Brněnský rodák pan Tomáš Hanus je výjimečný typ dirigenta, který je nejen vysoce profesionální osobností, dokáže dokonale připravit s orchestrem, se sólisty danou skladbu, má mimořádný cit pro stavbu díla, pro jeho instrumentální pestrost, plně využívá jeho tempové a dynamické hierarchizace, ale také umí díky své hluboké lidské podstatě přenést své emocionální angažmá jak na spolupracovníky, tak na posluchače a diváky. Hanusovo zaujetí pro hudbu se pozoruhodně propojuje s jeho mimořádným smyslem pro bezprostřední, citlivý kontakt s lidmi. V opeře vždy úzce spolupracuje s režisérem, respektuje pěvce a nedopustí, aby je orchestr kryl, usiluje o to, aby společně s nimi dotvářel dramatičnost, divadelnost situací.
Fota Marek Olbrzymek.
Pane dirigente, vaše vystoupení v České republice jsou stále poměrně vzácná, ale právě teď jste v brněnském Národním divadle připravoval na 25. dubna obnovenou premiéru Janáčkovy opery Osud. Je to opera, která se svou hudební řečí značně vymyká jiným skladatelovým operním dílům, jistě i proto, že je její hlavní postavou skladatel, vlastně jakoby Janáčkův současník. Budete touto operou 13. října slavnostně zahajovat jubilejní desátý, a již značně mezinárodně proslulý a ceněný, festival Janáček Brno. Inscenace Osudu zahajovala tento festival v roce 2020 a s velkým pochopením ji režíroval vynikající kanadský režisér Robert Carsen. Jaký je váš vztah k této opeře?
Osud mě zaujal už v dětství, kdy jsem slýchával od lidí znalých opery i od mých rodičů, že je to divná opera, taková nepovedená. A možná i mladistvá rebelie mě dovedla k tomu, abych se s dílem seznámil a začal je vášnivě obhajovat. Je to výjimečné dílo, intimní, tajuplné, s úžasnými hudebními motivy a lyrikou. A při hlubším poznání člověk objevuje neskutečně nádherné melodie, velmi romantické, intimitu sdělení a něhu.
Na letošním Pražském jaru budete 31. května hostovat s výborným Deutsches Symphonie-Orchester (DSO) Berlin, na programu je Šostakovičův violoncellový koncert č.1 Es dur s loňským vítězem soutěže Pražského jara Yuyou Mizunem a Brucknerova Symfonie č. 6 A dur. Jaká je vaše spolupráce s tímto orchestrem a co jste s ním zatím nastudoval?
Deutsches Symphonie-Orchester je skvělým orchestrem, známým nejen pro interpretace klasiky (právě i Brucknera), ale i pro otevřenost k soudobé nebo méně prozkoumané hudbě. Moc rád za nimi jezdím, zažili jsme spolu chvíle souznění a intuitivního muzicírování. Pracovali jsme spolu na různorodém repertoáru, od Mozarta po soudobé skladby, projevují velkou zralost v tom, co je jim vlastní (právě i třeba Bruckner) a zároveň zvídavost a touhu po špičkové interpretaci něčeho zcela nového.
Letos 24. února by byl váš učitel dirigent Jiří Bělohlávek oslavil své osmdesáté narozeniny a k tomuto výročí proběhlo několik oslavných koncertů, pozadu nezůstal ani Český rozhlas a Česká televize. Byl jste jeho prvním žákem, a to zcela výjimečně na Janáčkově akademii múzických umění v Brně. Pan Bělohlávek se tehdy stal mimořádným vyučujícím JAMU díky pochopení příslušné katedry a měl jen jediného žáka, vás. Jak vzpomínáte na mistra Bělohlávka? (Pokud vím, sešli jste se náhodně v době, kdy vám bylo osmnáct let a byl jste studentem brněnské konzervatoře jako houslista.)
