V sedmdesátých letech jsem se stal častým pozorovatelem pražského života České filharmonie. Obdivoval jsem její zvuk, dirigenty hostující a domácí, hlavně pak Václava Neumanna a Libora Peška, kteří jsou dnes bohužel v historickém stínu. Obdivoval jsem umění mnoha jejích členů, zvláště pak koncertního mistra Bruna Bělčíka. O polovině 80. let jsem začal vnímat mistrovství houslisty Miroslava Vilímce, který se později stal na řadu let koncertním mistrem. Je za ním neskutečná práce a jeho paměť obsahuje obrovskou sumu zkušeností a vzpomínek. Zvu vás na průlet nejen částí jeho příběhu, ale i České filharmonie. Vzpomínky a názory nejsou zrovna krátké, ale doporučuji dočíst do konce, protože při vší subjektivitě jsou velmi cenné.
Pane Vilímče, do České filharmonie jste nastoupil v roce 1982, hned po ukončení AMU. O deset let později jste byl jmenován koncertním mistrem orchestru. Tuto prestižní pozici jste vykonával tuším do roku 2011. Dosud jste členem skupiny prvních houslí. Začnu obecnou otázkou – jakých bylo 33 filharmonických let?
Byl to takový jeden velký celoživotní film, od nástupu nezkušeného mladíka, který nastoupil do našeho prvního orchestru a předtím nikdy nehrál ani Mou Vlast, ani Novosvětskou, po několikaletou epizodu zástupce koncertního mistra, kdy jsem chybějící zkušenosti rychle doplňoval, až po roky velké odpovědnosti, umělecké realizace i různého napětí ve zmiňované funkci koncertního mistra – mimochodem tu jsem vykonával, na základě konkurzu, od roku 1992 prakticky až do roku 2014, oficiálně do roku 2015, tedy více než 20 let. A další kapitolou, po návratu šéfdirigenta Jiřího Bělohlávka a jeho nových personálních představách, bylo vysvobození z letité odpovědnosti a vcelku příjemné uklidnění u druhého pultu, kde mohu sledovat Českou filharmonii z vnitřních pozic, což mě stále baví. Byly to skutečně pestré roky, asi bych je jinde takto intenzivně neprožil.
Zažil jste řadu šéfdirigentů, nicméně vzpomeňte prioritně na Václava Neumanna. I v hudbě se říkává, že první láska bývá nejsilnější. Takže jaký byl váš vztah?
Začnu trochu zeširoka a oklikou. Přiznám se, že mám vlastně neúplné hudební vzdělání. Nebyl jsem žákem konzervatoře, z důvodu bydliště vzdáleného od Plzně jsem studoval Střední ekonomickou školu v Klatovech. Moje matka, ředitelka LŠU ve Kdyni Ilona Vilímcová, byla však výborná houslistka a pedagožka, takže jsem pod jejím vedením neměl později žádný problém zdárně vykonat přijímací zkoušky na AMU. Už jako dítě a školák jsem ale ve Kdyni v západních Čechách s velkým zájmem sledoval v televizi přenosy z Pražského jara. V té době to bylo často právě pod taktovkou Václava Neumanna, kterého jsem vnímal jako nezpochybnitelnou uměleckou veličinu. Když jsem po létech, jako voják Armádního uměleckého souboru VN (Víta Nejedlého) stanul v zeleném mundúru před filharmonickou přijímací komisí a poprvé živě uviděl v jejím čele Václava Neumanna, byl to pro mě obrovský zážitek. Po hře jsem absolvoval pohovor, který Václav Neumann se mnou před členy umělecké rady orchestru vedl. Tehdejší šéfdirigent hovořil velmi přátelsky, ptal se na podrobnosti mého hudebního životopisu, zajímal se o moje řadové staccato, které jsem v jedné skladbě při konkurzu předvedl. Měl jsem ale ještě před sebou asi polovinu povinné vojenské služby absolventa vysoké školy, nemohl jsem do orchestru hned nastoupit. Šéfdirigent Neumann příjemný rozhovor uzavřel slovy: „Tak vojáče! My vám tady budeme to místo držet a hned jak skončíte s vojáčením, hlaste se tady!“ Už tehdy na mě působil nikoliv jako nějaký namyšlený nadřízený, ale jako člověk, který chtěl pomoci. A z tohoto jeho mile osobního přístupu jsem čerpal podporu po celou dobu jeho působení ve filharmonii.
Jaký to byl člověk a muzikant? S odstupem let mám pocit, jakkoliv jsem jej osobně téměř neznal, že byl v plejádě českých dirigentů výjimečný, duší aristokrat, hudebníkem talichovského typu.
Václav Neumann působil ve svém projevu vždy elegantně, ten výraz „duší aristokrat“ je na místě. Tak se skutečně projevoval a pamětníci si jistě vybaví jeho ušlechtilý slovní projev v tehdejším, použil bych slovo „ikonickém“ seriálu Česká filharmonie hraje a hovoří. Za pultem České filharmonie oddirigoval spoustu skladeb. Zažil jsem ho i při některých, které v rámci abonentních programů musel takzvaně odpracovat, aniž by ho nějak vnitřně oslovily, týkalo se to hlavně soudobé hudby. Na druhé straně jsem byl svědkem mnoha jeho vrcholných tvůrčích výkonů, kdy mu hudba doslova procházela, řekněme jeho hudební duší, ale raději zvolím střízlivější výraz – při dirigování se zračila v jeho tváři. Mahlerovské kreace byly jeho osobním vyznáním, tuto hudbu však nepojímal dogmaticky, nepídil se po různých rukopisech. Rozměrnou hudbu tohoto skladatele si dokonce někdy upravoval vhodně volenými škrty. Dnes by tento přístup určitě vyvolal negativní odezvu, my jsme tehdy ale vnímali, že Neumann má na svoje licence určitý nárok, protože tuto hudbu přijal za svojí a bytostně jí dovedl prožívat. Pamatuji si na nádherné provedení Mahlerovy 2. symfonie ve vídeňském Musikvereinu se skvělou zpěvačkou Christou Ludwig. Ten obrovský dojem ze symfonie, v Neumannově pojetí nikoliv okázale, ale s vnitřní opravdovostí a přesvědčivostí vygradované, si silně vybavuji i po takřka 50 letech. Nedělal ale s láskou jenom Mahlera, vložil se celou svojí osobností do Patetické symfonie Čajkovského, skvěle dělal Janáčkova Tarase Bulbu nebo 6. symfonii Bohuslava Martinů. Co ho oslovilo, tomu cele oddal své muzikantské srdce. Vždy sledoval umělecký výraz orchestru jak při zkouškách, tak při koncertech. Nepamatuji si, že by orchestr odcházel z pódia, z jeho zkoušek či koncertů přepracován nebo znuděný. Vesměs to byly povznášející zážitky, když pominu „povinné“ dobové úkoly, které musely tehdejší abonentní cykly obsahovat, se kterými nás ale Neumann, stejně jako sebe, příliš nezatěžoval. Porovnávání s Talichem se vyhnu, tak daleko moje působení v orchestru nesahá. Znám pouze Talichovy nahrávky, samozřejmě že Neumann navazoval na tehdy ustálenou interpretaci české hudby, kterou pokorně a chytře přejímal. V tomto smyslu je možné řadit Neumanna do „talichovské“ linie, jak se zmiňujete v otázce.
Miroslav Vilímec s dvěma velikány – Václavem Neumannem a Rafaelem Kubelíkem.
Vybaví se vám po letech nějaká silná vzpomínka na Václava Neumanna?
