Podle Daniela Stacha, propagátora vědy a moderátora televizního pořadu Hyde Park Civilizace, je dokonalý rozhovor v podstatě nedosažitelným ideálem. V jeho případě bych nebyl tak přísný, ale v hudební žurnalistice je to jistota. Nikdy se mi nepodařil a nikdy jsem takový od jiných novinářů nečetl. Dokonalý není ani rozhovor s Magdalénou Mašlaňovou, který vám nabízím. Jsou to pouhé kapitolky ze života mimořádné hudebnice. Je skvělou orchestrální a komorní houslistkou a vlastně i učitelkou, protože každý rok pečuje o výchovu a vzestup dívek a chlapců České studentské filharmonie a účastní se edukačních projektů domovské České filharmonie, kde je zástupkyní koncertních mistrů prvních houslí. V obou orchestrech je pevnou skálou. Rozhovor vznikal komplikovaně, přesto jsem se pokusil dokonalosti přiblížit.

Jestli mám správnou informaci, vyrůstala jste obklopena nejenom láskou, ale i hudbou. A pocházíte z učitelské a muzikantské rodiny, takže se nabízí jako vstupní otázka, jaké je vaše rodinné hudební zázemí a cesta za houslemi?

Už maminčin tatínek, Petr Hrubiš, byl varhaník a skladatel, žák slavného B. A. Wiedermanna. Oba moji rodiče jsou učitelé na Gymnáziu a Hudební škole hl. m. Prahy. Hudba byla odjakživa nedílnou součástí mého života. Do „hudebky“ jsem začala chodit už ve čtyřech letech. Mám rané vzpomínky na rodiče, kteří hráli v amatérském smyčcovém kvartetu, maminka na housle a tatínek na cello. Zkoušky bývaly i u nás doma. Taky na to, jak táta zpíval a hrál na varhany v kostele, kam jsme chodili. Doma rozezníval pianino, což nás nabíjelo energií. Dodnes si pamatuju na písničku Petra Ebena „Stonožka“, kterou jsem strašně milovala, lítala jsem přes celý obývák sem a tam.

Ale v počátcích je to řehole i pro rodiče.

Samozřejmě. Pokud to berou zodpovědně, tak tomu náleží taky nějaký čas, energie, odříkání a tak. Maminčino hraní bylo pro mě asi tak silnou inspirací, že jsem také chtěla hrát na housle. Kdyby to bylo jen na mně, nevím, jestli bych u nich vytrvala. Za to, že jsem byla přidržena u této řehole, jsem vděčná rodičům, především mamince.

A váš bratr je také muzikant, že?

Ano, mám o čtyři roky mladšího bratra Petra, violoncellistu, který po absolvování AMU v Praze studoval též na Conservatoire national de Paris violoncello u profesora Ch. Coina a gregoriánský chorál na École du Choeur grégorien de Paris u Louise-Marie Vigne. V posledních letech hráváme spolu a ještě s Matějem Poláškem a Zdeničkou Hájkovou ve smyčcovém kvartetu „A CORDE“. Je to pro mě opravdu srdeční záležitost.

Měla jste velké štěstí na učitele. Přece jenom bych se zastavil u jednoho jména – Jiří Fišer… 

Skutečně jsem všem ze srdce vděčná. A každý z mých profesorů byl podle mě ryzí profesionál a výrazná osobnost. Jak říkáte, měla jsem štěstí na učitele.  Bylo by to samozřejmě nadlouho povídat o každém z nich, ani je zde všechny nevyjmenuju, ale když budu stručná, tak díky Jiřímu Fišerovi jsem objevila hru na housle jako potenciální životní cestu a považuju jej za svého stěžejního učitele. Motivoval mě v důležitém období studia. Svou neutuchající péčí a neustálým přemýšlením, jak co zlepšit, mi pomohl k uvolněnosti při hře. Nechával se inspirovat, neustále pátral, jak dělá konkrétní věci světová houslová špička. Doporučoval nám, svým žákům, také sledovat různé dokumenty, zajímavé filmy o houslistech a houslové problematice. Nabádal nás, ať světové hráče pozorujeme a zaměřujeme se na různé detaily a tím nás motivoval k přemýšlení a hledání zlepšení. Učení je pro něj poslání a velmi intenzivně tím žije.

