Ida Kelarová  je zpěvačka, sbormistryně, pedagožka a hlavně neúnavná bojovnice za to, aby svět, ve kterém žijeme, byl lepší. 10. února 2026 oslavila svoje sedmdesáté narozeniny.

Je to už 15 let, co v roce 2011 založila pěvecký sbor Čhavorenge podporující romské děti a mladé lidi; od roku 2014 úzce spolupracuje s Českou filharmonií. V uplynulém čase nás společná cesta přivedla do severoirského Belfastu či do Londýna, ale také na českou Smetanovu Litomyšl a na slovenskou Pohodu. 28. října 2023 obdržela od prezidenta Petra Pavla Medaili Za zásluhy o stát v oblasti výchovy a školství. Královská švédská akademie hudby jmenovala v roce 2019 Idu Kelarovou svojí členkou – vedle Bryna Terfela, Jonase Kaufmanna, Cecilie Bartoli, Riccarda Mutiho, Marthy Argerich, Steva Reicha či Arvo Pärta. Na podzim 2018 ocenila Idu Kelarovou Nadace Pangea – laureáty se za poslední tři desetiletí stali také Otto Wichterle, manželé Škvorečtí nebo Václav Havel – za „úsilí o nápravu věcí lidských“.

A to je vlastně téma, které se vině celým naším rozhovorem, protože je – už přes čtyřicet let – bytostnou součástí Idina života a její práce.

Když jsem v 80. letech žila ve Walesu, umřel mi v Československu táta a máma mi to napsala až po třech měsících. Myslela to dobře. Já byla v jiném stavu a ona se bála, že se seberu a na tátův pohřeb přijedu. A já bych samozřejmě přijela – než potom trpět! Když mi totiž o jeho smrti napsala, bylo to strašné. Tolik jsem toho tátovi dlužila, tolik pro mě znamenal, tolik lásky mi dal – a já mu ani nemohla říct sbohem.

Byl to pro mě životní zlom. Cítila jsem bolest, že odešel, a zároveň smutek, že to nemám s kým sdílet. Plakala jsem tři měsíce. Každý den. Lidé v mém okolí moje slzy vůbec nezvládali. Víte, oni Angličané jsou pořád takoví pozitivní, „lovely, lovely…“. A když někdo pláče, mají pocit, že s ním něco není v pořádku.

Nakonec jsem šla k doktorovi, aby mě vyslechl, protože jsem si s tím svým smutkem připadala strašně divná. Byl to takový typický anglický doktor s brejličkama na nose. Sedla jsem si a začala mu vyprávět, co cítím, že to trvá už dlouho a že jsem to přišla sdílet. A on na to: „Tak to je deprese.“ A já mu říkám: „Ne, já se jen cítím strašně smutná.“ A on: „Však říkám, to je deprese.“ Nakonec jsem skončila před ordinací se dvěma igelitkami prášků. A tenkrát jsem se úplně příšerně, ale příšerně naštvala na celý svět. Byl to takový hněv, že ani nevím, kde se ve mně vzal! Vyhodila jsem všechny léky a řekla jsem si: „Tak a jsem na to sama. A jdu. A jdu dál!“

Byly to obrovsky silné emoce. Úplný přetlak všeho toho, co jsem prožívala. Nějak se ve mně tehdy všechno pootvíralo. Pamatuji si, že jsem našla hlas, který musel slyšet snad celý vesmír! Tak vlastně vznikla celá moje práce. Tátova smrt, to pro mě byl nový začátek. On mi tu nechal obrovskou sílu.

Co z toho plyne? Nedusit v sobě smutek a nestydět se za slzy?

Nikdo nás neučí, jak pracovat s emocemi. Jak je v sobě nedusit, nedržet. Věřím, že většina nemocí, to není jenom o stravě, ale hlavně o zadušených emocích, které vyžírají lidi zevnitř. A můj odkaz zní: Nedrž to, něco s tím dělej!