Mám jich celou řadu, vždyť na zájezdech s námi byl šéfdirigent jako jeden z členů orchestru. Přepravoval se z koncertu na koncert filharmonickým autobusem, sdílel s námi veškeré zastávky při náročných cestách, stál ve frontě na občerstvení, komunikoval se členy orchestru bez obav, že by tím oslaboval svoji autoritu. Ta však byla přirozená. Nikdy ji nemusel vynucovat, přesto Neumanna vždy orchestr respektoval. Ve filharmonické kantýně dlouho visela geniální fotka, myslím že z fotoaparátu mého kolegy, violisty Pondělíčka. Zachycuje Václava Neumanna v nějakém časovém prostoji mezi zkouškou a koncertem na zájezdě, šéfdirigent v kabátě se skromně uchýlil mezi dvě nástrojové bedny a v klidu tam čeká. Dnes věc naprosto nevídaná. Mám i mnoho osobních vzpomínek, jedna z posledních se váže na jeho závěrečný abonentní koncert s Českou filharmonií v roce 1994. Měl jsem na tomto koncertě čest vystoupit jako sólista v Houslovém koncertu B dur Jana Kubelíka, tehdy i za přítomnosti Rafaela Kubelíka v sále. Před opakovaným pátečním koncertem jsem ještě zašel do šatny za Václavem Neumannem a měl jsem nějaké prosby ohledně temp v určitých místech koncertu. Neumann mě sice pozorně poslouchal, nalistoval si vše v partituře, když jsem pak přišel ještě s nějakým dalším „vylepšením“, Neumann jenom odvětil – „Pane Vilímče, vy máte ale požadavků…!“ Sklapl partituru, láskyplně se na mě usmál a popřál hezký koncert. A na koncertech vše bylo opravdu v klidu, cítil jsem z jeho strany velkou oporu, tu musí sólista, ale i koncertní mistr bezpodmínečně ze strany dirigentů mít.
S lety po neumannovské éře je spjat neradostný konec krátké éry Jiřího Bělohlávka. Jak tuto kauzu po více než 35 letech vidíte? Proč vlastně k této skvrně v dějinách České filharmonie vůbec došlo a na čí straně jste tehdy stál?
Já bych to nenazýval skvrnou, ale logickým porevolučním stavem, kdy se lidé mohli svobodně projevit a po dlouhém čase, kdy to nebylo vůbec možné, rádi svoje nové privilegium využívali. Vše bylo ale podle stávajícího organizačního řádu či statutu České filharmonie, šéfdirigent se po sametové revoluci volil všemi členy orchestru. Předcházela tomu krátká doba, kdy byl ještě podle minulých způsobů dosazen na filharmonický „trůn“ Jiří Bělohlávek a všichni věděli, že Václav Neumann, sice už ztrácející svoji energii, i v těchto letech doufal, že ho ministerstvo kultury požádá, aby ve funkci pokračoval. Nestalo se tak a to mimochodem ovlivnilo i další stanovisko Neumanna k celé kauze, která byla nešťastně a úmyslně zpolitizovaná. Německý dirigent Gerd Albrecht byl ještě za éry Václava Neumanna častým hostem filharmonie, vždy byl hodnocen velmi kladně, samozřejmě s repertoárem, který mu vyhovoval. Navíc se projevoval i jako obdivovatel české hudby, nejenom Dvořáka, ale i méně hraných skladatelů, například Fibicha nebo Foerstera, přišel i s další iniciativou oživení děl tzv. terezínských autorů – Gideona Kleina, Viktora Ullmana a dalších. Jiří Bělohlávek byl dirigentem velmi pečlivým, sledoval preciznost provedení, někdy to dokonce vypadalo, že ji i při koncertech paralelně v hlavě sleduje jakýmsi kontrolním mechanismem. České hudbě samozřejmě rozuměl, vyrůstal z jejich kořenů, v tom žádný problém nebyl. Měl ale v této době trochu smůlu v tom, že orchestr byl těsně po revoluci konfrontován s mimořádnými dirigentskými osobnostmi. Leonard Bernstein fascinoval na Pražském jaru 1990 Beethovenovou 9. symfonií, ačkoli absolvoval s orchestrem sotva dvě zkoušky. Následně jsme po přepečlivém vylepšování technických detailů téže symfonie Jiřím Bělohlávkem odjeli na japonský zájezd, kde jsme ji mnohokrát provedli. Vždy stejně, vždy precizně. Každý ale určitě vzpomínal na Bernsteina, který vložil do tohoto veledíla celé poselství. Buďme ale spravedliví – v tomto soupeření by tehdy neobstál nikdo. Totéž se týkalo i poměřování s dalším vrcholem polistopadového probuzení – Mé vlasti v podání Rafaela Kubelíka. V té nakonec pohořel i Gerd Albrecht, který ve Smetanově hudbě hledal něco, co v naší krvi nebylo. Je třeba dodat, že tímto „testem způsobilosti pro českou hudbu“ podobně neprojde většina zahraničních dirigentů. Také Albrecht zde neměl respekt k dlouhodobě krystalizujícímu způsobu provedení, které se formovalo prakticky od Dvořákových časů. Přirozený projev orchestru narušoval nějakými vypreparovanými „zlepšováky“ ohledně dynamiky, frázování… na tom však účin Mé vlasti rozhodně nestojí. Nástup Albrechta ale sliboval otevření se světu, příchod dalších zajímavých dirigentských osobností. Orchestr se v této době větší polovinou svých členů prostě rozhodl, že se nechce opět zavřít do letité a možná již nevratné éry. Vše proběhlo podle stávajících pravidel a dnes je z toho třeba vzít to pozitivní – o post šéfdirigenta České filharmonie najednou byl ve světě zájem a v dalších letech jsme mohli zažít, i po Albrechtově vynuceném odchodu, mnoho inspirujících osobností.
A jaký názor jste tedy měl v této době vy? Už tehdy jste byl koncertním mistrem…
Ano, nelze uniknout z otázky, na které straně jsem tehdy stál. Odpovídám tedy, že jsem hlasoval pro Gerda Albrechta. To se ve filharmonii i mimo ní vědělo a jako koncertní mistr jsem po letech, při návratu Jiřího Bělohlávka, mohl určitou „zvláštní“ situaci očekávat. O Bělohlávkovi však nechci mluvit špatně, právě naopak. Jiří Bělohlávek byl jistě výborným dirigentem, který pokračoval v zažitém hudebním projevu orchestru zvláště v repertoárových skladbách. Jeho umělecky tvůrčí přístup přesvědčivě vyzrál, podle mého názoru bohužel trochu opožděně, v posledním období. Již nemocný Jiří Bělohlávek měl viditelně radost z každého koncertu, který s orchestrem absolvoval, hudbu prožíval mnohem intenzivněji, bez výše zmíněné „kontrolky v hlavě“. Zvláště Dvořákovy symfonie, se kterými jsme ještě s ním objeli svět, byly v jeho provedení skvělé, po hudební i technické stránce. Opravdu se mi to moc líbilo a jsem rád, že jsem se tehdy rozhodl sdělit mu svůj dojem do mailu, myslím, že to bylo po provedení Dvořákovy 7. symfonie. Bělohlávek mě mile odepsal, pochválil recipročně mého syna v orchestru, ledy mezi námi roztály a nakonec po těch všech událostech se napjaté vztahy mezi námi plně narovnaly. Přál jsem mu zotavení z těžké nemoci, bohužel té se těžko vzdoruje. Po Jiřím Bělohlávkovi zůstala ale řada výborných nahrávek a televizních přenosů, byl rozhodně výraznou osobností, která bude s filharmonickými dějinami navždy spojena.
V porevoluční době neměla filharmonie zrovna štěstí na šéfdirigenty – Gerd Albrecht, Vladimír Ashkenazy, Zdeněk Mácal, Eliahu Inbal – radosti, vždy však i problémy. Možná máte jiný názor… Zkuste je charakterizovat z pohledu koncertního mistra.
