Cenným oživením českého hudebního života se před několika lety stal festival Věčná naděje. Čtvrtým rokem je jeho dramaturgem významný violoncellista.
Pane Nouzovský, na portálu Věčné naděje (vecnanadeje.org) nešlo přehlédnout, že je to „prestižní festival s důrazem na výjimečnou uměleckou kvalitu a poselství humanity“. Povězte mi více o sousloví „poselství humanity“. A také jaká je podstata Věčné naděje, což zní na první poslech poněkud pateticky…
Základním kamenem našeho festivalu jsou tzv. terezínští autoři, tedy skladatelé žijící a tvořící v ghettu Terezín během 2. světové války, jako Pavel Haas, Viktor Ullmann, Hans Krása, Gideon Klein a mnoho dalších, a to v konotacích hudebních i společenských. Právě v onom poselství humanity spatřujeme hlavní poslání našeho konání. Připamatování tragických příběhů skladatelů, z nichž mnozí by díky svému talentu mohli udávat hudebně umělecký směr 2. poloviny 20. století u nás i ve světě, je idée fixe našeho snažení. Kdyby bylo terezínským autorům umožněno mít více kontaktu s humánní společností, česká poválečná hudba by vypadala zcela jistě jinak. To je velice zavazující a současně povzbuzující fakt. V prosazování této domněnky je podstata a poselství Věčné naděje. Podstatu věčné naděje za sebe potom spatřuji v nepodlehnutí na první pohled jasně prohranému boji.
Foto Daniel Havel.
V roce 2020 jste se stal dramaturgem festivalu, což byl asi nový rozměr vaší hudební kariéry. Proč jste nabídku přijal?
Ve svém životě zvažuji zodpovědně všechny nabídky, které mi jsou postaveny do cesty. Stejně, jako jsem se rozhodoval před konkurzem na Pražskou konzervatoř, byl jsem zodpovědný i před přijetím pozice dramaturga festivalu Věčná naděje. Jistou zkušenost s pořadatelskou činností za svou dvacetiletou uměleckou a manažerskou kariéru mám, nicméně musím zodpovědně říct, že dramaturgie našeho festivalu je zcela jinou a velmi krásnou kapitolou mého života. Při skládání festivalové dramaturgie nevzniká nic náhodně. Interprety vybíráme s největší pečlivostí, stejně, jako repertoár, ve kterém se cítí nejlépe. To vše zasazujeme do prostorů konvenujících s jimi interpretovanou hudbou. Dramaturgická činnost mi dává hlubší vhled do hudby jako takové, vnímám její podstatu intenzivněji.
Lze skloubit roli stálého, tedy nikoliv rezidenčního, dramaturga s kariérou violoncellisty?
Domnívám se, že jakákoliv činnost rozšiřující naše obzory a nutící nás k vidění světa v širších souvislostech je přínosná pro samotnou interpretaci. K samotnému skloubení více profesních aktivit z pohledu time managementu musím říct, že mám vlastnost hospodárnosti s časem vrozenou, což je naštěstí blízké celému festivalovému týmu.
Co všechno se skrývá pod slovem dramaturg? A co všechno musíte dělat pro to, aby Věčná naděje byla když ne věčná, tak alespoň stabilní a umělecky vzrušující?
Pokud na vaši otázku odpovím heslovitě a poněkud stroze, potom je mou náplní práce vymýšlení dramaturgie, její prezentování užšímu vedení festivalu, oslovení hudebníků, sladění představ finálního výběru skladeb, zasazení onoho programu do vhodného prostoru hodícího se nejen atmosférou, zázemím, ale i vhodnou kapacitou návštěvníků, dále potom dohodnutí honorářů a prezentace festivalové dramaturgie v médiích. Třešničkou na pomyslném dortu je poté návštěva samotného koncertu a pocit radosti při tónech jednotlivých večerů.
Smyslem existence fondu je jen pořádání festivalu nebo zajišťuje i jiné aktivity, projekty?
Zatím je ústřední náplní nadačního fondu pořádání festivalu, spočívající nejen v interpretaci hudby, ale také v edukaci posluchačů. Na webu jsou k dispozici videa o terezínských autorech. Vydali jsme audioknihu memoárů Erika Poláka, otce zakladatele festivalu Jiřího Poláka, který byl jako čtrnáctiletý chlapec internován v ghettu Terezín a přežil Osvětim. V rámci festivalu uvažujeme o zadání původní hudební tvorby nebo uspořádání skladatelské soutěže. Formou tematických představení vzděláváme také děti.
Ve webové prezentaci též stojí, že „festival mapuje českou, židovskou a německou kulturu, jejichž soužití a vzájemné ovlivňování na našem území dalo vzniknout pozoruhodným uměleckým hodnotám“. Mohl byste tuto tezi konkretizovat a na co jste dosud nejvíce hrdý?
Odpovím příměrem s mou první koncertní cestou do Izraele. Tehdy jsem při návštěvě Jeruzaléma nevěřícně vnímal onu samozřejmost, se kterou vedle sebe žili a žijí lidé snad všech barev pleti, vyznání a politických názorů. Z názorového jiskření obaleného do pokory, vzájemné důvěry a touhy prezentovat svůj názor podpořený vědomostmi, mohou vzniknout podstatné a cenné věci. Tak tomu jistě bylo a při absenci zvěrstev 2. světové války i nadále mohlo být při kombinaci vzájemných inspirací české, židovské a německé kultury. Ostatně v první polovině 20. století v Praze úspěšně vedle Národního divadla působilo i Nové německé divadlo. Pro dokreslení mého názoru zmíním ještě onu pro mě zlatou éru klavíru na Hudební fakultě AMU v Praze. Tehdy byli pedagogy klavírního oddělení František Maxián, Josef Páleníček, František Rauch, Valentina Kameníková či Jan Panenka. Umíte si představit onu nádherně dusnou géniem loci prostoupenou atmosféru na interpretačních seminářích? Hrdý jsem na to, že se nám s naším týmem daří naplňovat koncertní sály, v nichž dáváme příležitost hudbě, která měla být zapomenuta.