Je to dobře mít během života hodně učitelů?

Mně to naprosto nevadilo.

Každý má přece jiný přístup?

Každý to máme jinak. Mně to takhle přinesl život. A tak mi život později přinesl profesora Foltýna. Další legenda, s níž byl mimo jiné pan profesor Fišer částečně provázán. Potom přišel zlom na akademii, kde jsem se seznámila s jedinečnou osobností pana profesora Ivana Štrause.

Studovala jste také v Americe. Čím je studium houslí v USA jiné?

Mé první setkání s americkými profesory bylo ještě na konzervatoři, když jsem měla poprvé možnost jet na letní školu Meadowmount School of Music, kterou zakládal slavný Ivan Galamian. Tam jsem dvě léta pracovala ve třídě profesora Charlese Avshariana. Dále to byl v pozdějších letech při kurzech v Plzni Stephen Shipps, další odchovanec úžasné americké školy, žák Josefa Gingolda. A poslední můj americký učitel byl Ben Sayevich, houslista židovského původu z Litvy, žák Dorothy DeLay. Po dokončení HAMU přišla zajímavá nabídka studovat právě u Sayeviche v mezinárodním hudebním centru na Park University v Kansas City, uprostřed Spojených států. Byl to pro mě obrovský luxus moci studovat pouze hudbu, komorní hru, věnovat se ještě dva roky intenzivně houslím předtím, než začne skutečný pracovní život.

Josef Špaček glosoval svůj pobyt na Curtisově institutu ve smyslu, že hlavním přínosem a inspirací pro něj byli hlavně ostatní studenti a atmosféra školy, nikoliv učitelé. Prostě motorem a motivací bylo to, že všichni kolem něho byli minimálně stejně dobří jako on nebo i ještě lepší. Měla jste podobný pocit?

Pro mě byli během studia motivací jak spolužáci, tak učitelé. V Americe jsem zažila částečně něco jiného než Josef Špaček. Curtis Institute nebo Juilliard School jsou výjimečné a proslulé školy na východním pobřeží Spojených států, ta v Parkville byla zase jedinečná jinak, mimo jiné téměř rodinnou atmosférou. Vždycky jsem měla kolem sebe lidi, kteří mě velice motivovali. V Meadowmountu nebo Parkville bylo pro mě velkým zážitkem také setkání s jinými kulturami. Například jedním ze spolužáků byl pianista Behzod Abduraimov, který se věnuje sólové dráze a hrává i s Českou filharmonií. Je to vždy milé setkat se a zavzpomínat na společné přátele.

Naslouchání je vlastně podstata vaší práce v orchestru… Učíte?

Učím předmět „studium orchestrálních partů a hru z listu“ na Konzervatoři Jaroslava Ježka. Mám tu školu moc ráda a studenti, které jsem tam měla možnost poznat, jsou jeden vedle druhého výjimečné osobnosti. Mnohdy se mi otevírá jiný pohled na to, s čím už jsem díky hraní v orchestru obeznámena. Nutí mě to zamyslet se nad tím zase trošku jinak. Zjišťuju, jak je důležité být flexibilní a překonávat zažité principy.

Rozvíjení pedagogických schopností mi též poskytují hojně dvě aktivity v rámci edukací České filharmonie. Roční projekt ZUŠ a ČF, kde se setkávám s žáky hudebních škol, a potom je to Česká studentská filharmonie, kde jsou studenti a absolventi hudebního gymnázia, konzervatoří a hudebních akademií, též akademici z České filharmonie.

Zmínila jste hru z listu. Mám pocit, že pro houslisty to je velmi důležitá disciplína, ale nevím o tom nebo nemám pocit, že bych viděl, že by se v tomto státě intenzivně učila.

Myslím, že je to důležité pro každého instrumentalistu. Je to taky cvičení postřehu a flexibility. Řekla bych, že se velice hodí rozvíjet tuto schopnost a ráda to podporuju.

V České filharmonii jste na pozici zástupkyně koncertního mistra. V jednom rozhovoru jste použila zajímavé spojení: nutnost nalepit se na koncertního mistra. Co si má čtenář představit pod tímto slovem? A jaké jsou vlastně vaše povinnosti v orchestru? Kromě samozřejmé hráčské perfekce.

