas společně s The Illyria Consort můžeme slyšet na sólových nahrávkách Händelovy a Bachovy hudby. Jak se vám daří najít čas k sólovému vystupování a nahrávání, když jste tak zaneprázdněn s VOCES8?

Občas někde sólově vystupuji. Moje časová kapacita je velmi omezená, protože jsem stále s VOCES8, a když nejsem s nimi, diriguji nebo se věnuji něčemu dalšímu. Snažím se připravit jeden až dva recitály ročně, je-li to možné. Sólově jsem přestal zpívat v tak mladém věku, že jsem vlastní album nikdy nenatočil. Když jsme potom čekali dítě, napadlo mě, že to bude začátek konce. Možná bych měl něco nahrát, než se dítě narodí, říkal jsem si. Nahrávku Händelovy hudby jsme připravili i díky covidu, neměli jsme zkrátka nic lepšího na práci. Zavolal jsem svým kamarádům ze studií a řekl jsem: „Přijďte do našeho centra, něco podnikneme.“ Přátelím se s Bojanem Čičićem, skvělým barokním houslistou. Vede Akademii staré hudby, kde jsem se s ním také poprvé setkal. The Illyria Consort je jeho vlastní soubor a osobně si do něj vybírá ty nejlepší hráče, proto s nimi spolupracujeme. Původně jsme plánovali nahrát jen čtyři skladby. Výsledek se nám líbil, a tak jsme nahráli celé album. Zrodila se tím další část mé kariéry.

Barnaby na festivalu Bach de Lausanne v roce 2024 ve Švýcarsku. Foto Daniel Muster.

Barnaby, navzdory vaší sólové kariéře si nepamatuji, že byste s VOCES8 zpíval sólo, není to škoda?

Jsou chvíle, kdy sóla zpívám. Na koncertě v září v Ostravě budou snad dva, tři sólové momenty. Jsem kontratenorista a kvalita a estetika mého hlasu má v určitých oblastech velkou sílu, ale není až tak ideální v jiných. V repertoáru VOCES8 je mnoho sólových částí v jazzových a populárních skladbách, kde není kontratenorista tolik užitečný. Zpívat sólově a zpívat v souboru jsou poněkud odlišné disciplíny. Jsem školený jako sólový zpěvák. Když jsem končil svá postgraduální studia, měl jsem smlouvy ve třech velkých evropských operních domech. Ale nelíbilo se mi to. Netěší mě stát uprostřed obřího jeviště, zpívat árii a čekat, že mě budou všichni doprovázet. Netěší mě to tolik jako komorní hudba.

VOCES8 ve složení (zleva doprava): Eleonora Poignant, Savannah Porter, Barnaby Smith, Katie Jeffries-Harris, Blake Morgan, Euan Williamson, Chris Moore a Dominic Carver. Foto Andy Staples.

V čem je sólový zpěv odlišný od ansámblového?

Styl zpěvu ve VOCES8 je v mnohém podobný. Dobrý člen VOCES8 má skvělou pěveckou techniku, která je pro každého velkou výhodou i ve zpěvu sólovém. Ale pro VOCES8 je to jen začátek, počáteční bod dalšího zkoumání mnoha různých způsobů využití hlasu.

Jak se z vás stal kontratenorista? A neměla bych raději říci alt, protože tak je to psáno ve vašich koncertních programech?

To je ono, že? Řekl bych, že kontratenor je můj typ hlasu, můj „fach“, zatímco alt je sborový part, který zpívám jako kontratenorista. Alt je nejčastěji zpíván mezzosopranistkou nebo kontratenoristou. Lidé si často myslí, že alt je typ hlasu, ale tak to není. Ve sboru samozřejmě zpěvačky často identifikují svůj hlas jako alt, ale upřímně řečeno, ve skutečnosti je jejich hlas mezzosoprán.

Jak se zpěvák stane kontratenoristou? Co výcvik tohoto hlasu obnáší?

