Milí čtenáři Polyharmonie. Sledujete-li hru České filharmonie, určitě vás zaujme hrou, energií i outfitem vedoucí violové skupiny Eva Krestová, rodačka z Nitry, tehdy Eva Karová; pod dívčím jménem ještě hrála druhé housle v Pavel Haas Quartetu.  Z violové skupiny České filharmonie udělala dynamické společenství, které je významnou součástí prvního orchestru České republiky. Dle mého mínění je v současnosti nejlepší českou violistkou a její hra mě často něčím zaujme.

Fota Petra Hajská.

Jste violistka. V říjnu přijde možná největší okamžik vaší dosavadní hudební cesty, kdy zahrajete v Rudolfinu společně s Janem Fišerem a s Českou filharmonií Mozartovu Koncertantní symfonii Es dur pro housle a violu. Unikátní na tom bude, že na dirigentské podestě bude stát Nathalie Stutzmann, jinak hudební ředitelka Atlanta Symphony, skvělá pěvkyně a dle mého mínění jedna z nejcharismatičtějších dirigentek světa. Jak vnímáte šanci, kterou vám vedení České filharmonie dalo a co to pro vás znamená?

Ono to asi jinak nelze říct, než že jsem opravdu šťastná a velice si vážím toho, že jsem tuhle příležitost dostala. Zahrát si sólově s Českou filharmonií ve Dvořákově síni a navíc pod taktovkou věhlasné dirigentky, to je myslím sen každého profesionálního muzikanta. A ráda bych tímto poděkovala vedení České filhaermonie, že mi dali takovou důvěru.

Aby člověk hrál Mozarta skutečně dobře a empaticky, je třeba znát styl a tzv. dýchat se všemi kolem. Pana Fišera jistě dobře znáte, orchestr také, ale co  Nathalie Stutzmann?  

Na paní dirigentku se velice těším, jak už jste zmínil, je to skvělá zpěvačka. Osobně jsem se s ní zatím neměla možnost se setkat, ale když ji sleduji ve videích, jde z ní opravdu hezká energie, má velké charisma! Pro mě fakt, že je zpěvačka, je právě u Mozarta přidaná hodnota, mám pocit, že si ohledně frází opravdu porozumíme. Za mě se Mozart musí zpívat, je potřeba se občas nadechnout, jindy odlehčit, neustále vést frázi tak, aby jste byli schopní celou dobu udržet publikum v napětí.  Opravdu nestačí něco jenom hezky odehrát. Právě zpěv je klíčem a základem celého hudebního umění. Kdykoliv studuji nějakou novou skladbu, fráze si potichu zpívám a vlastně někdy i nahlas. Je to velká pomoc!

Máte od ní už nějaký požadavek?

Zatím od paní dirigentky žádné požadavky nemáme, jenom žádost o schůzku den před zkouškou. Takže předpokládám, že v tomto ohledu něco jistě přijde. S Honzou Fišerem se ale budeme snažit připravit tak, aby vše probíhalo hladce a ve všem jsme si porozuměli.

Je pro violistu technicky nějaký rozdíl hrát sólového Mozarta a například Brucha? 

Určitě je to velký rozdíl, myslím ale, že to se týká všech smyčcových nástrojů. A souvisí to hlavně s výrazem, který je potřeba do té či oné skladby dostat. Brucha musíte hrát více expresivněji. Aby Mozart fungoval, je potřeba výraz odlehčit, ale ne zas moc, o to je to těžší –  musíte odhadnout správnou míru. Technicky vzato a velmi zjednodušeně řečeno, aby Mozart vyzněl tak jak má, je potřeba pravou ruku častěji nadlehčovat, zatáhnout rychleji, aby se tón dostatečně nesl, ale zároveň nepůsobil hrubým dojmem. To je u Mozarta opravdu nežádoucí. A právě to ale může být u viol o dost větší problém než u houslí. Struna je hrubší, je potřeba vyvinout větší tlak, aby se rozezněla. A když to s rychlostí tahu přeženete, jednoduše vám tón nezazní. Z tohoto hlediska si dovolím říct, že je opravdu složitější hrát „stylově“ na violu než na housle. Tam se vše rozeznívá snadněji.

