Monumentální zvuk varhan, křehkost dětských hlasů a duchovní hudba 21. století. Varhanice, zpěvačka a skladatelka Katta v rozhovoru přibližuje vznik své Missa Organi, hledání vlastního hudebního jazyka i snahu představit varhany v nových souvislostech. Dne 12. září ji v rámci Svatováclavského hudebního festivalu uvede v kostele sv. Mikuláše v Ludgeřovicích společně se sborem Permoník a Stanislavem Abrahámem v programu, který propojí hudbu s citlivým světelným designem. Koncert zaznamená Česká televize.
Fota Ivan Korč.
Missa Organi spojuje varhany s dětskými a mladými hlasy. Co vás k této kombinaci přivedlo?
Skladba Missa Organi, v překladu varhanní mše, vznikla původně – stejně jako mé ostatní skladby – jen pro varhany a můj sólový hlas. Už při komponování jsem ale cítila, že by skvěle zněla ve vícehlase. Nejdřív jsem některé části prováděla sólově, pak ale přišla příležitost uvést mši v kompletní verzi ve vícehlasé podobě v premiéře na festivalu Concentus Moraviae. Zazněla tam s vynikajícím vokálním ansámblem Societas Incognitorum a úspěšně jsme si to pak zopakovali i na Smetanově Litomyšli. Když jsme se s ředitelem Svatováclavského hudebního festivalu Igorem Františákem bavili o realizaci mé mše a programu našeho plánovaného zářijového koncertu v Ludgeřovicích, navrhl dětský sbor Permoník. A já si řekla, že je to vlastně fantastický nápad – propojit tak obrovský, monumentální nástroj, jakým jsou varhany, s křehkými dětskými hlasy. Vzniká tím nádherný kontrast.
Foto Permoník – archiv.
Jak pracujete v Missa Organi právě s tímto kontrastem?
Dětské hlasy v sobě mají neuvěřitelnou čistotu a křehkost, kterou u dospělých prostě nenajdete. To mě naprosto fascinuje. Duchovní texty a modlitby v jejich podání mají mnohem silnější zásah, hluboce se mě dotýkají. Momentálně jsme se sborem Permoník na soustředění na Morávce, kde intenzivně zkoušíme. Zrovna včera jsme procházeli část Agněče Bóžij – Agnus Dei a musím říct, že mě to naprosto dojalo. Slzy v očích jsem měla nejen já, ale i jejich fantastická sbormistryně Martina Juríková, se kterou jsme mimochodem na sebe hudebně úplně napojené. Nejenže si s touto technicky náročnou pasáží poradili s naprostým přehledem, ale výrazově zněla ta prosba Beránku boží, který snímáš hříchy světa, smiluj se nad námi z jejich úst naprosto jedinečně. V této časti vzniká také krásný kontrast mezi jejich a mým hlasem. Zpívám tam totiž ve velmi hlubokých polohách. Působí to na mě tak, jako by andělé zpívali seshora a můj hlas byl v tu chvíli čistě pozemský. Přijde mi nádherné, jak vedle sebe tyto dvě roviny fungují. Zůstává ten krásný kontrast, ale zároveň se to pozemské s tím nadpozemským v jedné modlitbě dokonale spojí. Je to pro mě velký zážitek a inspirace spolupracovat se sborem Permoník. Také se mi výborně pracovalo se sbormistryní mužské části Permoníku Karinou Grimovou, která je pohotový a skvělý praktik.
Foto Permoník – archiv.
A co vám umožňuje v této kombinaci vyjádřit, co samotné varhany nedokážou?
Varhany mají úžasnou paletu zvukových barev, kterou vždy využívám ve svých skladbách. I proto jsem si tenhle nástroj zamilovala už v dětství. Má v sobě tolik poloh – od té naprosto éterické a něžné až po tu monumentální, kdy máte pocit, že svým mohutným zvukem zboří klenby chrámu. Ale i přes tuhle pestrost na lidi varhany často působí jako nástroj, ke kterému mají obrovský respekt – jako něco nadpozemského, božského. Naproti tomu hlas má v sobě ten lidský rozměr, který je absolutně ničím jiným nenapodobitelný. Jakmile jsem začala zapojovat zpěv do svých skladeb, všimla jsem si, že mám s posluchači mnohem silnější kontakt. Hlas je zkrátka médium, které zasáhne úplně nejvíc.
Jako klasicky vystudovaná varhanice a cembalistka jste tedy začala používat svůj hlas. Jak to začalo? Máte nějaké pedagogické vedení?