Nejlepší způsob pro mladé zpěváky je přirozeně imitovat. Myslím, že kontratenoristé začínají nejlépe imitací. Každý muž má falzet. Používáme jej každý den našeho života, aniž bychom si to uvědomovali. Je potřeba přijmout fakt, že jde o klam. Není na tom nic špatného. Dáma například používá denně make-up podle svých estetických představ. Je to klam. Vidíme to napříč celou společností. Falzet je součástí. Nejdůležitější je přijmout, že takový zvuk opravdu chcete vytvářet. Jakmile se dostanete do tohoto bodu, pak už jde jen o to začít rozumět tomu, jakými nejlepšími způsoby můžeme svůj nástroj použít a jak ho připravíme. Vždycky vidím svůj larynx jako auto. Je tolik různých způsobů, jak auto nastavit, jestli ho připravujeme na jízdu 30 mil za hodinu, nebo na závod Formule 1, rallye, na cokoliv. K použití hlasu je v podstatě všechno připraveno. Používáme jej, když mluvíme. Po celý den, každý den mluvíme mnoha rozmanitými způsoby, se svým mluvním hlasem děláme různé věci.

Barnaby Smith na koncertě VOCES8 v kostele sv. Šimona a Judy v Praze, organizovaném Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK v dubnu 2025. Foto Petr Dyrc.

Můžete se podělit o svou osobní cestu a začátky ve Westminsterském opatství?

Stále si myslím, že pět let strávených v opatství bylo těmi nejšťastnějšími pěti roky mého života, protože každý den byl naplněn buď hudbou, nebo poflakováním se s kamarády. A to myslím doslova. Jen si to představte. Jste na internátu. Je vám sedm nebo osm, mně bylo právě osm, když jsem začínal. Opustit domov v tom věku není jednoduché. Ale jakmile se dostanete přes prvotní náraz, že opouštíte domov tak brzy, je toho hodně, z čeho můžete být nadšení. Zpíváte tři, čtyři hodiny denně a potom hrajete venku fotbal. Pokud si zpěv užíváte, je to skvělé. Na celém světě není jediná starost, vážně.

Součástí našich povinností byl zpěv s dospělými zpěváky. A ve Westminsteru byli pochopitelně kontratenoristé. Pamatuji si, že jsem na ně měl vždy dobrý výhled a posuzoval jsem je. Jeden se mi obzvlášť líbil, dva vůbec a jeden mi nevadil. Zjevně mě to muselo zásadně ovlivnit, protože si vše stále pamatuji. Když poslouchám nahrávky svého sopránového hlasu z té doby, zní podobně jako hoboj, kvalita zvuku je blízká falzetu. Zřejmě to tedy už tehdy můj sluch zachytil.

Barnaby s chlapci z jihoafrického Drakensberg Boys‘ Choir v norském Bergenu v roce 2025. Foto Libby Percival.

Co následovalo po odchodu z opatství?

Opatství opouštíte, když je vám 13 let. Každý chlapec musí odejít a chodí dále do běžné školy. Já jsem byl stále ještě soprán, můj hlas se nezměnil. Na první Vánoce jsem na bohoslužbě zpíval všechna slavná sopránová sóla v koledách jako Once in Royal David’s City a In the Bleak Midwinter. A všichni kluci, se kterými jsem hrál fotbal, se mi smáli. A to ve mně zůstalo po celé vánoční prázdniny, takže když jsem v lednu přišel zpátky do školy, předstíral jsem před učitelem, že se můj hlas změnil. Pamatuji se, že učitel začal můj hlas zkoušet a žádal mě, ať zpívám stupnice. Snažil jsem se přijít na to, kde by se měl můj hlas během zpěvu zlomit. Učitel tedy řekl OK, budeš zpívat v altu. Další dva roky jsem strávil zpěvem v této sekci. Předpokládal jsem, že okolo patnácti se už můj hlas musí změnit. A pak se změnil a najednou jsem nebyl schopen zazpívat jednu jedinou notu. Nechtěl jsem zpívat o oktávu níž. Nechtěl jsem zpívat jako baryton. Tak jsem zůstal v altu a najednou jsem nemohl zazpívat vůbec nic.