Mým celoživotním krédem je vnímat především dobré stránky osobností, ať již umělecké či osobní. Tímto způsobem se ještě vrátím k Albrechtovi. Jeho nástup k České filharmonii byl přesvědčivý. Pak odřekl z pracovních důvodů orchestru záskok ve Vatikánu a dostal se do kleští převažující části pražské hudební společnosti, dokonce i politických kruhů. Nastala mediální štvanice, došlo pak zákonitě i k jeho křečovité obraně. Tlak cítil Albrecht i z významné části orchestru. Hudba šla z těchto důvodů stranou a nezdařilá nahrávka Smetanovy Mé vlasti byla asi tou rozhodující tečkou. Přesto vzpomínám na jeho vynikající interpretaci Dvořákovy předehry Othello, do které vložil mimořádnou energii, vystavěl skladbu na dramatických kontrastech, se strhující gradací. Od nikoho jiného jsem to takto přesvědčivě už neslyšel.
Přejdu k dalším šéfdirigentům. Také u Ashkenazyho, skvělého klavíristy, ale technicky limitovaného dirigenta, jsem vnímal to, co bylo inspirující – především jeho zaujetí pro skladby, které jeho naturelu vyhovovaly. Navíc se mi s ním skvěle spolupracovalo při orchestrálních sólech. Dělal jsem s ním všechna rozměrná díla Richarda Strausse, včetně Života hrdiny, Alpské symfonie, Zarathustry. Ano, někdy jsme si museli domýšlet, kde je první doba, zda nějakou dobu rozdělil či nerozdělil, to je pravda. Na druhé straně jsem cítil jeho nestrojené, opravdové vnitřní vnímání hudby, kterou měl rád. Několikrát, bohužel jen na zájezdech, zahrál s námi a od klavíru dirigoval Mozartův klavírní koncert. Vladimir Ashkenazy byl velký básník klavírního tónu, pro mě naprosto nezapomenutelný zážitek! Ptáte se také, jak jsem ho viděl z pozice koncertního mistra. Odpovídám – ideálně! Nechal totiž koncertnímu mistrovi v detailech smyčcové hry, kterým tolik nerozuměl, naprosto volnou ruku. Dnes zjišťuji spíše opačný trend. Vše, včetně přikázaných smyků, musí dělat koncertní mistři podle dirigentů, i podle těch, kteří si jenom myslí, že smyčcové hře rozumí. Nechci samozřejmě zevšeobecňovat, jsou určitě výjimky, které potvrzují pravidlo.
Ale zpět k dalším šéfdirigentům. Vzpomínám si, jak filharmonii svým hostováním zaujal Zdeněk Mácal, celý orchestr se pro něho doslova nadchl. Dirigoval přesvědčivě Berliozovu Fantastickou symfonii a další rozměrná díla, pamatuji si na výborného Richarda Strausse (opět Heldenleben) nebo Sukova Asraela. Pak došlo k jakémusi dalšímu pnutí v České filharmonii, za ředitelování Václava Riedlbaucha se členové orchestru rozpomněli na vzrušenou dobu těsně po revoluci, opět se psaly různé petice, usilovalo se o zlepšení podmínek orchestru, ubytování, cestování, došlo k nedůvěře ohledně koncertních agentur pořádajících zahraniční turné, řešila se spousta problémů. Zdeněk Mácal se k tomu leckdy vyjadřoval, lavíroval ze strany na stranu, navíc měl před orchestrem i řadu nediplomatických nebo spíše naivních hlášek – to všechno mělo za následek náhlý pokles jeho dřívější obliby. Mácal se takzvaně zatáhl sám do sebe, dirigování „proti orchestru“ už ho přestalo bavit, což bylo znát i na jeho výkonech a nakonec z pozice odstoupil. Dalším šéfdirigentem, jmenovaným ředitelem Riedlbauchem již podle nových pravidel, byl Eliahu Inbal, renomovaný izraelský dirigent, který kdysi s Českou filharmonií úspěšně hostoval. Nervózní půtky, změna ředitelů a další nehudební záležitosti však nedovolily šéfdirigentovi Inbalovi v klidu rozvinout umělecké plány. Nastupující ředitel Darjanin, s podporou nově zvolené umělecké rady si vynutil praktické zkrácení Inbalovy smlouvy na minimální dobu a měl údajně další zahraniční typy na post šéfdirigenta. Došlo ale k odvolání Darjanina, do hry se již vložilo ministerstvo kultury, kde v této době chvíli působil jako ministr i předchozí ředitel filharmonie Václav Riedlbauch. Pokračovaly boje o ředitelský post České filharmonie, nakonec došlo ke zklidnění v osobě nového ředitele Davida Marečka, který měl jasnou představu, jak z nepřehledné personální situace vybřednout a výsledkem bylo nové angažmá pro Jiřího Bělohlávka.
Máme už určitý časový odstup, takže coby aktivní muzikant a ne teoretik či novinář můžete hodnotit. Byl nástup Jiřího Bělohlávka v roce 2012 po jeho návratu z Velké Británie skutečně takovým třaskavým zlomem a začátkem nové éry, jak je prezentováno? Byla instituce skutečně v takovém uměleckém rozvalu?
Umělecká úroveň orchestru, tedy samotných hráčů, byla vždy vynikající. Kdybychom chtěli tvrdit opak, tak bychom museli znehodnotit výborné první hráče, jako byli dnes už legendární hornista Zdeněk Tylšar nebo hobojista Jiří Mihule, jmenujme i excelentního trumpetistu Miroslava Kejmara, klarinetistu Františka Bláhu, ti všichni drželi tehdejší laťku interpretačního mistrovství velmi vysoko. Také co se týče příležitostí v zahraničí, ať již zájezdů či nahrávání pro zahraniční firmy – troufám si říci, že největší rozkvět těchto činností zažila Česká filharmonie v devadesátých letech a v prvních létech nového století. Po této stránce nebyla Česká filharmonie před Bělohlávkovým návratem v žádném útlumu. Je ale přirozené, že při každém příchodu nového šéfdirigenta přijdou nadšené komentáře v médiích, očekává se, co to přinese, zda novou éru, zda se orchestr v pomyslném žebříčku světových orchestrů dále posune…
To stejné bylo při příchodu Ashkenazyho nebo Mácala. U Bělohlávka to ještě zintenzivnilo, vždyť měl v té době silnou podporu jak ministerstva kultury, tak ředitele České filharmonie, včetně sympatií hudebních i nehudebních médií. Orchestr se už k Bělohlávkově návratu sám nevyjadřoval, té možnosti byl už dávno zbaven, jím volená umělecká rada z prvních hráčů orchestru však návrat Jiřího Bělohlávka odsouhlasila. A Jiří Bělohlávek byl vnímán jako ten, který po určité době nových různých napětí mezi řediteli a orchestrem, mezi ministerstvem kultury a orchestrem nebo některými jeho řediteli, vnese do organizační struktury nový klid a pořádek. A to se stalo. Orchestr, který si uvědomoval, že v této oblasti již nemá rozhodovací roli, přijal svůj pracovní úkol hrát a maximálně na některé věci zaměstnaneckého rázu si stěžovat přes odborovou organizaci. V tomto ohledu nastal opravdu zlom.
Jak hodnotíte pouhých šest let Bělohlávkova vedení České filharmonie?
