Bob Lord je americký producent, skladatel a baskytarista/skladatel experimentálního rockového tria Dreadnaught. Na svém kontě má více než 150 titulů jako producent, výkonný producent, interpret, aranžér, manažer vydavatelství a skladatel. V roce 2008 založil PARMA Recordings, která patří k předním nahrávacím společnostem specializujícím se na současnou vážnou hudbu a byla oceněna udělením americké ceny The American Prize za mimořádné zásluhy o umění. Pod mateřskou nahrávací společnost patří dnes šest vydavatelství: Big Round Records, Navona Records, Ravello Records, Ansonica Records, Capstone Records a nejnověji Albany Records.
V loňském roce se PARMA ujala činnosti v pražském nahrávacím Studiu Martínek. Již více než sedmdesát let nabízí toto pražské studio špičkové technické prostředí, čistou akustiku a secesní prostředí s bohatou historií. Má ideální prostory pro nahrávání klasické hudby, vhodné zejména pro komorní skupiny a menší orchestry a sbory, a odkaz, který zahrnuje nahrávky hudebníků, jako jsou Vladimir Ashkenazy a Charles Mackerras.
PARMA realizuje ve Studiu Martínek mnoho vlastních nahrávacích projektů a otevírá jej také českým a evropským interpretům kteří bych v něm rádi natáčeli. Produkční tým společnosti již ve studiu uspořádal několik akcí s mnoha předními současnými skladateli a interprety. Jedním z prvních projektů bylo setkání s pražským Kühnovým sborem při nahrávání skladby HaShir HaShem Luchem amerického skladatele Jaye Anthonyho Gacha. Boba Lorda se mi podařilo odchytit během jeho pražské návštěvy a uskutečnit s ním následující rozhovor.
Připravil jsem si pár otázek, na vás jako hudebníka i producenta, které, jak doufám, vás něčím zaujmou.
Mám se bát?
No, snad jedna bude trochu provokativní, ale ani té se není třeba obávat (smích).
Zahájil jste svou hudební kariéru jako rockový hudebník, hrál jste nebo stále hrajete na baskytaru elektrickou kytaru, a působíte tak dodnes, říkám to správně?
Ano, dodnes hraji na baskytaru, s rockovým triem Dreadnaught, které jsme založili v roce 1996. Právě před chvílí jsem si textoval se svými kolegy a domlouvali jsme nahrávání ve studiu pro naši novou desku.
Jak byste označil styl, kterým hrajete?
Nejspíš jako experimentální, nebo progresivní rock, v němž kombinujeme prvky jazzu, klasického rocku i klasickou improvizaci.
Co třeba z jazzu vás nejvíce inspirovalo?
Tak například jsme spolupracovali s Brubeckovými syny. Hlavně s Chrisem, s nímž jsme se podíleli na albu nazvaném The Voice of Brubeck. Je to báječná muzika pro sbor, dva kvartety a orchestr. A chystá se další album, které bude obsahovat některé méně známé skladby Brubecka seniora. Víte, už hrát, nebo se jenom dotýkat piana, na němž Dave Brubeck, jejich slavný otec, komponoval ty svoje největší hity, jako Take Five neb Blue Rondo à la Turk, je prostě úžasný pocit.
Můžete se vrátit k tomu, jak jste začínal, vy sám i vaše skupina?
Začal jsem s hudbou velmi brzy, ne snad, že bych hrál Bacha od tří let, ale zajímal mě rock i jazz a vůbec populární hudba, a vážný, hlubší zájem se u mě dostavil, když mi bylo 12. Vyrůstal jsem v Massachusetts, severně od Bostonu, a musím říct, že v té době všichni v mé věkové skupině brali hudbu velmi vážně. V moji třídě na střední škole bylo např. nejméně půltuctu kluků, kteří stejně jako já brali hudbu nejen jako zábavu, jako způsob, jak trávit víkend, ale jako vážné budoucí směřování. Ale nehráli jsme z not, můj první učitel hudby mi řekl, že noty, to není nic pro mě, aspoň ne v této fázi. Hraj, jak to cítíš, a až budeš připraven, ono to přijde samo – to byla jeho rada, a to se mi líbilo. Takže během střední školy jsem střídal různé skupiny, dokonce jsme i nahrávali, ale Dreadnaught jsme společně založili až na výšce. A během toho procesu, jak jsme od rockenrolu postupně přecházeli k progresivnějším formám rocku, a také stále více k jazzu, tak musím zmínit jeden velmi důležitý moment. Bylo to setkání s hudbou Dona Ellise, které pro mne a nás všechny znamenalo úplný zlom.