Slyšela jste nějaké nahrávky 364. Mozartova opusu (třeba Kim Kaskashian, Antoine Tamestit, Tabea Zimmermann)? Mají výkony vašich kolegyň či kolegů pro vás nějakou relevanci?   

Všechny výkony umělců takových jmen mají pro mě velkou relevanci. Nesmírně je obdivuji a ráda si je poslechnu, často se inspiruji. Nicméně platí to hlavně u jiných skladeb. Mozartova Sinfonia concertante je pro mě natolik speciální a osobní, že si momentálně opravdu hledám v každé frázi pro každou notu svoji vlastní cestu. Potřebuji i v nejmenším detailu cítit, že jsem to já. Mám pocit, že jedině tak to bude fungovat a jedině tak potom na místě mám šanci se nenechat opanovat trémou a užít si na pódiu každou chvilku. 

Na Mozarta jsem velmi zvědav, ale vraťme se k vašemu životu. Na počátku byly samozřejmě housle. Už na škole jste hrála výborně. Kdy a proč jste změnila nástroj? 

Ano je to tak, jsem vystudovaná houslistka. Nástroj jsem vyměnila postupně, dlouhá léta jsem pravidelně střídala housle a violu, nechtěla jsem se houslí jen tak vzdát. Za to, že se ke mně viola dostala, může můj manžel, který mi ji jednoho dne (konkrétně to bylo v létě 2012, kdy jsem zrovna prožívala těžší životní období a cítila se jsem se hudebně vyhořelá) přinesl z ničeho nic domů a řekl, že si myslí, že je to nástroj pro mě a že bych to měla zkusit. A velmi brzy se ukázalo, že to je pravda. Založili jsme klavírní kvarteto (Josef Suk Piano Quartet), vyhráli nějaké soutěže a já zjistila, že jsem díky viole konečně našla to, po čem jsem vždy toužila – svoji duši. Najednou jsem se cítila vnitřně opravdu naplněná. Nejenom za to svému manželovi děkuji.

Od roku 2022 vedete skupinu viol v České filharmonii, což bývával lidsky specifický orchestr. Mimo jiné byl desítky let hrdý na svou maskulinitu a docházelo-li, hlavně díky Jiřímu Bělohlávkovi, k částečné feminizaci v houslích, violy se dlouho bránily. Připadáte mi zvenčí jako energická žena s pevným názorovým ukotvením. Byla jste si vědoma rizika penetrace mužské hegemonie? Jaký byl vstup do filharmonie a mezilidské slaďování?  

Není již tajemstvím, že vstup do České filharmonie byl pro mě hodně náročný. Hlavně co se mezilidských vztahů týče. Já samozřejmě od začátku věděla, že být členkou České filharmonie nebude procházka růžovým sadem. Jsem v historii České filharmonie první žena ve spodních smyčcových nástrojích, které byla udělena definitiva. Navíc rovnou na vedoucí pozici. Myslím, že není potřeba vysvětlovat nic víc, pouze tento fakt sám o sobě stačí. Skupina si tehdy vlastně pochopitelně přála na pozici někoho jiného, tím pádem moje přijetí nebylo nejvřelejší. Díky podpoře vedení, šéfdirigenta a mnoho dalších kolegů z filharmonie, ale taktéž mé povaze, jsme vše zvládli a nutno dodat, že teď už je vše, jak má být. Myslím, že skupina funguje dobře a všichni se vzájemně respektujeme. 

Jako leader skupiny musíte nejen sjednocovat smyky, ale i názory na interpretovanou hudbu, komunikaci s koncertním mistrem, dirigentem, managementem, dalšími muzikanty. Asi musíte i tlumočit požadavky kolegů… Daří se?

