Dirigent Petr Popelka se na závěr svého působení u Symfonického orchestru Českého rozhlasu loučí ve velkém stylu. S Rozhlasovými symfoniky, kteří slaví sto let od svého založení, zahájí 12. května Pražské jaro, na Smetanově Litomyšli pak koncem června pod jeho vedením zazní zřídka uváděné Stravinského oratorium Oedipus Rex. Třetí vrchol společného pomyslného hudebního trojúhelníku vznikl unikátním provedením všech Brahmsových symfonií ve dvou večerech. Rozhovor s Petrem Popelkou, který je druhou sezonu i šéfdirigentem Vídeňských symfoniků, nemohl tedy začít jinak než otázkou na Brahmse.
Foto Khalil Baalbaki.
Jak a kdy vás napadlo uvést komplet Brahmsových symfonií?
Provedení kompletu jsem zažil jako hráč na kontrabas ve Staatskapelle Dresden. Jako student jsem hrál v orchestru a často jsme měli na programu jednotlivé Brahmsovy symfonie. Ale nikdy jsem k nim neměl vztah, říkal jsem si, co je na tom tak úžasného. Postupem věku a po zážitku kompletního provedení se však můj pohled na Brahmse změnil. Každá ze symfonií je jiná a člověk se při jejich poslechu nemůže nudit. Nevybavuji si, že by se tenhle komplet u nás uváděl. A tak jsem si říkal, že to bude můj statement (omlouvám se za anglický výraz) na závěr mého působení u SOČRu v roli šéfdirigenta.
S touhle myšlenkou jsem si pohrával už v průběhu mého angažmá, a když jsme plánovali mou poslední sezonu s orchestrem, přemýšleli jsme, čím speciálním ji uzavřít. Vrcholem bude samozřejmě zahájení Pražského jara, ale chtěli jsme zařadit něco, co by se tomu vyrovnalo a co by mělo slavnostní ráz.
Foto Michal Fanta.
Co na to říkali hráči?
Uvedení těchto symfonií je náročné fyzicky i psychicky. Těch not je tam opravdu mnoho a všechny se musí nejen fyzicky zahrát, ale i prožít. Ale když to člověk žije od prvních not První symfonie po poslední notu Čtvrté, začne to dávat smysl. Když jsme o tom po koncertu s hráči mluvili, byli všichni rádi, že jsme to podnikli.
Mluvíme o jednom z vrcholů vaší společné sezony se SOČRem, ale přijdou ještě další. Jednak zmíněné zahájení Pražského jara a také dvojí provedení Stravinského scénického oratoria Oedipus Rex v rámci abonentního cyklu SOČRu a koncem června na festivalu Smetanova Litomyšl. Tohle Stravinského dílo se na českých pódiích také moc často neuvádí, že?
Máte pravdu. Ani z doby mého studia na konzervatoři, kdy jsem na koncerty nebo opery chodil několikrát týdně a věděl jsem, co se kde šustne, si nepamatuji, že bych tuhle skladbu někde naživo slyšel. Venku jsem ji viděl jako operní inscenaci, což mimochodem funguje moc hezky. Je to jedno ze Stravinského silných děl. Příběhem i Cocteauovým zpracováním. Zpívá se ve staré latině, ovšem vypravěč mluví v řeči, kde se dílo uvádí. Naším vypravěčem bude Igor Bareš a ten bude mluvit česky. Překlad latinského sborového partu půjde v titulcích.
Prý byla pro sbor oříškem výslovnost staré latiny?
To ano. Máme velké štěstí, že spolupracujeme s Pražským filharmonickým sborem a se sbormistrem Lukášem Vasilkem. Když natáčel skladby Jana Nováka, známého latiníka, začal se zabývat výslovností staré klasické latiny. Takže přicházely otázky, jestli vyslovovat Oedipus, nebo Oidipus, jestli k nebo č. Stravinskij s Cocteauem si přáli, aby se to zpívalo ve staré latině, a Lukáš Vasilek si s tím dal neuvěřitelnou práci. Dokonce jsme od něj dostali takřka manuál výslovnosti a doufám, že v tomto ohledu budeme věrní.
Má tohle Stravinského oratorium podobný účinek na posluchače jako třeba Honeggerova Jana z Arcu?
