Britský dirigent Martin Yates hostuje v březnu a dubnu ve Státní opeře v Praze, kde vloni nastudoval v české premiéře balet L´Histoire de Manon Julese Masseneta. Dílo je uváděné v jeho hudebním aranžmá i orchestraci. Když jsme se setkali, hovořili jsme nejen o proslulém baletním díle a jeho spolupráci s Orchestrem Státní opery, ale i o širším spektru žánrů jeho oblíbené hudby a názorech souvisejících s jeho životem ve Francii. 

Foto Serghei Gherciu.

Ve Státní opeře dirigujete balet L´Histoire de Manon. Jak se vám dílo líbí?

Jsem přesvědčen, že balet britského choreografa sira Kennetha MacMillana si získává milovníky tance nejen svou krásou a silnými emocemi, ale i psychologickou hloubkou. Velmi se mi líbí nejen choreografie, ale i baletní obsazení a scénická výprava z tvorby italské scénografky Cinzii Lo Fazio a britské kostýmní výtvarnice Natalie Stewart. Zajímavý je světelný design Itala Jacopa Pantaniho. Je skvělé, že mohu v pražském divadle zažít nadšení diváků.

Dramatické dílo inspirované románem Abbého Prévosta L’Histoire du Chevalier des Grieux et de Manon Lescaut, uváděné ve Státní opeře pod názvem L´Histoire de Manon, nabízí publiku mistrovství narativní choreografie, krásnou romantickou hudbu Julese Masseneta a z pohledu symbolické linie příběhu i nadčasové téma morálních dilemat, vášní a lidské křehkosti.

Ve Státní opeře měl balet L´Histoire de Manon svou českou premiéru 20. února 2025 a přiznám se, že se mi velmi líbilo, jak se tanečníci pod vedením britského choreologa a realizátora MacMillanových choreografií Roberta Tewsleyho a japonské choreoložky Yuri Uchiumi ponořili do psychologické interpretace postav. Mimochodem, když se dívám na choreografie sira Kennetha MacMillana, přemáhá mne často pocit, že sleduji film, který si získává mou pozornost i množstvím úžasných detailů. Pražská produkce je krásná. Z tanečního obsazení je cítit i zjevné přátelství a vzájemná vstřícnost. Ostatně již během loňského období zkoušek mne velmi těšilo, jak všichni v našem inscenačním týmu tvrdě pracovali a snažili se, aby scénický výsledek byl stylový a skvělý divadelně i hudebně. Pražská produkce je skutečně poctou originálu.

Fota Serghei Gherciu.

Balet L’Histoire de Manon v choreografii sira Kennetha MacMillana jste v Praze nejen nastudoval s Orchestrem Státní opery, ale vytvořil jste i hudební aranžmá a orchestraci z hudby Julese Masseneta pro novou partituru. Ve srovnání s originálem, který zazněl v roce 1974 na světové premiéře v Londýně s původním aranžmá Massenetovy hudby od Leightona Lucase, předkládáte v Praze jinou verzi znění …

Verze aranžmá Massenetovy hudby od Leightona Lucase byla určitou směsí ze skladatelových různých děl, kterou tehdejší šéf Královského baletu v Covent Garden a choreograf díla sir Kenneth MacMillan sice v Londýně přijal, ale nepovažoval nikdy za ideální. Znali jsme se osobně. Po čase se o další novu orchestraci pokusil anglicko-australský dirigent a skladatel John Lanchbery, ale choreograf ji odmítl. Později jsem byl vedením slavného londýnského divadla požádán, abych se pokusil o hudební aranžmá a orchestraci díla s přáním, aby výsledný tvar byl homogenní a vypadal jak hudba složená pro balet. Rozhodl jsem se tedy vrátit i k původním partiturám Julese Masseneta a přiblížit hudbu jejímu autentickému znění. Orchestraci jsem vytvořil v roce 2011 s citem a respektem ke skladateli. Stále se však najdou lidé, kteří se domnívají, že se jedná o hudbu Julese Masseneta k jeho opeře Manon, Hudební složka ve srovnání s operou je ovšem odlišná. V zahraničí se balet hraje pod názvy L’Histoire de Manon a nebo pouzeManon.

Vaše orchestrace Massenetovy hudby k baletu Manon byla zařazena do programů nejen Královské opery Covent Garden v Londýně, ale i Finské národní opery v Helsinkách, Pařížské národní opery či Vídeňské státní opery …

Ano, stala se úspěšnou. Propojil jsem i nuance orchestrálních barev s choreografií sira MacMillana tak, aby doplňovaly rozvíjející se příběh v tanci. Jednou z nejvýraznějších úprav je nová podoba slavné předehry, která navozuje atmosféru tajemství. „Kenneth vždy říkal: Neprozraď všechno hned.“ A přesně tímto principem jsem se řídil. Dynamika orchestru roste směrem k závěru baletu a podporuje vyvrcholení příběhu.

Jak se vám spolupracovalo s Orchestrem Státní opery?