Právě teď jsem se díval na Francouzskou spojku, a ta hudba, co k tomu Don Ellis napsal…
Je fantastická, že? A my jsme chtěli být taky tak dobří a byl to pro nás velký vzor. A také jsem v té době poznával Stravinského, bylo mi tak 19 a už jsem byl myslím na to připraven. Naproti tomu tradiční klasická hudba mne v té době ještě tolik nebrala.
Všechno u vás začínalo až Schönbergem?
Ano, přesně! Poslouchal jsem intenzivně moderní hudbu, a říkal jsem si: tohle je přesně to, co chci dělat až do konce života. A i když stále s Dreadnaughts děláme něco jiného, říkám si dodnes, že tohle je můj umělecký směr. Hráli jsme progresivní rock, ale já se věnuji i komponování, složil jsem mimo jiné hudbu k řadě nezávislých filmů a postupně jsem stále více inklinoval ke světu klasické hudby. Ta už je tak zhruba 20 let celý můj život.
Přesto jste si někde, v nějakém rozhovoru, položil řečnickou otázku, jestli celý ten svět klasické hudby není jedno velké muzeum. A teď přijde ta moje provokativní otázka. Je to opravdu to, co vás trápí? Že je to hudba minulosti, něco mrtvého, přežilého? Něco, co už nemůže promluvit k dnešnímu posluchači, neboť svůj prach již dávno vystřílelo? A také zmiňujete problém exkluzivity, který je neoddělitelně spojen se světem klasické hudby. Dovolte tedy, abych se zeptal, za jakého posluchače tu mluvíte?
To je skvělá otázka. Rozdělil bych si to na dvě části. Já především na klasické hudbě nemám rád ten její rys, že její provádění může často zamrznout, ustrnout na jednom neměnném podání, striktně podle toho, co je psáno v notách. Bez žádných variací, alterací, krátce bez toho, že by interpret přišel s nějakým novým řešením, novým přístupem. Je jistě dobře, že máme historii a tradici a já to respektuju, ale na druhou stranu mne příliš nezajímá dělat něco, co už bylo uděláno a stejně, jak to bylo uděláno. Já bych chtěl přijít s něčím novým. Tedy s jiným, odchylným pohledem na to, co bylo možná ustáleno po staletí. Jistě, já uznávám tu starou dobrou pravdu, že nemůžete vědět, kam směřujete, pokud neznáte svou minulost, své kořeny, pokud nevíte, z čeho jste vyšel, z čeho jste vznikl. Zároveň si však uvědomuji, že prezentace vážné hudby vždy byla a stále je něčím tak strašně vážným a exkluzivním. A tak svázaným s vlastní kulturou. Vždycky jsem měl ve své hudbě tendenci k ironickému přístupu, rád bych se smál, bavil. Chtěl bych mít pocit lehkosti. A to přesto, že se snažím dělat hudbu se vší vážností. Nejlepší aspekt klasické hudby je pro mne v tom, když mohu vidět umělce, interprety, kteří mají respekt k tradici, znají ji, rozumějí jí, ale mají odvahu dělat věci nově a riskovat přitom. A druhá moje poznámka se týká publika. Jsem pevně přesvědčen, že by se nikdo neměl při poslechu klasické hudby cítit nesvůj. Myslím to obecně: nikdo by neměl v interakci s vysokým uměním, malířstvím, literaturou mít pocit, že on je něco míň.
Odkud jste vytáhl toho vašeho, promiňte, zakomplexovaného človíčka, kterému je to všechno nutno servírovat tak ohleduplně, aby se necítil ponižován? U milovníka umění, u člověka, který nezajde na koncert jen proto, že venku zrovna prší, u toho se přece nemusíte obávat, že bude mít komplexy z toho, že naslouchá velké hudbě? Že čelí vysokému umění? Proto tam přece přišel, či ne?
Jenže mně jde právě o toho obyčejného člověka, nebo človíčka, chcete-li. Jde mi o to, aby si neřekl: Aha, tak sem jsem vůbec neměl chodit. Ať už se to týká jeho oděvu…
Že není právě podle dresskódu?