Naše první setkání bylo zcela neplánované, na Hromovce v Krkonoších, kde prostě jednoho dne zastavilo auto, z něhož vystoupil pan dirigent s rodinou. A na pařezech nad Hromovkou proběhla naše první hodina dirigování. Jiří Bělohlávek mi dal něco, co bylo pro mne velkým a možná rozhodujícím obohacením: I když byl špičkovým dirigentem a hovořil k mladému začínajícímu a hledajícímu studentovi, dával mi najevo, že mě bere naprosto vážně, s respektem, s otevřeností vůči mému vnímání hudby a že mi nedává pocítit převahu staršího a moudřejšího. Nepřehlédnutelná byla jeho poctivost od nejmenších detailů. Později jsme se stali přáteli a naše hovory byly čím dál méně o hudbě a čím dál více o životě. Vzpomínám s láskou a vděčností. Moje studium u něj na JAMU umožnil mimořádný přístup vedení katedry skladby a dirigování a jejích pedagogů (profesoři Zouhar, Piňos, Trhlík a další), kteří se nejen neurazili, když jsem požádal o pana Bělohlávka, ale aktivně pomáhali, aby se tento sen uskutečnil. Dodnes si toho vážím, že mě “nesejmuli” s konstatováním, že si mladík moc vymýšlí…
Spolupracoval jste s Jiřím Bělohlávkem opravdu úzce, převzal jste po něm v pražském Národním divadle v roce 2001 Smetanovu Čertovu stěnu (režíroval ji známý anglický režisér David Pountney), ale také jeho další inscenace v cizině.
Po Čertově stěně v Národním divadle v Praze, která byla také mým prvním setkáním s mým budoucím blízkým kolegou a spolupracovníkem Davidem Pountneyem, což jsme tehdy ani jeden netušili, jsem po Jiřím Bělohlávkovi přebíral v Helsinkách produkci Káti Kabanové poté, co jsem asistoval při studiu premiéry. Naše hovory o právě studovaných dílech a naše vzájemné souhlasy i nesouhlasy patří k nádherným vzpomínkám.
Vaše mezinárodní kariéra začala naplno v roce 2007, řekněte nám, prosím, za jakých to bylo okolností?
V době, kdy se zdálo, že mám v českém hudebním prostředí všechny dveře zavřené a kdy jsem vážně uvažoval, že půjdu dělat něco jiného, poslal Gérard Mortier svého člověka na reprízu Čertovy stěny do Prahy. A po krátké době přišlo pozvání do Opera National de Paris, kde měla mít premiéru Janáčkova Věc Makropulos (v obrovské Opera Bastille). Mortier byl intendatem s obrovskou odvahou a ochotou riskovat, otevírat dveře mladým talentům, což kontrastovalo s mou dosavadní zkušeností u nás, kde bylo (v tehdejší době – teď už je to naštěstí dlouho úplně jiné) mládí proviněním. Slyšel jsem věty, že dirigent musí mít šediny, někteří hudebníci cítili nutkavou potřebu dát mladým dirigentům na srozuměnou, že jsou „pouze a jen mladí“.
A v roce 2016 vás získal pro trvalou spolupráci s Welsh National Opera (WNO) v Cardiffu, hlavním městě Walesu, režisér a tehdejší intendant a umělecký ředitel WNO David Pountney.
To pozvání bylo tak přesvědčivé a profesionální, že jsem hned cítil, že to bude „ono“. David mě navštívil doma v Brně, předestřel mi zcela přesnou představu o spolupráci a měl jasnou vizi, kam se má ubírat. A když jsem se pak poprvé setkal s orchestrem WNO, tak to byla láska na první pohled. Je jen škoda, že spolupráci s Davidem zkomplikovalo rozhodnutí správní rady, které vedlo k jeho odchodu z vedení WNO po třech letech od mého příchodu. I tak jsme pokračovali v umělecké spolupráci, což mi bylo velkou ctí.
Jste hudebním ředitelem divadla Welsh National Opera Cardiff, které hostovalo i u nás na festivalu Janáček Brno 2018 s Pountneyho inscenací Janáčkovy opery Z mrtvého domu, v roce 2022 s Věcí Makropulos režírovanou Olivií Fuchs a také s koncertem orchestru WNO, na němž zazněla hudba B. Brittena, A. Dvořáka, R. Wagnera a také Janáčkova Sinfonietta.
