Žijící legenda. Český básník, zpěvák, hudebník, a mohl bych pokračovat ještě dlouho, ale pro tuto chvíli nám tato triáda postačí.

Jak asi tvoří, zajímalo mne – tento nikdy nevysychající gejzír v nejlepších letech? Tvůrce, jehož neumdlévající imaginace je nám zdrojem potěšení, popírajíc jméno svého nositele, už přes sedmdesát let – na poli divadelním, hudebním, literárním, výtvarném i filmovém? Jistě musí mít nějakou metodu? Balzac vstával každý den ve tři. 1400 písňových textů, desítky knih povídek, básní, vzpomínek, pestrá filmová tvorba, stovky a stovky písniček, z nichž mnohé si lidé po generace zpívají, aniž tuší, kdo je jejich autorem? To všechno přece nemohly způsobit jen ty přelétavé múzy. Tak jsem se Jiřího Suchého zeptal na jeho metodu. A šel jsem na to od lesa.

Z Recitálu Jiřího Suchého na festivalu Struny podzimu 2021. Fota Petra Hajská.

Jaké máte sny, pane Suchý? Vrací se vám nějaký, jako váš celoživotní refrén? Použil jste někdy něco? A jaké jsou? Dystopické a hrůzné, po nichž se probouzíte pokryt ledovým potem – nebo básnivé a hřejivé, třeba jako filmy Jiřího Menzela?

Sny, to je můj celoživotní problém. Občas mi způsobí něco, co jsem nečekal a co si nedokážu vysvětlit. Představa, že jakmile usnu, můj mozek si začne dělat, co sám chce, mě zneklidňuje. Dvakrát se mi zdály fragmenty písniček, ráno jsem je zaznamenal, dopoledne dopsal a jednu z nich mám na repertoáru dodnes. Ten druhý jsem zařadil kdysi do hry Taková ztráta krve. Jmenuje se Melancholické blues. Krom toho jsem měl třikrát v životě sny tak trochu věštecké. Co se mi zdálo, to se mi vzápětí skutečně stalo. Takže se sny mám své zkušenosti, akorát nevím, proč je to tak.

Co se týká celoživotního refrénu, o němž se zmiňujete, tak ano, vrací se mi. Ale zjistil jsem, že mezi herci nejsem sám. Je to úzkostný herecký sen, kdy přijdu na scénu a nevím, v jaké hře jsem se ocitnul, případně že mám být na scéně a jsem jinde a marně se pokouším představení stihnout.

Většina mých snů jsou ale bláboly, ve kterých o nic nejde, jen mě překvapujou svou nesmyslností. Chápu surrealisty, že v nich objevují pramen inspirace – já to ale nedovedu. Všechno, co jsem kdy napsal nebo namaloval a co mělo blízko k surrealismu, jsem si pracně vymejšlel. Žádné automatické psaní, žádné záznamy snů. Můj surrealismus je vlastně jen pouhá napodobenina, která se jako surrealismus tváří.

Co s vámi dělají ženské slzy?

Rozděluju si je na ty, které vyvolá bolest, ať fyzická, nebo trápení v duši – ty ve mně vzbuzujou lítost a soucítění s postiženou bytostí. A pak je tu jakási tyranie slz. Ty jsou rafinovaně vypočítané na to, aby mě donutily k něčemu, co bych jinak neudělal. Ne vždycky jim podlehnu.

Co s vámi dělá pomysl smrti? Celý život děláte humor. Co může k tomu nejexistenciálnějšímu tématu komik dodat? Je humor receptem na smrt? Dělat si z ní srandu, celý život, a když pak opravdu přijde a podívá se vám přímo do očí, vydržet ten pohled a neucuknout?

