Rozhovor s Václavem Vonáškem, (kontra)fagotistou Berlínských filharmoniků, vznikl v úterý 7. května 2024 v německé metropoli. Orchestr tehdy druhým dnem zkoušel Mou vlast na tři abonentní koncerty a pak na dvě zájezdová pražskojarní provedení. Z Prahy nás autobusem přijelo padesát, abychom sledovali zkoušky s Kirillem Petrenkem. Výpravu tvořili mladí hudebníci České studentské filharmonie plus další kolegové a lektoři z Rudolfina. Po dopolední zkoušce nám Vašek Vonášek pomohl zajistit oběd ve filharmonické kantýně a před odpolední frekvencí jsme měli slíbené povídání. A tak jsme přešli do nedaleké Tiergarten, kde jsme usedli na trávník a za zvuků cvrlikajícího ptactva začaly pršet otázky. Jde vlastně o kolektivní rozhovor, protože ptát se Václava Vonáška mohl každý.

Jak dlouho jsi v Berlínské filharmonii, proč ses rozhodl ucházet o místo v ní – a jak se ti tam líbí?

Jsem tu osm let, od jara 2016. Proč? Jsou momenty, kdy to člověku prostě nedá. Někdy v červnu 2013 jsme byli s Českou filharmonií na zájezdě v drážďanské Semperoper. V šatně ležel časopis „Das Orchester“, kde je vždycky na konci trh pracovních míst. Vidím, že Berliner Philharmoniker vypisují konkurz na místo kontrafagotisty. A já tehdy před kolegy pronesl: „…se tam snad přihlásím.“ Jeden z nich, který jinak platí za největšího sarkastika, mi úplně vážně povídá: „Přihlas se. Však hraješ znamenitě.“

Tak jsem se přihlásil, konkurs proběhl ještě ten rok, ale neuspěl jsem. Nicméně místo bylo za dva roky opět volné. Mezitím už jsem s orchestrem navázal kontakt, dvakrát nebo třikrát jsem tu hostoval. Když jsem pak konkurs vyhrál, kladl jsem si otázku, jestli s přesunem do Berlína činím dobře, když už jsem mezitím zakořenil v Praze. Ale nemohl jsem si pomoct. Bylo to silnější než já. Jsem tu od března 2016, takže 8 let, ale protože je to zatím jednociferné číslo, cítím se v rámci orchestru ještě velmi „mladě“.

K Berlínským filharmonikům jsem vždycky vzhlížel. Když v roce 2011 uzavírali Pražské jaro se Simonem Rattlem a Mahlerovou Šestou symfonií, koupil jsem si tenkrát za 1500 korun lístek na emporu, úplně doprostřed, a nikdy nezapomenu, jak úžasně na mě orchestr se Simonem působil. Jako takový neuvěřitelný symfonický kolos. To, že jsem teď mezi Berlínskými filharmoniky, je splnění snu. Vždycky jsem měl rád takové ty kýčovité příběhy outsiderů… a takhle to dopadlo. Ten lístek mám mimochodem dodnes schovaný.

Jak se mi tu líbí? Vždycky když se mě na to někdo ptal, říkal jsem, že to je otázka hlavně na moje kolegy. Jestli se jim líbí se mnou… Pro mě tento orchestr zůstává něčím naprosto nedotknutelným. To, k čemu jsem vzhlížel tenkrát, vlastně nijak nepohaslo. Dlouho mi trvalo, než jsem se odnaučil říkat „oni“ a než jsem vůbec řekl „my“. Bylo mi dlouho žinantní i vůbec myslet tak, že „já“ plus „Berlínská filharmonie“ rovná se „my“.

Jiná věc je život v Berlíně. Zažil jsem pád komunismu a Západ jsme si vymalovali neuvěřitelně růžovými barvami. Po několika letech tady – s celou rodinu jsme se přestěhovali v létě 2018 – musím říct, že je skvělé, že v některých věcech můžeme u nás v Čechách směle konkurovat nebo jsme i dál. Berlín bez Filharmonie a bez kolegů filharmoniků by pro mě vůbec nepřipadal v úvahu. Pro mě je to otázka žití a nežití.