Po celých deset let mého působení jsem se snažil, aby orchestr WNO stál na obou nohách, tedy aby vedle operního repertoáru měl i svoji symfonickou řadu. Je to nesmírně důležité pro zvuk orchestru, pro jeho flexibilitu i vnitřní obohacení. Velmi vzpomínám na krásné společné chvíle na pódiu. I proto jsem si jej vybral i na zahájení Pražského jara 2023 Smetanovou Mou vlastí, když jsem měl možnost navrhnout, s jakým ze zahraničních orchestrů bych toto dobrodružství chtěl podstoupit. Orchestr WNO jsem převzal jako jeden z vnitřně nejzdravějších a nejlépe vedených orchestrů. Vzpomínám si například, jak po premiéře Z mrtvého domu koncertní mistr vypsal dělené zkoušky smyčců, protože chtěli vylepšit některé detaily. Přišel jsem tam, sedl si do rohu a s radostí pozoroval, s jakou samozřejmostí vylepšovali skladbu, jejíž premiéře se právě dostalo vřelého přijetí.
Měla jsem to štěstí, že jsem v červnu roku 2023 viděla vámi dirigovanou historicky první Dvořákovu Rusalku v milánské La Scale. Co vám to hostování přineslo?
Setkání se skvělým operním domem a radost, že Dvořákova Rusalka se po více než sto letech dostala i tam. Vážně se jednalo o vůbec první milánské provedení! Navíc bylo super, jak dobře k tomu všichni přistoupili, opravdu ohromný zážitek a krásné chvíle s orchestrem. Člověk je aź dojatý, když pozoruje, jak se takový slavný orchestr s pro ně neznámým dílem seznamuje a jak ho postupně přijímá za své!!!
Hostoval jste však také v jiných významných operních divadlech – Paříž, Mnichov, Vídeň… v některých opakovaně.
Po řadu let byl Mnichov mým druhým hudebním domovem a rád se tam dodnes vracím, naposledy v lednu to byla repríza mého nastudování Prodané nevěsty z roku 2018 (během něhož se narodila naše nejmladší dcera, takže si to datum dobře pamatuju, bylo to v jediný volný den, kdy jsem prostě „naslepo“ sedl do auta směr Brno s odvážnou až bláznivou myšlenkou, že dnes to prostě musí vyjít… a i když jsem nestihl porod, byl jsem tam dvě hodny po, takže taky dobrý). A dále je to Vídeň, kde mohu pravidelně spolupracovat. V této sezóně to byla nová inscenace Prodané nevěsty a Věc Makropulos. A po dobu deseti let byl mým hudebním domovem i Cardiff, kde se právě teď po dvou funkčních obdobích loučím inscenací Wagnerova Bludného Holanďana.
Před dvěma lety jste nastudovali spolu s režisérem Davidem Pountneym v brněnském Národním divadle Smetanova Dalibora, kterému jste vtiskli po všech stránkách mimořádně zajímavou oživující podobu. Sir David Pountney má hluboký vztah k českým operám a zejména pro Janáčkovy opery udělal ve Velké Británii a v mnoha dalších zemích obdivuhodně mnoho. Vaše spolupráce s ním na brněnském Daliborovi pro nás hodně znamenala.
Byl jsem nadšen, že tuto nádhernou operu můžeme nastudovat. Smetana bývá často příkře kriticky hodnocen a u mě vždy naopak převažuje obdiv k jeho dílu. Vedle spolupráce s Davidem Pountneyem to byla i první opera na domácí scéně po asi patnácti letech. A bylo to moc příjemné, brněnské divadlo je nyní velmi krásným a otevřeným místem ke spolupráci.
V poslední době jste spolupracoval s pražským Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu (SOČR). Beethovenova 9. symfonie ve Španělském sále na Pražském hradě zazněla 8. května 2025 k osmdesátému výročí konce druhé světové války, Mahlerova 2. symfonie „Vzkříšení“ ve Smetanově síni Obecního domu vzbudila nadšení. Oba koncerty měly mimořádný ohlas.
To je zase určitý návrat koncertní. Také po mnoha letech a také milý. Vystoupil jsem se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu na třech koncertech (ten prostřední měl na programu například Straussovy symfonické básně Don Juan a Enšpíglova šibalství). Pár slovy bych se vrátil k Mahlerově 2. symfonii, kterou SOČR hrál nejen velmi dobře, ale i s velkým zaujetím. Pokud bychom mluvili o tom, že hudba může změnit nebo přinejmenším zkrášlit život člověka, tak Mahler je toho příkladem. Dává zahlédnout nepopsatelné a neuchopitelné, a navíc to říká tak, že tomu mohou rozumět lidé naprosto odlišní, s úplně protichůdnými představami o životě.