Mám pocit, že vše jde dobře, i když horší den má občas každý, ale celkově je to fajn. Snažím se na sobě pracovat, hlavně co se komunikace s kolegy týče. Právě předávání informací do skupiny co a jak hrát někdy může pro někoho vyznívat příliš direktivně, i když to tak myšleno není. Často jste v časové tísni, odhadnout kdy přesně, co a hlavně jak skupině říct, aby se celkový výkon zlepšil, je pro mě někdy složité. Často hraje roli i tón, jakým informaci podáte. Tohle je pro mě snad ta nejtěžší věc, ve které mám zatím zcela upřímně rezervy. Ale snažím se!

Z filharmonických viol už nemívám pocit rutiny, rozvalenosti na židlích a mrtvolnosti. Po vašem příchodu do České filharmonie violová skupina ožila a začala vyzařovat zvukově i vizuálně větší energii. Jste si toho vědoma? 

Sebe samozřejmě nevidím, ale často to od posluchačů i dirigentů slýchám. A cítím energii, která z mých kolegů jde. Mám z toho ohromnou radost!

Na pozorovatele z venku to působí, že si chcete budovanou novou kvalitu ohlídat, a tak hrajete v Rudolfinu hodně koncertů…

Hraju hodně, to je pravda. Myslím, že jste to z části dobře pojmenoval. Upřímně mi záleží na tom, aby naše skupina hrála co nejlépe. Snažím se hrát co nejvíce programů a hlavně nechybět na žádném velkém projektu. Mám pocit, že je to tak v pořádku a hlavně, že je to teď tak potřeba. Ale také někdy nejedu kvůli dětem zájezd, tudíž si frekvence musím nahrát „doma“, takže to někdy z venku může vypadat, že se účastním většiny programů. A za třetí, každá skupina má vnitřní řád jiný. Jako vedoucí viol mám odehráno opravdu více, než jiní vedoucí smyčcových skupin. Tím si ale nestěžuji. Máme to tak nastaveno, teď je to v pořádku, je ale možné, že v budoucnu se něco málo v tomto směru změní. 

Současná vedoucí viol České filharmonie s bývalým vedoucím viol.

Hodně dirigentů oceňuje u České filharmonie „český“ zvuk, i když je těžké jej specifikovat. Jste ráda za její převažující národní charakter, nebo byste uvítala kvůli třeba ještě vyšší technické úrovni skupin cestu k internacionalitě typu Berlínské filharmonie?  

Jsem šťastná za směr, kterým se momentálně Česká filharmonie ubírá. Jednak co se umělecké kvality týče, orchestr se neustále zlepšuje! Každý koncert je zážitek, všichni kolegové dávají sto procent. Český zvuk nelze úplně identifikovat, to máte pravdu. Já bych to spíše nazvala jakýmsi „českým teplem“. To je něco, v čem se vymykáme, to české srdce, které nás spojuje a díky kterému se na koncertě umíme sjednotit a předat posluchačům něco krásného. To je myslím zcela výjimečné… Samozřejmě je neustále co zlepšovat, z mého pohledu hlavně co se rytmické přesnosti týče. V tom  bychom se od Berlínských filharmoniků mohli malinko inspirovat. Chtěla bych také vyzdvihnout práci vedení, marketingu a propagace. A neposlední řadě také práci kolegů z péče o partnery a dárce – Česká filharmonie by se bez sponzorů určitě neobešla. Hlavně díky všem těmto lidem jsme ve světě dovolím si říct momentálně hodně slyšet!

Filharmonie se od příchodu Jiřího Bělohlávka a Davida Marečka začala zlepšovat i v kvalitě nástrojů. Na jaký nástroj hrajete vy?  