Myslela jsem tím být maximálně napojená na koncertního mistra, dýchat s ním, pokud sedím vedle něj. Mám zkušenosti s pozicí na druhé, třetí, občas též první židli skupiny prvních houslí. Každá z těch tří možností nese svá specifika. Nejpohodovější je to na třetí židli. Tam šéfa skupiny opravdu krásně vidím, mám dobrý kontakt a „jedu“ prostě podle prvního pultu. Druhá židle je v podstatě náročnější, než by se mohlo předpokládat. Je to zde ovšem nejintenzivnější, nejinspirativnější, protože mám vedle sebe skvělé hráče. Někdy je těžké kopírovat záměr koncertního mistra, kterého nemám před sebou ale vedle sebe. Někteří z kolegů ve skupině ze svého úhlu třeba koncertního nemůžou vidět, takže vidí pouze mě a já jsem zodpovědná za to, jakou informaci k nim svým hraním a gesty posílám. První židle obnáší náročnost a odhalenost v sólových částech, ale v určitém smyslu je to zde svobodnější.

Jak je to s komunikací s dirigentem?

Záleží hodně na osobnosti dirigenta. Někteří jsou hluboce ponořeni ve svém světě, jiní rádi komunikují i při koncertech úsměvem či mrknutím. A při zkoušení programu je to také pestré: někdo se rád zasměje, neváhá využít humoru pro odlehčení situace nebo sděluje i něco osobního, někdo je spíš introvert a méně mluví.

Hodně se zmiňuje specifický zvuk České filharmonie. Mluvívali o tom Václav Neumann, Zdeněk Máícal i Jiří Bělohlávek, chválí jej Semjon Byčkov i Jakub Hrůša. Vyjadřovali se k tomu mnozí zahraniční dirigenti, například Simon Rattle. Jsou prostě okouzleni zvukem orchestru. Je to dáno národní uniformitou, že je tam drtivá převaha Čechů a mají určité školení? Nebo je to díky akustice Dvořákovy síně?

Specifický zvuk České filharmonie je něco, co mě samotnou také fascinuje. Vždycky mě hodně potěší, když někdo ocení třeba vřelý, barevně rozmanitý zvuk smyčců České filharmonie nebo zážitky z poslechu dechů. Vůbec si nedělám ambice na tuto otázku zásadně odpovědět, ale když se nad tím zamyslím, může to být určitou kombinací faktorů, které jste naznačil. Jsem tady od roku 2012, intenzivně pozoruji orchestr zevnitř a objektivně vidím progres v jednotlivých skupinách orchestru. To je jedna věc. Další věc, v celém snad sto dvaceti tří členném orchestru je jen pár kolegů ze zahraničí. Dvořákova síň Rudolfina, i když to není ideální sál na veškerou hudbu, má nejen pro mě velikánské kouzlo. Moc dobře se v něm cítím, takže se mi zde i krásně hraje. Samozřejmě když přijdou skladby ve velkém obsazení, tak kvůli velkému náporu decibelů lituju nás i posluchače.

Přehrála jste metráky hudby. Můžete mi uvést příklady skladeb, které se vašeho srdce dotkly nejvíce? Nebo, ať to nezní tak pateticky, které vás třeba provázejí životem, hudba, která vás vždy zahřeje v srdci, když ji hrajete.

Kdybych měla jmenovat skladatelské lásky, tak jako prvního mám zkrátka Antonína Dvořáka. Jsem svým způsobem zatížena i na hudbu romantismu, a to i ve varhanní tvorbě. Francouzští romantici a postromantici, to je něco, co mě vždy absolutně strhne. Dalšími mými oblíbenci jsou J.S. Bach a W. A. Mozart. Ale vraťme se zpět ke Dvořákovi.  U něj se mi se zdá, že mu rozumím, že jeho hudba v mém srdci nejvíce rezonuje. Tak nějak generálně. Úplně zbožňuju jeho komorní skladby. Chytají mě za srdce neuvěřitelným způsobem.

Kvarteta, kvinteta?

Ano, kvarteta, ale nejdříve jsem se seznamovala s klavírním kvintetem, pak byl sextet, violový kvintet, kontrabasový kvintet. Pozor – i „Drobnosti“ .

To chápu… Co ti další?