Na jeden můj workshop přišel mladý borec a na papíře měl seznam pozitivních a negativních emocí. Ptala jsem se ho, které jsou které. Mezi pozitivními měl lásku a radost, mezi negativními smutek, bolest, strach a hněv. Tohle se dneska lidi učí! Přitom právě to jsou emoce, které v sobě lidi nejčastěji dusí, mají pocit, že jsou nepatřičné a že není vhodné je vyjadřovat. Navenek se tváří „lovely, lovely“, ale uvnitř to pořád zůstává. Lidi mají nejčastěji strach z té velké síly, která se v nich skrývá. A to je velká škoda.

Nesčetněkrát jsem zažila tu nádhernou proměnu, když se lidé, kteří se nejdřív strašně báli svých emocí – třeba se v písních, které zpíváme, báli vyjádřit smutek – najednou otevřeli a byli tak krásní! Přišly i slzy, které byly nádherné, protože byly pravdivé. A jim se ulevilo, cítili se krásně a ještě tou písní něco silného vytvořili. Věřím, že hudba je tu od toho, abychom ji používali jako nástroj na zhojení ran, které v sobě všichni máme.

Jako bychom měli pocit, že to silné, co doopravdy prožíváme, se nehodí ve světě, ve kterém žijeme, vyjadřovat…

Žijeme v systému, ve kterém se po nás chce jedna jediná věc: abychom fungovali. Stále je třeba něco dokazovat, vykonávat, vydělávat. Pořád se něco musí, musí a musí. Je to obrovský tlak.

Já jsem přesvědčená, že nás v životě mohou vést dva hlasy. Velmi rozdílné hlasy. Na jedné straně silný a přesvědčivý hlas v naší mysli, který je v tom systému ohromně praktický. Říkám mu „mister-voice“. Má všechno pod kontrolou, všechno zvládá, nic ho nerozhází. Ale nejsme to my. A pak je někde hluboko hlas naší duše, který je vždycky pravdivý, ale my mu často vůbec nenasloucháme.

„Mister-voice“ je tak obrovsky silný, protože člověku ukazuje, jak přežít. Ale ne, jak žít. Ve skutečnosti to nejsme my. Zažila jsem lidi, kteří si mysleli, že milují, že cítí, že žijí. Věří tomu, ale ve skutečnosti necítí, nemilují a ani nežijí. Je to jenom taková přetvářka a hra na život. Proto vždycky říkám, že pro každého z nás je v životě nejdůležitější cesta za pravdivým hlasem naší duše.

Jak se dá pomoct člověku, který si myslí, že miluje, ale přitom nemiluje, myslí si, že cítí, ale ve skutečnosti necítí opravdově?

To je těžké… Cítím to tak, že pokud se člověk neotevře hloubce v sobě, zůstane navždycky tam, kde je. A bude věřit tomu, že doopravdy žije. Já si ale myslím, že na konci nám to všechno dojde, že nás něco osvítí. Mám zkušenost s lidmi, kteří když umírali, tak vlastně nemohli umřít, protože ani pořádně nežili, ale nemohli ani dál žít, protože se už opravdu blížil konec.

Člověk by měl žít tak, aby měl krásnou smrt. Aby se mohl sám sobě podívat do očí a říct: ano, všechno jsem tady odevzdal a jsem otevřený tomu, co mě čeká někde na druhé straně. Věřím, že když tu člověk je, aby ze sebe opravdu něco vydal, ne aby to v sobě celý život držel, bude jeho odchod krásný.

Každý z nás by měl přemýšlet o tom, proč tu je. Protože každý je tu pro něco. Já věřím v duchovní cestu, ale přivedla mě k ní moje práce s lidmi, ne knihy. Ani psychologie. Pokud bude člověk otevřený a bude se snažit pracovat s tím, že má srdce a duši, může žít pravdivý život. Pravda je to, že si dovolíte cítit to, co se teď ve Vás děje. Já věřím, že pořád něco cítíme, a je důležité se na to napojit.