Řeknu vám, že na tenhle trs otázek se mi bude těžko odpovídat. Nemáte tam lehčí? Třeba co jsem měl včera k večeři? Odpověděl bych: To už si nevzpomínám – a měl bych to z krku. Ale smrt? Ne, že bych se nad ní občas nezamejšlel a ne, že by mi to činilo potěšení. Ale jednou je to fakt, ke kterému pozvolna, nebo někdy rychleji, spějeme všichni. Zkusím na to jít přes vaši zmínku o humoru. Pro mne je smrt něco, co není s humorem jaksi kompatibilní. Přináší mnoha lidem utrpení, a to nejen těm, kteří ji absolvujou, ale i těm, co zůstanou. A tady mám pocit, že komik by měl mlčet. I když, pravda, mám ve svých sbírkách mezi nejrůznější lyrikou poměrně dost veršů o smrti, ale ty se vlastně nezaobírají faktem smrti, je to spíš zamejšlení nad ní. Ale nikdy to zamejšlení není k popukání, ale nikdy to taky neberu tragicky. Příklad:

Ona ta smrt není nic zvláštního.

Vy žijete pořád dál.

Jenomže nevíte, zda doopravdy

nebo jen ve vzpomínkách

svých přátel.

A ještě jeden příklad, jak zacházím se skutečností smrti. Na našem semaforském jubilejním představení jsem připomněl, že někteří naši kolegové se domnívají, že už nežijí. Mýlí se: jsou tu pořád s námi a tak tomu bude jednou provždy.

Mně přijde na smrti nejhroznější, když si představím, že už u toho nebudu, že se nedozvím, jak to dopadlo. Tedy s lidstvem. Pomyslíte-li vy na okamžik, kdy nevyhnutelně nastane prázdno a duch i tělo se propadne v nic, na co při tom myslíte?

Já našel zalíbení ve výroku Karla Čapka, že náš pojem smrti je tak prázdný jako pojem nestrom nebo netráva.

Jiří Voskovec si představoval Smrt jako růžovou holčičku z Renoirova plátna (tak jej aspoň citujete vy, v krásném dokumentu Olgy Sommerové, Lehce s životem se prát), životopisný film Carlose Saury Goya v Bordeaux přináší závěrečný obraz, kdy k lůžku malíře přistupuje Ta s kosou, a její stín tentokrát už neodvolatelně obejme tělo – přesně jako před lety, jenže tehdy stín dokázal malíř, na prahu čtyřicítky, ještě zahnat – zatímco teď… Jaká je vaše představa? Máte taky nějakého malíře? Třeba Edvarda Muncha?

Vlastně nemám. Je mi jen blízké vyjádření smrti umírajícího muzikálového režiséra ve filmu All That Jazz (Bob Fosse, 1979 – pozn. red.). Smrt je tu krasavice celá v bílém oděná, která přivede umírající do jakési manéže, kde vůkol sedí všichni jeho muzikáloví a revuální kolegové a kolegyně, a slavný zpěvák zpívá temperamentní soulový song, všichni k tomu tleskají do rytmu, a smějou se a pláčou současně. Píseň skončí a zavládne ticho. To je pro mě nádherná metafora smrti.

Láska a smrt. Nemyslím teď na film Woodyho Allena, spíš na text vaší písně, jedné z těch krásně filosofických, Jó to jsem ještě žil.

Jó to jsem ještě žil, jó to jsem ještě žil,

pak ale přiletěla lesklá a horká střela,

uprostřed mýho čela našla si mrcha cíl.

Náhle si nebe kleklo na poraženou zem,

aniž by se co řeklo, smrt zjevila se všem,

aniž by se co řeklo, pohasla slunce zář,

rozpoutalo se peklo a Bůh si zakryl tvář.

Jó to jsem ještě žil, jó to jsem ještě žil,

pak ale přiletěla lesklá a horká střela,

uprostřed mýho čela našla si mrcha cíl.

Náš přeudatný oddíl se v jatky proměnil,

a já se blátem brodil a o svý lásce snil,

vždyť láska měla podíl i na tý smrti snad,

kdybych se nenarodil, sotva bych asi pad.