Další citace: „Jako první festival u nás se začal systematicky věnovat dílům hudebních skladatelů tvořících v nesmírně náročných podmínkách koncentračních táborů za 2. světové války.“ Inspirovaly nějak realizační tým jednotlivé projekty s hudbou terezínských autorů, kterých nebylo za třicet let málo, a vůbec skladatelů, kteří tvořili v době války?
Víme o mezinárodních projektech Nadace Bente Kahan ve Wroclawi, Defiant Requiem a Terezin Music Foundation v USA, z dřívější doby projekt Gaby Flatow, s některými z nich spolupracujeme. V roce 2021 jsme spolupracovali s projektem Musica non grata, jehož nositelem je Národní divadlo. Uspořádali jsme společně zahajovací koncert ve Státní opeře a dětskou operu Hanse Krásy Brundibár ve Stavovském divadle. Samozřejmě sledujeme i další tuzemské projekty a těší nás, že je o terezínské skladatele zájem.
Myslím, že festival charakterizuje nejen jeho étos a poslání, ale i špičkové umělecké výkony a genius loci. Jaké muzikanty byste uvedl coby příklad a jaké lokace?
Z uskutečněných ročníků rád zmíním prvotřídní interprety Martinů Voices, Iva Kahánka, Irenu Troupovou, Jiřího Bártu, Jiřího Vodičku, Irvina Venyše, Martina Kasíka, Talichovo kvarteto, Viléma Veverku, Adama Skoumala, PhilHarmonia Octet, Romana Janála, Davida Dorůžku, Josefa Špačka, Miroslava Sekeru a mnoho dalších. Z prostor vyjmenuji nově zrekonstruovanou Španělskou synagogu, Kostel sv. Salvátora v Salvátorské ulici, pražské Klementinum, malebnou synagogu v Čáslavi, Klášter sv. Anežky České, kostely sv. Šimona a Judy a sv. Vavřince Pod Petřínem, Winternitzovu vilu nebo Atrium na Žižkově.
Jednotícím tématem festivalového programu je myšlenka věčné naděje. Pokusil jste se vysvětlit étos festivalu. Čím je však ve vašem životě věčná naděje?
Pokud ztratíme naději, ztratíme vše. Naděje je pro mě světlem zítřka.
Biografie
Violoncellista Petr Nouzovský (1982) je od roku 2018 předsedou Asociace hudebních umělců a vědců. Studoval na Pražské konzervatoři HAMU, v Drážďanech a v Madridu. Kromě opětovného pozvání na Piatigorského seminář v Los Angeles absolvoval mistrovské kurzy u Mstislava Rostropoviče, Borise Pergamenschikova a Lynna Harrella. Od roku 2017 učí na Pražské konzervatoře. Vyučuje i na New York University v Praze. Dále pravidelně vyučuje na mistrovských kurzech v Třeboni a Modré (Slovensko). Spoluzaložil Mezinárodní violoncellovou soutěž o cenu Gustava Mahlera v Jihlavě.V roce 2023 absolvuje
Petr Nouzovský první orchestrální turné v Jižní Koreji, turné v Japonsku a Číně.
Prezentuje koncertantní hudbu klasické
violoncellové literatury (Martinů, Dvořák, Brahms, Beethoven, Čajkovskij, Haydn, Schumann ad.), ale i koncerty pro svou obtížnost méně hrané
(Prokofjevova Symfonie-Koncert, Offenbachův koncert „Millitaire“).
Nahrává pro Dabringhaus und Grimm, Brilliant Classics, CUBE, Albany, Supraphon, ArcoDiva. CD Vivat Tango nahrané s akordeonistou Ladislavem Horákem pro Supraphon získalo ocenění Nejlepšívioloncellové CD roku 2014 The Violoncello Foundation New York. Dvojalbum s kompletním dílem Bohuslava Martinů pro violoncello a orchestr (Plzeňská filharmonie, Tomáš Brauner) vydané společností Dabringhaus und Grimm získalo cenu „Nahrávka roku 2017“Classic Prague Awards, Cenu německých kritiků 2017. CD s dílem Antonína Dvořáka (Brilliant Classics,Komorní filharmonie Pardubice, Stanislav Vavřínek) se stalo Album of the Weekend britského Classic FM, získalo nejvyšší hodnocení Pizzicato Luxembourg, 5 hvězd Classica Magazine ad. V roce 2020 dokončil první souborné vydání díla pro violoncello Bohuslava Martinů. Hudebními partnery projektu byli Plzeňská filharmonie, dirigent Tomáš Brauner, klavíristé Gérard Wyss a Miroslav Sekera. V letech 2014/2016 byl rezidenčním sólistou Plzeňské filharmonie. Hraje na violoncello Georg Rauer 1921. Od roku 2020 je dramaturgem festivalu Věčná naděje, který pořádá i skladatelskou soutěž – obor smyčcové kvarteto.