Ano, Česká filharmonie opravdu podporuje nákup kvalitních nástrojů. Nejsem výjimka. Hraju teď čerstvě na nový nástroj, který jsem si vybrala v Londýně a v současné době se vyřizuje jeho nákup. Postavil ho v roce 2023 mladý talentovaný belgický houslař Pierre Smets. Nástroj má překrásnou barvu a alikvoty stejné kvality, jako starý nástroj. Jsem z něj nadšená a těším se, až si spolu zahrajeme koncertantku.

Máte nějaké hudební sny? Například co byste si přála hrát v orchestru či sólově?

Raději žádné sny nemám, chci být jenom neustále šťastná v tom, co dělám, a to jsem, takže si jenom přeji, aby to tak zůstalo. Kromě orchestru se hodně věnuji komorní hře a sólové příležitosti postupně taky přicházejí, dělá mi to samozřejmě radost. Ale do ničeho se nehrnu, vše je jak má být. Věřím, že když něco děláte upřímně, poctivě a srdcem, nezůstane to nepovšimnuto. 

V létě jsem na trojském festivalu Josefa Špačka konečně plně pochopil, jak mimořádný cit máte pro komorní hudbu. Přispěla jste k historii Hasseova kvarteta, se svým manželem hrajete v Sukově klavírním kvartetu, účastníte se různých ad hoc projektů. Je pro vás existenciálně důležitá?

Komorní hra je pro mě alfa a omega všeho. Od prvního ročníku na konzervatoři jsem věděla, že to je něco, co mě baví a naplňuje. Pan profesor mi už tehdy vyčítal, že bych měla více času trávit studiem Paganiniho capriccií, ale já raději trávila hodiny u Šostakovičova klavírního tria! A nevzdala jsem se. A teď vidím, že jsem měla pravdu. Komořina mě provází celý život, naučila jsem se díky ní téměř vše. Hlavně naslouchat. Ale taky jistý druh techniky, kterou vás nikde na škole nenaučí. A navíc pocit, že tři, čtyři lidi spolu dokážou vytvořit něco nádherného, právě ten pocit spolupráce mě nesmírně uspokojuje. Z těchto zkušeností teď samozřejmě těžím i v České filharmonii.

Učíte?

Momentálně velmi nepravidelně. Vždy v létě v červenci na kurzech ve Vodňanech a také soukromě. Jednak členy akademie České filharmonie, ale také i studenty z venku, kteří mají o konzultaci zájem. Je pro mě i vzhledem k filharmonii do budoucna určitě přínosné mít přehled o mladých talentech. Času opravdu nemám moc, ale myslím, že předávání zkušeností je moc důležité. A když potom vidím odezvu mladých studentů, cítím, že to má smysl a dělá mi to radost. 

Troška osobních otázek na závěr. Vždy máte zajímavé šaty. Připadá mi, že vám hodně záleží nejen na hře, ale i na tom jak vypadáte.

O módu se hodně zajímám už od mých školních let. Pamatuji si na svá studia na konzervatoři (kdy jsem ještě sama nevydělávala a podporovali mě rodiče), že se nejednou stalo, že jsem si místo oběda a večeře šla raději koupit něco na sebe. A také jsem měla plán B, pokud by mi to s muzikou nevyšlo: chtěla jsem se stát vizážistkou, často jsem své kamarádky před koncerty líčila a dokonce jsem si už plánovala kurz. Nakonec se můj život ubíral jinak a jsem za to šťastná! Nicméně oblečení nakupuji moc ráda a často: chci se cítit dobře a dělá mi radost vybírat si hezké, zajímavé a dobře padnoucí kousky.

Nevím, jak staré máte děti, ale každého, kdo vás sleduje, napadne – jak vaši profesi a diář ladíte s rolí matky, potažmo manželky? 