Sotva bych asi žil, sotva bych asi žil,

a kdyby přiletěla lesklá a horká střela,

uprostřed mýho čela sotva by našla cíl.

Sotva bych asi žil…

Takže něco jako ortenovské: Maminko, chtěl bych se nenaroditi?

Jo.

Spáchal Bůh sebevraždu, nebo ho zabili lidé? Ti, co si ho, jak říkáte, sami dosadili na nebesa, aniž se s ním poradili. Neptal bych se tak, kdyby byla Boha plná obloha. Ale zdá se, že nějak zašel za mrak. Nebo si zakryl tvář? Zas ta vaše písnička… Nedojde nakonec na Dostojevského slova: Kdyby nebyl Bůh, bylo by vše dovoleno? Ono se to vždycky formulovalo jako podmínka ireálná, dnes bychom možná spíš řekli: Není-li Bůh, je vše dovoleno. Je či není?

Na toto téma jsem napsal svého času knížku. A teď druhou. Už to samo svědčí o tom, že je to téma, ku kterému se musím neustále vracet a řešit ho, i když vím, že vyřešit se nedá. To je ten božský paradox. Milióny lidí, a že jsou mezi nimi i významní myslitelé, toto téma řešilo a řeší, ale i kdyby se uřešili, nevyřeší nic. Si myslím. Toto téma totiž není určeno k řešení. Svědčí o tom, že každý, kdo se o to pokusil, nahlíží na toto téma trochu z jiného úhlu, a těch úhlů je nekonečné množství.

A my se chlubíme, že jsme nejateističtějším národem v EU, podobně jako se chlubíme hektolitry piva, vypitými jedním občanem za rok, hrdi na to, že jsme předběhli, alespoň v těchto případech, i ty nejvyspělejší státy. A zatímco v případě piva se to dá prokázat, protože tu jde o hmatatelnou pravdu, s Bohem si mí ateističtí bližní poradit nedokážou, protože existence něčeho, co je našim pěti smyslům odepřeno pochopit, je nejjednodušší prohlásit za nejsoucí. A je to.

Na vaše závěrečné „je či není?“ odpovídá Bůh v mé první knížce: „Já neexistuju, protože to nemám zapotřebí.“ My totiž máme za to, že kromě existence a neexistence nic třetího není, ale možná, že je to jen důsledkem naší nedokonalosti. Proč by nemohlo být? Jenom proto, že na něco takového nám lidem scházejí tykadla?

Když jste odešel z Divadla Na zábradlí a založili jste si se Šlitrem vlastní divadlo, vaše obavy z toho, co tomu řeknou lidi, byly po Šlitrově první replice rychle vystřídány prozřením, že „budete muset pořádně přidat“, abyste mu stačil. Zajímalo by mne, co jste si asi říkal, když se vám Semafor rozrostl o takové akvizice jako Eva Pilarová, Waldemar Matuška, Hana Hegerová, Karel Gott? Moc dlouho se u vás neohřáli…

Byl jsem, a jsem dosud rád, že tyhle osobnosti se mihly Semaforem, a to, že po čase odešly hledat štěstí jinde, mě nezneklidňuje. Těch odchodů (a mnohdy i návratů) jsem zažil už mnoho a takový je život. Hana Hegerová a Eva Pilarová se k nám po čase vrátily, aby nás zase, když se naplnily jejich semaforští dnové, odpluly působit jinam. Ale na druhou stranu dejme tomu Jitka Molavcová je naší stálicí už  přes padesát let.

Ale zpět k metodě. Neptám se teď na vaši literární tvorbu. Tam to asi možné je, pohrávat si s přelétavými múzami. Ale při komponování to bez trochy toho řemesla nejde. Jak na to jdete? Sedíte u klavíru a píšete notičky? Nebo to jen zapískáte a váš partner, ať už to byl Jiří Šlitr, Ferdinand Havlík nebo vaši dnešní aranžéři, si s tím už poradí? Nenahlížím vám teď trochu moc do vaší kuchyně?

