V úterý 21. dubna vystoupí v pražském kostele sv. Šimona a Judy s programem anglických renesančních mistrů vokální soubor Tenebrae. I když tento špičkový soubor slaví již 25. výročí, bude to jeho pražský debut. Při té příležitosti jsme rozmlouvali s jeho uměleckým vedoucím a motorem Nigelem Shortem. V rozhovoru se dočtete například, proč soubor plný britských zpěváků vznikl ve Švýcarsku, jaká místa na světě si zamiloval nebo jak v ansámblu udržuje svěžest a touhu jít pořád dál a dál.
Foto Sim Cannetty-Clarke.
Kde se nyní nacházíte a jakým projektem v těchto dnech žijete?
Právě jsme se vrátili z USA a ve středu se pustíme do nového projektu s britským orchestrem Britten Sinfonia, se kterým vystoupíme v MacMillanově skladbě Sedm posledních slov na kříži. Na programu jsou také další skladby – například Barberovo Adagio pro smyčce. Sedm posledních slov je velice epický kus, můj oblíbený od Jamese MacMillana, je tak originální a působivý! Není nic, co by se s ním dalo porovnat. Právě mám na stole partituru a studuji ji.
Když jsme studovali váš rozvrh koncertů, museli jsme přemýšlet o tom, jestli máte čas na to, soustředit se pouze na ten nejbližší projekt nebo musíte pracovat na více projektech zároveň.
Absolutně se soustředíme vždy na náš nejbližší projekt. Nejsme typ souboru, který by si mohl dovolit celé dny zkoušení, protože jsme na volné noze. Naše projekty jsou tudíž velmi kompaktní a na pódiu potřebujeme mít v hlavě jen to, co je bezprostředně před námi. Na každý projekt také máme trochu jiné obsazení, proto není možné zkoušet na víc projektů zároveň.
Byla pro vás osobně hudba jedinou životní možností nebo jste volil mezi vícero směry? Stál jste někdy na životní křižovatce a uvažoval, zda se vydat hudebním či jiným směrem?
Od svých sedmi let jsem zpíval ve sboru, zkoušeli jsme skoro každý den v týdnu, a již v pubertě jsem chtěl být zpěvákem. Také jsem hrál na klavír, skládal jsem. Ale zpěv byl pro mě vším. Stal jsem se členem King’s Singers… Jako kontratenor můžete mít spoustu sólových projektů, můžete být v opeře, což se stalo: Od svých devatenácti jsem zpíval v Händelově opeře. Ale je to zajímavé, protože asi ve třiatřiceti letech jsem pocítil náhlé vyhoření. Najednou jsem při vystoupeních začal cítit nervozitu, trému. V King’s Singers jsem oznámil, že potřebuji pauzu. Potřeboval jsem utéct úplně pryč z hudebního světa. Bylo to na přelomu tisíciletí, nevěděl jsem vůbec, co budu dělat. Ve svých třiceti letech jsem poprvé lyžoval. Moc mi to nešlo, ale hrozně jsem se do toho zamiloval. Rozhodl jsem se, že se to pořádně naučím. Za tím účelem jsem strávil několik měsíců ve Švýcarsku, kde jsem potkal slavného dirigenta George Soltiho.
Foto Canterbury Festival.
