Navštívila jsem premiéru Mozartova Dona Giovanniho v Moravském divadle Olomouc, hrají pražskou verzi. Za hudebním nastudováním stál Petr Šumník, jeden z našich nejlepších operních dirigentů. Základ inscenace byl tedy zabezpečen. Zejména první část večera plynula v živých tempech, s velkým pochopením pro dramatičnost Mozartova díla, začátek druhé části s několika recitativy poněkud zpomalil celkovou strukturu inscenace a závěr zněl dramaticky, závažně, ve forte. Donem Giovannim byl Daniel Kfelíř, mladý tvárný operní herec, který bezproblémově naplňuje postavu po všech stránkách, Miloš Horák byl jeho kvalitním zemitým Leporellem, Jiří Přibyl úspěšně předvedl v roli Komtura (Il Commendatore) mimo jiné i své sonorní hloubky, Raman Hasymau splnil zejména pěvecké nároky postavy Dona Ottavia, Martin Štolba byl naopak bezbarvým a statickým Masettem. Barbora Perná jako Donna Anna nešetřila silou svého hlasu, který však začíná prozrazovat své dlouhodobé přepínání, ztrácí měkkost a příjemnou barvu. Dona Elvíra Radoslavy Müller navíc překvapovala nedokonalostí intonace, Zerlina Anny Moriové byla nejzajímavější ženskou postavou na jevišti.
Fota Tereza Valnerová.
Začínajícímu opernímu režisérovi Vladimíru Johnovi byla svěřena třetí, opět ne právě snadná inscenace (po Králi Rogerovi v brněnském Národním divadle a Mojžíši a faraonovi v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě). Na Johnově jevištní práci je patrné, že se učil základnímu režijnímu řemeslu, které se snaží propojit s mladistvými nápady. Jeho práce s výtvarníky je zatím poněkud toporná a tentokrát se pokusil o zvláštní veletoč: scénograf Petr Vítek jako by vyšel ze scénografie Dragana Stojčevskiho pro brněnskou Čertovu stěnu režírovanou Jiřím Heřmanem, vytvořil na témže principu prostředí pro Dona Giovanniho v olomouckém divadle. Vítkova scénografie je také vnitřkem kostela, v němž se vše odehrává. Jenomže: proč ten kostel v Donu Giovannim? Proto, že Komtur je tu knězem. Proč má Komtur-kněz dceru Donnu Annu? A proč má na sobě něco jako kardinálský oděv? Ve kteréže jsme době? Kostýmy paní Magdaleny Černé jsou taková všehochuť… A navíc, proč jsou přestavby jeviště na tomtéž principu jako v brněnské Čertově stěně – mění se tu prostor pomocí přemísťování kostelních lavic? Nerozumím tomuto téměř plagiátorskému řešení, režijnímu i scénografickému.
Režisérova práce se sólisty je tradiční, liší se od jiných inscenací jen snížením fyzického „nadhledu“ postav. Hodně se leží na zemi, Don Gio se pohybuje plazením, najdeme u něj názvuky na tělesný kontakt s kýmkoli (ale je jen tak náhodně naznačený, že možná ani neexistuje!?), dámy jsou tu povolné, ale i dosti drsné, poklopce pánů jsou vždy v nebezpečí, Don Ottavio je osobně přítomen dobrovolnému svedení Donny Anny Donem Giovannim (v kostelních lavicích), ale tváří se, jako by se to nestalo, byť je vzápětí naznačena roztržka s Donnou Annou, také Zerlina si užívá s Donem Gio a vzájemný vztah Zerliny a Masetta tu v podstatě neexistuje. Proč nejsou ty kradmé náznaky čehokoli zpracovány tak, aby se v nich divák orientoval? Proč nedbáme na vytváření srozumitelného výkladu postav, dramatických situací a inscenace jako celku? Proč necháme Donu Elvíru pajdající o holi, aby se v Giovanniho předpokoji bůhvíproč zastřelila? Kontrastní trojici Anny- Elvíry- Ottavia utopíme v nepřehledném zmatku oslavy u Dona Gio, děláme všechno, co nás jen napadne a neusilujeme o svou vlastní osobitou režijní výpověď? Na konci opery Don Giovanni ulehne a – a co dál…?
Ocituji pár vět z programu: „Náš Don Giovanni se odehrává během jedné noci. Noci, která není jen rámcem příběhu, ale především stavem mysli. Od soumraku po svítání sledujeme svět, ve kterém se postupně ztrácejí jistoty, a kde každý čin vrhá svůj stín. (…)“ Myšlenkové konstrukce, které z dění na jevišti nejsou čitelné… Olomoucký divák tleská silně, ale krátce.
W. A. Mozart: Don Giovanni, libreto Lorenzo da Ponte, premiéra 8. května 2026 v Moravském divadle Olomouc. Dirigent Petr Šumník (na denním obsazení neuveden), režie Vladimír John, dramaturgie Daniel Jäger, scéna Petr Vítek, light design Martin Krupa, sbormistr Michael Dvořák. Don Giovanni – Daniel Kfelíř, Donna Anna – Barbora Perná, Il commendatore – Jiří Přibyl, Don Ottavo – Raman Hasymau, Donna Elvíra – Radoslava Müller, Leporello – Miloš Horák, Zerlina – Anna Moriová, Masetto – Martin Štolba. Spoluúčinkuje orchestr a sbor Moravského divadla Olomouc.
Olga Janáčková