Oproti svým předchůdcům měl tu výhodu, že neměl v orchestru ani ve vedení instituce, ani na ministerstvu žádnou opozici. Mohl si tedy dělat podle libosti, co měl v plánu. Především to byla personální stránka, chtěl razantně omladit orchestr. Někteří starší členové se ocitli pod tlakem, to se týkalo i řady prvních hráčů orchestru, především dechařů. Jiří Bělohlávek své kroky prosazoval prakticky bez odporu, asi největší oříškem jsem pro něho byl vlastně já. Nové metody se mi ale nelíbily, takže jsem šel do střetu a vzdoroval ve funkci ještě celé dva roky. Nebylo to nic příjemného. Přelomový moment nastal, když po vcelku běžném, odpoledním koncertě v Rudolfinu s názvem Zkouška orchestru, moderovaném Petrem Ebenem, si na mě za pódiem Jiří Bělohlávek počkal a vytknul mi před dalšími hráči, že jsem po děkovačce dal orchestru brzký signál k odchodu. Byl jsem v tom zcela nevinně, několikrát se pan šéfdirigent přišel poklonit a to už jsem za sebou slyšel žertující kolegy s otřepaným vtipem, zda nestojím přilepený na žvýkačce. A následně mi bylo vytknuto, že jsem opustil pódium naopak předčasně. Tehdy jsem si řekl, že už nemám zapotřebí a ani mě to už nebaví být v neustálém tlaku z různých stran. Pan ředitel Mareček diplomaticky spor mezi mnou a šéfdirigentem urovnával, vše dospělo ke klidnému řešení, byly stanoveny nějaké podmínky a já jsem se pozice koncertního mistra vzdal do doby příchodu nového koncertního mistra. Absolvoval jsem v této pozici ještě rozlučkový koncert na jaře roku 2015, mohl jsem pak svobodněji dýchat a soustředit se i na jiné záležitosti mimo filharmonii. Navíc, jak jsem již uvedl, došlo k osobnímu narovnání vztahů s Jiřím Bělohlávkem. Vím, že jste se v otázce neptal na můj osobní příběh. Musel jsem se ale o něm zmínit, abych na tomto příkladu popsal, jak se prosazovaly některé, často i pochopitelné Bělohlávkovy vize personálních změn. Ano, prosazovaly se a někdy velmi tvrdě.
Ale k šestiletému působení Jiřího Bělohlávka po umělecké stránce nemohu uvést nic negativního. Největším kladem Jiřího Bělohlávka bylo, že opět zpřítomnil a trochu očistil zažitou interpretační tradici. Orchestr po dobách různých vlivů od dirigentů, kteří se v tomto náhledu i rozcházeli, toto zakotvení ve starých dobrých vodách velmi potřeboval. Přínos Bělohlávka po umělecké stránce byl v těchto letech patrný. Jen jsem se musel trochu pousmívat, když noviny tehdy hlásaly, že jsme s Bělohlávkem při zájezdu do USA dobyli konečně uměleckou baštu Ameriky, koncertní sál Carnegie Hall. Počítal jsem totiž, že s minulými šéfdirigenty od dob Neumannových Česká filharmonie včetně mě hrála v tomto svatostánku asi třicetkrát.
Dostali jsme se do živé současnosti. Od roku 2018 je uměleckým ředitelem České filharmonie Semjon Byčkov. Jaká je jeho éra? V čem se liší od předchůdců?
Semjon Byčkov je dirigentem světového jména, má velké renomé a po odchodu Jiřího Bělohlávka bylo jeho angažování vhodným krokem. Hlavně z důvodu udržení České filharmonie na světových trzích, pokud to mám říct obchodně. Do České filharmonie přišel s repertoárem, který výborně zná, například všechny Čajkovského symfonie. Dirigoval s námi řadu Šostakovičových symfonií, přivedl zajímavé sólisty. Byčkov je do hudby velmi zapálený, partitury neustále studuje a nejen partitury. Zajímá se o dobové zápisy včetně rukopisů. Při uvedení Mé vlasti, do které implantoval některé novinky, ať již ve frázování, dynamice či v řešení smyků, byl dotázán, zda zná stěžejní vzorové nahrávky České filharmonie, od kterých se tímto odlišuje. Semjon Byčkov odpověděl, že samozřejmě zná všechny nahrávky, včetně Kubelíka i Talicha, ale to mu nebrání pátrat a něco objevovat v dochovaných zápisech včetně prvních náčrtů. Hrajeme tedy začátek Šárky v legatu, úplně jinak než se všemi českými předchůdci a takových míst bych mohl jmenovat více. Každopádně je zajímavé zjištění, co tehdy Smetana na nějaký náčrt napsal, jakou čáru připojil nad notami. Zda to však znamená propojení dynamické hladiny, nepřerušení melodické fráze či vlastní smyk z hlediska ovládání nástroje, to už může být věcí odlišných výkladů.
Semjon Byčkov je stávajícím šéfdirigentem České filharmonie a my tedy hrajeme podle jeho výkladu. Tečka. Ještě snad jedna poznámka – Semjon Byčkov je zvyklý a vyžaduje to i u České filharmonie, do podrobností modelovat ve výrazu orchestrální sóla prvních hráčů. Není tedy možné, aby tito hráli volně podle svého cítění, musí hrát tak, jak si to pan šéfdirigent přeje. Neříkám, že jeho představy jsou špatné, naopak nevylučuji, že jsou výborné. Tane mi však na mysli tvář Václava Neumanna, který ukázal rukou na hornistu Tylšara či hobojistu Mihuleho s gestem, které jakoby říkalo: „Pánové, teď je ta hudba vaše, hrajte, je to na vás!“ a pak jen pokynul s díkem a obdivem, jak frázi, třeba i po svém, tito pánové vystavěli. Jak je vidět, Neumann mě pronásleduje celým mým filharmonickým bytím…
Poslední přibližně dva roky slýchám či čtu, že Česká filharmonie patří mezi elitu světa, dokonce bývalý ministr kultury prohlásil, že je nejlepším orchestrem. Nikdo však nespecifikoval, v čem je nejlepší a v čem je její originalita. Jako aktivní účastník filharmonického příběhu snad budete mít na to názor.
Tak to nevím, podle čeho by se pořadí ve světovém žebříčku, který samozřejmě neexistuje, určovalo. Zda má orchestr nejtišší možná pianissima či dovede bourat sály obrovským forte? Kolik symfonií má v repertoáru? Jakou má za sebou historii, se kterými dirigenty či sólisty zrovna spolupracuje, což je spíše záležitost šikovnosti administrativního vedení a také financí? Těmto imaginárním žebříčkům jsem se vždy smál, něco jiného je žebříček tenistů, kdy za každý zápas se jim připočítávají či naopak odpočítávají konkrétní body. Atraktivnost orchestru je samozřejmě jistým ukazatelem, skvělá propagace však může udělat i z průměrného umělce vyhledávaného interpreta, to jistě platí i o větších souborech. Stejně tak se v osmdesátých či devadesátých letech minulého století objevovaly názory, že jsme ceněni lépe než řada amerických a západoevropských orchestrů, protože oproti těmto zglobalizovaným souborům jsme si zachovávali po hudební stránce takzvanou národní jednotu. Na tom asi něco bylo, také tím Česká filharmonie už tehdy vítězně prorazila do Japonska a byla velmi uznávána i v USA. Chtěli od nás ale všude Dvořáka, možná Mahlera, díky Neumannovi a jeho nahrávkám s námi. Přinášeli jsme do světa něco, co technicky možná vyspělejší a disciplinovanější orchestry neměly. Přitahovali jsme i tím, že jsme byli z jiného, východního bloku a za jeho hranicemi určitá atrakce, tehdy ještě ne příliš okoukaná či spíše oposlouchaná.
Někdy se říkalo – na Západě už jsou znuděni uměle vyšlechtěnými orchestry, oni touží teď poslouchat naturální „husity“! Trochu jsem to odlehčil, ale zcela vážně myslím, že nějaké porovnávání kvalit špičkových orchestrů, to slovo špičkových podtrhuji, je dnes zbytečné, žádná soutěž neexistuje. Každý ze světových orchestrů přináší něco specifického, třeba programovým zaměřením. Orchestry jsou ve světě vnímány také podle svých dirigentů, kteří rozhodující dojem koncertů vždy dotvářejí. Platí, že bez světového dirigenta nemůže být jakýkoliv orchestr světový, protože i vynikající orchestr s průměrným dirigentem toho moc nedokáže. Stejně nefunkční by byla kombinace světového dirigenta s druhořadým orchestrem, ale toto spojení téměř neexistuje, špičkoví dirigenti si samozřejmě pečlivě mezi orchestry vybírají. Přejme tedy České filharmonii, aby si nadále podržela dirigenty světového renomé. A vezmu-li do úvahy dávné hodnocení orchestru jako hudebně „českého“, zachovejme i tento dar, který nám celá plejáda dirigentů s domácími tvůrčími kořeny vlila do krve. To je velké bohatství, které si střežme.