Jak se liší kolektivy Berlínské a České filharmonie?

V českých orchestrech obecně jsou kolegové zároveň větší kámoši. Po koncertě spolu ještě někam zajít, to je úplně samozřejmé. Tady je to, jak kdy, má to různé roviny, ale vždycky je to korektní a profesionální. Pokud jde o mě, mám tu pár opravdu krásných a blízkých přátelství, ale asi taky tím, že jsem tu nezažil studentská léta, že jsem tu nevyrostl, neděje se v takové míře to, že bychom se s kolegy sebrali a vyrazili někam jako tlupa. Nepozoruju ale, že by to mělo jakýkoliv vliv na to, jak spolu profesionálně fungujeme na pódiu. Nebo jak fungujeme jako instituce. To je tady taky jedinečné, že celý orchestr je jeden orgán, kde každý člen může o všem spolurozhodovat.

Jsi teď uprostřed zkoušek na Smetanovu Mou vlast. U nás je to národní symbol. Jak to vnímají kolegové v Berlínské filharmonii? Je to pro ně třeba určitá exotika?

Na to mám zatím málo materiálu. Zkoušíme teprve druhý den. Těší mě ale, jak hezký přístup ke Smetanovi u kolegů zažívám. A samozřejmě Petrenkovo pojetí, které je na nejvyšší profesionální úrovni.

Dělal jsem si starost, aby všichni kolegové chápali, o čem je Šárka nebo Tábor. A tak jsem „hujerovsky“ sestavil na šest stránek takového průvodce všemi symfonickými básněmi, nechal jsem ho vytisknout a distribuovat. Kolegové si to brali a pochvalovali si, že taky konečně vědí, o čem Má vlast je. No a já zase zvědavě koukal, kdo z nich bude mít mého průvodce na pultě…

Nejnapjatější jsem u Tábora. Mám ho zdaleka nejraději, to je skutečně moderní hudba a Smetana si tam dovolil neuvěřitelně dlouho držet napětí. Když skladba končí a v posledních řádcích se tam stále vrací rytmický motiv husitského chorálu, říkám si: „Nerupnou už někomu z kolegů nervy? Nezačnou brblat nebo se ošívat, že se to tam pořád a pořád jenom opakuje?“ Ale zatím je to dobré a myslím, že to ještě bude mít vzestupnou tendenci.

Býváš pravidelně nervózní, když orchestr hraje českou hudbu?

V prvních letech ještě se Simonem Rattlem se české muziky hrálo opravdu hodně. Dvořákovy Slovanské tance, čtyři poslední symfonie, Houslový koncert, ale taky Janáčkova Bystrouška, Glagolská, anebo Taras Bulba s Jakubem Hrůšou. Měl jsem vždycky pocit, že to umím líp než ostatní, protože už jsem to mockrát hrál, že vlastně nemusím ani nic počítat… Nejednou jsem se šeredně spálil. Zjistil jsem kolikrát, že kolegové, kteří to hrají poprvé a viděli noty dva dny před první zkouškou, jsou vlastně líp připraveni než já, který hraje Dvořáka pomalu s autopilotem. Je to i věc našeho sálu, kde často překvapivě vykrystalizují choulostivé věci, které člověk nečeká. Najednou slyším výrazněji než kdekoliv jinde: aha, smyčce v tomhle místě hrají toto, a tamten nástroj má tento motiv se mnou. Najít vždycky správný přístup v nových podmínkách není snadné zejména u těch takzvaně notoricky známých věcí.

Jak je to v Berlínské s pracovním vytížením? Říká se, že u top-orchestrů člověk žije jen se smyčcem v ruce nebo s plátkem v ústech…

Naštěstí je to u top-orchestrů jako v hokeji. Pořád je někdo na střídačce. Minimálně jeden týden v měsíci mám volno, někdy i dva. Což nečiní celou věc lehčí, protože člověk musí vždycky zase naskočit zpátky. Když mám volno a orchestr hraje, mívám takový divný pocit: „Oni hrají beze mě. Co když zjistí, že to beze mě jde?“ (smích) Zajímavé je, že i zkušenější kolegové to prožívají podobně. Anebo když si jdu poslechnout orchestr na koncert, kde v první půlce nehraju a vidím kolegy na pódiu, zaboha si nedovedu představit, že bych si tam šel sednout s nimi. Najednou je to něco úplně vzdáleného a nepředstavitelného.

