Součástí první ligy mediálních hvězd Pražského jara 2026 jsou Lucas a Arthur Jussenovi (1993, 1996). V neděli 17. května nabídli v Rudolfinu večer, jehož program tvořili dva klavírní koncerty se symfonickými mantinely.
Fota Pražské jaro / Václav Hodina.
Bratrské klavírní duo je uváděné (včetně Pražského jara) jako nejlepší klavírní dvojice současnosti. Nejvyšší kvalitu potvrdili i v Praze, jakkoliv mám mrazení, čtu-li v klasické hudbě jakékoliv žebříčkové oceňování. (Jejich relativní mládí je jistě výhodou, ale nevím v čem jsou jejich interpretace kvalitnější než dvojic Argerich – Pires, Argerich – Pletnev, Labèque – Labèque, Ashkenazy – Barenboim, Brendel – Brendel?…) Ve Dvořákově síni však svoji pozici potvrdili.
Z díla Mozarta, což je jeden z jejich erbovních skladatelů, vybrali Koncert F dur (KV 242) pro dva klavíry (původně napsán pro tři klavíry) a z odkazu Johanna Sebastiana Bacha Koncert pro dva klavíry c moll (BWV 1060). Ten je spíše známý v domnělé původní verzi pro housle a hoboj (BWV 1060R). Lecjaké známé melodie z těchto děl jistě pohladily po duši celé auditorium. Bratrská souhra a souznění byly dokonalé, potěšilo mě decentní používaní pedálů… Co se týká kvality mozartovského tónu, více mě zaujali Alfred Brendel či Maria João Pires.
Do Prahy s nimi přiletěla Academy of St. Martin in the Fields, která stále patří mezi světovou elitu komorních orchestrů, na Pražském jaru byla podeváté, tentokrát vedena uměleckým vedoucím Tomo Kellerem, jenž skvěle připravil a od prvního pultu vedl vítr Sturm und Drang v provedení Sinfonie g moll op. 6, č. 6 Johanna Christiana Bacha a u nás trochu utajený klenot Wolfganga Amadea Mozarta v Symfonii č. 29 A dur KV 201, jež byla pro mě vrcholem večera, který byl kouzelný, jako z pohádky.
Okouzlující byl i dortová třešnička na rozloučenou: Johann Sebastian Bach: Schafe können sicher weiden (Sheep May Safely Graze) z kantáty Was mir behagt, ist nur die muntre Jagd, BWV 208.
Ivana Stehlíková