Nevím, jak dlouho budete ještě filharmonikem, ale možná zažijete v roce 2028 inauguraci Jakuba Hrůši v roli šéfdirigenta a uměleckého ředitele. Od doby Václava Neumanna na konci 60. let neměl orchestr šéfa mladšího padesáti let. Panu Hrůšovi bude v nové pozici pouhých 47 let. Jeho práci dobře znáte, takže co od něho čekáte?
Je skvělé, jak vaše otázky a tím i mé odpovědi se chronologicky řadí. Moc se neupínám do budoucnosti, ale vnímám tuto další metu v historii České filharmonie. S Jakubem Hrůšou jsem odehrál svůj koncert „na odchodnou“ z pozice koncertního mistra a rád bych ještě hrál ve filharmonii koncert „na příchodnou“ Jakuba Hrůši jako dalšího šéfdirigenta. Ale to je ještě dosti vzdálené, nevím, zda v orchestru ještě budu. Každopádně mohu říci, že Jakub Hrůša je v současné situaci výborná volba. Fascinuje mě jeho upřímný zájem o českou hudbu, a zvláště o tu, která ještě čeká na plnohodnotné prosazení. Jeho služba skladateli Josefu Sukovi je skutečně obdivuhodná. Jakub Hrůša vyrostl z tradičních „českých“ kořenů, což je skvělé, filharmonie totiž nesmí zapomenout svůj vlastní interpretační projev. Je žákem Jiřího Bělohlávka, rozhodně ale není žádným eklektikem. Má svébytný umělecký projev, názor, charakteristickou energii a snaží se z každého koncertu udělat mimořádný zážitek. Jsem přesvědčen, že po umělecké stránce bude spojení orchestru s Jakubem Hrůšou bezproblémové a obohacující. Navíc pozoruji v současné době mezi Jakubem Hrůšou a orchestrem velmi otevřený, srdečný vztah, to je další předpoklad ideální spolupráce.
Jste filharmonický senior. Jak vidíte současné obsazení a kondici České filharmonie? Je lepší nebo podobná jako v 80. letech, kdy jste začínal?
Jde o to, co si všechno máme představovat pod pojmem kondice. Jak už jsem v předešlých odpovědích řekl, i v 80. letech byl orchestr složený z tehdejších špičkových interpretů. Od té doby uplynul nějaký ten pátek, takže mnoho vynikajících hráčů odešlo, mnoho vynikajících hráčů i hráček (ty tady tehdy nebyly skoro žádné) přišlo, a dodám možná s úsměvem, že nějací stále použitelní hráči z minulých let tady ještě zůstali… V personálním obsazení, tedy v jeho kvalitě nevidím velké rozdíly. Samozřejmě dříve se hrálo trochu jinak, to platí jak o dechových, tak smyčcových nástrojích, vše se vyvíjí. Není to ale věc kvality hráčů, spíše okamžitých nebo ještě lépe řečeno dobových interpretačních trendů. Kdysi jsme mohli Mou vlast nebo Novosvětskou hrát i v detailech doslova zpaměti. Ve výrazu i technice bylo vše ustálené a ohlídané Václavem Neumannem, pokud došlo občas k nějaké změně, byla to závratná událost. Všichni hráli fráze jednotným způsobem, logickými smyky, čekali jsme vždy na stejná zvolnění či zrychlení, souhra byla skutečně absolutní. Samozřejmě není dobře, kdyby se nemohl výraz vyvíjet, obohacovat. Je ale dobré sledovat míru nového oživení. Dnes se podepisuje na našem kmenovém repertoáru mnoho dirigentů, mnohdy s protichůdnými požadavky. Zvláště nově příchozí hráči jsou často zmateni, když musí měnit způsob výrazu nebo technických detailů podle toho, kdo stojí za dirigentským pultem. Myslím, že se příchodem Jakuba Hrůši opět nastolí nějaký rozumný, vyvážený vzor, který bude odrážet jak historickou paměť, přenášenou z generace na generaci, tak vítané inspirace neotřelých pohledů.
Takže u vás vede Česká filharmonie osmdesátých let nad současnou?
To vůbec netvrdím. Současná filharmonie má celou řadu plusů. Profesionální a mimořádně účinnou propagaci, mnohem lepší zázemí a finanční zajištění, špičkové hudební nástroje. Zlepšující se platové podmínky umožňují angažovat výborné hráče, o konkurzy do orchestru je velký zájem. Oproti dřívějším dobám zjišťuji také jeden velký klad – zavedla to hlavně mladá generace – v přípravě orchestru již na první zkoušku. Dříve se členové orchestru skoro styděli půjčovat si noty k domácímu studiu a dirigenti si poměrně často stěžovali na úroveň první zkoušky. Dnes je naopak normální jít do archivu a noty si k domácímu studiu půjčovat dopředu. Zajímavé by bylo srovnání dramaturgie, za kterou dříve odpovídala, samozřejmě ve spolupráci se šéfdirigentem, osoba ve funkci dramaturga. Tento post byl již dávno zrušen, možná z důvodu, aby šéfdirigenti měli volnější ruku při výběru skladeb i sólistů. Ti jsou podle současného statutu i uměleckými řediteli instituce, takže je ten stav „bez dramaturga“ vcelku logický. Doba se ale mění, filharmonie musí i o své zahraniční uplatnění více bojovat a zohledňovat obchodní záměry. Jakási čistá dramaturgie podle představ hudebních vědců, kteří funkci dramaturgů většinou zastávali, se dnes v podstatě ani nedá dělat. Programová nabídka vzniká hlavně v návaznosti na koncertní zájezdy a nahrávací aktivity. Pokud se to nějak vyváží a je též volný prostor pro připomenutí jubileí významných skladatelů i dramaturgicky objevné počiny, nebude se příliš zapomínat na špičkové domácí interprety, občas zahrajeme díla také i našich zajímavých soudobých skladatelů a orchestr na abonentních koncertech bude moci předvádět především repertoár, blízký jeho naturelu, pak je to nastaveno správně. Pokud ale nemáme dramaturgy, je to úkol šéfdirigentů. Dvořákova síň je vždy plně obsazena, výborně tedy dnes funguje marketing, který si ale dřívější filharmonie nemohla bohužel v tomto rozsahu finančně dovolit. V dnešní době je účinný marketing naprostou nutností, zrovna tak jako systematická propagace. A ta se filharmonii také daří.
Máte zkušenosti s desítkami hostujících dirigentů.
Šéfdirigenti orchestrů mají i jiné vedlejší závazky, nemohou tedy zvládnout všechny koncerty nebo zájezdy. Pomáhají jim v tom další dirigenti, ať již domácí nebo zahraniční, někteří jen na ojedinělé koncerty, někteří na větší úvazek. Neumannovi takto pomáhal zvládnout celou sezonu hudebně rozevlátý, charismatický Libor Pešek. Za Ashkenazyho i v mezidobí mezi šéfdirigenty pomohl při mnoha koncertech, včetně dlouhých zájezdů pružný dirigent Vladimír Válek, často zaskakoval i Petr Altrichter a mnozí další, to jmenuji z těch domácích. Samozřejmě je velkou inspirací pro orchestr, když spolupracuje též s výraznými osobnostmi ze zahraničí, takových bylo také mnoho. Namátkově vzpomenu na vynikající Beethovenovu Eroicu s Christophem von Dohnanyim, v první mé sezoně dirigoval filharmonii Lovro von Matačič, pak stejně slavní Erich Leinsdorf, Herbert Blomstedt, Colin Davis, Neville Marriner, později býval často u nás energický Japonec Ken Ichiro Kobayashi, s ním jsme absolvovali i řadu koncertů v Japonsku – výčet by byl nekonečný. Před lety měl úvazek u orchestru Manfred Honeck, o kterém se dokonce mluvilo jako o kandidátovi na šéfdirigenta. V poslední době má filharmonie štěstí, že k nám pohostinsky zajíždí světově uznávaný sir Simon Rattle. To je dirigent, který také rozumí české hudbě, má k našemu prostředí velmi blízko. Je typem dirigenta, které mám nejraději, hudbu totiž intenzivně prožívá a dovede svůj tvůrčí elán přenést na orchestr. Zkoušky a koncerty s ním jsou společně sdílenou radostí, nikoliv upracovanou řeholí. Stejným zážitkem je to pak pro posluchače.