Ano, toho známe v Česku velmi dobře…
Oženil se s Valerií Solti a bydleli ve stejné vesnici ve Švýcarsku jako já. Valerie se mě jednoho dne zeptala, jestli bych nebyl ochotný pomoci zorganizovat vánoční koncert v katedrále v Ženevě, kde měl vystoupit britský sbor z Cambridge, který to vystoupení odřekl. Já jsem do toho šel, ale řekl jsem, že všichni mí přátelé jsou profesionálové, potřebuji jim zaplatit… Ptali se, jak se můj sbor jmenuje a jestli máme nějaké nahrávky… Takže jsem velmi rychle dal dohromady pár svých přátel, vytvořili jsme nahrávku a název sboru Tenebrae. A také jsem pro tu příležitost zkomponoval dvacetiminutovou kantátu. Jinak byl na programu dlouhý seznam vánoční hudby, koled, které už nahrál každý sbor. Bral jsem to jako příležitost napsat něco, co tu ještě nebylo. Po ženevském koncertu jsme dostali nabídku dalších vystoupení… až se z toho stala tour o osmi koncertech. Na konci téhle tour všichni zpěváci říkali, musíme pokračovat. A tak jsme pracovali dál po celý rok, před Vánoci jsme zopakovali turné po Švýcarsku. Kousek po kousku to šlo dál, začali se po nás shánět pořadatelé britských festivalů. Takže vlastně touto náhodou jsem se dostal do vůdčí role, kterou jsem shledal jako pro mě velmi vhodnou. Začalo mi vyhovovat, že stojím zády k publiku a mohu se soustředit na celý ansámbl, mohu do něj vkládat své umělecké cítění. Tréma mě úplně opustila, když jsem přestal hledět do publika. Pracuji stále tak, jako kdybych byl jen zpěvák, cítím se být jedním z členů souboru, cítím se v tom velmi přirozeně a pohodlně. Za těch pětadvacet let se Tenebrae stalo něčím, o čem se mi v roce 2001 ani nemohlo snít.
Jak je možné, že sbor plný britských pěvců vznikl ve Švýcarsku, a nikoli v Británii, ale už jste částečně odpověděl…
Ano, jak jsem řekl, bylo to tím, že Tenebare vzniklo zrovna v době, kdy jsem žil ve Švýcarsku. Ale nebyl jsem na to sám, sbor mi pomohla založit Barbara Pollock, která bohužel v roce 2010 náhle zemřela na rakovinu. Byla to velká tragédie, bylo jí jen 53 let, náš sbor to nesl těžce; až tak, že málem skončil. Někteří pěvci potom řekli, že by chtěli zpátky do Británie, kde měli rodiny a děti. Nechali jsme se zapsat jako nezisková organizace ve Velké Británii, členové sboru mi v tom pomáhali. Dokonce se nabídl jeden z mých starých přátel, že nám pomůže finančně, abychom si mohli dovolit manažera sboru, tedy manažerku na plný úvazek. Ta nám pomohla dostat se na profesionální úroveň i co se týče organizační stránky.
Velká Británie je podle mne takovým „inkubátorem“ skvělých pěvců a pěveckých ansámblů. Vnímáte to stejně?
Myslím si, že posledních padesát, šedesát let tu máme zlaté časy a je to všechno dáno katedrální tradicí. V katedrálních sborech dříve bývali jen chlapci, dnes už jsou to naštěstí i dívky, které mají od sedmi let příležitost stát se členkami sboru a zpívat dennodenně. Tím se z dětí stávají prakticky profesionálové ve zpěvu dříve, než jdou studovat univerzity. Bývalo to tak, že Oxford a Cambridge měly nejlepší sbory, ale dnes už jsou myslím sbory srovnatelné kvality i na jiných místech: King’s College v Londýně, Royal Holloway a Wales University. Někdy z nich přicházejí noví pěvci i k nám. Ale když máme každoroční konkurz, záměrně je posloucháme za plentou a nevíme nic o tom, odkud přicházejí, posuzujeme čistě jen zpěv. Až do finálního kola nemám možnost zjistit, kdo se k nám vlastně hlásí, aby měli všichni bez rozdílu stejnou šanci.
Foto Sim Cannetty-Clarke.
Jste podporováni státem nebo radnicí?
Je to velmi smutná a stručná odpověď: Nejsme. Velká většina profesionálů britské hudební scény se živí z „ruky do úst“ a podporu čerpají pouze z nevládních, soukromých zdrojů. Platí jim festivaly a organizátoři koncertů. Hudba byla v roce 1997 vyňata z britských vzdělávacích osnov. To znamená, že děti na státních školách ztratily přístup k hudbě. Stále jsou tu školy, které jsou skvěle vybaveny pro výuku hudební výchovy, ale těch není většina. Přestaly zpívat hymny na školních shromážděních. Nejlepší možnost, pro děti, jak se dostat k hudbě a ke zpěvu, nabízejí soukromé školy. Státní systém vzdělávání v hudbě nepodporuje.