Bachova hudba, to je pro mě, asi díky mému rodinnému varhanickému zázemí, zjevení. Obdivuju tu genialitu, tak jako u Mozarta. Jakékoli setkání s Mozartem mě přesvědčí o tom, že to byl génius.

Máte v srdci třeba jen jedno dílo, jehož byste chtěla být jednou součástí a které jste zatím nehrála?  Nebo je to tajné?

Klidně odtajním. Je to Schubertův kvintet „Pstruh“. Kdysi jsem viděla záznam, kde hrají Perlman, Zukerman, Barenboim a další. Hodně mě to zasáhlo…

Ve webovém rozhovoru, který jsem zmínil, použil autor slovo, které mě zaujalo a s kterým se možná ztotožníte: sebezdokonalování. Mohl by to být klíč k boji proti hudební rutině?

Zdokonalování je pěkné slovo, ale skoro nebezpečný pojem. Touha žít lépe, dělat věci lépe, to je jedna věc. Další věc je mít i nějakou míru, aby to člověka svým způsobem potom neničilo, aby neujel do nějakých až nelidských požadavků sám na sebe. Když mluvíme o tom, co mi pomáhá proti, dejme tomu, orchestrálnímu stereotypu, zjistila jsem, že dobře funguje jakákoliv jiná hudba, též jiné uskupení, odlišný přístup k interpretaci, jiné složení ansámblu, ale pořád je to hudba. To je pro mě velmi osvěžující, dobrou změnou, která na mě působí blahodárně a občerstvujícím způsobem. Ještě se přiznám, že komorní hudba byla už od studií něčím, co mě lákalo úplně nejvíc, co mi bylo hodně blízké. Když můžu studovat a něco hrát s lidmi, se kterými si rozumím, tak je to obrovské štěstí, je to úžasné. To je něco, co mi dává ohromnou radost a je velkým přínosem i pro profesionální život.

Pracovala jste a pracujete pod řadou významných dirigentů.  Například mám pocit, že jste si rozuměla s Herbertem Blomstedtem.

To jste mě odhalil! Na týden s téměř stoletým Herbertem Blomstedtem v lednu 2025 asi nikdy nezapomenu. Pro mě to bylo první setkání s touto legendou, která u nás byla neplánovaně, protože náš šéfdirigent ze zdravotních důvodů nemohl. Z jeho pohledu čišela vnitřní záře, klid, nadhled a moudrost. Má též výrazný smysl pro humor. Nemluvil přespříliš, ale moc hezky. Při zkouškách s námi příjemně komunikoval, hlavně se to týkalo hudby, ale před generální zkouškou, řekl i něco osobního. Vtipně poznamenal, že má čtyři děvčátka, čtyři dcerky. A když jeho „girls“ zjistily, že tady zaskakuje za výrazně mladšího kolegu, řekly mu prý: „No, to snad není možný, tati.“ Blomstedt pokračoval: „A víte, já jsem jim řekl: „V dnešním světě je možné všechno.“ Schubertovu „Velkou“ symfonii dělal nádherně! Fascinovala mě ta živost, pulzace. Bylo to mladistvé provedení, ve kterém byla lehkost. Práce při zkouškách byla intenzivní a atmosféra jedinečná. Byli jsme propojeni, podařilo se mu něco výjimečného. Herbert Blomstedt je pro mě mimořádnou uměleckou osobností! Ale výjimečných setkání mám za tu dobu, co zde jsem, více. Jsou to doživotní zážitky, takové moje drahokamy, ale nemůžu jmenovat všechny.

Jakou vzpomínku máte na Jiřího Bělohlávka?

Vzpomínám na něj s láskou a úctou. Mám vlastně Jiřího Bělohlávka spojeného bytostně se začátky v České filharmonii. Stal se hudebním ředitelem v sezoně, kdy jsem tu začínala. Byl to můj první šéf. Na jeho lidský přístup nejde zapomenout.

Býváte pravidelně koncertní mistryní České studentské filharmonie. Někteří dirigenti jsou spjati právě s ní.

Určitě jsou s ní spjati Giovanni Antonini, Simon Rattle a Jakub Hrůša. Jistě budou přibývat další.