Zažil jste konec socialismu, desítky let různorodé demokracie, a to vše mocně provázáno s Rudolfinem. Jaký máte k budově s tak silným geniem loci vztah?
Rudolfinum jsem si zamiloval už jako student. Tehdy byla část Rudolfina sídlem Hudební akademie múzických umění, měl jsem v tehdejším tzv. „Varhanním“ sále absolventský koncert, dnes je tento prostor nově restaurovaný a slouží Galerii. Mnoho vystoupení bylo i v tzv. „Malém sále“, dnes Sukově sále, ten sloužil dokonce i jako pódium konzervatorních koncertů. Do Dvořákovy síně byl tehdy již jen kousek přes chodbu, služba studenty pouštěla zadarmo do sálu takzvaně „na stojáka“ u zdi, vzpomínám takto na hvězdné koncerty filharmonických cyklů a Pražského jara. Sedělo se tehdy i na schodech uličky, která sál v polovině rozdělovala na dvě části. Bylo to skutečně úzké, příjemné a neformální propojení hudebních studií s vynikajícími zážitky. Obrovský bonus a motivace, která dnešním studentům hudby v této míře dopřána už není. A pak jsem vlastně jen přešel na druhou stranu sálu a jsem tam stále.
Nejvíce koncertů jste odehrál v Rudolfinu, tak jste asi patriot. Jaké jiné sály ve světě či doma se vám zapsaly do srdce nejvíce?
Ano, jsem rudolfínský patriot, máme tam skvělé zázemí, dýchá tam ze všech koutů historie, to žádná stavba, byť sebelépe postavená, nemůže podle mě nahradit. Hodně se mluví o limitech sálu, který není vhodný pro zvukově extrémně náročnou hudbu. Z toho důvodu se bude stavět Vltavská filharmonie, doufejme, že se tam hudebníci budou cítit dobře. To už ale budou jiní hráči, kteří genius loci Rudolfina nezažili a třeba jim ani nebude chybět. Mě se to samozřejmě už týkat nebude. Jinak jsem rád hrál ve vídeňském Musikvereinu, ze stejných důvodů, jako jsem uvedl u Rudolfina. Tato budova má totiž také ohromnou historii, to samé platí o Carnegie Hall v New Yorku. Jsou ale výjimky, kdy jsem se cítil báječně i v nově postavených sálech. V Tokyu jsme s Českou filharmonií a pod taktovkou Václava Neumanna v podstatě křtili dnes slavnou Suntory Hall, která vyniká skvělou akustikou. Ta umožňuje velký aparát orchestru, přitom nejde o suchou akustiku, kterou zvláště hráči na smyčcové nástroje nemají rádi. Ve světě by se našlo více takových sálů, zvláště v Japonsku, ale byl by to dlouhý soupis, stačí zmínit akusticky tu nejlepší – a tou je podle mě právě Suntory Hall.
Jsou za vámi možná tisíce filharmonických koncertů. Nahlédněte do své paměti a povězte mi, jaké byly emočně nebo umělecky nejsilnější?
Dobrou polovinu jsem absolvoval na první židli a to byl každý koncert emoční. Máte odpovědnost, obavy, zda porozumíte gestu dirigenta, zda takzvaně nezaspíte nástup skupiny. Nemluvě o orchestrálních sólech, kdy utichne symfonické plénum a máte teď něco tvořit sám, přičemž ta nejlehčí sóla s několika tóny jsou vlastně nejzrádnější. Když se totiž něco stane v krátké melodii, třeba sklouzne prst nebo skřípne smyčec, už to na zbývajících notách nevylepšíte, v tom jsou paradoxně snadnější delší náročná sóla například v dílech Richarda Strausse, kde je čas rozehrát nástroj i sebe. Takže každý takový koncert jsem vnitřně intenzivně prožíval. Co se týče mimořádných zážitků se světovými dirigenty, jednoznačně dosud vedou Leonard Bernstein se svojí Beethovenovou Devátou a Rafael Kubelík s Mou vlastí, obojí na Pražském jaru 1990, s Kubelíkem pak ještě další Má vlast a Dvořákova Novosvětská při opětovném jeho návratu, včetně koncertů v Japonsku.
Udělejme střih. Váš život není jen Česká filharmonie. Odehrál a jistě ještě odehrajete spoustu koncertů, sólových a komorních. Povězte mi o další části hudebního žití…
Ano, housle nerozeznívám jen ve filharmonii. Snažím se stále udržovat svůj hráčský potenciál, takže se nevyhýbám sólovému hraní, které mě baví stejně jako všelijaká komorní vystoupení. Je to taková nutná očista od enormní pracovní zátěže ve filharmonii, pojistka, aby z důvodu přehlcení zaměstnaneckými povinnosti neztrácel člověk z hudby radost. Jako sólista i komorní hráč může hudebník víc sám tvořit, neplní jen příkazy dirigentů. Takže budu například v tomto roce hrát jako sólista s Plzeňskou filharmonií. Uvedeme v Plzni i v jiných městech včetně Prahy Kalabisův houslový koncert. Je to výborná hudba, kdysi jsem koncert hrál se Symfonickým orchestrem hl. města Prahy FOK i se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu, mám během roku i několik recitálů s klavíristou, bratrem Vladislavem Vilímcem, často hraji s plzeňskou akordeonistkou Jarmilou Vlachovou nebo v rodinném houslovém uskupení Tre Violini s Jitkou Novákovou a Liborem Vilímcem. V letošním již 13. ročníku organizuji na Novoměstské radnici v Praze 2 tzv. „Stylové večery“ se smyčcovým orchestrem Harmonia Praga, jehož jsem umělecký vedoucí. Vystupujeme tam sedmkrát v roce, vždy s jiným programem. Stál jsem také u zrodu festivalu „Hudba v synagogách plzeňského regionu“, který má již 25 letou historii. Hned v prvních letech zde vystoupilo mnoho světových umělců, tehdy v Plzni dokonce dvakrát legendární polsko-americká houslistka Ida Haendel, zrovna tak houslista Josef Suk a cembalistka Zuzana Růžičková. S festivalem jsme vydrželi až do současnosti, organizujeme šest koncertů ve stávajících synagogách západních Čech, vezeme tedy klasickou hudbu i do míst, kam se běžně nedostane. V současné době jsem také dramaturgem nebo jak se dnes vznešeně říká „ambasadorem“ festivalu na Praze 3 pod názvem Hudební podzim na Trojce. Zdejší historie koncertů, kdysi i díky violoncellistovi Jiřímu Hoškovi, který byl opravdovým žižkovským patriotem, je bohatá a já – také žižkovský patriot – jsem nesmírně šťasten, že tato tradice pokračuje, s velkou podporou a zájmem ze strany radnice. Ale abych nebyl nespravedlivý, i zmíněné Stylové večery na Novoměstské radnici jsou podporovány Městskou částí Praha 2, jejíž kulturní radní je i naším věrným posluchačem. Takže, jak vidíte, s houslemi a organizováním koncertů se i mimo pracovní úvazek ve filharmonii rozhodně nenudím.
Vedle pracovního úvazku ve filharmonii máte tedy bohaté aktivity, koncertní i organizační – synagogy, Novoměstská radnice, hudební festival na Praze 3. Napadá mě, že to není v silách člověka všechno zvládnout. Vy byste přece měl hlavně hrát… Jak to tedy všechno stíháte?
