Bývalý koncertní mistr PKF – Prague Philharmonia, současný koncertní mistr České filharmonie.
Foto Petra Hajská
Prošel jste soutěžemi. Jaký máte názor na takovýto boj?
Jsou dobré, pokud se berou jako dobrá motivace k rozšiřování repertoáru a jako porovnání na jaké jsem úrovni. Do soutěže by houslista neměl jít s pocitem, že musím za každou cenu vyhrát a když se nevyhraji, končí svět. Dodávám, že vnímání houslistů a porot je subjektivní. Špatným výsledkem soutěže je demotivace… Dnes je už taková inflace soutěží, že vítězství vám nezaručí kariéry sólisty. Jistě, vyhrajete-li skutečně světovou soutěž typu Bruselu, Indianapolis, Wieniawski nebo Paganini Competition, dveře se vám otevřou více, máte více možností a když je využijete, máte velkou naději na úspěšnou cestu. Znám ale řadu lidí, kteří třeba před dvaceti lety vyhráli a dnes o nich téměř nikdo neví.
Každý český houslista nějak střetne se systémem Otakara Ševčíka. Co si o něm myslíte?
Nepochybně posunul vnímání pedagogiky i studia nejen houslí, ale i violy a violoncella, na zcela jinou úroveň. Zvládnutí techniky tak umožnilo vysoký stupeň vyjadřování. Vytýká se mu nedostatek komentářů. Klíčovým faktorem ve výuce žáka je však u této metody kompetence učitele. Nejhorší je, cvičí-li se Ševčík slepě, jako na továrním pásu.
Vaše role učitele je na rozdíl od otce zatím skromná, ale zapojil jste se do projektu MenArt pro talentované děti…
Vybíráme podle nahrávek a motivačních dopisů ze zušek a konzervatoří a chceme přes setkání a práci s umělci inspirovat nadšené začínající hudebníky. Zjistí, co obnáší profesionální muzika, jaké to má výhody a rizika, co za tím je. Neuvěřitelný trojúhelník mentor – žák – jeho učitel je nedělitelnou součástí našich setkání. Je to hodně komplexní a strašně záleží na práci mezi našimi lekcemi. Mimochodem celodenních setkaní je během školního roku šest a řada dětí udělá za tu dobu spoustu práce. Důležité je to i pro mě – musím se zaobírat věcmi, které by mě jinak nenapadly, zdůvodňovat třeba samozřejmosti techniky. Je to přesně jak to říkal Itzhak Perlman – učím strašně rád, protože se učím… Jiný typ setkání s mladými je Ševčíkova akademie, kde se jedná o intenzivní práci během krátké doby na hudbě, kterou si přivezou, a řeší se problémy.
Zažil jste hodně houslistů. Vyberte několik jmen.
Bylo by jich hodně. Z těch současných mám moc rád kvůli komplexnosti Franka Petera Zimmermanna, svého vrstevníka Augustina Hadelicha, ze starších legend Pinchase Zukermana a Itzhaka Perlmana. Ze zlaté éry Jascha Heifetz, Nathan Milstein, Henryk Szeryng a David Oistrach.
Má houslista studovat starou hudbu z urtextu?
Je to o umělecké vyspělosti. Houslista by měl znát autograf, historii interpretace, dobový kontext, nehrát slepě jen z edic, kde je vše dáno – dynamika, smyky, frázování. Je dobré si najít více zdrojů. Jsem příznivec dobrého teoretického a informačního základu. A v rámci studia nové skladby poslouchat tzv. autentické nahrávky, a to nejen hudby, kterou mám provést, ale i jiná díla daného skladatele a pochopit, například u Bacha, jeho harmonické a kontrapunktické myšlení. Čím víc bude člověk o hudbě, kterou hraje, vědět, tím víc jej to obohatí. Nicméně nesmí zapomenout, že je hlavně interpret s názorem, který chce skladatele maximálně pochopit.
Máte vyhraněný názor na historicky poučenou stylovou interpretaci hudby baroka a klasicismu?
Striktní názor nemám, protože žijeme v době, kdy technická vyspělost je někde úplně jinde. Museli bychom se vrátit v čase, respektovat sociální dimenzi, vnímání času. Naše reprodukce je jen pokusem o pochopení doby Bacha, Haydna, Mozarta, Vivaldiho… Kdyby byly dobové nahrávky koncertů z Francie, Itálie a Německa, možná bychom byli překvapeni.
Od roku 2004 jste byl koncertním mistrem PKF. Proč jste jej opustil a vstoupil v roce 2020 do České filharmonie?