Byl jste členem uskupení The King’s Singers. Jaké jsou vaše vzpomínky na působení s tímto slavným tělesem?
Miloval jsem to, vyrostl jsem na jejich elpíčkách. Na jejich koncertě jsem byl poprvé, když mi bylo asi dvanáct nebo třináct let. Když jsem studoval hudbu, učil jsem se zapisováním jejich aranží. Bylo mým snem stát se jejich členem. Způsob práce, jaký uplatňuji nyní v Tenebrae, pochází z mých zkušeností v The King’s Singers. Hodně čerpám z poslechu vlastní práce. Řekl bych, že v mé práci hraje roli zpěv a poslech tak půl napůl. Zpěváci tak cítí, že do toho mohou dát vlastní hudební vklad – není to jen o tom, že já jim ukážu, co a jak; oni sami jsou nositeli změn. Jsem spíš jejich průvodce než vedoucí. Nikdy nechci pěvcům brát jejich přirozenost, vždy mohou do velké míry sami ovlivnit, co se děje na jevišti. Na zkouškách pracujeme tvrdě, ale na koncertech je čas na určitou spontaneitu. Tenhle přístup jsem se naučil v The King’s Singers. Obvykle ty nejlepší výkony na koncertech vznikají tak, že někdo udělá něco jinak než obvykle a ostatní se přizpůsobí, podpoří ho. Úroveň vzájemného poslouchání a spolupráce, která je vždy vysoká, na takovém koncertě prorazí svůj strop. Tohle členy souboru motivuje a dodává jim to odvahu k lepším a lepším výkonům.
Foto Chris O´Donovan.
Čím je ansámbl Tenebrae jiný? Co jsou jeho charakteristické rysy?
Je nás kolem dvaceti a myslím, že od jiných ansámblů této velikosti se odlišujeme právě tím, že se navzájem dokážeme více poslouchat. Jsme velmi pozorní k dikci a k tomu, abychom přesně a stejně artikulovali. Všichni v ansámblu oplývají skvělými hlasy a není problém, aby nám to ladilo, takže se soustředíme na text a detailní sladění toho, jak jej podáváme posluchači. Text a jeho srozumitelnost pro posluchače je pro mě osobně vždy prioritou. Vždy předpokládám, že publikum text předem nezná, a tedy neví, o čem zpíváme. Musí se to od nás dozvědět na první poslech, musíme tedy dbát na přesnou a stejnou výslovnost. Ostatní už je jen o tom, že dýcháme společně. Nejsem žádný diktátor, který by vyžadoval přesnost na ukázání. Propojení dechu funguje mnohem lépe než ukazování. Nadechneme se a další nádech přirozeně přichází sám, jakmile dech dojde. Jsou to drobné nuance, které nás odlišují od jiných pěveckých těles, ale pro nás mají obrovskou důležitost.
Takže text je pro vás nejdůležitějším elementem hudby?
Ano, je to tak. Zpěv je prostředek komunikace a každé dílo má své sdělení a své emoce, které chceme předat posluchači. Hudba se stává životaschopnou, když je v ní obsaženo jasné sdělení. Text je vždy na prvním místě, ale samozřejmě platí, že ostatní složky musejí být perfektně zvládnuté – ať už jde o intonaci, vyrovnanost hlasů, dynamiku a vnitřní kontrasty nebo třeba frázování. Také máme sólisty, kteří si mohou dovolit chápat text po svém a interpretovat je v souladu se svými individuálními dispozicemi.
Co říkáte na to, když se sbor při zpěvu hýbe, směje, tančí… Jaké jsou v tom podle vás limity?
