Opera Národního divadla Brno se před nedávnem vrátila z festivalu v dalekém Hong Kongu. Z náročného hostování v daleké zemi přijeli domů s pocitem nesmírné radosti z velkého a spontánního úspěchu. O dosud svěží vzpomínky a dojmy jsem tedy požádala šéfa brněnské opery režiséra Jiřího Heřmana.
Na tomto festivalu nebyla brněnská opera poprvé…
Hong Kong Arts Festival nás dokonce pozval už potřetí. V roce 2017 jsme na tamní jeviště přivezli Janáčkovu Věc Makropulos, na jejíž úspěch si pamatuji dodnes, a zároveň jsme tehdy uvedli i Glagolskou mši. V době covidové se pak hostování proměnilo ve streamování. Tehdy jsme se na festivalu objevili s Jenůfou a Liškou Bystrouškou v on line záznamu. Letos padla volba na světový repertoár, byla to inscenace Evžena Oněgina Petra Iljiče Čajkovského v režii Martina Glasera a v hudebním nastudování Roberta Kružíka. A musím říct, že programové ředitelce Grace Lang se naše inscenace velmi líbila. A pochopitelně nejen jí. Odehráli jsme dvě představení, obě před zcela vyprodanými sály. Bylo úžasné hrát pro tak vnímavé publikum. Svou roli tu jistě sehrály i chvíle publika s naší dramaturgyní Patricií Částkovou, která se zkušeností z brněnských předpremiérových „kukátek“ dokáže přiblížit svět opery skutečně všem návštěvníkům. V této souvislost jsem si vzpomněl na rok 2017 když jsme tu uváděli Věc Makropulos a já jsem měl tehdy obavy jak diváci pojmou představení s tak náročným textem. Ale na všechno co se na scéně zpívalo reagovali naprosto přesně včetně hlasitého smíchu v komických situacích opery. Stejně pozorné publikum bylo i letos.
Pochopitelně, že jsme prezentovali také českou hudbu. V tamním koncertním sále s báječnou akustikou zaznělo Requiem Antonína Dvořáka s pěvci Aisté Pilibou, Janou Hrochovou,Peterem Bergerem a Janem Šťávou a se sborem a orchestrem naší opery opět za řízení dirigenta Roberta Kružíka. Ostatně, právě on byl jednou z výrazných osobností našich festivalových večerů. Oněch patnáct vteřin naprostého ticha po skončení Requiem snad nikdy nezapomenu. Myslím, že jsem nebyl jediný na koho dýchlo dojetí. Stejně emotivně silný byl i komorní koncert Janáčkových skladeb v podání klavíristy Ivo Kahánka a houslisty Jana Mráčka, a Zápisník zmizedlého s Alešem Brisceinem a Václavou Krejčí Houskovou . A není to jen můj pocit, recenze hodnotily naše večery velmi pozitivně.
Vraťme se k Evženu Oněginovi. Jaká je jeho inscenační tvář?
Na inscenacích Martina Glasera mě vždy fascinuje jeho činoherní vedení postav a způsob vyprávění příběhu. Martin rozehrál opravdu úžasné drama mezi dospívající Taťánou a neuvědomělým Oněginem, který prozře až v samotném závěru, ale už je pozdě. Zarytá věta z této inscenace pro mne je –„štěstí bylo tak blízko“. V závěru se to dotýká nás všech, a najednou si uvědomíme, že na svůj život pohlédneme zpět jako divák na divadelním křesle. Výkony všech pěvců, sboru i orchestru byly opravdu struhující. Linda Ballová v alternaci s Aiste Pillibou v roli Taťány, Svatopluk Sem v alternaci s Romanem Hozou v roli Oněgina a Petr Berger a další naplnili bohatě očekávání festivalu.
Hong Kong – to zní člověku velmi vzdáleně. Jak ho vnímáte vy?
Město je velmi rušné, plné mrakodrapů a obchodů, nicméně lidé jsou velmi otevření a radostní. Náš operní soubor odtud odjížděl s krásným pocitem, že jsme hráli hudbu pro někoho kdo to skutečně ocení. Ono to není dnes úplně běžné a snadné přepravit dvěstěčlenný soubor se vším všudy na takovou vzdálenost. A to nejen pro finanční náročnost. V současné situaci na Východě jsme byli pochopitelně velmi nervózní. Báli jsme se, jestli dekorace vůbec doputují do divadla. Měli jsme velké štěstí, že se to všechno stihlo. Nicméně pro návrat tohoto nákladu festival musel hledat novou trasu. Je to pocit úlevy, že jsme se všichni šťastní bez problému vrátili domů. A velkou zásluhu na tom má náš skvělý tým zahraničního oddělení NdB v čele s Radimem Dolanským. Řekl bych, že je dnes skutečně obdivuhodné, že festival zve z takové dálky tak velký soubor s českou i světovou klasikou.
Zuzana Ledererová