Jestli mě něco opravdu baví, pak to, když mi někdo nahlíží do mé kuchyně a tím mě donutí, abych si udělal na sebe názor. A navíc se rád chvástám svou pilností, takže to jsou dva hlavní důvody, proč si nechávám do kuchyně nahlížet ochotně. A tak se provalí, že žádný pevný systém nemám. Píšu a skládám, protože divadlo potřebuje novej kus, případně když se mi udělá v hlavě nápad a já se bojím, abych ho nezapomněl, občas mě popadne chuť napsat básničku nebo povídku… Těch impulzů je dost a jsou různé. Někdy jsou to i přelétavé múzy, které zmiňujete, jindy je to nutnost – to když třeba herectvo už netrpělivě čeká na roli, neb premiéra se blíží, to pak nastavuju noci. Notičky píšu u klavíru a obdivuju každého, kdo je klade z hlavy rovnou na papír, klavírem nezprostředkované. Jak vidíte, žádný systém, žádný řád. Jediné co provozuju, je dvanácti až patnáctihodinový pracovní den a v létě tři dny dovolená.

Spolu se Šlitrem jste významně přispěli k dotváření idiomu českého jazzu šedesátých let. Začal to všechno Ježek, a ta jeho česká varianta byla hodně svérázná a nepodobná tomu, co se hrálo v Americe. Nebyl to ani New Orleans, ani Chicago, ani dixieland, ani swing. Bylo to od každého něco, a hlavně to byl Ježek. I váš semaforský vid má něco z jazzu, něco z rokenrollu, ale hlavně je to semaforská značka S+Š. Anebo později S+H. Je to jazz, anebo džez? Chtěl byste trochu okomentovat váš kompoziční vklad, případně i kontext české hudební scény, do kterého jste počátkem 60. let vstupovali – muzikanty jako Luděk Hulan, Karel Krautgartner, Karel Vlach, Gustav Brom, Karel Velebný? Jaké jsou podle vás specifické znaky semaforského stylu? Chtěl byste jmenovat konkrétní písně?

Vy mi dáváte děsně těžký otázky. Já vůbec netuším, když se ohlídnu po naší hudbě, co je to za styl. Možná že je to tím, že jsem byl od počátku epigon a bral jsem inspiraci, kde se dalo. Zpívání jsem si nechal ovlivnit od Jimmyho Duranta, od Voskovce a Wericha, obdiv k Luďkovi Hulanovi mě přiměl nejen pořídit si basu a naučit se na ni jakžtakž hrát, ale i způsob zpěvu – obdivoval jsem jeho krásně nemocný hlas a jazzové cítění. A když jsem to všechno promíchal, zjistil jsem, že jsem se ani k jednomu z mých vzorů nepřiblížil, ale že se mi vytvořil můj vlastní styl – z počátku dost nemohoucí, ale za pár desítek roků už to bylo lepší.

A k tomu, co jste nazval mým kompozičním vkladem, mě dohnaly dva důvody: Ten první byl, že jen málo písní těch, kteří něco složili pro Semafor, působilo semaforsky. Jednou z mála výjimek byl, ku podivu, rocker Michal Pavlíček. Začal jsem to zkoušet sám – odvahu mi dodal rekordní náklad Pramínku vlasů, anebo když jsem slyšel v Národním divadle své melodie ze hry Sekta, hrané symfonickým orchestrem a zpívané početným sborem. Případně mé songy nazpívané zpěváky, kterých jsem si vážil. Takže semaforský styl pojmenovat nedovedu, ale cítím ho v písních Jiřího Šlitra (od lidovky Kočka na okně až po vznešenou píseň Jó to jsem ještě žil), cítím ho i v tvorbě Ferdinanda Havlíka (Kytice a v ní zvláště Svatební košile), a dokonce i u sebe bych našel pár (nebo pár set) melodií, které v Semaforu nepůsobí cize (Vydáme se na tu cestu dlouhou, Lípa zelená nebo hudba ke swingovému muzikálu Hodiny jdou pozpátku).

