O Dvořákových Biblických písních mluvil Richard Novák mnohokrát, a ještě mnohem častěji je samozřejmě zpíval – s orchestry, s klavíristy, s varhaníky (někdy byl tím varhaníkem dokonce i on sám). Na jeho supraphonském portrétu je živý snímek Biblických z roku 2001 s Pražskou komorní filharmonií a Tomášem Hanusem z Rudolfina. Zatím naposledy tam Biblické písně zpíval v říjnu 2026 na koncertě ke svým 95. narozeninám. Předtím zaznělo několik z nich v listopadu 2024 na koncertech „Kroků do nového světa“ pro studentské i dospělé publikum. A protože jde o koncerty komentované, pan Novák při nich publiku také vyprávěl o svém vztahu k Antonínu Dvořákovi a k jeho opusu 99. Z toho vychází i náš rozhovor.

Richard Novák. Foto Ivan Malý.

Co máte na Dvořákovi rád?

Jednoduše všechno. On byl výborný. O hudebních kvalitách není sporu. Ale já na něm mám rád i lidskou stránku. Byl to kluk z vesnice, který přišel do Prahy, kde dřel a dřel, deset let psal do šuplíku. Byl nesmírně pilný a obětavý. A pak se najednou ta jiskra rozsvítila ve velké zářivé světlo a stal se jedním ze světových skladatelů. On ale zůstal obyčejným člověkem, který se nedal pokazit tím nimbem, který začal po uvedení Stabat mater v Anglii. To byly úžasné ovace, které zažíval. Oproti Praze… Nebo když tam Svatou Ludmilu zpívalo asi tisíc lidí a hrál obrovský orchestr, který jenom kontrabasů měl šestnáct! Ale o to neběží. Dvořák zůstal skromný a nepovažoval to všechno za něco významného. Nebyl to Wagner… Ve Dvořákově muzice je cítit nejen českost, nejen tradice, ale i optimismus. Dvořák je jedinečný.

Svého času jste navštívil i Dvořákovo milované letní sídlo na Vysoké u Příbramě…

V roce 1958 jsem po vojně znovu přišel do ostravského divadla a v létě jsme se s manželkou vydali po vlastech českých. Vzali jsme to od Českého ráje po Šumavu, jeli jsme na motorce a zastavili se i na Vysoké. Nikdo tam nebyl, jenom jeden starý pán, který byl strašně sympatický. Byl „takovej krásně venkovskej“ a měl příjemný, hluboký hlas. Byl to syn Antonína Dvořáka – Otakar. Provedl nás, vystoupali jsme i do poschodí Dvořákovic „chaloupky“ a leccos jsme se dozvěděli. Byl tam Dvořákův psací stůl, postel a klavír a on říkal: „Tady u stolu tatínek vždycky psal, nešel ke klavíru.“ Víte, to bylo něco jako u Smetany, to jsou úžasné mozky! On všechny ty modulace slyšel a dokázal se na ně soustředit. Dnešní člověk těžko může něco takového zažít, protože všude kolem je tolik hluku a reklam! Dvořák měl výhodu, že ještě ty reklamy nebyly, že? (smích)

Petr Kadlec zpovídá Richarda Nováka.

A Biblické písně?

Dvořák zažil v Americe velkou slávu. Premiéra Novosvětské, to byl mazec! To bylo něco úžasného a všechny noviny o ní psaly na prvních stránkách. A Dvořáka ne že by to štvalo, ale jako by si potřeboval odpočinout od velkých forem, jako by zatoužil po ztišení a vydal se do hudby vlastně komorní, intimnější. Padla mu do oka Kralická bible, a protože dobře znal Knihu žalmů, což jsou vlastně básně a původně písně, které se nejspíš opravdu zpívaly, rozhodl se z nich vybrat. Zajímavé je, že některé verše vynechával a myslím, že vynechával ty správné. Pro zhudebnění vybíral jenom ty, které ho oslovovaly. Některé písně jsou velice rozevláté, třeba sedmička, která téměř nectí formální zvyklosti. Ale i když je každá píseň jiná, tvoří dohromady jeden celek. Biblické mají jednotný hudební styl. Zároveň si nemyslím, že by nad nimi Dvořák nějak moc „špekuloval“. Vždycky si to představuji tak, že když si je četl, slyšel hudbu, zapsal ji, a protože už to byl velký mistr, zapsal ji dobře. Prostě jak to slyšel, tak to napsal. A to je úžasné, protože v Biblických je všecko pravdivé.

Je to těžké, nebo lehké zpívání?

Já bych řekl, že obojí. Kdo se na to dívá jednoduše, je to lehké, protože notový text není nijak náročný. Ani ve zpěvu, ani v klavírním doprovodu, kde se nevyžaduje virtuozita, a může ho zahrát i méně technicky vybavený člověk. Ovšem jako všechno v muzice: co je krásné a dokonalé, to je jednoduché, ale to je ta obtíž. Když je něco jednoduché, je to průzračné a každá odchylka je jaksi vidět a slyšet.

Léto 1958 – Marie Nováková u Rusalčina jezírka. Foto Richard Novák.