Nechtěl bych zapomenout ani na návrat do Symfonického orchestru FOK. Mám radost, když vidím, že se u nás ději dobré věci, že přicházejí noví a talentovaní lidé i do vedoucích pozic. Odcházel jsem odsud v době, kdy tyto talentované a tvůrčí osobnosti neměly ještě dost velké slovo, i ve vedoucích pozicích jich bylo méně.
Ve Velšské národní opeře v Cardiffu jste působil od roku 2016 jako hudební ředitel plných deset let. Co vám toto období přineslo? Máte v úmyslu být teď na volné noze? Především to bylo setkání s orchestrem, který mě od první minuty zaujal profesionalitou, vysokým uměleckým étosem, touhou dělat svoji práci co nejlépe a vytvořit i lidsky přívětivé prostředí. Poté jsem poznal známý a velmi oblíbený operní sbor a vůbec celou instituci, která kromě typických operních kvalit byla i historicky úrodným místem pro Janáčkovu hudbu. Tamní působení Davida Pountneyho, Charlese Mackerrase a dalších bylo velmi důležité pro explozi jeho obliby po celém světě. Po deseti letech se v této sezóně loučím, s vděčností za mnoho krásných operních i koncertních projektů a za krásná přátelství, které mým odchodem nekončí. Právě v těchto dnech hrajeme moji poslední inscenaci v roli hudebního ředitele, Wagnerova Bludného Holanďana. Po tomto desetiletí se necítím nucen ihned nastoupit do trvalého vztahu s jinou hudební institucí, i když se to vlastně stalo mým jmenováním hlavním hostujícím dirigentem Islandského symfonického orchestru, kde se mi moc krásně pracuje a kde si kromě dynamicky se rozvíjejícího orchestru užívám i nádherného nového koncertního sálu Harpa v Reykjavíku. Jsem však dalšímu trvalému vztahu plně otevřen, chtěl bych však, aby se nejednalo o pouhou položku v životopise, ale o něco, co dává velký smysl, kde nastane podobné souznění jako ve Walesu. V tuto chvíli mám zaplněný kalendář s krásnými úkoly před sebou.
V listopadu vás čeká nastudování Její pastorkyně (Jenůfy) v newyorské Metropolitní opeře ve spolupráci s jedním z nejlepších operních režisérů Clausem Guthem. Co předcházelo tomuto hostování.
Tyto věci vždy tak nějak přicházely v pravý čas. Můj debut v MET se měl odehrát už dříve, ale kvůli potížím s pandemií covidu se nemohl uskutečnit, tak jsem šťastný, že se na mne obrátili nyní. Těším se i na špičkové pěvecké obsazení (Asmik Grigorian jako Jenůfa, Nina Stemme v roli Kostelničky a další). Jenůfa je i v kontextu debutu opravdu darem – jak silný je to příběh a jak neuvěřitelně silně hudebně ztvárněný!
Máte rodinu v Brně a jste s ní v neustálém kontaktu. Málokdo má osm dětí jako vy. Jak se vám daří propojovat dirigentské povolání s rodinou.
Touto otázkou se opět dostáváme i k úvahám o budoucnosti. Moje povolání je jen s obtížemi slučitelné s rodinným životem a já vlastně dlouhodobě hledám, jak být co nejvíce k dispozici své ženě a dětem a zároveň dělat svoji práci na špičkové úrovni. Zažíváme spolu hodně radosti, avšak mé odjezdy bývají bolavé. Je to i důsledkem toho, že jsem v minulosti nebyl přijat českým hudebním prostředím, a tak jsem většinu svého profesního života nepůsobil doma, v naší zemi. Teď v posledních letech se to začalo trochu měnit, což je milé a opětovná setkání s českými orchestry mě těší. Z profesionálního hlediska byl ten exil úžasný, přinesl mi obrovské možnosti profesního rozvoje a velké mezinárodní úspěchy, z rodinného hlediska to přineslo kromě o to intenzivněji prožívané lásky i mnoho bolesti. I ta k životu patří, nemám v sobě žádnou hořkost, ale spíše se nyní snažím realisticky vidět, jaké mají být moje další kroky… Talent, dar být hudebníkem je potřeba rozvíjet, nezahodit, a vnímám povolání dělat to na špičkové úrovni, ale v širším smyslu je talentem i manželství a ta úžasná skupinka dětí, které jsme se ženou přivedli do života.
Olga Janáčková
