Cyklus koncertů Bacha na Mozarta  znamená již 14 let pro brněnské milovníky staré hudby a také její ctitele z mnoha měst Zlínského kraje,  vzácné chvíle.  Svět tónů v nich navíc   doplňují humorně provokativní   dialogy obou skladatelů. (Bacha představuje Luděk Randál, za Mozarta se převlékl Radovan Král, oba pánové z Městského divadla Zlín). Jsou to  večery  tradičně plné pohody a  také přátelství. V této sezoně stojí v čele cyklu šéfka SILENTIUM ensemble, sbormistryně  Tereza Válková, která dala večerům i maličko jinou  tvář.

Foto Matěj Okleštěk.

Žena v čele ansámblu – vize, emoce a inspirace?

Postavení ženy v čele hudebního tělesa dnes už pochopitelně není žádnou raritou. Zejména ve staré hudbě vidíme v čele ansámblů mnoho inspirativních žen a já to vnímám jako naprosto přirozený vývoj. Moje role v SILENTIUM! ensemble není o prosazování autority z pozice síly, ale o společné vizi a schopnosti vést s kolegy dialog. Spolupráce s lidmi jako jsou Tomáš Netopil nebo Andreas Scholl  je neustálý proud inspirace. Z jejich erudice a zkušeností nesmírně čerpám a velmi si vážím toho, že se na práci s nimi mohu přímo podílet a pozorovat je při ní. Svůj úkol v souboru tedy vnímám především jako sjednocování naší energie tak, aby výsledek působil lidsky a kompaktně, ale zejména aby měl výrazný emocionální dosah na publikum. Samozřejmě nikdy nemůžeme předem stoprocentně ovlivnit, jakým způsobem na diváky ta která skladba zapůsobí, ale lidé vždy ocení, když je náš vklad vřelý a autentický. Samotná odezva u diváků nás pak svou intenzitou často i překvapí.

Foto Matěj Okleštěk.

Mezi starou hudbou se pod vaším vedením začaly objevovat i skladby moderních, většinou současných autorů.

S vokálním ansámblem jsem vždycky trošku inklinovala k určitému propojení staré hudby a skladeb dvacátého století.  Už máme za sebou několik takových koncertů,  dokonce premiér. Nikdy bych ale do tohoto cyklu nezařadila skladby, které nemají v baroku své výrazné zakotvení. Když se ohlédnu za relativně nedávnými koncerty, tak to byla Brittenova  kantáta Ceremony of Carols, která je založena na  velmi staré hudební i literární tradici. Je tvořena ze středověkých anglických textů nebo jejich reminiscencemi. Nesmírně mne baví hledat u inteligentních autorů spojitosti s barokní, ale i ještě starší hudbou a soudobou tvorbou. Je to krásný svět. Některé komorní projekty děláme bez dirigenta, máme ale například před sebou koncerty s Tomášem Netopilem, Markem Čermákem a s Romanem Válkem, které jsou co do počtu účinkujících větší.

V březnu se můžeme těšit na kompozici Lukáše Hurníka…

To je právě jeden z těch autorů s báječným vhledem do staré hudby. Napsal  speciálně pro nás kantátu. Jedná se o objednávku z Moravského Krumlova, kde je vystavena ona známá Slovanská epopej Alfonse Muchy, takže kantáta nese její jméno. Není to nicméně konkrétně jen o oněch monumentálních obrazech, třebaže jejich náměty se v díle tu a tam také objevují, ale spíš o inspiraci k jejich tvorbě. Pochopitelně také o Muchově osobnosti, o jeho pobytu v Paříži, kde vzpomínal na Zbiroh a představoval si jak bude malovat pro něho zásadní milníky v dějinách Slovanů. Je to kompozice svým způsobem meditativní.  V další kompozici  Aqua et Vino  spáchal dokonce i čtyřnásobnou fugu na témata čtyř vín. Je tak interpretačně obtížná, že by Bach blednul závistí. V době komponování Epopeje jsem já ležela v renesanční hudbě, poslouchala jsem  madrigaly Gesualda da Venosy a „bádala“ v Michelangelu  Rossim. Posílala jsem Lukáši Hurníkovi svoje dojmy z těchto mimořádných madrigalových kompozic. Byl nadšen a údajně se nechal inspirovat i konkrétními Rossiho skladbami. A já tyto dobové průniky přímo miluji.