Vyhovuje vám, když se při Biblických můžete sám doprovázet na varhany?

Dřív možná ano, ale teď ne, protože se mi hůř hraje, a když si mám ještě registrovat, což považuji za důležité, už se třeba nestrefím. A to mně vadí. Někdy to dělám, když mě požádají, abych zpíval na pohřbu. Ale přiznávám, že si pak vybírám jednodušší písničky – dvojku nebo devítku. U těch složitějších jsem rád, když za varhanami sedí někdo jiný.

Co říkají Biblické písně o Dvořákově vztahu k Bohu?

Mám dojem, že jeho vztah k Bohu byl neproblematický, ve víře vyrostl, pak varhaničil, seznámil se s celou liturgií… A v Biblických svůj vztah k Bohu vyjadřuje. Někde oslavuje boží velebnost a majestát, jinde se chce schoulit pod křídla, anebo jsou tam písně velice kající. Dosahuje ale takové hloubky, že to s člověkem až zatřese, nebo se naopak rozsvítí velká radost a naděje. Je zajímavé, jak obrovský dojem udělá jednoduchost a prostota.

Mohli bychom se zastavit u každé z Biblických písní?

První je moc hezká, poněvadž je v ní ten boží majestát, jednoduše vyjádřený zmenšeným akordem. Načež se zazpívá „oblak a mrákota jest vůkol něho, spravedlnost a soud základ trůnu jeho“. A když pak na konci tu vznešenost spatří „všichni národové“ – to je, jako kdyby vyšlo slunce.

Druhá písnička je kající. „Skrýše má a pavéza má ty jsi.“ Dnes už to možná zní cize, ale pavéza, to byl přece štít, ne? A tam jsou krásně zhudebněná slova „Odstuptež ode mne, nešlechetníci…“ V basu je přitom vždycky tremolo, takové trošku ilustrativní, ale zase ne moc. Dvořák šel prostě typicky po slovech. A když se zpívá „Posiluj mne, bych zachován byl a patřil k ustanovením Tvým ustavičně…“, je tam hezky nakomponovaná flétna. To je takové mírumilovné. A pak je zase tremolo na slovech „Děsí se strachem před Tebou tělo mé, nebo soudů Tvých bojím se náramně…“ a Dvořák v hudbě vyjadřuje, že si každý musí opravdu dát pozor.

Třetí píseň je rozsáhlejší. „Slyš, ó Bože, slyš modlitbu mou.“ A když jsou slova „Ó, bych měl křídla jako holubice“, připadá mi zase, že ta křídla slyším. Anebo pak ten sešup, ta vichřice v závěru. „Pospíšil bych ujíti větru prudkému a vichřici.“ Dvořák tam tu chromatiku pustí krásně dolů… Mám dojem, že všechny tyhle „zvukomalby“ nejsou nikdy polopatické. Víte, i v Novosvětské jsou místa, kde se říká, že to možná vrkají holoubci na Vysoké u Příbramě. Ale zní to tak přirozeně, že to nemusí znamenat vůbec nic konkrétního, a teprve lidová tvořivost řekne: „Aha, holoubci!“

„Hospodin jest můj pastýř“ – jak úžasná může být písnička, ačkoliv má minimum not. On začne úplně recitativně a je to útěšná hudba někoho, kdo zakouší slast boží přítomnosti a míru. „Nebudu se báti zlého, neboť ty se mnou jsi.“ Jedinkrát se to zvedne před závěrem na slovech „toť mne potěšuje“, což není náhoda. Dvořák věděl, kdo je Ten, který „potěšuje“.

Pátá písnička je pěkná, strofická. To je taky kumšt, že dobrý autor cítí, kdy dát píseň, která vypráví, a kdy ji vystřídat něčím veselým. Po čtyřce, která je klidná a meditativní, přichází radostná a svěží oslava Boha: „Hospodin jistě veliký jest a vší chvály hodný, a velikost jeho nemůž vystižena býti.“ A to je druhá stránka života.

Pak přijde šestka: „Slyš, ó Bože, volání mé“. Vždycky na pohřbu ji zpívám lidem, o kterých vím, že byli zbožní, modlili se a milovali vážnost, a říkám si, že by se s touto písní mohli ztotožnit. Podobně jako trojka je hodně rozmanitá, ale taky velice niterná. Zvlášť pěkný moment je na slova „chválila by tě ústa má“. Je to i trošku obávané místo, protože člověk zpívá na tónu D s velkým decrescendem a pak jde o oktávu výš a tam má v pianu skončit. Ó, to není legrace. Ale je to pěkné…

Sedmička je víc epická, má několik úseků a každý je jiný. Zpívá se v ní o řekách babylónských, kde trávili čas a naříkali, vzpomínali na Sion a nechtěli zpívat zbožné písně těm, kteří je zajali. To vše se odehraje jako klidné vyprávění. A pak přijde: „Jestliže se zapomenu na tebe, ó Jeruzaléme, zapomeniž i pravice má umění svého.“ To je velké – to je otázka domova! Když se zpívá podruhé „ó Jeruzaléme“, je na tom „ó“ dlouhá fermata a já jsem zvyklý stáhnout to na ní z forte decrescendem až do úplného piana. Což bývá někdy potíž, ale je to taky hezké.