Lidi ale dnes často ani neví, co cítí. Nikdo se jich ani nezeptá. Jediné, co slyší, je: hlavně funguj, makej, takže na to ani nemají čas. Když pak přijdou ke mně na workshop, říkám: Teď se zastavte, vypusťte hlavu a dejte si toto jako velký dárek – jenom ciť a jenom buď!

Všechno uvnitř nás je. A přitom všichni pořád hledají vědomosti někde venku. Ale myslím, že to byl Goethe, kdo říkal: „Všichni mě obdivují za to, co umím, ale jenom já vím, jaké mám srdce, na které můžu být hrdý. A to nikdo nevidí.“

Rozumí lidé vaší práci?

Kdybych měla říct: ano, nebo ne, tak řeknu, že moc nerozumí. Ale zároveň věřím, že se na každého něco v dobrém „nalepí“ a to může změnit život. On je to opravdu těžký proces kvůli všem těm blokům, které v nás dnešní svět jenom posiluje.

A taky je asi těžké, že se ten proces změny nedá vysvětlit. Nedá se předem popsat…

Lidi někdy přijdou a říkají: „Četli jsme, že nás naučíte zpívat.“ A já říkám: „Tohle jsem nikdy nikomu neřekla. Neučím a nebudu učit zpívat. Pracuji na tom, abyste si VĚŘILI, že zpívat umíte. A já vám to věřím!“ Když po dvou dnech odcházejí, valí oči a nechápou, proč do té doby nezpívali, když zpívat umí. Ale hloubce celé té filozofie, tomu asi rozumí málokdo, protože lidi jsou dnes hodně „v hlavě“.

Jsou dva světy. Jeden říká: Když pláčeš, je to špatně. A druhý: Když nepláčeš, je to špatně. Mně je bližší ten druhý, ten je vlastně i romský. Pamatuji si, jak mě oslovilo, když jsem jako holka viděla svého tátu, jak hrál s Romy. Jak ho to bavilo, jak byl šťastný. Jak plakal a vyznával lásku svému bratrovi. Jeden začal brečet, pak začali všichni, nikdo to neřešil, a pak byla veselá píseň a všichni se veselili. Můj táta pracoval v BROLNu (= Brněnský orchestr lidových nástrojů), předstíral, že není Rom, a všichni věděli, že je. Byla to hra: nemluvme o tom, on to nechce, on se za to stydí.

Vy jste to měla takhle pojmenované?

Já viděla, že táta je Rom. Ale nikdy jsem to neřešila. Až po jeho smrti. Jinak to bylo samozřejmě přítomné. Naučila jsem se třeba „cigánskou“ písničku z nějakého filmu a táta říkal: „Co to tam hraješ?“ Pamatuji si, jak dal třeba jen jediný tón jinak a jaká to byla úžasná změna! Do BROLNu táta vnesl svoji energii, ostatní se od něj učili. Byli tam dva Romové, ještě pan Hrisko, který hrál na cimbál. Víte, táta „nebyl“ Rom, ale s panem Hriskem si nejvíc rozuměli a říkali si bratře…

Táta mi dal největší dar: muziku a emoce. U mámy jsem se naučila, jak mocný a silný je „mister-voice“, jak moc se člověk bojí otevřít se a něco cítit. Když mi bylo dvacet, tak bych se tomu vysmála, ale dneska mi to dává smysl: svoje rodiče si vybíráme. Vím, proč jsem si „vybrala“ mámu a tátu a děkuji jim za to, kdo jsem. Naučili mě ne v sobě věci držet nebo je naopak jen tak pouštět kolem sebe, ale všechno v sobě soustředit a umístit tam, kam to má přijít. Vyjádřit to přes muziku, přes píseň… Má to obrovskou sílu.

V Británii měla vaše práce velký ohlas. Jaké to bylo tady, když jste se po revoluci začala vracet?

