„Při mé hře chci posluchačům zprostředkovat nejen strhující emotivní zážitek, ale také vykreslit všechny drobné detaily, které skladba obsahuje.“

Měl-li bych jmenovat pět českých violoncellistů, jejichž aktivity a hra mě baví nejvíce a jejichž práce si hodně vážím, byli by to Tomáš Jamník, Jiří Bárta, Vilém Vlček, Petr Nouzovský a Michal Kaňka. První z nich mi odpověděl na důležitá témata, z nichž hlavním je Akademie komorní hudby, kterou založil.

 

Pane Jamníku, vaši práci sleduji od roku 2006, kdy jste suverénně ovládl soutěž Pražského jara. V roce 2015 jste začal naplno realizovat svůj sen o setkávání a propojování talentovaných hudebníků v Akademii komorní hudby (AKH), jejíž ekonomickým gestorem je Středočeský kraj. Zatímco umělecky akademie roste a výsledky její práce slyším skrze její absolventy nebo frekventanty na řadě koncertů, ekonomicky bojuje v tvrdé konkurenci, která je i v klasické hudbě, o své místo na slunci. Jako člověk žijící mimo Prahu jsem rád, že významným podporovatelem nepatetické, excelentní a mezinárodně přínosné AKH je právě Středočeský kraj. Svědčí to o otevřenosti a osvícenosti tamějších politiků. Podpora veřejnoprávního subjektu není nikdy jistá. Obáváte se, že Středočeský kraj dá přednost nějaké zlaté kleci před sofistikovanou podporou špičkových domácích i zahraničních mladých hudebníků a hudebnic? Že se ocitnete mezi scyllou a charybdou à la Česko…?

Středočeský kraj je u Akademie komorní hudby od samotného počátku, spolupráce vychází z přirozeného základu: mezi dlouholeté partnerské regiony kraje patří Porýní-Falc. V této vyspělé německé spolkové zemi již 30 let působí nadace Villa Musica, která se věnuje vzdělávání v oboru komorní hra. Sám jsem touto institucí prošel a nabyté zkušenosti transformoval do oboustranné spolupráce. S nadsázkou tvrdím, že Akademie komorní hudby je mladší sestrou této renomované instituce. Podpora trvá a naopak je na stole ještě větší integrace a komplexnější kulturní nabídka na míru ušitá Středočeskému kraji.

Jakkoli se pokouším věřit, že v chaosu, do níž vplul náš stát, nezvítězí v hudbě zákulisní systém vzájemně výhodných vazeb s prvky chobotnice, která ovlivňovala minulé století v Evropě v době vlády Herberta von Karajana, co by se stalo, kdyby skončila podpora  Středočeského kraje? Znamenalo by to konec vzdělávání nejlepších nadějí v komorní hudbě, která je jedním z pilířů hudební edukace a Akademie komorní hudby stojí na jejím vrcholu?  

Zrovna mezinárodní spolupráce je silná stránka Akademie komorní hudby. Většiny našich projektů se účastní mladí talentovaní interpreti ze zahraničí. Pracujeme na tom, aby koncerty zvyšovaly atraktivitu kraje a podněcovaly turismus. Ten efekt se projeví v dlouhodobém horizontu. Komorní akademie v Porýní-Falci pořádá 130–150 koncertů ročně, některé koncerty jsou významné akce pro vyšší stovky posluchačů, většina událostí je však pro menší publikum v odlehlých místech kraje. Koncertuje se v kostelech, hradech, na zámcích. Místní lidé koncertní sezónou žijí a vždy je plno. Stejný cíl máme i ve Středočeském kraji, máme za sebou již deset let pořadatelství a dlouhodobá komunikace s místními pořadateli a publikem je správnou cestou.