Vaše práce je spjatá s Rudolfinem. Měnila byste jej za Vltavskou filharmonii, která se zatím jen plánuje a je otázka, zda vznikne?

Byla bych velmi šťastná, kdyby naším domovem zůstalo Rudolfinum. To, že jdu do práce a hledím na Pražský hrad, to panorama, mě až dojímá. Naše zázemí nám může leckterý světový orchestr závidět. Dvořákova síň má charisma a unikátní historii. K Rudolfinu mám silný vztah už od dětství.

Vraťme se k České studentské filharmonii. Proč jste v roce 2013 přijala výzvu vést mladé lidi a být spoluorganizátorem projektu?

Na počátku mě oslovil Petr Kadlec, vedoucí edukativního oddělení České filharmonie. Když mi nabídl, abych se připojila k projektu České studentské filharmonie, moc jsem neváhala. Lákala mě spolupráce s mladšími lidmi a autorskou dvojicí Marko Ivanović – Petr Kadlec. Líbí se mi, že kromě podílení se na růstu kvality od první zkoušky až po závěrečný koncert, se v každém projektu dozvím něco zajímavého. Mohu zde zúročit dávné zkušenosti z gymnaziálního orchestru, kde nás formoval bývalý koncertní mistr Symfonického orchestru Českého rozhlasu Jiří Hnyk a z letité spolupráce s Českým komorním orchestrem, kde jsem zažila úžasné vedení Jany Vlachové. Byl to už tehdy zdroj obrovské inspirace, pramen, ze kterého svým způsobem čerpám do dneška. Kromě uvedeného je to příležitost pro další nabírání zkušeností na pozici koncertního mistra.

Poslání v České studentské filharmonii je asi hodně jiné než v České filharmonii. Jaká je spolupráce s mladými lidmi?

Předně, Česká studentská filharmonie je pro mě velký dar. Spolupráce s mladými lidmi, s Markem Ivanovićem a dalšími dirigenty je velmi příjemná. Neustále se mi potvrzuje, proč tyhle projekty dělám tak ráda. Komunikace ve skupině houslí a v celém orchestru, poctivá příprava, nadšení ze spolupráce, ochota dolaďovat detaily, to mě skutečně nabíjí. Navíc, díky tomu se potkávám i s takovými umělci, jako je pan Richard Novák.

Na rozdíl od České filharmonie jsou součástí příprav též dělené zkoušky po jednotlivých skupinách, v nichž se detailně věnujeme obtížným úsekům apod. Zažíváme při nich někdy téměř rodinnou atmosféru a v některých situacích odlehčujeme napětí vtipem. Člověk má potom radost, když vidí, že některé zásady či doporučení fungují. Stále hledám, co může fungovat, je to věčný proces.

Jak dlouho trvá příprava studentů?

Je to podle náročnosti skladeb, takže se dá říct, že se to vždy řídí tím, aby byl počet zkoušek dostatečný. Pokaždé se dbá na to, aby tam byl prostor i pro dělenou zkoušku. Před některými projekty je i tzv. předzkoušení třeba i s asistentem dirigenta, aby se orchestr cítil komfortně v momentě, kdy ve finální fázi zkoušení přijíždí zahraniční dirigent.

Pomáhají jim s party jejich učitelé na školách?

V České studentské filharmonii to je spíš na jejich individuálním studiu. Vnímám jako přínos to, že práce v ní vede mladé lidi k zodpovědnosti za to, aby si včas vyzvedli noty, přišli připraveni na první zkoušku atp. Samozřejmě mají možnost požádat o pomoc s orchestrálním partem také svého profesora.

Teď lehká otázka: na jaké housle hrajete a jaké preferujete struny?

Momentálně hraju na nástroj mistra houslaře Miroslava Komára, model Guarneri del Gesù „Kochanski“ 1741 z roku 2023. Tyto housle mi doslova učarovaly. Chodívám totiž moc ráda do dílny tohoto houslaře. Vždy mě zajímají nové nástroje a vůbec povídání s panem Komárem je pro mě vždycky velmi zajímavé. Takže takhle jsem měla možnost objevit tento čerstvě zrozený nástroj. Jinak hraju na housle Miroslava Komára už od roku 2001, též model Guarneri. Mám asi pro Guarneri modely slabost. Vyhovuje mi jejich témbr, připadá mi na rozdíl od Stradivariho možná expresivnější, výbušnější a líbí se mi jejich sytý, barvitý rejstřík. Patřím k těm, kteří mají nástroj od jeho zrození. Má to své výhody. Musím říct, že mě nástroje z dílny tohoto houslaře nikdy nezradily. To je další věc, která je důležitá pro mou profesionální praxi – musím mít nástroj, na který je absolutní spolehnutí. V současnosti používám struny Vision Titanium Orchestra, také mám ráda Pirastro Obligato. Příjemné jsou zlaté éčko Larsen anebo Pirastro Eudoxa.