Myslela jsem si, že budu přínosem pro naši společnost. Byla jsem ještě mladá, rozdala bych se. Zkolabovalo to na prvním workshopu, když si mě pozvali studenti na JAMU, což urazilo jejich profesory, kteří mi ani nepodali ruku a v hodinách pak svým studentům takovým tím jízlivým způsobem říkali: „Aha, tak ty jsi pracoval s tou Kelarovou!?“ Ve světě jsem předtím nic takového nezažila. Tohle bylo takové české.

Ale proč? Vždyť přece každý se máme co učit, já se taky ráda přiučím, ale oni nechtěli nic čerpat a nechtěli být ani lepšími učiteli. Ale proč ještě popichovali studenty, kteří se chtěli něco naučit? To nechápu. Ale stává se nám to někdy i v Čhavorenge, když jsou děti na ZUŠce a jejich učitelé jim Čhavorenge zakazují. Někteří učitelé vlastně podrážejí nohy dětem a mladým lidem.

Proč?

Myslím, že je to strach…

Strach z čeho?

Že už pak nebudou pro studenty dost dobří, že budou poslouchat mě, že já jsem ta lepší… Což vůbec není v mém zájmu! Mám pocit, že chtějí mít pod kontrolou, aby jim nikdo nelezl do zelí. A z druhé strany asi i závist. Když jim studenti řeknou: „Tady jsem se za víkend naučil víc než za čtyři roky ve škole.“ – to se jim samozřejmě nelíbí.

Přitom ti studenti byli takoví talenti! Byli úžasní, měli krásné hlasy… Ale výraz zpěvu, který měl být hluboký, uměli zprvu udělat jenom tak „na pózu“. Ptala jsem se jich, jak třeba vyjadřují bolest? A oni: „No, to udělám takhle rukou…“ To pro mě byly šoky. Tak jsem jim řekla: „Vůbec nehýbejte tělem, nic nedělejte, jen ciťte, prožívejte, jděte do hloubky!“ A pak to šlo. Za víkend udělali obrovský kus práce. A já jim v dobré víře řekla, aby pozvali profesory, ať se můžou taky radovat z toho, co se naučili. Ať na ně můžou být hrdí! Oni si tam sedli se založenýma rukama jako porota a pak uraženě odešli.

Myslím si, že ve světě profesionálního zpěvu – já říkám v akademickém světě – končí učení často na hlasivkách. U mě nekončí na hlasivkách, ale až v duši, protože hlasivky jsou jenom sval. A pak člověk pořád někde slyší: Kelarová jim kazí hlasivky. – Ne! Hlasivky jsem ještě nikomu nezničila, zato pomáhám lidem objevovat jejich skutečný hlas!

Vy sama jste ale akademickým školením taky prošla…

Ano. Ještě před violoncellem jsem studovala hru na klavír. Muziku jsem silně cítila, milovala jsem i klasiku, ale nemohla jsem to vše přes klavír vyjádřit. Paní profesorka byla technicky výborná, musela jsem strašně drilovat, ale když jsem chtěla dát to fortissimo víc – cítila jsem, jak hudba potřebuje dál růst – třískla mě tužkou po ruce.

Akademický svět nás často zavírá, protože řekne: udělej to tak, postav se tak, dýchej tak, toto dělej, toto nedělej. Zformuje prostě všechno do škatulky, protože tak je to „potřeba“. Postupně se mi akademický svět, kde se zavírají lidská srdce, zprotivil.

Pak jsem se dostala do Divadla na provázku, které bylo experimentální, a zároveň člověk musel dělat všechno. Hrála jsem divadlo, samozřejmě po svém, takové to pravdivé, jak jsem cítila. Ale šlo to. Hlavně jsem dělala muziku, tvořilo se, měla jsem obrovskou svobodu, a to mi do života dalo strašně moc.