Osmička je nejniternější. „Popatřiž na mne a smiluj se nade mnou, neboť jsem opuštěný a ztrápený.“ To je kajícná píseň, nádherná, a já ji mám za vůbec nejlepší z Biblických. Je to, jako by se Dvořák v komponování postil. Celou dobu je to prosba o smilování: Pane, smiluj se, já jsem „takovej ubožák…“ A člověk si říká: Hrome, to takhle skončí? – Pořád je to v as moll, až přijde konec – „neboť v Tebe doufám“ – a on najednou nasadí závěrečný akord As dur, a to je jako by se rozžhnul velký reflektor a zjevila se velká záře. Je to zase jednoduché, nic překvapivého, ale je to obrovsky mocné. – Je tam jedno úskalí. Po slovech „z úzkostí mých vyveď mne“ má orchestr nebo varhany čtyřikrát za sebou zahrát akord D dur. A polovinu varhaníků a dirigentů to svádí zrychlovat. Nemají trpělivost nebo se bojí, že by se lidi nudili. Ale je to hrubá chyba, protože v tom opakovaném akordu jsou všechny úzkosti, které doléhají na duši člověka, a to musí být tak tvrdošíjně bolestné!

Devítka je útěšná. „Pozdvihuji očí svých k horám, odkud by mi přišla pomoc.“ No, a desítka je zase strofická. Přiznám se, že pětku ani desítku nemám tak rád jako jiné, protože to už je jenom slavnost. Zatímco třeba osmička, to je tak hluboký ponor do duše a svědomí, že člověka až mrazí. Mám dojem, že Dvořák psal Biblické písně tak nějak „pro domo“, pro domácí užití, aby měla jeho panímáma co zpívat a maně složil geniální maličkost. Ve světě se Biblické bohužel nikdy moc nezpívaly, snad až v poslední době se tu a tam víc dělají.

Vzpomenete si, kdy jste se s Biblickými písněmi setkal poprvé?

Upozornil mě na ně spolužák na telčském gymnáziu, který byl o třídu níž. Jeho rodiče byli lékárníci, ale maminka ráda zpívala. Byla to taková kulturní rodina. Dal mi nějaký starobylý notový výtisk a já si ho opsal. Ještě to někde doma mám. Některé Biblické jsem pak zpíval – možná na nějaké svatbě – ve Vydří v kostele, kde jsem taky varhaničil. A jednu nebo dvě jsem zpíval i u přijímaček na konzervatoř a určitě na závěr druhého ročníku.

K Biblickým písním se váže jedna rodinná vzpomínka. Tatínek byl z deseti dětí, takže Novákovi byli rozvětvený rod, a dělával se rodinný sraz. Jeden takový byl v roce 1958, když bylo výročí postavení kostela v Rozseči. Strýc Ludvík měl dvanáct dětí, mnozí jeho chlapci byli velice nadaní nejen hudebně, ale i hlasově, a když spustili všichni dohromady, bylo to výborné. Na tom setkání pouštěli nahrávku Biblických písní, které zpíval právě strýc Ludvík – který už nebyl naživu – přičemž se sám doprovázel na harmonium. Kdybych to posuzoval z řemeslně pěveckého hlediska, tak on samozřejmě nebyl profesionál. Ale jeho výraz byl takový, že jsem zíral. On údajně slyšel Biblické ode mě na nějakém pohřbu a říkal si: „To je zajímavý.“ A sám si je vyhledal a naučil. Mě tehdy úžasně zaujalo, jak on všechno vycítil. A přitom to byl sedlák, víte?

Strýc Ludvík Novák s rodinou.

Jak se během života měnilo vaše pojetí Biblických písní?

Bojím se, že se vůbec neměnilo. Dospěl jsem k jednomu interpretačnímu kánonu a nejsem schopen ho změnit. Už to tak asi zůstane. Někdy si říkám, že bych je možná ani neměl zpívat, protože každý stejně ví, jak je dělám. Taky je problém, že když něco dobře znáte, jiné pojetí se vám málo líbí, že? Ale třeba nahrávka Věry Soukupové s Ivanem Moravcem je krásná a jedinečná. A ještě mi utkvěl snímek nevidomé zpěvačky Olgy Štěpánové, která Biblické cítí krásně a niterně. To, co slyšíte na kostelních kůrech, je většinou dobře míněné a možná zbožné, ale pěvecky to nebývá pěkné. Každopádně je úžasné, že Biblické písně tak ohromně znárodněly. Je to prostě dobré – je to Dvořák!

Petr Kadlec

Tento rozhovor najdete také v knížce „Zpěv je v opeře na prvním místě“, která vyšla v říjnu 2026 při příležitosti 95. narozenin Richarda Nováka; v případě zájmu o tuto publikaci, obsahující dále rozhovory s legendárním pěvcem např. o Dvořákově Rusalce, Smetanově Prodané nevěstě nebo Janáčkově Lišce Bystroušce, pište na: petr.kadlec1@seznam.cz