Otázka, která možná vzbudí rozpaky. Jaký je váš názor na takzvanou historicky poučenou interpretaci staré, starší hudby? Předpokládám, že obloukový smyčec nepoužíváte.

Tak to jste se netrefil. Mám jej a příležitostně jej používám. Souzním s názorem, že poučená interpretace by měla být interpretace veškerých děl minulosti, protože hudba, dejme tomu starší padesáti let, už je v podstatě historickou hudbou, což nemám ze sebe, byl to názor Nikolause Harnoncourta. A já osobně mám ráda, když se hudba starších období předává v kontextu dostupných informací. Samozřejmě se to týká nastudování jakékoliv skladby. Je přece nutné znát okolnosti vzniku díla, dozvědět se co nejvíc o skladateli, byť jen z kontextu jeho jiných děl. Takhle máme přistupovat vlastně k jakékoli hudbě, i k té nejčerstvější.

Díky mému tatínkovi, který v podstatě nejraději na varhany improvizuje právě ve stylu barokním, a skrze mého bratra mám k hudbě starších období a k interpretaci takzvaně poučené hudby, když to zjednoduším ještě víc, velmi blízko. Dokonce už delší dobu příležitostně a vždycky s radostí zavítám do některých tuzemských souborů, které se tomuto odvětví léta věnují, třeba Ensemble Inégal, Musica Florea nebo Collegium Marianum. Mám-li možnost hrát na repliku starého nástroje (anebo alespoň na moderní nástroj potažený střevovými strunami) barokním smyčcem, tak je to pro mě též zdroj inspirace. To, co si vyzkouším na historickém nástroji, mě vede k zamyšlení, jak to můžu hrát a napodobit na moderní nástroj.

Myslím, že máte velmi těžkou práci. Jak relaxujete?

Pro mě je obrovským potěšením být s rodinou a přáteli. Hlavu mi perfektně vyčistí zahrada a pěší túry, nejraději po horách. Ráda peču dorty a různé jiné cukrářské výrobky.

Ještě jsem zaregistroval pojem Mysterium.

Tak se jmenuje vokální uskupení, v němž zpívají mí přátelé, rodiče, kmotřenci, studenti, zkrátka mně velmi blízcí lidé. Předností je, že většina z nich jsou též instrumentalisté. Počátky „Mysteria“ sahají do doby před zhruba dvaceti lety v kostele svaté Ludmily na Vinohradech, kde byla možnost zkrášlit liturgii společným zpěvem. Zpíváme při různých příležitostech, v posledních letech hlavně při „Noci kostelů“. Ten název jsem vybrala proto, že je často opravdu tajemstvím, kolik lidí se mi podaří dát dohromady, jakou to bude mít podobu, ale vždycky to tajemně dopadne krásně.

Jak často se potkává Mysterium?

To je taky mysteriózní, záleží na tom, jak jsme všichni vytíženi. Ale musím říct, že mě velmi blaží zpívat s lidmi, se kterými si rozumíme jak lidsky, tak hudebně. Chrámová hudba mě odmalička fascinuje, naplňuje a „Mysteriem“ si tak plním svůj dětský sen: navázat na rodinnou tradici. Téměř všichni se aktivně věnovali a věnují chrámové hudbě. A já jsem měla štěstí, že jsem v tom vyrůstala.

Fundamentem vašeho života je evidentně Česká filharmonie. Bude s ní spjatá i vaše budoucnost nebo plánujete v následujících dvaceti letech něco jiného?

Jsem tady moc spokojená. Nějakou zásadní změnu rozhodně neplánuju.

Luboš Stehlík

Fota Petr Chodura, Petr Kadlec, Petra Hajská.