Moje dvě zlatíčka se jmenují Juliannka a Daneček a mají 8 a 6 let. Jsou to pro mě nejdůležitější stvoření na světě a kdyby bylo potřeba, vzdala bych se pro ně všeho! Sladit diáře je pro nás nesmírně náročné, nebýt babičky, manžela a naší rodinné chůvy, nemohla bych dělat práci, kterou dělám… Musíte se prostě jenom nějak snažit vše zvládnout a pokud možno zůstat pozitivní, i když děláte chyby, i když se zrovna nedaří, i když se dlouhodobě moc nevyspíte, jste vyčerpaný a nemáte čas na žádný koníček. Hledat ve všem kousek krásy, to je ta moje cesta. 

Je možné, že jednou uslyším „šraml“ Kresta Family?  

To vám zatím neumím říct, nevylučuji nic. Daník by moc chtěl hrát na trumpetu, u dcerky to ale vypadá, že se vydává spíše na baletní dráhu. Od šesti let vystupuje v Národním divadle i ve Státní opeře. Neustále tančí, není k zastavení… Tak uvidíme, sama jsem zvědavá!

Luboš Stehlík

Biografie

Narozena 1984, působí v Praze jako členka České filharmonie a vyhledávaná komorní hráčka (Josef Suk Piano Quartet, kdysi Puella trio, Kaprálová kvartet). Získala několik ocenění ze soutěží komorní hudby: Maria Yudina Competition, Rusko; Charles Hennen Concours, Holandsko; Rovere d ́Oro, Itálie. V minulosti byla houslistkou smyčcového kvartetu Pavel Haas Quartet, se kterým procestovala celý svět (zahrála si například v Carnegie Hall v New Yorku, ve Wigmore Hall v Londýně, v Herkulessaal v Mnichově nebo v Louvre v Paříži) a získala nejvyšší ocenění Gramophone Award. Natočila několik CD nosičů pro společnosti Supraphon a Arco diva a nahrávala také pro BBC, japonskou televizi NHK a Českou televizi.

Studovala housle na konzervatoři v Brně a v Praze, poté absolvovala Akademii múzických umění v Praze u profesora Jindřicha Pazdery. Už od studií na konzervatoři se s velkým zápalem věnuje komorní hře. Svoje dovednosti v tomto oboru zdokonalovala u členů věhlasných souborů jako například Trio Fontenay (Niklas Schmidt), Fine Arts Quartet (profesor Jerry Horner), Miró Quartet (Joshua Gindele), Guarneri Trio Prague (Ivan Klánský). Se soubory Josef Suk Piano Quartet a Puella Trio získala mnoho ocenění z mezinárodních soutěží komorní hudby: ACM Premio Trio di Trieste, Itálie (1. cena), Salieri–Zinetti Chamber Music Competition, Itálie (1. cena), Maria Yudina Competition, Rusko (2. cena), Charles Hennen Concours, Holandsko (3. cena), Rovere d´Oro, Itálie (2. cena). Jako violistka Josef Suk Piano Quartet pravidelně koncertuje na významných festivalech a koncertních pódiích doma i v zahraničí, za své úspěchy soubor získal Cenu Českého spolku pro komorní hudbu za rok 2013. Příležitostně vystupuje i sólově, například s orchestrem Virtuosi Italiani, Pražským komorním orchestrem, Plzeňskou filharmonií, Czech Virtuosi, Moravským komorním orchestrem (který během svých studií na konzervatoři několik let vedla jako koncertní mistr). V letech 2013– 2015 byla první violistkou Pražského komorního orchestru, v sezoně 2020/2021 byla členkou violové skupiny orchestru Národního divadla v Praze. V České filharmonii působí na pozici vedoucí violové sekce. Největším životním úspěchem a radostí jsou pro ni její dvě děti.

Její manžel, houslista Radim Kresta (1974), působí jako pedagog hlavního oboru housle na Pražské konzervatoři, komorní hráč a sólista. Byl zakladatelem souborů Taras Piano Trio, Ensemble Taras a vede Josef Suk Piano Quartet.