To muselo být nesmírně frustrující.

Ano, to bylo. Když jste v opatství, nenechají vás dělat vůbec žádné komerční projekty. Ale poté, co jsem odešel, jsem uskutečnil několik slavných nahrávek s The Abbey Choir a dostal jsem hodně komerčních nabídek. Po dobu asi šesti měsíců jsem nahrával televizní reklamy, hudbu k filmům a všechno možné. Vydělával jsem docela hodně peněz. A byl jsem sám na sebe naštvaný, že jsem se vzdal dvou let, kdy jsem stále ještě mohl zpívat soprán. Nejen kvůli penězům, ale také pro to potěšení samotné samozřejmě.

Když mi bylo 16, vrátil jsem se z letních prázdnin a pamatuji se, že jsem začal zpívat falzetem. Přes léto jsem vyrostl a najednou jsem našel svůj hlas. Učitelé mi říkali: „Co se ti proboha stalo?“ Do té doby jsem si myslel, že budu pracovat v managementu obchodu. Dále jsem zvažoval kariéru jako profesionální hráč kriketu. Byl jsem velkým sportovním nadšencem, sport jsem miloval. Ale ve chvíli, kdy jsem se zase mohl stát zpěvákem, bang! To bylo ono. Nechtěl jsem dělat nic jiného. V ten stejný den mi učitel dal nové CD, nahrávku Decca s Andreasem Schollem. Poslechl jsem si ji a to rozhodlo. Andreas se nakonec stal mým učitelem ve Schole Cantorum Basiliensis a do dnešního dne ho zbožňuji. Občas se objeví na koncertě, protože on i jeho rodina jsou velkými fanoušky VOCES8.

Koncert k 20. výročí VOCES8 v Barbican Hall v Londýně 8. června 2025. Foto Andrew Wilkinson.

V loňském roce jste s VOCES8 oslavili výročí své existence.  Jaké byly nejvzácnější chvíle vaší dvacetileté kariéry? 

Vrcholem byl jistě koncert k 20. výročí v Barbican Centre v Londýně. Byl vyprodán. Přijeli lidé z nejrůznějších koutů světa. Přišli všichni naši bývalí kolegové a zpívali s námi. Bylo to nádherné a dojemné. Katie Jeffries-Harris, která se mnou zpívá alt, je ve VOCES8 mojí nejlepší kamarádkou. Když jsme se naposledy ukláněli, otočila se ke mně a řekla: „Jsme tu díky tobě.“ Na tu chvíli nikdy nezapomenu.

Katie Jeffries-Harris spolu s Barnabym v kostele sv. Šimona a Judy v Praze.  Foto Petr Dyrc.

Přináší kariéra VOCES8 také nějaké obtíže?

Obtíže jsou vždy. Jednou z nejtěžších věcí pro soubor je, že má značku a image, a tudíž si už nemůžeme dělat, co chceme. Na koncert přijde okolo 1000 lidí a možná 750 z nich přichází proto, aby si od VOCES8 poslechli X, Y, Z, a očekávají zvuk.  A to může být výzva. Značku musíte udržovat. Je to jako s domem. Stále se snažíte, snažíte a snažíte. Snažíte se něčeho dosáhnout. Potom se to stane, je to úžasné, ale je potřeba údržba. Sedím například nad editací dalšího a dalšího videa, protože lidé sedí a čekají na nové. Dosáhli jsme dvacetiletí a podle všech měřítek jsme úspěšní. S úspěchem přicházejí těžkosti. Jsme zaneprázdnění více než kdy jindy. Požadavky, abychom pracovali ještě víc a víc, jsou vyšší než kdy jindy. Není nic, na co bych si chtěl stěžovat, ale zcela jistě jsou to výzvy a těžkosti. Je naší přirozeností chtít se neustále zlepšovat, pokračovat v růstu, ale je těžké udržet stejnou trajektorii.