Nejdřív jsem začala svůj hlas používat jako další zvukovou barvu a doplnění k varhanám. Pak jsem objevila krásu starých duchovních textů, ať už latinských, nebo staroslověnských, a toužila jsem je zhudebnit. Nikdy jsem ale neměla ambice zpívat jako klasicky školená zpěvačka. Pro mě je nejzásadnější být ve své tvorbě sama sebou, a tudíž musí být autentický i můj projev. Ve svých skladbách používám také folklorní prvky. Dětství jsem hodně trávila u svých prarodičů. Můj dědeček je ze severní Moravy a pamatuji si, že každý den poslouchal gramofonové desky. Miloval hudbu, poslouchal všechny žánry, ale ze všeho nejvíc folklor. A to mě v mé tvorbě hodně ovlivnilo. No a co se týče péče o můj hlas, tak na mých cestách „Krajinou hlasu“ mě provází Pavla Fendrichová. „Krajinou hlasu“ je název jejího profilu. Je skvělá. Můj hlas uzdravuje a vůbec se nesnaží mě výrazově tlačit do něčeho, co by pro mě bylo nepřirozené. Pomáhá mi s tím, aby vše bylo technicky správně a já si neškodila a měla zdravý hlas. Jsem jí za to moc vděčná.
Vaše tvorba vychází z tradice chrámové a varhanní hudby, ale zní velmi současně. Jak hledáte hranici mezi tím, co si z tradice ponechat, a tím, co už chcete říci vlastním jazykem?
Slavný španělský stavitel varhan Albert Blancafort, který stavěl varhany například do chrámu Sagrada Família nebo Gaudího paláce, o mé tvorbě prohlásil, že je to duchovní hudba 21. století. Oslovil mě ke spolupráci právě proto, jak moderně tento nástroj využívám, i když zároveň vycházím z tradice. Tím, že jsem vyšla z prostředí klasické hudby a studovala v Holandsku, Belgii nebo na basilejské Schole Cantorum, kde se hodně pracuje s historickými prameny, jsou pro mě tradice a duchovní prostředí, i jako pro varhanici, něco naprosto přirozeného. Vždycky jsem se v tom pohybovala. Je tedy logické, že se to do mě otisklo a propisuje se to i do mých skladeb. Zároveň jsem si uvědomila, že absolutně autentická a současná dokážu být jedině ve své vlastní tvorbě. Při interpretaci skladeb jiných autorů nebo staré hudby tenhle pocit zažít nejde. I proto jsem se rozhodla komponovat vlastní hudbu. Prezentuji ji současným jazykem také, protože jsem přesvědčená, že to dokáže oslovit i mladé publikum, které mnohdy ani netuší, jak fascinující a unikátní zvuky v sobě tenhle nástroj má. A to mě hrozně baví!
Vaše koncerty tedy často oslovují i posluchače, kteří běžně na varhanní recitály nechodí. Je pro vás důležité měnit představu publika o tom, co všechno mohou varhany být?
Ano, snažím se bořit mýtus, že jsou varhany nástrojem určeným čistě pro liturgii. Myslím si, že právě tohle mladé lidi často odradí od návštěvy varhanního koncertu – mají pocit, že to bude něco ani ne tak duchovního, jako spíš vyloženě „kostelního“. Samotný duchovní rozměr jim podle mě vůbec nevadí, problém je spíš v té tradiční prezentaci. Proto se už dlouhodobě snažím představovat varhany jinak, v úplně jiném kontextu. Mám například site-specific projekt Vox Organi: Hlas varhan na magických místech. Se svým mobilním nástrojem, tedy mými bílými varhanami, jezdím po unikátních lokalitách, které mají silné vyzařování a úžasný genius loci. Spolu s pečlivě zvoleným světelným designem se pak lidem snažím zprostředkovat jedinečný a netradiční zážitek, při kterém varhany uslyší v úplně novém světle.
Máte tedy svůj vlastní nastroj, se kterým cestujete? Zazní i na koncertu 12. září v Ludgeřovicích?
Ano, přivezu ho s sebou i do Ludgeřovic. Mám speciální, na míru vyrobené bílé mobilní varhany. Nejsou píšťalové, ale mám v nich nahrané zvuky vzácných světových nástrojů, které jsem si vybrala. Samotný nástroj postavila firma Shan a zvuky dodali Sonus Paradisi. Ti jezdí po celém světě a pečlivě nahrávají historické varhany. Je to mimochodem hrozně náročný proces, nahrává se hlavně po nocích a trvá to i několik týdnů.
Budete v ludgeřovickém kostele sv. Mikuláše hrát i na místní nástroj?