Přesně tak. Nebo že se neumí chovat.
Jako že tleská mezi větami symfonie?
Třeba. Já si prostě myslím, že ty dveře by měly být otevřené pro všechny.
Ale ony jsou. Někdy mi přijde, že zejí přímo dokořán, a přece ten váš obyčejný človíček nevstoupí. Ale to by bylo na složitou diskusi. Jen ještě k tomu, co by mohlo být zdrojem nedorozumění. Říkáte, že se klasická hudba často hraje pořád stejně, beze změny, kterou přinese až osobní interpretace. To by bylo moc špatně. Jenže ono to tak není, protože to tak být ani nemůže. Žádnou hudbu, ani klasickou, nelze hrát, aniž ji současně interpretujete. Už jen tím, že ji dekódujete, zhmotňujete ty značky na papíře v tónech, už tím ji podrobujete své interpretaci. Neboť tak musíte učinit v jistém tempu, dynamice, agogice, a ta volba záleží čistě na vás.
To je samozřejmě pravda, naprosto souhlasím. Bachův zápis, který zcela postrádá nějaké bližší údaje (o tempu, dynamice), umožňuje velkou svobodu, kde platí přesně to, co říkáte, a to mne na tom právě nejvíc láká. Jenže máme také Mahlerovy partitury, vybavené neuvěřitelně detailními výrazovými, dynamickými i tempovými značkami, které někdy i odkazují k výlučně soukromé rodinné sféře. A máme také Beethovena, s jeho metronomickými údaji, které nelze vůbec realizovat.
To už se nebere vážně, vyjasnilo se, že Beethoven si ta Mälzelova čísla špatně vyložil.
Takže notový zápis musíme vnímat jen jakousi mapu, která nás má dovést k cíli, ale jak se tam dostaneme, to záleží na nás samých.
Co bylo určující příčinou, že jste svou pozornost obrátil od rocku ke klasice?
Hlavním důvodem byly dynamické poměry, které dnes panují v rocku a vůbec v pop music. Víte, zde je signal-to-noise ratio (odstup užitečného signálu od šumu) dnes už zcela absurdní. S touto hudbou můžete těžko něčeho dosáhnout, při tvrdé konkurenci, která dnes vládne v pop music – a týká se to i toho, co děláme s naší skupinou Dreadnaught – není to právě snadno přístupná hudba, nemůžete ji skoro ani poslouchat, nemůžete při ní tančit, prakticky se nedá ani nahrávat, při hlasitosti přes sto dB. Ale u klasické hudby vidím jasně vymezené cíle, to, čeho bych chtěl dosáhnout nebo to aspoň zkusit. Druhým důvodem je situace na trhu, kterou si uvědomuji a cítím, že právě na tomto trhu bych se chtěl uplatnit a zanechat zde svou pozitivní stopu. Mně tento vývoj přijde jako zcela přirozený a logický. Jak jsem již řekl, o notový zápis jsem se začal zajímat v souvislosti se Stravinským. Řekl jsem si: Musím se naučit, jak dekódovat tohle a jak tohle.
A jaký důvod má vaše inklinace k moderní hudbě, řekněme postromantické, mám-li užít tohoto nejistého termínu – prostě té, co přišla po zásadním zlomu v prvých dvou dekádách 20. století?
Nevím, neřekl bych, že je to tak kategorické, ale možná to souvisí s tím, že mám rád hudbu energickou, ano i agresivní, posluchačsky náročnou.
V roce 2008 jste založil PARMA Recordings, nahrávací studio společnost, a začal se věnovat také produkčním aktivitám. Musela to být velká změna, přejít od kreativního muzikanta, který, jak jste sám řekl, nechává tu nádeničinu na druhých, aby se mohl soustředit na tvůrčí proces. A teď jste začal všechny ty technické, produkční věci dělat sám?