Jaký je pak ten pocit na pódiu?

Velmi zvláštní. Zažil jsem až tady, že si můžu vybrat nějakou kontaktní osobu z orchestru, pozorovat ji a poslouchat. Před časem jsme hráli Brahmsovu 4. symfonii, kde má kontrafagot v prvních dvou větách tacet. Ale mně to vůbec nevadilo, protože jsem poslouchal sekundy, které hrály směrem ke mně. Slyšel jsem všechno, co hráli. Individuálně i jako skupina. Nikdy jsem si nemyslel, že bych mohl vnímat tutti hráče takto zvlášť a zároveň dohromady. Může to být na druhou stranu dost svazující, protože člověk ví, že mu na tomto pódiu nic neprojde.

Uvědomil jsem si to i v jednom místě Luhů a hájů. Je to takový ten vrchol, kde téma zazní ve tříčtvrtečním taktu. Dřeva do tématu hrají osminy ve fortissimu a já si vždycky říkal: tady hrají všichni ostatní naplno, takže já se můžu trochu šetřit před místem, které přijde za chvíli, je choulostivé a navíc jsem tam slyšet. Ale včera na zkoušce nám Petrenko řekl: tady musí být slyšet dřeva. A tak jsem si uvědomil, že bych rozhodně neměl odpočívat, protože kdyby to tak udělal každý, celá jedna komponenta bude v tom místě chybět.

Kirill Petrenko působí při práci s orchestrem moc mile. Je opravdu takový?

On je tak neuvěřitelně oddaný a ponořený do světa hudby, že mám často pocit, že žije svým způsobem mimo normální svět. Málo se o něm ví. O Simonu Rattlovi věděl každý všechno včetně toho, že mají s Magdalénou syny Jonáše, Miloše a dceru Anežku, kdy se každý z nich narodil, Simon prostě přišel do kantýny na pivo a tam si s lidmi povídal. Něco takového je s Kirillem Petrenkem úplně nemyslitelné. Hned po koncertě zapadne do šatny, kde zpytuje svědomí nad partiturou a řidič ho pak odveze bůhvíkam. (smích)

Háček je v tom, že by člověk měl rád před sebou někoho v uvozovkách normálního. Někoho, kdo taky v noci vstával, protože jsou děti nemocné, tamhle teče pračka a musí shánět řemeslníky… Petrenko je ovšem nad tímhle vším. Ale je to jeho poslání a já mu to schvaluju.

On se obrovsky otevře, když zkouší. Je hudbou posedlý a je vlastně i neúprosný, aby dostal z partitury to, co má být. Nikdy to ovšem nejde přes míru, která by byla lidsky nepříjemná. Ego u něj není ani 0,01, ale je to 0,00. Ten pocit mám od začátku, co s ním hraju, a nikdy jsem o tom nezapochyboval.

Dobrý hudebník, který má svoji muzikantskou řemeslnou čest, chce zahrát dobře kvůli sobě, aby si neudělal ostudu. Muzikant na pokročilé úrovni cítí povinnost vůči skladateli a chce zahrát tak, aby mu skladbu nepokazil. A tady u Petrenka cítím další stupeň, že to chci JEMU zahrát dobře. Vím, co všechno do toho dává, a nemůžu si dovolit nezahrát dobře. Jdu na zkoušku, jsem připravený, poslechl jsem si to, ale on nejen, že si poslechl X nahrávek, ale studoval k tomu ještě korespondenci a ví o tom nesrovnatelně víc než já. Proto mu důvěřuji. Nikdy se mi nestalo, že by něco vypustil, tedy že by něco nastudoval jen tak, jako že je to přece známá repertoárovka.

Hlásí se sem na konkursy čeští muzikanti a jaké je jejich srovnání se světovou konkurencí?