Ve výročním bulletinu AKH je otištěna sympatická zdravice, ouvertura Petry Peckové, hejtmanky Středočeského kraje. Četl jsem i tuto větu: „Středočeský kraj nemá vlastní orchestr, ale má Akademii komorní hudby – a to je podle mě obrovská hodnota.“

Středočeský kraj historicky měl svůj orchestr, byl to Středočeský symfonický orchestr založený v roce 1961. My jsme od samotného začátku Akademie komorní hudby věděli, že navazujeme na tuto tradici a hned záhy jsme založili Orchestr Akademie komorní hudby, který je zaměřený primárně na koncertování po Středočeském kraji. Orchestr nemá stálého dirigenta a flexibilně mění své umělecké vedení podle potřeb. Hned prvního projektu se ujali členové Berlínské filharmonie, barokní projekty loni a letos vedl dirigent Václav Luks. Zapojujeme naše absolventy, kteří ansámblu vrací úžasné nabyté zkušenosti. Já plním funkci ambasadora, který je neustále připraven vysvětlit, že Akademie komorní hudby mnohonásobně zúročuje každou investovanou jednotku.

Všiml jsem si, že jste otiskl i  zdravici dirigenta Jakuba Hrůši, který má čím dál tím větší vliv v řadě institucí, vlastně v celém státu; největší česká kulturní osobnost a hvězda světové klasické hudby. Jak s ním spolupracujete?

Inicioval jsem vznik dvou akademií, Akademie komorní hudby a Ševčíkovy akademie, a jsem nesmírně rád, že u obou Jakub stojí. U té druhé jmenované svou podporu vyjadřuje svou opakovanou přítomností, což stále považuji za zázrak. U Akademie komorní hudby je potenciální spolupráce komplikovaná – náš orchestr vystupuje v malém, až komorním obsazení. Je to samozřejmě odraz reality Středočeského kraje, který nedisponuje velkými sály. Jakub je sice výtečný klavírista a skvělý komorní hráč, leccos už jsme si spolu zahráli, nicméně ani v komorní hře se naše cesty zatím neprotínají – naše projekty vyžadují intenzivní týdenní přítomnost lektora, což je při Jakubově vytížení prakticky nerealizovatelné. Tedy zůstalo u slovní podpory a záštity.

Na počátku roku 2026 jste ohledně Akademie komorní hudby optimistou nebo pesimistou?

Jsem hrdým celoživotním optimistou a není tomu jinak ani v tomto případě.

Ohlédnete-li se za decenniem akademie, jaká to byla cesta a v čem vás osobně obohatila?

Jsou to právě výsledky studentů, které mne inspirují k dalšímu rozvoji. Naši akademii každý rok navštěvují vybraní zahraniční studenti. Každý z nich přináší nové impulzy. V malém měřítku naplňujeme ideu svobodného světa, který spolu komunikuje, vzájemně se obohacuje a vnímá kulturu jako jeho pevnou součást. Když se mne občas přece jen snaží nahlodat pesimismus, podívám se na to, co jsme vytvořili a co bude navždy platné. A to mě uklidňuje.

V prosinci 2025 zahrál v Praze fenomenálním způsobem Harolda v Itálii koncertní mistr viol Berlínské filharmonie Amihai Grosz, kterého možná znáte osobně. Prohlásil, že „komorní hudba je pro hudebníka ta nejlepší škola. Při komořině totiž musíte hrát jako sólista a při sólovém vystoupení zase jako komorní hráč“ a dodal, že osmnáct let v Jerusalem Quartet je základem jeho hudebního života. Souhlasíte s ním a jaký je systém, kterým vedete mladé lidi k přijetí komorní hudby jako paradigmatu jejich životů?

S Amihaiem se znám moc dobře, hráli jsme spolu často fotbal v dobách mého působení v Karajanově akademii. On je útočník a já záložník, tak jsme se dobře doplňovali. Sólová, komorní i orchestrální hra mají jedno společné – k dosažení dokonalé úrovně musíte mít vytvořené správné rituály. V komorní hře je to především morálka a přístup ke zkoušení. Za nejlepší zkoušky komořiny považuji ty, kde se hráči otevřou novým možnostem, společně hledají řeč a zkoumají detaily. Mám zkušenost, že dobrá nálada během zkoušek se přenese i na koncerty.

Jinak řečeno jaké jsou „studijní principy“ Akademie komorní hudby? 