Ola Gjeilo, první rezidenční skladatel VOCES8 vůbec, připravuje s VOCES8 Foundation Choir pod vedením Barnabyho nové album pro Decca Classics (Universal Music). Vyjít by mělo brzy zjara příštího roku. Foto Libby Percival.

Když zpěváci soubor opouští a noví přicházejí, pravděpodobně to vždy znamená jistou nutnou transformaci. Vyžadují tyto změny nový přístup, nový repertoár?

Nově příchozí zpěváci se musí přizpůsobit tomu, co je vyžadováno. V mnoha směrech. A to je komplikované. Nedá se jen tak kopírovat Andreu Haines, naši bývalou oblíbenou sopranistku, například. Mám vlastně respekt k Savanně Porter, následovnici Andrey, protože zpívá svým vlastním způsobem, pochopitelně skvěle, a nevyvádí ji to srovnávání z míry. Další sopranistka, Ella Poignant, nás také brzy opustí. Zpívá s námi ráda, ale je pro ni velmi složité žít mimo Švédsko. Proto se k nám od  1. července připojí další nová sopranistka, mladá americká dívka, Virginia Taylor Grabovsky. Uslyšíte ji v Ostravě. Je skvělá hudebnice. Během zkoušek nebudeme žádat nové zpěváky, aby zpívali lépe, ale budeme je povzbuzovat, aby zpívali způsobem odpovídajícím kultuře zvuku, který soubor až dosud rozvíjel. Andrea nám s tím pomáhá, produkuje pro nás audiozáznamy. Sedí v našem centru se sluchátky na uších a říká, ne, zkuste to znovu, a připravuje nové sopranistky.

Pravděpodobně nejsložitější věcí je pro mě nyní příprava programu. Jdete-li na koncert Paula Simona, vždycky chcete slyšet Bridge over Troubled Water, The Sound of Silence nebo Mrs. Robinson. Vzhledem k naší popularitě se nyní snažím zařazovat do každého programu několik oblíbených hitů. Najít nový základ repertoáru, který bude kvalitou odpovídat všemu, co jsme dosud zpívali, je nesmírně těžké. To všechno jsou problémy úspěchu. Koneckonců jsou to ale všechno problémy, které je hezké mít.

Se sezonou 2026/2027 vstupuje dlouholetý člen ansámblu Blake Morgan do nové role ambasadora a spolupracujícího umělce VOCES8. Barnaby píše o jeho mimořádném přínosu: „Přirozeným vývojem se nyní Blakeovi i souboru otevírají nové příležitosti.“ Chris Moore, Euan Williamson a Blake Morgan na Svatováclavském hudebním festivalu v Ostravě-Pustkovci v září 2024. Foto Ivan Korč.

Mluvíme-li o zpěvácích, jaké další kvality členové VOCES8 potřebují?

Naše práce je náročná, protože jí musíte dát celé své já, a to v mnoha ohledech. Co potřebujete, je pokora. Když stojíte na jevišti a dáváte svůj hlas, vyžaduje to tolik sebejistoty, že pak často potkáváte zpěváky s masivním egem a chováním divy. Je obtížné najít zpěváky, kteří budou skromní natolik, aby přijali fakt, že ne vždy se bude vše točit kolem nich samých. Máte pravdu. Nezpívám sóla, protože se to povětšinou nehodí, a spokojil jsem se s tím. Každý z nás musí být šťastný s tím, co má. A to je těžké. Na prvním místě je soubor, ne moje já, a od toho se většinou odvíjí úspěch, nebo pád členů VOCES8. Někteří přicházejí a zůstávají, ale po celou dobu je to pro ně boj. Někteří přijdou a brzy odchází. Není nic špatného na tom mít ego. Já mám ego, každý z nás má ego. Ale všechno záleží na tom, jak ho zvládáte.

Jak obtížné je najít nové zpěváky, kteří budou odevzdáni své práci natolik, aby byl soubor jejich prioritou? Jsou hlas, hudebnost a lidské kvality to, co hledáte?