Když my v Tenebrae zpíváme, jsme velmi soustředění. Všechny uši a všechny oči jsou nastraženy a čekají na svou chvíli, kdy by měly zachytit jakoukoli nepřesnost nebo změnu. Tohle je velmi intenzivní a vtahuje to publikum do naší koncentrace. Za těch 25 let, po které spolu v Tenebrae zpíváme, se nám osvědčilo takto pracovat. Tohle je pro Tenebrae také charakteristickým rysem. Každý z publika je tak součástí toho, co se děje na pódiu. Jiná tělesa k tomuto přistupují podle sebe, včetně například pohybu. Je to jejich způsob práce a já jim to neberu, mě osobně by to však rušilo. Nelze to hodnotit v polaritě – dobře / špatně. Každé těleso tohle vnímá jinak.
Foto Chris O´Donovan.
Na repertoáru Tenebrae je stará hudba stejně jako ta současná. Vím, že jste začínali vaší vlastní kompozicí. Skládáte pro Tenebrae stále nová díla?
Provedli jsme řadu mých skladeb, o jedné skladbě nyní uvažuji, že ji musím přepsat, a to je Rheinus Fluvius. Text mi k tomu napsal slavný švýcarský autor Jürg Fankhausen. Toto dílo bylo vydáno v Londýně na festivalu tuším roku 2006. Je to asi čtrnáct stran textu. Když jsem ten text viděl poprvé, říkal jsem si: panebože, co s tím? Nakonec jsem použil jen fragmenty a udělal jsem z nich čtyři nebo pět vět. Jsem hodně zaneprázdněný, ale musím se dostat k tomu, abych tohle dílo znovu upravil. V posledních dvaceti letech jsem na skládání neměl příliš kapacitu, kromě sboru mám rodinu a děti, kterým jsem se plně věnoval. Ale doufám, že se mi to nyní podaří změnit a tuhle skladbu s Tenebrae uvedeme v nové podobě.
Příští týden přijedete do Prahy. Bude to vaše první návštěva České republiky?
Jak často zpíváte program renesančních mistrů, který uvedete v Praze (Byrd, Mundy, Tallis)?
Zpíváme jejich díla poměrně často. Loni v listopadu jsme tento program dokonce nahrávali. Tohle je hudba, na které jsme všichni jako zpěváci vyrostli, máme ji v krvi. V tom programu je pár kusů, které patří ke staré liturgii zvané „lamentace“. V dnešní liturgii už tato část takřka neexistuje. Jsou to rozměrná díla, mají přes patnáct minut, pro moderní liturgii jsou příliš rozsáhlá. Proto bývají uváděna jen vzácně; mám na mysli Exaudiat Te Dominus od Roberta Whitea a Vox Patris caelestis od Williama Mundyho. Jsou to ohromná, nádherná díla, je to pro nás lahůdka je zpívat, jsou naším bohatstvím. Patří k nejlepší renesanční hudbě, která byla napsána. Takže já vítám každou příležitost, kdy je můžeme zařadit na program.
Jsme rádi, že přinášíte hudbu, kterou máte v srdcích.
Ano, máme pár takových programů, které jsou v našich srdcích velice hluboko uloženy. Dalším z nich jsou například Tallisovy lamentace. S gregoriánským chorálem se pohybujeme po lodi kostela kolem publika. Tohle jsou srdcovky, které mi připomínají mé dětství v chrámovém sboru, kdy jsme jako poutníci chodili posvátným prostorem a zpívali.
Které místo na světě je pro vás nejoblíbenější, myslíme na zpěv?
Vzpomínám si na jedno překrásné místo ve Švýcarsku; kostel Romainmôtier, schovaný na samém spodku údolí. Poprvé, když jsme tam zpívali, bylo to před Vánoci a nádherně, pomalu sněžilo, bylo to úplně magické. Dalším místem, které mám rád, je King’s College Chapel, Cambridge. Nedávno jsme nahrávali v klášteře ve švýcarském Fischingenu, tam byla úžasná akustika. Mohl bych jmenovat také Canterburskou katedrálu nebo mnoho míst v USA; bazilika v st. Louis, James’s Cathedral v Seattlu… Máme velké štěstí, že se dostáváme do těchto úchvatných míst a můžeme v nich rozeznít naše hlasy. V prvních deseti letech naší činnosti jsme občas museli zpívat na místech, která nebyla úplně akusticky i jinak vhodná pro naši hudbu, každý umělec si musí projít těžkou cestou, než se dostane do těchto skvělých míst. Francie, Nemecko, Rakousko, skandinávské země, samozřejmě Británie, kde nás lidé už dobře znají… A velmi si vážíme toho, že můžeme cestovat.