Hlavním principem je nabídnout stipendistům co nejvíce možností potkat další muzikanty na jejich úrovni. Každý člen musí projít konkurzem, stavíme tedy vedle sebe silnou generaci mladých hudebníků a hudebnic. Velká část našich stipendistů studuje v zahraničí, tedy o to více je pak důležité, aby se jednou za čas potkali na koncertních pódiích. Každého projektu se účastní minimálně jeden lektor, postupně tedy studenty propojujeme i s jejich staršími kolegy a kolegyněmi, kteří jsou již plně zapojeni do profesionálního provozu. Je to tedy můstek mezi studiem a praxí a neustálý zájem o AKH ukazuje, že je to správná cesta.

V Česku unikátní platforma Akademie  komorní hudby dosáhla za pouhé desetiletí neuvěřitelných výsledků. Přibližte čtenářům jak AKH funguje, co obnáší stipendium, jaká jsou práva a povinnosti, jak je dlouhé stipendium, kde má akademie základnu…

Stipendium udělené na základě konkurzu znamená, že po dobu tří let mají stipendisté možnost účastnit se komorních projektů v České republice a v zahraničí pod vedením vybraných lektorů. Dvakrát v sezoně spolupracujeme s nadací Villa Musica, což je mimochodem jediná dlouho trvající přeshraniční spolupráce. Německé projekty jsou úžasné, tamní nadace vlastní ohromný zámek na řece Rýn, kde se bydlí, zkouší a pak v okolí koncertuje. Nedá se to popsat, to se musí zažít. U nás projekty realizujeme především na zámku Niměřice, kde nás dlouhodobě podporují jeho majitelé, nebo v Nelahozevsi, kde působíme také od samotného začátku. Dlouhodobou spolupráci máme s berlínskou Hindemithovou nadací nebo česko-švýcarskou nadací Stadler-Trier, takže letos nás například čeká další pobyt ve švýcarském Blonay, kde mimo jiné Paul Hindemith pobýval a komponoval.

Jaký má stipendium ekonomický rozměr a jak naplňujete rozpočet?

Stipendium pokrývá veškeré náklady na kurzovné, cestovné, ubytování a stravu. Je to opravdu košatý rozpočet, který nám vzhledem k úzké česko-německé spolupráci pomáhá naplňovat Česko-německý fond budoucnosti. Partnerů máme však více a jediná cesta k udržitelnosti je diverzifikace zdrojů a navyšování privátní podpory a příjmů ze vstupného. Akademie má naštěstí stabilní tým, který ji posouvá mílovými kroky.

Kolik má akademie dosud absolventů a aktuálních stipendistů?

Akademie má 44 absolventů a nově přijala 13 stipendistů. Nejblíže nás čeká konkurz na kontrabas.

Které absolventy považujete dosud za nejúspěšnější?

Zdráhám se označovat úspěchy stipendistů za úspěchy Akademie komorní hudby. AKH se snaží stipendistům pomáhat k jejich rozvoji a pokud se tak ve větší, nebo menší míře stane, je to skvělé. Samozřejmě jsme hrdí, když absolventi vyhrávají soutěže nebo konkurzy. Ale také rádi vidíme, když stipendisté pokračují na učitelských pozicích a uchovávají v sobě plamen,  lásku ke komorní hudbě, která v nich nikdy nezhasne.

Cestujete mezi Prahou a Berlínem. Jistě můžete použít klišé, že jste Evropan, ale přece jen – být odtržen od vašich blízkých, od přátel a rodiště asi není snadné.

Můžete mne mít za snílka, ale život dělím mezi Česko a Německo z toho důvodu, že věřím, že když na sobě budu pracovat, například stále zdokonalovat svoji němčinu (smích), mohu pak přispívat kulturní výměně. Vytyčil jsem si to jako svůj osobní cíl a zatím to vychází. Stejně tak chci dát obojí vhled mým dětem, protože věřím, že už nyní se ukazuje, jak je důležité rozumět více jazykům. Žít pouze na jednom místě by bylo sice určitě jednodušší, nicméně nechci ustrnout a stále hledám podněty k dalšímu konání.

Zkusím se ještě dotknout jiných témat. Jste špičkovým sólistou. Nicméně nemám pocit, že bych vás třeba v Praze slyšel často. Je to projev příklonu ke komořině a učení?