Máte pravdu. Hledáme hlas, hudebnost a lidskost. Jsou to tři rovnocenné věci. Hlas je možná až na posledním místě, i když je vstupní branou. V současnosti probíhají konkurzy na místo tenoristy. Uvidím osobně 50 tenoristů. Pravděpodobně 40 z nich má dostatečně dobrý hlas, jen pět až deset má dostačující hudebnost. Pak už zůstává otázkou, kdo z nich je nejlepší osobnostně, a většinou se dostaneme k jedné jediné osobě. Ale pokora je vše.

Foto z dětství. Bratři Barnaby a Paul Smith, budoucí zakladatelé souboru VOCES8 a nadace VOCES8 Foundation. Foto Archiv Barnaby Smith.

Jak zvládáte širší práci pro VOCES8 Foundation? Zdá se, že jen vaše turné jsou nekonečnou šňůrou koncertů a povinností.

Mojí každodenní prací a odpovědností je, aby byli VOCES8 na scéně a absolvovali okolo 140 koncertů ročně. Mojí širší rolí je práce v nadaci. Jsem umělecký vedoucí, proto přicházím s nápadem a uvedu jej do pohybu, pak už mám ale to štěstí, že se jiní lidé v nadaci chopí té vize a umožní její uskutečnění. Důležitou součástí práce naší nadace je podpora začínajících skladatelů, další oblastí je podpora začínajících umělců a skupin. Podporujeme rezidenční skladatele, protože vytváření nových sborových skladeb je zásadní. Všechna ta krásná hudba, která pro nás byla v průběhu let složena, nás velmi obohatila. Jsem velkým zastáncem toho, abychom hledali méně známé skladatele a pomáhali jim získat uznání. Myslím, že Taylor Scott Davis toto přesvědčení naplňuje. Líbí se mi jeho skladby, protože jsou takovým křížencem Johna Ruttera a Johna Williamse. Vzájemná spolupráce nás těší. Cítím, že platforma, kterou jsme vybudovali, nám dává prostor podporovat druhé a vracet zpět, co jsme získali.

Rezidenční skladatel VOCES8 a nadace VOCES8 Foundation Taylor Scott Davis s Barnabym na zkoušce svého Requiem. Vyšlo v březnu 2026 na albu Decca Classics s názvem I carry your heart. Foto Libby Percival.

Máte nějaké oblíbené skladby, které jste nedávno nahráli?

Give Me Your Stars od Lucy Walker? Myslím, že se tato skladba stane jednou z nejoblíbenějších v novém sborovém kánonu. Poslechněte si nahrávku a obstarejte si partituru, ta skladba je krásně napsaná. Skladatelka vytváří watercolour soundscapes, typický americký zvukový svět, ale zasazuje do něj trošku více anglické sborové tradice. Skladba dala dokonce název koncertnímu programu, který bude uveden v Ostravě.

Pamatujete si ještě svůj poslední koncert v kostele sv. Cyrila a Metoděje v Ostravě-Pustkovci?

Docela živě si vybavuji koncert, prostory, náš příjezd. Také si pamatuji, že jsem si byl zaběhat v parku. Zkrátka si pamatuji, že jsme se měli moc hezky. Bylo to milé a těším se znovu zpět.

VOCES8 se sopranistkami Ailsou Campbell a Andreou Haines v kostele sv. Cyrila a Metoděje v Ostravě-Pustkovci v září 2024. Foto Ivan Korč.

„Koncert v kostele je zážitek“ je mottem Svatováclavského hudebního festivalu. Musel jste navštívit tisíce kostelů na nejrůznějších místech světa. Víte, kolik jich bylo?

Dobrá otázka. Hodně. Máme štěstí. Děláme asi 140 koncertů ročně a pravděpodobně polovina z nich se odehrává v kostelech. Takže asi 2 000 kostelů? Souhlasím s vámi. Každý by měl zažít koncert v kostele, protože to je prožitek jako z jiného světa.

Existuje něco jako „ideální“ kostel?

