Rozhovor s fagotistou Ondřejem Šindelářem, členem České filharmonie o albu Duality.

Zápletka jako z hudebního detektivního románu a zároveň příběh o nadšení pro nástroj, který se v roli sólisty objevuje spíše výjimečně. Český fagotista Ondřej Šindelář a jeho italský kolega a dirigent Sergio Azzolini se setkávají nad dvojkoncertem, jenž se dochoval pod dvěma různými jmény, a společně otevírají svět dosud nehraných skladeb Antona Zimmermanna i Jana Křtitele Vaňhala. Jejich premiérové nahrávky odhalují nejen půvab zapomenuté hudby, ale také fascinující pozadí možného autorského omylu – či snad vzájemné inspirace – mezi dvěma mistry 18. století.

Ondřej Šindelář.

Ondřeji, co vás přivedlo k pátrání po původu dvojkoncertu pro dva fagoty a jak jste objevil Zimmermannovu verzi v pražském archivu?

Vaňhalův dvojkoncert je ve fagotovém repertoáru známý. Hráli jsme ho se Sergiem Azzolinim v Praze v roce 2019 a existuje i několik jeho nahrávek. Myslím, že právě Sergio se mi tehdy letmo zmínil o jiné verzi i o tom, že není zcela jasné, kdo je skutečným autorem. To však bylo ještě dlouho před vznikem našeho alba. Později jsem na zmínku o Zimmermannově dvojkoncertu a jeho uložení v archivu Pražské konzervatoře narazil v bibliografii pana Františka Červenky.

V čem se podle vás nejvýrazněji liší Zimmermannova a Vaňhalova podoba dvojkoncertu – zejména pokud jde o odlišnou pomalou větu?

První věta je téměř totožná. V rukopisech se sice najde několik drobných rozdílů, ale je třeba vzít v úvahu, že v obou případech jde o opisy. Navíc nejde o zásadní odchylky, které by posluchač bez partitury snadno zaznamenal. Musím však říct, že právě jemné rozdíly v Zimmermannově verzi jsou mi osobně bližší.
Pomalá věta je u obou skladatelů původní. Rozdíl je patrný už v instrumentaci: zatímco Zimmermann píše pro dva fagoty a celý smyčcový orchestr (bez hobojů a lesních rohů, což je běžné), Vaňhal ji určil pouze pro dva fagoty, violy a bas. Protože violy v podstatě kopírují basovou linku, vzniká tří- až čtyřhlas. Skladatelská technika založená na průtazích a disonancích pak připomíná komorní styl 18. století. Zimmermann naproti tomu volí běžnější formu zpěvného duetu fagotů s doprovodem orchestru.
Další rozdíl souvisí s rozsahem jednotlivých vět. Ve třetí větě chybí ve Vaňhalově verzi repetice, takže poslední věta je oproti první asi čtyř – až pětkrát kratší. Zimmermannovo pojetí je tak proporčně vyrovnanější.

Jaké to pro vás bylo nahrávat tuto světovou premiéru společně se Sergiem Azzolinim, vaším někdejším učitelem a výraznou osobností fagotového světa?

Se Sergiem jsme dnes velmi blízcí přátelé a spojuje nás společná vášeň pro hudbu. Máme podobný hudební jazyk a při práci často nemusíme příliš mluvit o technických detailech. Během natáčení i celého projektu – program jsme například hráli i na festivalu v Ostravě – panovala velmi příjemná a tvůrčí atmosféra, ke které přispěli všichni členové ansámblu svým nadšením. Pro mě osobně to byl životní zážitek: jednak kvůli dlouhé přípravě, jednak proto, že jde o můj debut, a v neposlední řadě díky úžasnému společnému muzicírování.

Sergio Azzolini.

Co vás na Zimmermannově a Vaňhalově hudbě nejvíc fascinuje a jak podle vás mohou jejich dosud málo známé koncerty oslovit dnešní posluchače?

Myslím, že největším překvapením alba je nejen Zimmermannův Koncert F dur, ale Zimmermann jako autor vůbec. Podle mého jde o velmi citlivého skladatele s neotřelými nápady a invencí. Nedávno se objevilo i několik nahrávek jeho symfonií – a je to nádherná hudba.
Vaňhal je mimořádně noblesní skladatel. Navíc skvěle rozuměl nástrojům, pro které psal, a dokázal výborně zdůraznit jejich přednosti. Myslím, že nejen v Zimmermannově tvorbě, ale v hudebním odkazu Prešpurku obecně se skrývá mnoho skvělých děl, která stojí za objevování.

Je něco, co byste chtěl k projektu Duality doplnit, a co považujete za důležité zmínit?

Jak už jsem naznačil, Anton Zimmermann je podle mě skladatel s velkým potenciálem a věřím, že si jeho dílo časem získá oddané posluchače. Rád bych poděkoval všem, kteří pomohli projekt uskutečnit. Hudebníkům za zápal, s jakým hráli, zvukaři Stephanovi Rehovi za citlivý přístup k natáčení.
Poděkování patří také Ministerstvu kultury ČR, rodině Tichých, paní Evě Kinské s rodinou a paní Markétě Sobolové za podporu. Dále paní Anetě Tkačenko za produkční vedení a slečně Kateřině Tiché za pomoc s financováním. Fotografovi Petru Kadlecovi děkuji za materiály a fotografie pro obálku a booklet a paní Daniele Bálkové za jejich grafické zpracování. A v neposlední řadě patří velké díky producentovi Matouši Vlčinskému a firmě Supraphon za důvěru, kterou projektu věnovali.

Duality ve studiu. Foto Petr Kadlec.

https://www.ceskafilharmonie.cz/clenove-orchestru/ondrej-sindelar/