Foto Nick White.
Máte hodně nahrávek. Vracíte se k nim?
Je pár nahrávek, na které jsem velmi hrdý, ale popravdě se k nim příliš často nevracím, na to jsem příliš zaneprázdněn tím, co tvoříme aktuálně… Koncerty a další nahrávky. Obecně tíhnu k tomu, příliš se v životě neohlížet. Každá nahrávka říká, jak interpretujeme hudbu v určitém čase. Postupně se mi proměňuje složení sboru, takže není možné nahrát tu samou skladbu znovu naprosto stejně. Nikdy neříkám novým zpěvákům: Naposlouchejte si nahrávku a zpívejte to tak, jak je to nahráno. Ne. Jdeme dál a přijímáme podněty, které s sebou noví lidé přinášejí. Bylo by příliš těžké takovým přístupem udržet určitou svěžest, kterou ta hudba v sobě může mít, když do ní pustíme přirozené cítění všech současných členů.
Jsou umělci, kteří nahrávají neradi, zvláště po zkušenosti s pandemií covidu. Dáváte přednost nahrávání nebo živým koncertům?
Náš nahrávací trik je nespoléhat na technologie a vystupovat před mikrofonem úplně stejně, jako kdybychom byli před živým publikem. Hodně lidí nám po koncertě říká: Znělo to úplně přesně jako na nahrávce. To je za mě perfektní výsledek. To znamená, že nespoléháme na moc softwaru a postprodukce. Myslím, že jakékoli umělé vylepšování nahrávek je špatná cesta. Myslím, že nahrávání je pro nás, zpěváky, jedinečnou možností cvičení. Máme laťku položenou velmi vysoko a s každým nahráváním se snažíme ji posouvat výš a výš. Když něco nefunguje nebo se nepodaří, můžeme to při nahrávání opravit. To nám dává možnost neustále se zlepšovat. Ale asi tak čtvrtina našich nahrávek jsou živé nahrávky z koncertů. Stejně jako ta nejnovější. Je na ní zaznamenán také kostelní zvon, kašlání publika a nějaký hluk zvenčí, ale to všechno k tomu patří. Myslím, že je potřeba mít dobrý balanc mezi živými a studiovými nahrávkami.
Jaká je vaše strategie udržet si nejlepší zpěváky?
Nemáme žádnou strategii, zpěváci přicházejí a sami u nás chtějí zpívat. Je takový fenomén poslední doby, že sbory z Ameriky a Evropy si zvou britské zpěváky. Letos v prosinci organizuji koncert a zjistil jsem, že devět z našich členů zpívá pro americký sbor. Ten americký sbor je pozval na desetidenní turné, takže najednou nejsou k dispozici pro Tenebrae, to je trochu problém. Ale pro mladou generaci pěvců je to skvělá příležitost, má to jednoznačně své přínosy.
Foto Sim Cannetty-Clarke.
Jak se udržujete na špičce, jak dobíjíte své osobní baterky?
Miluji to, co dělám. Nic jiného. Poslouchám nahrávky z mého dětství, které mnou stále dokáží pohnout. Kdybych tohle někdy ztratil, pak bych asi měl jít do důchodu. Asi před měsícem jsme realizovali nahrávku k našemu 25. výročí od založení a byly to neuvěřitelné, ohromující tři dny, sbor byl v neskutečně dobré formě. A ten třetí den, když jsem chtěl všem poděkovat, skoro jsem nebyl schopen mluvit, do tváře se mi draly slzy. Je to magické, stále mě to tolik dojímá. Láska ke sborovému zpěvu mě asi jen tak neopustí.
Děkujeme za rozhovor.
Martin Rudovský a Tereza Axmannová