Řekl bych, že dobrý kostel dělají dvě věci. Jednou je kopule, umožňuje zvuku étericky se vznášet. Další je dlouhá loď, díky níž zvuk putuje kostelem, dává mu pocit prostoru a akustiky, ale neodráží se zpět příliš rychle, což by způsobilo, že se zvuk ztrácí.

A který kostel je vašemu srdci nejbližší?

Westminsterské opatství. Vidíte, zrovna tento kostel žádnou kopuli nemá.

Barnaby Smith v roli dirigenta. Foto Andrew Wilkinson.

Máte poté, co jste toho tolik dosáhl, stále ještě nějaké umělecké sny, které se dosud nenaplnily?

Mým osobním snem je podporovat druhé. Mohl bych jmenovat skladby jako Matoušovy pašije a mnoho dalších. Strávil jsem 20 let zdokonalováním podoby našeho umění, zpěvu, dirigování, nahrávání, zdokonalovali jsme samotnou dovednost a hudební idiom, a chtěl bych pomáhat i ostatním, aby toho dosáhli. Vždycky se těším na to, co přijde. A budu se těšit ze své kariéry a všech příležitostí, ale největší věcí je pro mě nyní opravdu pomáhat druhým, aby dosáhli toho nejlepšího. To je pro mě na prvním místě. Jako rodič víte, že v sobě máme něco, co chce pomáhat našim dětem. Lidé učí, protože chtějí podporovat druhé a těší je jejich úspěch. Tak to mám nastaveno i já.

Patricie Windsor

VOCES8  v kostele sv. Šimona a Judy v dubnu 2025 v Praze. Foto Petr Dyrc.

Barnaby Smith je dirigentem, kontratenoristou, uměleckým vedoucím a producentem mezinárodně uznávaného souboru VOCES8 a nadace VOCES8 Foundation ve Spojeném království i v USA. Barnaby se spolu se svým bratrem Paulem Smithem, skladatelem, dirigentem, zpěvákem, pedagogem a CEO nadace, stal vůdčí a inspirující silou jedné z nejvlivnějších sborových platforem 21. století. Pilíři jejich programu jsou celosvětová koncertní turné s VOCES8, nahrávání a vzdělávání. Barnaby vede workshopy na univerzitách a akademiích v rámci svých turné s VOCES8. Na Univerzitě v Cambridgi spoluvytvářel magisterský program ansámblového zpěvu. Vede mezinárodní letní školu v Milton Abbey.

Barnaby řídí vytváření mediálního obsahu, který sdílí nadace a soubor VOCES8 s miliony posluchačů a diváků. Intenzivně se věnuje nahrávání u společností jako Decca Classics, Universal, Naxos a VOCES8 Records. V rámci své produkční práce podporuje spolupráci s vokálními soubory The Sixteen, Gabrieli Consort, Chanticleer, The King’s Singers, Ringmasters, Lyyra, APOLLO5 a dalšími. Festival The LIVE From London, produkovaný online, zasahuje publikum ve více než 180 zemích.

Jako dirigent spolupracuje Barnaby s vybranými sbory a orchestry od Londýnského filharmonického orchestru a Akademie staré hudby přes další evropská tělesa po orchestry v Austrálii a Asii. Spolupracuje se skladateli a umělci, jako jsou mezi jinými Paul Simon, Jacob Collier, Eric Whitacre, Ola Gjeilo, Jonathan Dove a Roderick Williams. Nedávné aktivity zahrnují řízení filharmonie ve studiích Abbey Road a uvádění premiér skladeb Christophera Tina a Taylora Scotta Davise.

Svoji pěveckou kariéru začínal Barnaby jako malý chlapec ve sboru Westminsterského opatství. Svá studia jako specialista na interpretaci staré hudby završil u Andrease Scholla a Ulricha Messthalera ve Schole Cantorum Basiliensis ve Švýcarsku. Jeho sólové nahrávky Händelovy a Bachovy hudby získaly uznání kritiků pro vytříbenou krásu a ryzost pěveckého umění.