Třikrát tu byl jeden český houslista na pozici koncertního mistra. Rozhodně snesl srovnání s konkurencí. Ve finále už pak nejde o to, jestli někdo hraje líp nebo hůř. Otázka, na kterou si pak odpovídá každý člen orchestr, zní: chci ho za kolegu, nebo ne? Bude se k nám hodit, nebo ne? A podle toho dává ano, nebo ne.

O českých adeptech jinak nevím. Ale zároveň nemám přehled o základním počtu přihlášek, kde možná Češi jsou, a kterých přijde třeba 200, z nichž se vybere 50. Spíš mám ale pocit, jako by byl Berlín českým muzikantům hodně vzdálený. Fyzicky to tak samozřejmě není… Přál bych si každopádně, aby jich tu bylo víc.

Když ve finále konkursů Berlínští filharmonikové řeší, kterého z adeptů chtějí za kolegu, jak se „k nám“ bude hodit, co je to vlastně za kritérium?

Tady musím přejít do třetí osoby, do toho „oni“. Je tu spousta zkušených kolegů, kteří mají neuvěřitelný vhled a až vizionářský odhad. Jednou třeba někdo udělal konkurs, aniž jsem s tím byl vnitřně srozuměn, a pak se potvrdilo, že ti, co ho obhajovali, měli vlastně pravdu. A naopak. Když jsem zase jindy někoho strašně chtěl a viděl jsem, že rezonance u ostatních není taková, zpětně se pak projevilo, že by to asi opravdu nebylo dobré… Může to být zdánlivá maličkost, která na nějakém hráči nesedí a která se může rozbujet, když by měl ten člověk strávit v orchestru řadu let. A nenaděláte nic.

Někteří kolegové říkají, že 50 % výsledku konkursu odhadnou podle toho, jak člověk přijde na pódium. Proto se taky konkursy dělají naprosto otevřeně, například bez jakýchkoliv plent. A druhá věc: tento orchestr se nebojí čekat i delší dobu na vhodného adepta. Místo může být i několik let neobsazené, což je rozhodně lepší než ho zaplnit, aby se zaplnilo.

Když sleduji Berlínské filharmoniky, připadá mi – už jen vizuálně – že hráči jsou ve srovnání s jinými orchestry víc sólisté. Už jen tím, že jsou při hraní mnohem aktivnější.

Když jsem tu byl poprvé na výpomoci, hrál se Straussův Don Juan. Nikdy nezapomenu na ten počáteční „výjezd“ celého orchestru. Měl jsem pocit, že jsem na začátku nějakého závodu, ozve se výstřel a všichni vyrazí dopředu a vezmou mě s sebou. A já vlastně ani nemám jinou možnost než hrát maximálně aktivně. Jako kdybych já hrál na celý orchestr, nebo jako kdyby to celé byl jeden nástroj, na který hrajeme všichni dohromady.

Nevím, jestli je tento orchestr a priori sólističtější. Myslím, že je to zejména ta aktivnost a angažovanost. Samozřejmě mnozí jsou i skvělí sólisté, nedaleko mě na pódiu například hobojista Albrecht Mayer a flétnista Emmanuel Pahud. Vždycky mi přijde úsměvné, jak kolem sebe po koncertě mají hrozen fanynek, ale jenom my, co sedíme blízko nich, víme, co odvedou za práci, která není tolik slyšet. Takovou tu týmovou práci. Třeba Emmanuel, jak naprosto bezpečně ví, kdy vzít celou dechovou skupinu takříkajíc „s sebou“. To je něco, co není ani vidět, ani slyšet, ale co na nich oceňuji nejvíc.

Zdá se, že tohle není věc jenom několika individualit, ale že se to v Berlínské filharmonii daří skutečně dlouhodobě…

Je to součást tradice. A myslím, že je to jedno z těch těžko pojmenovatelných kritérií také při vybírání nových členů. Ale je tu ještě jeden důvod – ten jedinečný sál, ve kterém orchestr hraje už 61 let. Je to sál, který nic neodpustí. Nic se v něm nespojí, čemu člověk sám nepomůže. Takže to má taky ohromný podíl.