Pak přišly roky v zahraničí, smrt táty, pak jsem v sobě našla ten obrovský, silný hlas. Našla jsem svoji svobodu a všechno vyzpívala. A někam mě to všechno navedlo. Jak se říká, že to někde nahoře všechno je, věřím tomu. Nikdy jsem nic z toho neplánovala, nechala jsem se vést. Bylo v tom i dobrodružství, kam mě moje cesta přivede. Někdy byly i těžké překážky, ale vždycky jsem si nakonec poradila a tím pádem jsem si i víc věřila.

Hodně – a možná čím dál víc – se věnujete dětem. Když se díváte na svoje dětství a na dnešní děti, co je jinak?

Já žila ve dvou světech. Otec Rom, máma Neromka. Měla jsem velké štěstí, že jsem s tátou jezdila k jeho rodině do slovenské vesnice Saliby. Kdybych to neměla, byla bych někdo jiný. To byla největší škola mého života. Ukázali mi pravdu, ukázali mi, jaké to je, když se táta za sebe nestyděl. Jak byl krásný, když hrál smutnou muziku, slzy mu tekly po tváři a já to prožívala jako perly jeho duše. Anebo když se mě moje teta snažila schválně naštvat, a když se jí to povedlo, všechny zavolala, aby se šli podívat, jaká je Iduška krásná. Ona z toho měla radost, já ji nenáviděla. Ale teď už tomu rozumím: oni mě učili pravdu a emoce, měla jsem vzory.

Bojím se, že dnešní děti takové vzory nemají. Zejména neromské děti. Nevidí u svých rodičů ty opravdové emoce, nevědí – a teď mluvím obecně, nechci se nikoho dotknout – jak vypadá naštvaný rodič, jak vypadá opravdu láskyplný. Nemají se podle koho emočně orientovat, nemají se od koho učit.

Romské děti mají výhodu, že je rodiče na jedné straně bezmezně milují, na druhé straně na ně často kašlou: nějak žijte! Oni je vypustí a dají jim obrovskou svobodu. Neříkají jim: musíš něčeho dosáhnout, musíš do školy, musíš tohle. Oni nesnášejí slovo „musíš“!

Připomínají mi mě samotnou. Já byla rebel a s mámou jsem pořád bojovala. Byla jsem nejstarší, ona na mě naložila mnoho povinností – myslím, že i dneska přizná, že to byl strašný balvan – a nikdy jsem neslyšela pochvalu. Kdybych neměla tátovu rodinu, kde jsem nic „nemusela“, nepoznala bych svobodu.

Romské děti mají samozřejmě obrovskou nevýhodu, že jim chybí vzdělání. Mají v pořádku emoce, ale zase potřebují – jak já říkám – „tu hlavu“.

Proč? Aby věděli, co s tou svobodou, kterou dostávají od rodičů?

Aby si uvědomovali, že jsou zodpovědní za dar, který mají, a že s ním potřebují pracovat. Oni jsou otevření, zralí, duševně silní, zvládají věci, které by nezvládli dospělí. Když sedmiletý Jožka z Čhavorenge zazpíval bolestnou píseň, že by vám to srdce utrhlo, on to nikde nenazkoušel, on to prostě dokázal procítit.

Pro tuto společnost dělám z morku kostí. I bych se zabila, aby to tady bylo lepší, aby děti měly lepší život, ať jsou romské nebo neromské. Neromské jsou na tom myslím hůř, protože se jim nedostává tolik lásky. Mluvím zase obecně… Dají je na kroužky, jsou ve stresu, pak jsou hyperaktivní, tak jim dají tabletky na ADHD. Chybí jim láska, je třeba je zklidnit, pohladit, ale na to nikdo nemá čas, tak se jim všechno nakoupí, rozmazlují je. A vzdalují je od vlastního srdce. Děti to nemají vůbec lehké!

Romské děti nejsou tak streslé, mají otevřené srdce… a zrovna to by mohly neromským dětem předávat. Ale co udělá naše společnost? Romské a neromské děti od sebe odděluje.