Velmi příjemně. Byl jsem rád, že naše zkoušky byly velmi intenzivní a současně velmi tvůrčí a radostné. Snažil jsem se k orchestru přicházet vždy s jasnou a přesnou představou o interpretaci a znění díla, a proto mne velmi těšilo, když hráči akceptovali mé názory. Líbilo se mi především jejich nadšení zkoušet nový repertoár.

V období příprav jsem si musel často pro sebe posoudit dispozice každého z hudebníků, jejich nadání i technické schopnosti, abych se mohl vnitřně rozhodnout, jakým způsobem Orchestr Státní opery povedu, aby ve výsledku podával nejlepší výkony. Připadal jsem si mnohdy jak psycholog, který je nejen přísný, ale i vlídný. S orchestrem jsem zvolil velmi citlivou spolupráci, aby naše vzájemné poznávání přispívalo průběžně a stále pozitivně k většímu prohloubení interpretace díla. Při provedení baletů se nezpívá, a proto se mi líbí, když se orchestrální hráči snaží, aby melodie zněly zpěvně. 

Pokud byste měl posoudit Orchestr Státní opery, jaké byste dal tělesu doporučení ke zlepšení jeho výkonů?

Již na zkouškách by měli orchestrální hráči znát přesně své party. Dílo musí nastudovat skvěle, aby na premiéře a představeních hráli danou kompozici nejen stylově, ale i brilantně. Orchestr Státní  opery je velmi dobrý, mezi hráči je cítit jistá spokojenost. Každý z nich má ve svém repertoáru baletní i operní díla a samozřejmě i další skladby klasické hudby. V divadle jsou opravdu  repertoárově vytíženi, ale s ohledem na tvorbu různých skladatelů je nutné, aby si neustále uvědomovali, že musí tvrdě pracovat na správném vystižení stylu jejich kompozic.

Sledujete často tanečníky ve snaze o detailně přesnou souhru jevištního dění s orchestrální hudbou?

Ano, poměrně často. Když sleduji i tanečníky, snažím se vcítit do jejich výkonů, abych poznal, zda nepotřebují zpomalit a nebo zrychlit hudební tempo. Rozdíl v tempech bývá nepatrný, ale pro tanečníky je zásadní. S ohledem na choreografii spjatou s hudbou, musí s nimi orchestr přesně souznít.

Současně je nutné, aby dirigent znal více každého z baletních umělců. Nejen po stránce výkonnostní, ale i z pohledu jejich schopností a také hranic v jejich individuální technice. Pro mne je výborné, že většinu partitur, které diriguji, umím zpaměti. Tanečníkům musím v průběhu představení umět i pomoci, přičemž danému momentu přizpůsobuji flexibilnost tělesa.

Pocházíte z Velké Británie, ale již delší dobu žijete ve Francii. Proč jste se rozhodl odejít ze své vlasti?

Když jsem rozhodl žít s rodinou ve Francii, Velká Británie opustila Evropskou unii. Nesouhlasil jsem s brexitem a navíc tehdejší premiér Boris Johnson mi připomínal v jednáních chování prezidenta Donalda Trumpa. V Anglii se šířil ve společnosti i pravicový extremismus, který nemám rád, protože je nebezpečný. V současnosti je bohužel citelný i ve Francii. S rodinou jsme se šťastně usadili v Toulouse, ovšem do Anglie se stále rádi vracíme.

Je zajímavé, že v mládí jsem si nedokázal představit žít v jiné zemi než v mé vlasti, ale na světě je skutečně mnoho krásných míst… Ve Francii se mi velmi líbí. Hovořím dobře francouzsky a mám rád, když se s místními lidmi společně zasmějeme odlišnostem různých národností.

Českou republiku navštívil v roce 2024 Emmanuel Macron, podruhé ve své funkci prezidenta Francouzské republiky. Jak vnímáte jeho jednání?

Francouzský prezident je poměrně mladý. Když byl zvolen v roce 2017 do prezidentské funkce, začal ještě více prezentovat své nové až revoluční společenské ideje, které prosazuje i ve své straně Renaissance. V mezinárodním kontextu patří k úspěšným lídrům. Musím ovšem říci, že v kontextu evropské politiky, která mne skutečně zajímá, je dle mého názoru prezident České republiky Petr Pavel velmi dobrý.

Setkáváme se společně v Praze. Které dílo české hudby je vaší srdeční záležitostí?

Miluji tvorbu Antonína Dvořáka. Ve své kariéře jsem dirigoval poměrně mnoho skladatelových děl v zahraničí a přiznám se, že mne nikdy neunavilo poslouchat jeho Symfonii č. 9 e moll „Z nového světa.“ Když ji slyším, vždy si v duchu říkám: „Bože, je tak úžasná. Opravdu, až neuvěřitelně nádherná…“ Jedná se o mistrovské dílo, které je mimořádné a emocionálně silné. Krásný je také skladatelův Koncert pro violoncello a orchestr č. 2 h moll. V jeho tvorbě se mi líbí i autorův cit pro vyjádření přírody. Ve Velké Británii byl Dvořákovou tvorbou značně ovlivněn skladatel Ralph Vaughan Williams, zejména v líčení přírody, což je pozoruhodné.