Je to něco úplně jiného. Ani nevím, jak bych to popsal. Stravinského hudba je trochu statická, napsaná ve velkých blocích, ale je skutečně velmi strhující.
Foto Michal Fanta.
Přejděme k Pražskému jaru a Smetanově Mé vlasti. Myslím si, že každý český dirigent, který dostane možnost tento cyklus uvést, je šťastný.
Samozřejmě. Nevím, jak bych to přesněji vyjádřil, zní to jako klišé, ale zahájit Pražské jaro s Mou vlastí je pro Čecha opravdu obrovitánská čest a velká radost. Všechny okolnosti se tak krásně potkaly – mohu dovést Rozhlasové symfoniky ke stovce a tohle výročí na Pražském jaru takovým nádherným a důstojným způsobem oslavit. Jsem poctěný, jsem šťastný a těším se na to!
Se SOČRem jste už Mou vlast před časem uváděli a také jste ji nahráli. Vyvíjí se vaše pojetí?
Rozhodně. A vyvíjí se s věkem a zkušenostmi. Tahle velká díla v člověku zrají. Vím, že teď k Mé vlasti přistupuji jinak, než jsem ji dělal před pěti lety, a doufám, že třeba za deset let – bude-li člověk živ a zdráv – , ji budu dělat zase úplně jinak.
Se SOČRem jsme Mou vlast nahráli, pak jsme ji uvedli třikrát na abonentních koncertech a poté jsme s ní jeli do Japonska. Řekl bych, že díky tomu je naše interpretace hodně promyšlená.
Foto Michal Fanta.
Pro dirigenta musí být náročné vyjádřit všechny polohy Mé vlasti – drama, vášeň, lyriku, lásku, hrdost, apoteózu přírody…
Je to těžké, protože každá symfonická báseň je úplně jiná. Nejdramatičtější je Šárka, která obsahuje silné psychologické momenty – vraždu, milostné vzplanutí –, tam se snažíme ztvárnit příběh, aby hudba dostala doslova literární výraz. A pak jsou mé oblíbené Tábor a Blaník, ty mám nejraději. Rafael Kubelík říkal, že tyhle části musí mít železný rytmus, kterým Smetana vyjádřil víru a oddanost husitů, ale stejně i velikost a noblesu. V Blaníku jsou dvě místa, kdy se hudba stáhne do niterna, a toho musí dirigent využít. A když se na konci spojí motiv Vyšehradu s husitským chorálem, to jsou dvě stránky partitury, kvůli kterým – podle mě – se celá Má vlast hraje. Každá báseň je úplně jiná a dohromady tvoří mimořádný celek. V dějinách hudby neexistuje srovnatelné dílo. Opravdu ne.
Foto Michal Fanta.
Máte dar vystavět skladbu pevně, přehledně a současně do ní vnést mnoho detailů a nových pohledů. Jak jste se k tomuhle přístupu dobral, jaké zkušenosti v tom hrály roli?
Roli v tom hrály dvě věci. Jednak moje zkušenost hráče v orchestru. Vím, co znamená sedět v orchestru, znám psychologii hráče i psychologii orchestru jako celku, co obnáší hudbu rukama vytvářet. Druhá věc je moje skladatelská záliba. Na skladbu se dívám z pohledu skladatele, snažím se dílo pochopit, ne interpretovat. To je velký rozdíl. Snažím se k hudebnímu dílu přistupovat tak, abych to, co vidím v notách nebo co chápu jako myšlenku skladatele, udělal pro lidi pochopitelným. Tak jak to je pochopitelné pro mě, když to čtu. A to samé dělám při zkoušce orchestru. Procházíme skladbu od místa k místu, od momentu k momentu, od atmosféry k atmosféře a snažíme se tu skladbu pochopit. Je to balanc mezi soustředěním se na techniku a inspirováním hráčů. Když pracujete s orchestry, jako jsou Berlínští filharmonikové, Cleveland nebo Chicago, nebudete jim říkat, že mají hrát hlasitěji nebo že nejsou spolu. Musíte je inspirovat k tomu, aby ze sebe vydali ještě něco víc než jindy. Není to jednoduché. Je to balanc obojího – praktické a kreativní stránky.
Hostujete u nejlepších světových orchestrů. Jak překonáváte ten obvyklý hráčský postoj „Tak teď se, chlapče, ukaž“?