A zase z druhé strany. Romské děti často nefungují, protože se k nim přistupuje jako k neromským, které jsou víc „ve škatulce“ a tolik nerebelují. A tak jsou romské děti na přítěž a nejjednodušší je hodit je do zvláštní školy. Nemají dost vědomostí, nejsou vzdělaní, nejsou zvyklí se učit – no samozřejmě, protože jim to nepředali rodiče. Často jim nemají co předat. A od toho tady jsme, abychom je posunuli, ale k tomu je potřebujeme hlavně pochopit. Ve škole často nefungují, ale u nás v Čhavorenge fungují. Tak čím to je?

Spousta lidí s vámi šla část vaší cesty, snažila jste se jim pomáhat, otvírat nový svět. Jak snášíte jejich odchody?

To, že lidi odcházejí, je úplně v pořádku. Je jasné, že nemusejí na mojí cestě zůstávat, ale o to větší mám přání, aby to, co se naučili, ve svém životě zužitkovali.

Většinou to byli a jsou Romové. A tam není problém v tom, že odejdou, ale jak odejdou. Někdy jsou ty odchody náhlé a zkratkovité. A to je bolavé, když je ten člověk najednou pryč a vy jste se ani nestihli rozloučit, ukončit to: „A můžeš jít dál.“ To se moc nedaří. Nemají sílu odejít, stydí se a pak to udělají neuvědoměle a nezodpovědně. To je nejtěžší.

Stává se to i v Čhavorenge, děcka zničehonic nenastoupí na místě srazu do autobusu a už se neobjeví. To taky zabolí, najednou je prázdno. Naštěstí s dětmi to funguje tak, že se třeba později ozvou a píšou: Není den, abychom na vás nemysleli.

Neznám nikoho z děcek, kdo by nelitoval. Někdy jim to taky pokazili rodiče, že jim sbor zakázali, nebo se zamilovali a zakázal jim to ten druhý, to je taky takové romské… Anebo holky otěhotní, kluci se stanou otci v patnácti letech, což je taky bolavé, protože je učíme zodpovědnosti. Oni se stydí přijít a říct to, se všemi se obejmout, popřát si, poděkovat si, tak toto tam není.

Jak vás berou Romové?

Je to různé. Jsou ti, kteří moji práci oceňují, pak jsou jiní, kteří dělají, že neexistuji, nebo jim vadí, že jsem žena, že jsem autorita… Nemám to tak, že Romové mě milují a Neromové nemilují, ale mám to tak namíchané. (smích) Říkám si, že kdybych to měla řešit, tak se asi zblázním. Ale Romům se snažím ukazovat laťku. Dělám to už třicet let. Vždycky když jsem něco dělala, snažila jsem se o co nejvyšší úroveň a vyzývám všechny, aby se o takovou laťku také pokoušeli, protože na to mají.

A…?

A oni si to radši „šuchlají“, jak jsou zvyklí. Svoji úžasnou hudební kulturu si Romové pokazili keyboardovými samohrajkami. To je vražda! Je to netvořivé. Zahraje to tři akordy a všichni si myslí, že jsou velcí muzikanti. Pamatuji si, kolik času jsem jako malá musela obětovat cvičení, od rána do večera, nejít ven, a slyšet děcka, jak se venku smějí… To už dnes není. Jak říkám: zahrají tři akordy, mají písničku a jsou velcí frajeři, že umí hrát. A ostatní Romové je v tom podporují. Srbové nebo Rumuni, ti si svoji kulturu drží, tady se hodně pokazila. A je to poznat i na dětech. Když dnes jezdím po osadách, už se nehraje, není tam kapela, když jim dáte nástroj, tak ho prodají. Ani jazyk se nerozvíjí. Je znát, že chudoba poznačila celou romskou kulturu.