Všechny koncerty se zaznamenávají, sledují je spousty lidí. Přijde mi až s podivem, když mluvíš o tom, že si koncerty taky hodně užíváš. Čekal bych, že to bude víc svazující…

Často se mi stane, a to říkám se vší vážností, že pět minut před začátkem koncertu stojím vzadu za pódiem a vůbec nevím, co tam budu předvádět, jestli to bude dobré, a co tady vůbec dělám. Zároveň vím, že takhle to má spousta lidí a že si to na pódiu musím svým způsobem vždy zasloužit. Upřímně řečeno pak ani není čas přemýšlet nad tím, jak to všechno je nebo není svazující, protože člověk je neustále vytížený tím, aby zahrál co nejlíp.

Na druhou stranu mě taky kolikrát přepadly různé myšlenky. Zejména když má člověk hodně pauz, má čas se těmi myšlenkami zabývat. Ale jak říkám, základní pocit je, že si musím své místo neustále zasloužit znovu. Jako v nějakém zápase. Vždycky se musí dát alespoň o gól víc. Nemůžete hrát na nějakou setrvačnost.

Říká se taky, že ti, co jsou na vrcholu, nemají vůbec potřebu nějaké pózy. Protože kdyby měl člověk před ostatními ještě něco předstírat, přidělává si zátěž a břemeno navíc. Každý z nás jde na pódium řekl bych „jako nahej…“

Kdysi jsem slýchával mýty, kterak jsou v těch top orchestrech na pódiu skryté mikrofony a natáčejí třeba třetí pult cell, druhou trumpetu, pak si dotyčné pozvou do kanceláře „a jak to, že se vám tohle neozvalo…?“ Tohle opravdu není třeba, protože tady to každý slyší. A každý si dává pozor.

Jak o tom mluvíš, to spojení s hudbou musí být totální. Přišel moment, kdy jsi si říkal, jestli to ještě stojí za to?

Ten nástroj samozřejmě nefunguje tak, že ho vezmete do ruky, zmáčknete PLAY a ono to hraje. Jsou dny, kdy vážně nevím. Jenom nástroj držím, vezmu strojek do pusy a trvá dlouhé minuty, než se odvážím do toho dýchnout. Radši počkám, než bych něco udělal blbě. Je to různé ráno, odpoledne a večer.

Když jsem byl na konzervatoři, myslel jsem si, že můj teoreticky nejhorší výkon je v tu dobu, zatímco ten nejlepší mě čeká za nějakých dvacet třicet let. A tehdy, až budu zkušený hráč, budu bezpečně vědět, že nejhorší výkon už je dávno za mnou. Ale teď se člověk pořád pocitově bojí, že i to nejhorší může být pořád před ním…

Jak to konkrétně vypadá, když Berlínskou filharmonii řídí orchestrální kolektiv? Jak často se scházíte, v jakém složení? Debatuje se o uměleckých věcech, známkujete dirigenty…?

Máme svoje orgány. Dva kolegové, kteří jsou volení, jsou „Vorstandi“, jakési naše představenstvo. Ti zastupují orchestr a komunikují s intendantkou. Asi pětkrát do roka se schází plénum, tedy shromáždění celého orchestru.

Celá Berlínská filharmonie je nadace, která má desetičlennou radu, v níž jsou i naši Vorstandi a mají absolutní veto, pokud jde o umělecké otázky. Je tam ještě mediální rada nebo pak takzvaná Pětirada. Kdo jste četl Foglara, víte, že Vontové měli také Pětiradu a k tomu heslo: Žlutá je barva naše. A my máme taky žlutou barvu. Některé věci mají jenom Vontové a Berlínská filharmonie. (smích)

Jinak na plénu se může každý vyjádřit k čemukoliv. Debatuje se hlavně přijímání nových členů nebo definitiva po zkušební lhůtě. Taky nové formáty koncertních řad. Zájezdy – kam a za jakých podmínek. Spolupráce s dirigenty. Se kterými ještě, se kterými už ne. Někdy se hlasuje, někdy jen nezávazně – čistě jako průzkum mínění. Ale to, na čem se usneseme, má ohromnou váhu. Žádný management nebo politik nemá možnost to přehlasovat nebo vetovat.

Petr Kadlec