Varhany v ludgeřovickém kostele jsou moc krásné. Je to menší nástroj, ale má charakter. Zahraji na ně úvodní skladbu od Johanna Sebastiana Bacha – Toccatu d moll „dórskou“ BWV 538. Při svých koncertech v kostelech a katedrálách často hraji i na tamní varhany. A i když v tom místě jsou třeba menší varhany a nemůžu na ně tedy zahrát úplně celý svůj repertoár, vždycky se snažím, aby zazněly, protože klasický akustický nástroj je prostě nenahraditelný.
Když máte k dispozici velký nástroj, využíváte ho tedy raději?
Ano. Pokud jsou to varhany, které mají specifikaci vyhovující mému repertoáru, volím raději místní nástroj. Naposledy jsem si takhle zahrála moji Missu Organi v katedrále sv. Víta na Pražském hradě v rámci inauguračního koncertu nových varhan. Má to ale i svá úskalí. Takové velké nástroje mají obrovskou paletu zvuků, které musím nejdřív všechny proposlouchat. Připravit pětiminutovou skladbu tak někdy může trvat i dvě hodiny. Například do norského Trondheimu, kde je největší katedrála ve Skandinávii, jsem musela přijet o měsíc dřív a zkoušet celou noc, protože jindy nebyl prostor. Navíc na tak slavných a turisticky exponovaných místech totiž často kvůli provozu, četným liturgiím a návštěvníkům přes den hrát nejde.
Nakolik prostor ovlivňuje vaše projekty? Preferujete sakrální stavby nebo spíš jiná zajímavá místa?
Když jsem začala propagovat varhany jinak, než s čím je lidi mají asociované, chtěla jsem je „vytáhnout“ z kostela ven. Nechala jsem si postavit svůj mobilní nástroj, se kterým jsem mohla hrát v otevřených prostorách nebo na netradičních místech. Hrála jsem například v jeskyni, na ruinách a zříceninách katedrál a kostelů. Teď naposledy jsem hrála venku na kopci na poutním místě Tři kříže. To bylo taky magické. Tato místa mě nesmírně inspirují. Nicméně čím více jsem hrála mimo kostel, tím víc jsem zjišťovala, že mé skladby, zejména ty duchovní, zní akusticky nejlépe právě v kostele. Takže skrze ty své netradiční projekty jsem se zase snažila přitáhnout lidi zpátky do kostela. Na jedné straně tedy miluji různá netradiční místa, ale na druhé miluji kostely. Jsem varhanicí v pražském evangelickém kostele U Salvátora, kde máme nádherné varhany. Nahrála jsem tam také své debutové autorské album Vox Organi. Tam se snažím už čtvrtým rokem dělat zajímavé a netradiční projekty. Spojila jsem se například se světelným Signal Festivalem. Dělali jsme tam můj projekt Sonic Meditation, kde mohli lidé vnímat hudbu vleže. A teď 11. listopadu tam budeme mít premiéru společného projektu s Lenkou Dusilovou v rámci festivalu Prague Sounds.
Zmínila jste osvětlení při vašich koncertech a projektech. Bude to i v Ludgeřovicích?
Osvětlení je pro vnímání hudby zásadní. Všimla jsem si, že u koncertů často mnoho lidí zavírá oči a vadí jim konkrétní a jasné světlo. Proto je osvětlení na mých koncertech naopak velice citlivé. Vychází z daného prostoru tak, aby vyzdvihlo jeho konkrétní místa. Neděláme žádnou světelnou show. Je velice intimní, aby umocnilo hudbu, podpořilo její vnímání a pomohlo k takovému vnitřnímu usebrání se. Lidé si tak mohou na koncertě prožít opravdu komplexní zážitek. O to samé se budeme snažit i v nádherném kostele sv. Mikuláše v Ludgeřovicích při naší premiéře s pěveckým sborem Permoník a Stanislavem Abrahámem, který nás doprovodí na gongy a meditační nástroje. Moc se na to těším!
Eva Františáková
KATTA & PERMONÍK
KATTA: MISSA ORGANI
Johann Sebastian Bach (1685–1750): Preludium a toccata d moll „Dórská“, BWV 538
Ola Gjeilo (1978): Ubi Caritas
Jiří Pavlica (1953): Velkomoravský chorál
Irena Szurmanová (1967): Slava
Katta: Missa Organi (Varhanní mše) pro varhany, sólový hlas a sbor
Koncert se koná pod záštitou starosty obce Ludgeřovice Mgr. Daniela Havlíka.