A právě proto bych si moc přála, aby když Romové něco dělají, aby to mělo úroveň. Jenže lidé jim, aby je podpořili, často tleskají, i když ještě nic nepředvedli. A Romové jsou tím tak okouzlení, že si myslí, že už všechno umí. A nikdy už se nic nenaučí. A nikdo jim to neřekne. Tak já je vyzývám, vyzývám… a oni tam pořád jsou.

Proč to nefunguje?

To bych se jich jednou taky chtěla zeptat. Přitom by klidně mohli přijít, mohli by se poradit. Ale málokdo si přijde říct o radu. Víte, já se nezastávám ani jedné, ani druhé strany. Jsem uprostřed. Jsem tady, abych měnila svět. Je moje povinnost vytvořit tady prostor pro romské a neromské děti, aby se setkaly. A pomáhat romským, aby na sobě zapracovaly, aby byly připravené na integraci. Protože připravené nejsou. Nikdo je nepřipravuje.

Pro ně je velký šok být vytržený z jejich kultury a najednou fungovat ve škole v první třídě. Potřebují jiný přístup. Pak budou fungovat. Věřím tomu, že by svět byl jiný, kdyby se to dělalo dobře. Samozřejmě, pomáhá se, to ano: jsou různá doučování, komunitní centra, ale děti to často mají docela na háku. K tomu, aby s nimi člověk opravdu něco udělal, musí být silná osobnost, musí mít respekt a milovat je. Děcka to cítí. Já kdybych je nemilovala, tak Čhavorenge dávno není.

Co je pro vás Čhavorenge?

Čhavorenge jsou moje hvězdy. Velká naděje pro všechny ostatní děti, že se můžou dostat tak vysoko. Máme za sebou už Velkou Británii, předtím bylo Severní Irsko, Rumunsko, Bulharsko… Ze začátku to byla cesta ven z osady, teď je to cesta ven do světa. A je úžasné vidět, když si třeba Dominik – chlapec z chatrčky ze slovenské osady – stoupne a zazpívá sólo v Londýně před celým publikem. A vy před očima vidíte tu chatrčku, kde nemají záchod, vodu. To je síla.

To je vlastně i odpověď na otázku, co to dětem dává…

Mají možnost uvědomit si, že si mohou věřit a že když vyjdou ven do světa a budou něco umět, lidé jim dají úctu. To jim v osadě nikdo nedá. A pak taky motivace, že chodí do škol. Nemáme nikoho, komu by bylo patnáct a ukončil školu. Všichni se vyučí, jdou studovat. Máme to pod kontrolou. Máme i takové, kterým je přes dvacet a nechtějí pryč. Jednou ovšem přijde moment, kdy odcházejí, ale důležité je, že už nikdy nebudou mít život jako předtím. To vím. Když je později potkávám, vždycky nějak vyčnívají. Kvalita života už je jiná.

Zajímavá zkušenost taky je, že děcka zažívají na koncertech s Filharmonií tu velkou úctu od publika. Myslím, že jsme za ty roky skutečně změnili kus společnosti. Ale stejně, když jsou v jiném prostředí, tak – navzdory tomu, čeho dosáhli a na jaké úrovni reprezentují Romy – nedostanou od mnoha lidí ani vteřinu šanci a zažívají opravdu nehezké reakce.

Upřímně řečeno, kdybych já byla v situaci, jako je většina Romů u nás, tedy že jsem ve společnosti nevítaná, mám to každý den naservírované – a to si člověk, který to nezažívá, vůbec neumí představit – tak už tady dávno nejsem. Někdy bych nejradši taky odešla, ale jak můžu odejít, když jsou tady děti, které mě potřebují? Budu tady kvůli nim, protože tu mám svůj úkol: jak ty naše dva světy propojit a jak zabránit segregaci, která tady je. Ne že propast mezi námi prohlubujeme tím, že všechna města jsou bez Romů, protože je vystěhovali do ghett, a ještě jim tam dali školy, aby je nikdo nepotkával. To nemůže být nikdy k ničemu dobré. To je časovaná bomba.

Petr Kadlec