Tak, a teď ještě zmínka k českému jazzu: Takto by se dala označit hudba Jaroslava Ježka. Je to jazz, stoprocentně český, jen lehce políbený Amerikou. A před časem, když Jitka Molavcová si přidala do svého repretoáru písně, které za protektorátu hrával Karel Vlach a zpíval dr. Kavka nebo Inka Zemánková či Jan Hammer (Káčata, Leze brouk, Hřebík v botě a další), jsem si uvědomil, jak se ty písničky liší od těch, které tou dobou zněly v zahraničí. Objevil jsem si je se sedmdesátiletým zpožděním. Ne že bych je tenkrát neznal, ale teprve dnes je oceňuju.

A jak se vám daří vyrovnávat se současnými trendy? Musíte něco obětovat, chcete-li si udržet publikum? Myslím mladší publikum, jehož hudební preference jsou už jiné? Nebo sázíte spíš na to své, skalní, co stárne spolu se Semaforem?

Dělám divadlo tak, jak jsem se to za těch šedesát let naučil. Samozřejmě, že jsem cestou k současnu pochytil leccos, co teď zúročuju, takže Semafor je už jiný než dejme tomu v šedesátých létech. Ale to podstatné zůstává, neb jsem konzervativní. Nikdy jsme například nehráli činohru, hudba k nám po šedesát let neodmyslitelně patří, dialogy a texty písní jsou pořád dotčené mou poetikou a absenci humoru jsme si už od začátku zakázali. Nejmladší generaci se nesnažíme získávat – nemám rád zbytečnou práci. Nicméně mládež v hledišti tvoří mnohdy dost početnou menšinu.

Jiří Suchý s Markem Vrabcem, ředitelem Prague Sounds, kdysi Struny podzimu.

Máte dar vidět krásu i ve všedních věcech, nebo tam, kde by to většinou nikoho nenapadlo. Za války jste jako malý kluk rád pozoroval vojenské manévry. Přelet hřmící letky by každého spíš vyděsil, ale vy jste se zalíbením díval, jak se snáší k zemi déšť blyštivých staniolů, který vypouštěli „letci, co mají ocelové ptáky“, aby jimi oblafli pozemní radary. To musel být krásný pohled, který se nenaskytne každý den. Svádí mne to k otázce, zda byste v situaci, kdy vás honí jaguár, také až do poslední chvíle obdivoval jeho krásné skvrny?

Mě, naštěstí, jaguár zatím nehonil, a tak nemám zkušenost. Důvěrně znám jaguáry jen z obrázků a musím uznat, že skvrny mají krásný, to jo. Ale pochybuju, že bych je obdivoval v situaci, kterou mi popisujete.

Co byste řekl ke dnešku globálně? Aspoň prizmatem toho, co jste stihl sám zažít? Od chvíle, kdy jste začal vidět trochu dál, než byly ty šuplíky v klatovské apatyce?

Vy se domníváte, že kladete otázky velmi moudrému člověku, ale není tomu tak. Musel bych všechno zpytovat zatraceně dlouho, než bych si troufl odpovědět na tak hluboké otázky. Jsem komediant a trápím se, když nemůžu vymyslet gag. O tom bych mohl vydat svědectví, jak se z toho lze vybabrat. Ale nevydám ho, je to mé know-how.

Který z průšvihů naší doby je nejhorší? Covid, klima, Me Too? Nad tím třetím se ve své semaforské hře věnované tomuto tématu vyrovnaně usmíváte.

Me Too jsem vlastně nezesměšňoval – šlo mi ve stejnojmenné hře o tu směšnou hysterii. Tou se Me Too zesměšňuje samo. Kovid a klima už tak směšný není, takže jako komik mám právo si říct jen „Jiříku, shut up!“

Ivan Žáček