Mimochodem přírodu krásně zachytil i německý skladatel Ludwig van Beethoven ve své klasicistní Symfonii č. 6 F dur „Pastorální,“ která je velmi emocionální. Domnívám se, že při jejím soustředěném poslechu je kompozice schopna vyvolat u posluchače atmosféru vnitřní otevřenosti. Ovšem z hudby Antonína Dvořáka mám pocit, jakoby skladatel objímal člověka, což je překrásné.

Když se oprostíte od profesního vnímání či souzení hudební interpretace, co vás baví na poslechu děl?

Při poslechu hudby, samozřejmě s ohledem na dílo, je krásné, že člověk může v průběhu jejího vnímání relaxovat a oprostit se od starostí. Mnohdy mám pocit, jakoby velcí skladatelé věřili, že klasická hudba je dostupná pro každého.

Váš repertoár zahrnuje širší spektrum žánrů. Jaká tvorba je vám nejbližší?

Velmi rád diriguji nejen baletní díla, ale i operní, muzikálová a symfonická. Různé styly i žánry, přičemž nejsem expertem na tvorbu jednoho skladatele. Ze skladatelů nejrůznějších národností jsou mi nejbližší díla autorů britských, francouzských a německých. Přiznám se, že i když se mi líbí řada barokních děl, domnívám se, že nejsou pro mou interpretaci vhodná, abych je dokázal provést s daným orchestrem co možná nejlépe. Z širšího spektra hudby nemám příliš v oblibě koncerty brass bandů, ale nijak jimi neopovrhuji, protože bych měl pocit, že jsem snob.

Nemám rád, když se interpreti, kritici nebo i posluchači chovají snobsky. Kvůli svému povznesenému zaujetí se totiž ochuzují o mnohé krásné zážitky i překvapení pro jejich obohacení či dokonce změnu názorů. Jsem přesvědčen, že je pro člověka mnohem více přínosnější, projevit zájem o širší spektrum hudby.

Ve svém volném čase se občas věnujete i komponování, přičemž na programy svých koncertů zařazujete také soudobá díla různých skladatelů. Když je dirigujete nebo jen posloucháte, jaké aspekty vnímáte nejcitlivěji?

Diriguji-li nebo jen poslouchám soudobé dílo, cítím, že se přirozeně soustředím na jejich motivy a témata, přičemž nemusí vždy jít o melodii, která by byla zároveň zpěvná. Aby se dala kompozice velmi dobře interpretovat, musí být její gradační linie citlivě zorganizovány i s různými rytmy ve výsledném tvaru.

Když jsem dirigoval na festivalu v Rumunsku, dostal jsem v období plánů koncertů na výběr pětadvacet partitur soudobých skladeb, z nichž jsem si musel zvolit kompozici, kterou bych rád nastudoval. Dodnes si vzpomínám si, jak bylo obtížné, vybrat si z nich skladbu, která by bavila nejen mne, ale i orchestrální hráče. Současně jsem chtěl, aby měla vysokou kvalitu a byla zajímavá pro publikum.

Ze soudobé operní tvorby patřila k mým zážitkům ve Vídeňské státní opeře premiéra Bouře Thomase Adèse, který svou operu inscenovanou kanadským režisérem Robertem Lepagem v roce 2015 i nastudoval. Je to mimořádné dílo.

Zcela určitě s vámi souhlasím. Rád si vybavuji světovou premiéru Adèsovy Bouře v Královské opeře Covent Garden v Londýně, kde dílo v roce 2004 inscenoval britský režisér a scénograf Tom Crains. Velmi mne potěšilo, že opera britského skladatele měla později úspěch i v Metropolitní opeře v New Yorku a také v Teatro alla Scala v Miláně, kde ji inscenoval Robert Lepage. Jsem  přesvědčen, že Adèsova opera má velkou budoucnost. Je mnoho skladatelů, kteří komponují v současnosti operní díla, ale Bouře je skutečně mimořádná.

Dirigujete-li v zahraničí, jaký volíte nejčastěji způsob relaxace?

Často trávím volný čas návštěvou galerií, protože jsem i sběratelem uměleckých děl. Vedle poslechu hudby a návštěvy koncertů či divadelních představení, rád relaxuji u filmů se zajímavým příběhem a s výborným tvůrčím týmem. Miluji komedie a mám rád komiky. Snažím se číst skvělou literaturu.

Dnešní doba je poněkud bizarní skutečností, že mnoho lidí sleduje na veřejnosti svůj mobil. Kdybych strávil pohledem na telefon více hodin, cítil bych se provinile. Ovšem ani já se neubráním okamžikům, abych si nenatočil na video, co se mi líbí. Rád totiž sdílím své zážitky s mými blízkými a přáteli.

Markéta Jůzová