Jenom hudbou. Vždycky jde jenom o hudbu. Tenhle postoj je normální, nijak mě nepřekvapuje, sám jsem to zažil jako hráč Staatskapelle Dresden. Člověk nesmí zapomenout, že v těchto orchestrech sedí ti nejlepší hráči a mají právo požadovat „tak něco nabídni“. A vy k těmto orchestrům musíte přijít s tím, že máte hudbou co říct. Nejde o vzájemné sympatie, ale o tu muziku, médium hudby, které mezi námi je. Osobní věci jdou stranou.
Foto Matěj Komár.
Není mnoho dirigentů, kteří by s takovou vnitřní potřebou a přesvědčivostí hudbu na pódiu vytvářeli a tvarovali jako vy. Na posluchače to dělá dojem, že hudbu tvoříte právě teď a tady.
Takhle podle mě hudba musí znít. Musí působit, že ji vytváříme v tomto okamžiku. Špatně se to popisuje slovy, ale na zkouškách se například snažíme pracovat na některých tématech tak, aby nezněla připraveně, ale jako improvizace v daném okamžiku na koncertě. Leccos se nazkoušet dá, ale je i spousta věcí, které se nazkoušet nedají a vyplynou až při samotném provedení. Tohle jsem zažil jako hráč orchestru u velkých světových dirigentů, kteří na koncertě přidali nějakých deset procent, které nenazkoušeli. A to dělá z koncertu ten magický moment.
Je známo, že členové Vídeňských symfoniků si vás sami vybrali za svého šéfdirigenta. Jak se v současnosti ve Vídni cítíte, jsou vzájemné vztahy stále tak vřelé?
Po roce a půl spolupráce máme s hráči naprosto výjimečný vztah. Orchestr se neuvěřitelně posouvá a mění, i pokud jde o vnímání ve světě, absolvovali jsme spoustu turné, management pracuje příkladně, vznikl nový festival v Terstu, nové koncertní formáty atd. Jako profesionální hudebník jsem nezažil tak pozitivní atmosféru, jaká je nyní u Vídeňských symfoniků. Jsem rád, že u toho můžu být.
Již v květnu uvedete s Vídeňskými symfoniky Dvořákovu Novosvětskou. Sám říkáte, že jste se dosud českému repertoáru ve Vídni vyhýbal. Proč?
Chtěl jsem se vyhnout nálepce „Český dirigent diriguje českou hudbu“. Proto jsme dosud záměrně nezařadili žádného českého skladatele. V květnu však ve Vídni uvedeme Novosvětskou, kterou pak zahrajeme i na japonském turné, a chystáme další český repertoár: v příští sezoně Glagolskou mši a Osmého Dvořáka, v sezoně 2028/2029 Mou vlast.
Jak vytváříte dramaturgii? Existuje klišé, že vídeňští posluchači jsou konzervativní.
To není klišé, Vídeň je velmi konzervativní. Vytvářet dramaturgii ve Vídni je těžký oříšek, protože polovina našich abonentních koncertů je v Konzerthausu a polovina v Musikvereinu. A tyhle dva koncertní domy mají tradičně mezi sebou určitou rivalitu, když jeden něco připraví, druhý chce ze zásady udělat něco jiného. Dát dohromady koncertní program, který by fungoval tam i tam, není úplně jednoduché.
Letos v lednu jste debutoval u Berlínských filharmoniků, hostujete také u významných amerických orchestrů: Cleveland, Chicago, Pittsburgh. Mimochodem, je u Pittsburských symfoniků slyšet dlouholetá péče Manfreda Honecka?
Stoprocentně. Pittsburgh je fantastický orchestr, vůbec si nezadá s Chicagem nebo Clevelandem, je na stejné úrovni. Je to naprosto výjimečný orchestr a Honeckova práce je tam velmi slyšet. Dirigenti jako Lorin Maazel, Mariss Jansons a Manfred Honeck tam zanechali obrovskou stopu.
Foto Khalil Baalbaki.
Co vám muzika dává?
Hudba je to, co člověk potřebuje ke své existenci. Jde přímo do duše. Tam, kde končí slova, hudba začíná. Bez jakékoliv hudby, bez vibrací strun, bez harmonie by lidský život nedával smysl. Co člověk bude člověkem, bude hudbu vytvářet a provozovat. V tom je velká naděje.
Alena Sojková