V loňském roce jsem hrál s pěti orchestry, z toho pouze jednou v Praze. Přijde mi to ale pořád jako dobré skóre, nechci silově lpět na nějaké pozici a rád vidím, když příležitost dostávají skvělí kolegové. A zrovna ten pražský koncert byl velkolepý – oslava sta let narození skladatele Jindřicha Felda, se SOČRem a dirigentem Robertem Kružíkem jsem zahrál jeho violoncellový koncert, který je stejně tak skvělý, jako jeho flétnový koncert. Komořinu miluji, ale jsou to sólové koncerty, které mne stále posouvají v technických možnostech. Sice ne tak rychle, jako tomu bylo za dob studií, ale pořád se to děje. A máte pravdu, v učení jsem se našel a určitě je to nyní jedna z mých hlavních činností.

Zdá se mi, že učit mladé muzikanty je vaším posláním, příkladem jsou JAMU a letní Ševčíkova akademie.

Sám jsem měl ohromné štěstí na pedagogy, v pěti letech jsem přišel k panu Mirko Škampovi a později přešel do společné třídy, ve které učil se svým synem Martinem Škampou. Na HAMU jsem studoval u Josefa Chuchro a poté v Lipsku a v Berlíně u Petera Brunse a Jens Petera Maintze. Zásadní část vzdělání jsem získal také v Karajanově akademii při Berlínské filharmonii u Ludwiga Quandta. Jako studenta mne opakovaně formovali Heinrich Schiff a Steven Isserlis. Tento výčet uvádím jako příklad, proč mi přijde důležité poskytovat vzdělání – pokud člověk hledá cestu k rozvoji, zlepšování svých dovedností, musí mít okolo sebe příležitosti.

Dalším projektem, tentokrát pražským, který vás charakterizuje, je „salonní“ Vážný zájem. Budete jej rozvíjet i v tomto roce?

Zatím nemohu moc prozradit, ale doporučuji čtenářům, aby sledovali náš facebook a webové stránky a nejpozději v letošním dubnu se budou dít věci…

Kdysi jste založil s Ivem Kahánkem a Janem Fišerem Dvořákovo trio, ale není zrovna moc aktivní. Hibernujete?

Stále se vídáme, například nyní nás všechny tři spojuje vzdělávací program MenART a letos v květnu v Nelahozevsi bychom si měli opět zahrát. Vždy mne to těší, protože spolu hrajeme již dvacet let a baví mne pozorovat, kam se posouvá naše umělecké cítění. Máme skromné plány a sny, které si jednou za čas splníme.

Když už jsme u plánů, nechci vypadat jako osmdesátiletý bavič České televize v jeho show, ale kde vás budou moci lidé v tomto roce uslyšet?

Mou neoddělitelnou součástí je moderní a soudobá hudba a i letos se vrhnu na její uvádění. Budu premiérovat Preludia a Bagately Nikol Bókové za účasti autorky, o sólovou suitu jsem poprosil Jana Ryanta Dřízala. Těší mne, že se znovu uvede violoncellový koncert Jiřího Temla v jeho finální verzi z roku 2024. Zahraji jej se Severočeskou filharmonií Teplice a Jiřím Vronským na podzim. Těším se také na provedení skladby Na kraji propasti Sofie Gubaiduliny s violoncellisty JAMU a Moravské filharmonie Olomouc. Na tomto koncertě mimochodem poprvé v životě budu dirigovat, snad mi to kolegové dirigenti odpustí… Nicméně těším se i na opakované provedení Dvořákova cellového koncertu na jaře v Praze s Národním symfonickým orchestrem a na podzim v japonské Osace. Do Japonska, mé milované země, se letos podívám dvakrát – ještě na výroční koncert festivalu Mladá Praha v Suntory Hall.

Vaše hra není tak patetická jako u řady vašich kolegů a kolegyň, nicméně emoce jsou pro vás asi hodně důležité. Co dalšího je pro váš celý život důležité?

Asi dostatek spánku. A přísun dobrého jídla. S nimi se ty emoce na pódiu lépe zpracovávají.

Luboš Stehlík

Fota Marek Novotný a archiv Tomáše Jamníka.