Máte pravdu, trochu jsem zatajil, že jsem byl od počátku těchto aktivit obklopen lidmi, kteří mi vydatně pomáhali, ať to byly přípravné práce, spojené se sjednáním termínů, umělců, honorářů, žádostí o různé granty a pak vyúčtováním a podáním závěrečných zpráv. To bych opravdu už nestíhal, navíc bych měl v těchto administrativních věcech určitě technický problém. Jsem nesmírně vděčný, že se založením festivalu „Hudba v synagogách plzeňského regionu“ mě po všech stránkách pomohla tehdejší intendantka České filharmonie Eva Sedláková. Té se tehdy povedl opravdu „husarský“ kousek angažovat v Plzni ve dvou krásných recitálech zmíněnou houslovou legendu Idu Haendel. A u zrodu již třináctileté tradice „Stylových večerů“ na Novoměstské radnici stála zase manažerka Monika Teichmannová, bez které bych si fungování takové záležitosti nedovedl vůbec představit. Tento cyklus koncertů žije totiž převážně z návštěvnického vstupného, což předpokládá opravdu extrémní zajištění, práci, kterou většinou u uměleckých institucí dělá více lidí. Zde všechno záleží na jedné osobě, mé manažerce, která k tomu ještě zařizuje většinu z mých dalších projektů, včetně pokračování cyklu koncertů v synagogách a Hudebního podzimu na Trojce.
Předáváte zkušenosti mladým lidem?
Tak na to už opravdu nemám čas. Moc by mě to ale bavilo, to jsem si vyzkoušel na synovi Liborovi, kterého jsem, společně s jeho dědou, ředitelem hudební školy v Mladé Boleslavi Josefem Novákem, souběžně připravil pro studium na konzervatoři, kde převzala rodinnou pedagogickou štafetu prof. Jitka Nováková. Libora jsem pak připravil i ke konkurzům do Akademie České filharmonie i samotného orchestru, což dopadlo úspěšně a dnes můžeme absolvovat pracovní zátěž spolu. Měl jsem i různé privátní konzultace, vyučoval jsem kdysi i při zájezdu České filharmonie v Japonsku, pravidelně jsem byl lektorem Mezinárodních houslových kurzů v Plzni, ale v současné době se nemohu vázat nějakým větším úvazkem.
Miroslav Vilímec a Bohumil Kotmel, někdejší koncertní mistři České filharmonie.
Cennou a přitom veřejnosti takřka neznámou částí vašeho života je odborně seriózní a kontinuální činnost vydavatele, zaměřená hlavně na klíčové osobnosti české houslové historie. Založil jste Společnost Jana Kubelíka, pod jejíž egidou vyšla řada unikátních nahrávek. Přibližte činnost spolku…
Společnost jsem založil v roce 1990 při příležitosti návratu syna Jana Kubelíka, slavného dirigenta Rafaela Kubelíka, který s naší činností velmi sympatizoval a podporoval ji. Samozřejmě jsme byli přednostně zaměřeni na gramofonový odkaz Jana Kubelíka, který jsme téměř celý přinesli na nových nosičích. Stále hledáme ve světě chybějící tituly, o kterých ale víme, že byly natočeny. Snažíme se též propagovat Jana Kubelíka i jako významného skladatele, iniciovali jsme novodobou premiéru jeho symfonie s Plzeňskou filharmonií, byla pořízena i rozhlasová nahrávka. Kubelík má též šest houslových koncertů, jeden jsem jako sólista hrál i s Českou filharmonií, všechny pak natočil s klavírním doprovodem bratra Vladislava, aby tato hudba byla do budoucna zdokumentována. Jsem velmi rád, že jsem inspiroval i houslového virtuosa Pavla Šporcla, který na mě navázal a provedl velmi úspěšně již dva z Kubelíkových koncertů, oba s orchestrálním doprovodem. Byl bych rád, aby se těchto výzev chopili i další houslisté, včetně zahraničních. V rámci Společnosti Jana Kubelíka se snažíme pečovat i o odkaz ostatních legendárních českých houslistů, podařilo se nám sehnat jediné autentické snímky hry Františka Ondříčka, které jsme i s novým natočením jeho některých skladeb též vydali. To je počin, ze kterého jsem měl opravdu mimořádnou radost.
Zviditelňujete nejen tedy nejen Jana Kubelíka, ale i Františka Ondříčka a další houslisty, však jste studoval u Václava Snítila, který byl sám žákem slavného Jaroslava Kociana. Provokativní otázka: Koho považujete za největšího houslistu českých dějin?
Na to je těžké odpovědět, z toho se musím nějak vykroutit… Když si například čtu o životě a úspěších Ferdinanda Lauba, českého slavného houslisty z 19. století, mám pocit, že tento hudebník byl skvělým interpretem, ve své době zaslouženě respektovaným. Tehdy se ale žádné nahrávky nepořizovaly, takže ho nemohu hodnotit. V podstatě není možné ani úplné hodnocení nejslavnějšího z českých houslistů – Jana Kubelíka. Zanechal po sobě přes 50 nahrávek, vesměs jsou to ale krátké skladbičky, vlastně jen střípky jeho mistrovství. Ano, je na nich patrná velká technická výbava, například v živém provedení Paganiniho Campanelly při koncertu v Carnegie Hall, což také přinášíme na CD. Chybí ale třeba nahrávka nějakého významného koncertu, například Beethovenova, za jehož provedení dostal Kubelík v době své největší slávy ocenění Londýnské filharmonické společnosti. Totéž platí o prvním interpretu Dvořákova houslového koncertu Františkovi Ondříčkovi, který tento koncert vítězně prosadil i na svém jediném turné po Spojených státech. Ondříčka dobové kritiky vykreslovali jako hudebníka s energickým, vřelým výrazem, drobty z jeho umění v podobě Raffovy Cavatiny či Bachova Air na G struně jsou sice jedním z nejcennějších dokumentů, které jsme objevili, celkovou interpretační osobnost však vystihnout nemohou. Vynikajícím houslistou byl též Váša Příhoda, ten z našich slavných houslistů minulosti zanechal po sobě nejpočetnější a nejucelenější gramofonový odkaz. Příhoda však již přišel v jiné době, jeho hra vstřebávala současné trendy nových houslových generací a ve výrazových i technických detailech se jistě odlišovala od hry Jana Kubelíka či Františka Ondříčka. Těžko ale poměřovat, každá doba má svá pravidla i estetické vnímání interpretů a posluchačů.
Realizoval jste řadu nahrávek. Na které jste nejvíce hrdý a co máte ve svém labelu v plánu?
Jak jsem již uvedl, natočil jsem všechny Kubelíkovy koncerty, to byl úkol, který jsem chtěl splnit a bylo mi to dopřáno. Zaujaly mě i některé skladby Františka Ondříčka, které jsem také natočil a rád hraji i na koncertech. Dýchá z nich upřímná „českost“ skladatele, která je dnes určitě zajímavá a troufám si říci, i potřebná. Osud mě také ale kdysi nějakým způsobem připletl do nahrávek houslových koncertů zcela neznámého francouzského klasického skladatele Chevaliera de Saint Georges, s občanským názvem Joseph de Boulogne. Jeho matkou byla černoška z ostrova Guadaloupe, kde se syn francouzského šlechtice a pozdější vynikající houslista, skladatel a organizátor pařížského hudebního života narodil. Nejdříve jsme „na zkoušku“ s Plzeňským rozhlasovým orchestrem pro švýcarskou firmu Avenira nahráli dva koncerty. Po vynikající odezvě jsem následně ve světové premiéře natočil celý komplet 14 houslových koncertů s mými kadencemi a též několik dvojkoncertů. Na Novoměstské radnici v Praze jsme nedávno provedli i jeho skvělou Symfonii D dur, druhá z jeho symfonií čeká na uvedení. V minulém roce jsme se synem Liborem souborně nahráli jeho virtuózní houslová dueta, k další dochované skladbě se v triu připojila violoncellistka Dominika Weiss Hošková. Radostná byla také světová premiéra a nahrávka houslového koncertu Jana Jakuba Ryby, který pro mě objevil a restauroval dirigent Štefan Britvík. Do budoucna si ale nedávám žádné závazné úkoly. Věcí co bychom rádi i z historie naší houslové hry zpřítomnili, je sice ještě hodně, času naproti tomu stále méně, bohužel…
Mimochodem co vám dalo studium u legendárního houslisty Václava Snítila?