Foto Matěj Okleštěk.

Co vás tedy čeká v  krásných jarních večerech?

Zahájíme zmíněnou Slovanskou epopejí, tedy koncertem, který jsem nazvala Aqua et Vino et Spirit. Budou tam i staří autoři, například hudba Heinricha Schütze. Dubnový večer bude pak ve znamení instrumentalistů. Bude mu dominovat naše flétnistka Míša Koudelková, skvělá virtuoska, která v  programu nazvaném „Nástroj andělů i smrti“ představí flétnu v mnoha podobách. Nebude to tedy prostá pastýřská píšťalka (když i ona má svoji poezii), ale v transkripci Bachových koncertů zazní i v neobvyklých a nečekaných  polohách. V květnu si přijdou na své příznivci vokální hudby, tentokrát z díla Heinricha Schütze Geistliche Chormusik. Já se nesmírně těším na červnové vyvrcholení sezony, kdy s Tomášem Netopilem budeme objevovat autory kroměřížského archivu. „Vylovili“ jsme díla Philippa Rittlera, Giovaniho Sancese a Pavla Josefa Vejvanovského. Budou to z větší části světové premiéry jejich děl.  Právě jsme dokončili   spartaci a  čeká nás také natáčení na CD. Je   báječné, že dirigent Tomášova formátu, který řídí orchestry v Tokiu, Chicagu nebo Paříži, se vrhne do naprosto nekomerčního projektu objevování těchto děl. Vnímám v tom jistý druh kulturního altruismu a lásky k rodnému kraji,  neboť Tomáš Netopil žije v Kroměříži. Nejen že je světovým dirigentem, on je bytostný barokní muzikant – hraje na barokní housle a má k této estetice hluboký, poučený vztah. Jeho „noblesse oblige“ se projevuje v každém detailu naší spolupráce. Také má svůj barokní soubor, několikrát byl i na našich kursech Letní škola barokní hudby v Holešově, je zkrátka praktikující barokní muzikant.

Foto Pavel Heřman.

Když už jsme zmínili muziku a víno, čím potěšíte publikum na festivalu ve Znojmě?

Budeme pro letní večery studovat operu  Les Indes galantes od Jeana-Philippa Rameaua, dílo po všech stránkách nesmírně náročné. Pro festivalové finále připravujeme koncert, který nese název „Korunovační“  a bude ho dirigovat slavný německý kontratenorista Andreas Scholl.

Není práce v zaprášeném přítmí archivu poněkud  vyčerpávající?

Badatelská práce v archívech má dnes už velmi moderní podobu. Díky tomu, že je například Kroměřížský archiv naprosto geniálně digitalizován, se mohu do starých rukopisů nořit v teple domova, třeba přímo z kuchyně.  Je to vlastně taková digitální detektivka.  Nic to ale neubírá na poetičnosti samotného objevu. V téhle fázi slyším hudbu jen v hlavě a podle hudební faktury a podle určení skladby se snažím odhadnout její celkový ráz. Pořád je to ale do značné míry intuitivní činnost, která se neobejde bez určité dávky štěstí. Je to vzrušující proces plný očekávání. Moment, kdy pak na zkoušce poprvé skutečně uslyšíte živé tóny a řeknete si Tak takhle to opravdu zní,  je naprosto úžasný. Obzvlášť u děl Pavla Josefa Vejvanovského jsem si jistá, že posluchači budou ohromeni, jak neuvěřitelně kvalitní, bohatá a inovativní hudba v archivu dřímala po celá staletí.

Co přát muzikantům i jejich publiku? Spontánní radost z každého tónu.

Zuzana Ledererová