(smích) Ano, to je pravda. V jisté chvíli jsem si uvědomil, že jsem lepším advokátem, tím, který zajišťuje zázemí jiným, tedy včetně autorských práv, než jsem byl sám pro sebe a pro hudbu, kterou jsem dělal. A že jsem byl naivní, dříve, když jsem si chtěl všechno zajišťovat sám. To byl hlavní důvod, proč jsem založil nahrávací firmu. Abych mohl prezentovat hudbu druhých muzikantů publiku, a hledat pro ni třeba i nové posluchače. Pomoci bořit ty bariéry, o nichž jsme tu mluvili. Hledat ty nejlepší módy kooperace, jak vůči muzikantům, tak i spolupracovníkům, aby zapojili svou vlastní iniciativu. To všechno se hledá a vylaďuje dlouho a jen postupně. Poco a poco přicházíte na to, jakým optimálním způsobem všechno zajistit, aby samotný proces nahrávání mohl probíhat za ideálních podmínek. Aby se vám třeba nestalo, jako mě kdysi, že všechno zařídíte, ale nakonec to kiksne na tom, že nedorazí do studia obraceč not. Ale když systém funguje a všichni se organicky doplňují, pak je naděje, že výsledný celek je více, než jen součet částí.
Kolik má dnes vaše firma zaměstnanců?
Asi 36 lidí na plný úvazek. Od Los Angeles až po Prahu.
Se sídlem v North Hamptonu, New Hampshire?
Ano, původně. Ale když udeřila pandemie, uvědomili jsme si, že ten prostor, byť krásný a velký, je díky své poloze spojen s nutností dojíždět a že to není ideální. A tak jsme se ho zbavili. Zato z ušetřených prostředků nyní můžeme najímat špičkové profesionály, ať jsou kdekoliv. A dospěli jsme dnes do stavu, kdy náš jediný fyzický prostor se nyní nalézá tady v Praze, ve Studiu Martínek.
Máte ovšem ještě jako zastřešující firma pod sebou další labely, mohl byste stručně charakterizovat jejich zaměření?
Navona Records, to je naše vlajková loď, zaměřená na klasiku, která už získala tři Grammy. Ravello Records je více zaměřena na elektronickou a experimentální hudbu, Big Round Records se zase věnuje jazzu a non-artificiální hudbě a Ansonica Records dělá world music. A loňského roku jsme získali Albany Records, s velkým katalogem americké hudby, čítajícím přes 2 000 snímků. Takže když k tomu přidáme náš katalog v PARMA Recordings, dělá to přes 3 000 nahrávek celkem.
Jaká je vaše současná nahrávací dramaturgie?
Děláme hlavně hudbu současných žijících skladatelů. Se zvláštním zaměřením na větší orchestrální kompozice, to umíme nejlépe. Ale samozřejmě se také věnujeme komorní hudbě, i když v menším rozsahu. A trochu i jazzu, ale těžištěm zůstává artificiální hudba.
Kolik projektů jste ve Studiu Martínek již realizovali?
PARMA Recording Studio převzalo v říjnu loňského roku, oficiálně bylo otevřeno letos v březnu. A vzniklo u nás již přes 20 projektů.
Proč jste si vybrali tuto část Evropy?
Je zde obrovská tradice, která u nás v Americe neexistuje. A je to velmi výhodné v obou směrech, jak pro import hudby amerických skladatelů k vám, tak naopak pro vývoz české hudby do světa. Už řadu let spolupracujeme se SOČRem, Janáčkovou filharmonií Ostrava, Moravskou filharmonií a mnohými dalšími českými soubory a sólisty.
Získali jste ve Studiu Martínek bezpochyby krásný nahrávací prostor, v secesním stylu. Jak jste spokojeni s jeho akustikou?
Je báječná. Především má svou atmosféru, a říkám to jako někdo, kdo se pohybuje celý život ve slavných sálech po celém světě, nahrávali jsme v Carnegie Hall a jinde. A tady, jen vstoupíte, hned cítíte, že ten prostor má svého ducha. A to je velmi důležité. Zrovna jsme poslouchali nahrávku skladby Three Short Movements autorky Marilyn Bliss v provedení prvního trombonisty České filharmonie Lukáše Moťky a shodli jsme se se šéfem produkce Janem Košuličem, že to zní báječně.
Bob Lord s Janem Košuličem.
Nejsou ty holé stěny trochu problematické? Tolik tvrdých povrchů?
Ne, funguje to znamenitě. Samozřejmě záleží i na dobře zvoleném repertoáru.
Tak tedy děkuji za váš čas a přeji vám, v době, kterou lze jen těžko označit za nahrávací boom, mnoho úspěchů ve vaší práci.
Ivan Žáček