Václava Snítila jsem velmi respektoval nejen pro jeho houslovou hru, ale i pedagogické nadšení, se kterým chtěl předat svým žákům především radost z hudby. Mě ji určitě předal, však se vlastně prolíná celým tímto rozhovorem. Lekce u něho doma v Nuslích byly takovými inspirativními hudebními dýchánky, kdy jsme vzájemně tvořili, on také jako vynikající doprovázeč u klavíru. Nebyla ani řeč o technice či způsobu cvičení, v jeho zorném úhlu byl především výraz. To mě bavilo a baví dodnes. V určité fázi by měla být technika již samozřejmostí, pak už si já raději s houslemi povídám, než abych s nimi prováděl mechanické cviky. Hodně na Snítilův umělecký způsob výuky vzpomínám, tak jako na naše zajímavé diskuse o historii houslové hry. Václav Snítil měl mnoho vynikajících žáků, podobně na svého pedagoga vzpomínajících. S jednou žákyní, Jitkou Novákovou, tehdejší několikanásobnou vítězkou různých soutěží, jsem se ve dveřích učebny v Rudolfinu a v profesorově bytě v Nuslích při hodinách pravidelně střídal… Tak to je výčet všeho, co mi přineslo studium u profesora Snítila.
Prý vlastníte housle od Nicolase Lupota z roku 1810 a Otakara Františka Špidlena z roku 1920, nástroje vzácné zvukem i cenou. Jak se k Vám dostaly a na které hrajete v České filharmonii?
Nicolase Lupota nevlastním, jsou majetkem České filharmonie. V současné době na ně hraji, vynikají barevnými odstíny zvuku, dá se na ně tvořit, jsou ideální na nahrávání, zrovna tak na komorní hudbu. Orchestrální sóla jsem kdysi spíše hrál na vlastního Špidlena, který je průraznější a nezaniká v plénu orchestru. Každý z těchto nástrojů vyžaduje ale jiný přístup, není možné měnit nástroje každý den.
Všetečná otázka – jaké používáte struny a smyčec?
Struny značky Dominant a Larsen. Je to ale spíše letitý zvyk, nejsem typem houslisty, který by neustále zkoumal, zda jiná kombinace vyhovuje houslím lépe. Příliš se nezamýšlím ani nad smyčci, jichž mám samozřejmě několik. Na zájezdy s Českou filharmonií, tedy na většinu z nich, musíme navíc jezdit s karbonovým smyčcem, který je akceptován mezinárodními pravidly. Mám další smyčce, které nemohu ani vzít do zahraničí, vadí například, z jakého materiálu je žabka smyčce či opředení (žraločí kůže) atd. Prosadilo se to z důvodu jednak ekologických, své si prosadili také ochránci zvířat. Pokud by to takto šlo dál a nevyhovovalo by například dřevo, ze kterého se housle staví, tak bychom hráli jen na nějaké náhražky opravdových nástrojů. Doufám, že i v tom zvítězí zdravý rozum.
Možná nesnadná otázka: Co si myslíte o tzv. historicko-poučené interpretaci hudby 17. a 18. století?
To by bylo téma na celý další rozhovor. Ochránci historické interpretace, kteří se sami titulují jako jediní znalci způsobu, jakým se tehdy hrálo, přinášejí různé argumenty, kterým já oponuji. Chápu, že barokní hudba se ještě hrála se starými smyčci, které připomínaly spíše luk. Moderní smyčec ještě nebyl vytvořen, velkou inovací k jeho dnešní podobě přispěl legendární francouzský výrobce smyčců Francois Tourte, který se ale narodil teprve v roce 1747. Jeho smyčec již umožňoval při hře mnohá zvuková vylepšení, například nasazení tónu u žabky s počáteční intenzitou, u starších druhů se zvuk jistým způsobem na každé notě takzvaně rozjížděl. My tomu říkáme „boule“, kdy každá nota má svoje vnitřní zesílení a ke konci pak i zeslabení. Tento důvod, související s těžištěm starých „obloukovitých“ smyčců však odpadá, když můžeme hrát moderním smyčcem.
Mohl bych také oponovat zákazu nebo výraznému omezení vibrata, mám dokonce nějaké muzikologické práce, které naopak citují poznámky mnoha italských houslistů 18. století o potřebě vibrata jako intenzivní složky výrazu. Je třeba dodat, že v různých částech Evropy tehdy nebyla dnešní globalizace, takže národní školy se mohly lišit. Každopádně bych ale vycházel z toho, co dnešnímu posluchači z hlediska zvukové estetiky nejvíce ladí. Na nějaké umělé pokusy vyvolat zpět předminulá staletí, včetně dobových kostýmů a paruk, které tomu mají přidat na autentičnosti, se dívám spíše pobaveně. Provozování i vnímání hudby se od starých dob rychle vyvíjelo a už je dnes úplně jinde. Ale jako muzeální artefakt, i když těžko ověřitelný – nechť existuje dál. Také si někdy tento „historizující“ přístup se zájmem rád poslechnu.
Hudební geny máte asi od matky, své jste předal synovi, celý život vedle vás stojí muzikální bratr. Bude mít hudební rod Vilímců pokračování?
Matka mě naučila hrát na housle, v rodině jsem hudbu vnímal od dětství jako něco, co je přirozené a patří k tradici i každodennímu režimu. Mám to tak vlastně pořád, bratr se mnou hraje na klavír, s manželkou, která je profesorkou Pražské konzervatoře a synem filharmonikem vystupujeme v rodinném houslovém triu. Nedávno jsem se synem a dvěma jeho dalšími vrstevníky několikrát hrál ve smyčcovém kvartetu pod názvem Vilímcovo kvarteto. Takové muzicírování je vždy osvěžením a příjemnou záležitostí. Byl bych rád, kdyby tyto různé komorní radosti byly zajištěné i do budoucna a zapojily se do něho časem třeba moje dvě vnučky, které už jako děti v předškolním věku jsou hudbou stále obklopovány. Nevím, jestli se jim podaří z tohoto zaměření nějak uniknout…
Miroslav a Libor Vilímcovi.
Je vám tuším 67 let, tudíž máte právo na ohlédnutí. Prošel jste mnohým. Jaký je za vámi hudební život?
K té číslici – opravdu je správná, ale docela se těším, až na svůj florbalový dres při narozeninovém utkání, který každý rok pořádám, příště napíšu číslo Jaromíra Jágra (68). Mimochodem, florbal hraji velmi rád, skoro jako na housle… a také se stejným zanícením šachy, za několik klubů v krajském přeboru. Ale zpět k hudbě – myslím, že jsem si hudební život prožil zajímavě, pijáckým slangem bych řekl „do dna“. A pokud ještě budu mít další příležitosti, bude to jen příjemný bonus, který si budu moc a moc vychutnávat.
Umělci často mívají životní motto nebo myšlenku, kterou se snaží naplňovat. Je taková i u vás?
V životě se zažije všechno, něco je dobré, něco špatné. Nechtěl bych tedy, aby motto vyznělo úplně idylicky až banálně. Proto pojímám motto s hypotetickou vložkou: „Vše, co v životě děláš, pokud je to jen trochu možné, dělej s radostí!“
Fota: archivy Miroslava Vilímce, Petry Hajské a České filharmonie.