V éře PKF jsem se zúčastnil několika zahraničních konkurzů včetně hostování v BBC Symphony a udržovalo mě to v určité čerstvosti, i toto byla vedle sólového hraní a komořiny dobrá prevence orchestrální rutiny. Konkurz do filharmonie vyšel až potřetí a vnímám to tak, že to dopadlo správně a je dobře, že jsem neodešel do ciziny. Za dobu v PKF jsem odvedl maximum, čeho jsem byl v danou dobu schopen, ale poslední tři roky jsem cítil, že se musím posunout dál – změnit prostředí, komorní způsob hraní, motivaci, repertoár. Strašně jsem toužil hrát velké partitury – Mahlery, Brucknery‚ Šostakoviče, Berlioze… Nicméně PKF je jedinečný orchestr a rád se k němu budu vracet.
Co vám tedy pékáefka dala?
Strašně moc. Byl to po studiích můj první orchestr a dal mi prostor vyzrát v leadera, tedy schopnost táhnout celý orchestr, inspirovat, být vzorem. Navíc jsem si tříbil nejen díky Jiřího Bělohlávka hudební vnímání a cit pro detail.
PKF je prý přátelské komorní společenství víceméně souputníků, Česká filharmonie, jež je podstatně větší, je údajně lidsky složitá. Mám pocit, že jste konsensuální člověk. Jak prožíváte život filharmonie?
Z mého pohledu se situace v Rudolfinu ustálila, vnitřní harmonie je celkem vyvážená. Samozřejmě je rozdíl, má-li orchestr 40 nebo 120 členů. K dobré atmosféře přispěl příchod Jiřího Bělohlávka, Davida Marečka, značná generační obměna a vnitřní chuť být na nejvyšší úrovni. Prožíváme krásné období, které začal Jiří Bělohlávek a pokračuje Semjonem Byčkovem. Navíc lidé vidí, že jejich poctivá práce má výsledky.
Úroveň primů, potažmo smyčců, České filharmonie se během několika let změnila. Jaká je role koncertního mistra?
Nejen tady, ale v řadě orchestrech, které jsem poznal, všem hráčům záleží na výsledku. Mají-li problém v partu, komunikují s vedoucím skupiny, případně osloví dirigenta. Nicméně hlavním moderátorem by měl být koncertní mistr. Kopete za orchestr, ale zároveň jste arbitrem dirigenta.
Zmínil jste Semjona Byčkova. Jaká je jeho éra?
Myslím si, že je to ohromné období. Protože jej Jakub Hrůša a Tomáš Netopil skvěle doplňují. Tomáš je hodně emocionální s citem pro lyriku, orchestr je pod jeho vedením rozezpívaný. Jakub je neuvěřitelná osobnost toho největšího nastavení jaké si dovedu u dirigenta představit – luxusní, dokonale vyvážené auto, hudební Bentley. Každá skladba je s ním obrovské osvěžení. Zvlášť to cítím u známých kusů, které umí nahlédnout z jiné perspektivy. Třeba jen tím, že změní nějaké detaily nebo se vrátí k základům, například respektováním autorských temp. Líbí se jeho objevování polozapomenutých partitur a práci s operami, což je svět, který toužím objevit.
Občas dirigujete. Kteří dirigenti jsou vaše „srdcovky“?
Claudio Abbado, Mariss Jansons, Carlos Kleiber, ale nehrál jsem pod nimi. A ze současných asi nejvíce Jakub Hrůša (úsměv).
Vaše houslová dynastie je pozoruhodná. Pominu-li pro tuto chvíli otce – učitele, váš bratr je primáriem smyčcového kvarteta a violista. Jaký je?
Kvůli našemu vytížení se moc nevídáme, ale jsme si blízcí. Jsem rád, kam došel, jak vede svou kariéru a jak se prezentuje. Vyzkoušel si i orchestrální roli v PKF, byl koncertním vedle mě, ale zjistil, že pro něj orchestr není a svoji životní roli našel v Bennewitzově kvartetu. Čím menší je uskupení, kde funguje, tím je to pro něj příjemnější. Bratrsky tvrdím, že neznám lepšího kvartetního leadera.
Povězte mi o svých houslích.
Mám je půjčené, trošku i díky Josefu Špačkovi, který má nástroj od stejného sběratele, od českého emigranta v Holandsku. Mají sice vinětu Stradivarius, snad 1734, ale stradivárky to nejsou. Možná byly postaveny ve francouzské dílně Françoise Piqua, souputníka Lupota a předchůdce Villauma, i když odborníci nejsou jednotní. Nikdo vlastně neví, co to je, nicméně jsou to skvostné housle. Historie nástroje má ještě jednu rovinu. V dokumentaci, která sahá do druhé poloviny 19. století, je dobrozdání od Paganiniho vnuka, že tyto housle patřily do dědečkovy sbírky, takže Niccolo Paganini je koupil a posléze prodal. Mohl na ně i hrát. (smích)
Nosíte v sobě myšlenku, které vás provází životem?
… To jste mě překvapil… Asi profesní a lidský růst, hodně je totiž pro mě důležitá duchovní stránka života. Takže co nejvíc získávat zkušenosti z vlastní činnosti a zároveň čerpat ze světa kolem mě, co může můj život obohatit.
Foto Petra Hajská / Česká filharmonie
