V úterý 14. dubna 2026 se Pražská filharmonie (Prague Philharmonia) v takřka vyprodané Dvořákově síni Rudolfina pomyslně vrátila ke svým kořenům. Posluchačům připravila dramaturgicky promyšlený program, jehož jádrem byla tvorba vídeňského klasicismu a její ozvěny v hudebních dílech následujících stylových epoch – buď raného, nebo naopak pozdního romantismu. Dramaturgové proti sobě postavili Vídeňany Beethovena s Vranickým na straně jedné a jejich ctitele a následovatele Mendelssohna s Dvořákem na straně druhé. Posluchačskou lahůdkou byly nástrojově redukované kompozice určené jen dechové, nebo pouze smyčcové sekci orchestru. V celé řadě ohledů byl recenzovaný koncert svým způsobem návratem k původním tradicím orchestru samotného, ať již k jeho kmenovým autorům (Beethoven, Dvořák), nebo ke komorně-orchestrálnímu repertoáru se skromněji obsazeným orchestrálním aparátem.
Fota Petr Chodura.
Úvodem večera zazněla Beethovenova předehra Fidelio ke stejnojmenné dvouaktové zpěvohře, nejmladší ze čtveřice ouvertur ke skladatelovu scénickému dílu Leonora/Fidelio. Zatímco předehry Leonora I–III anticipují étos a poselství jediné Beethovenovy opery o manželské lásce a věrnosti až za hrob, lidské důstojnosti a svobodě, nejmladší předehra Fidelio není ani tak ouverturou k celé opeře, ale spíše jen k jejím úvodním, biedermaierovsky rozpustilým scénám mezi laškujícími Marzellinou a Jaquinem. A právě v tom je ukryta interpretační past a lest na všechny dirigenty, do níž se podle mého názoru nechal vlákat i Jiří Habart.
Namísto rossiniovské lehkosti precizně sledoval partituru, fráze nechával doznít vždy v předepsaném metrickém rámci a z lehkonohé ouvertury učinil zbytečně zatěžkaný úvod k jinak vydařenému večeru. Často se nemohu zbavit dojmu, že čeští interpreti s Beethovenem zápasí a nerozumějí mu, jako by snad neexistovala zkušenost a poselství poučené interpretace staré hudby. Tohle byl právě ten případ.
Následovala Dvořákova Serenáda pro dechové nástroje, violoncello a kontrabas op. 44, B 77, tentokrát bez ad libitum předepsaného kontrafagotu. Je otázkou, zda kompozice pro deset instrumentalistů nutně vyžaduje dirigenta. Filharmonikové se však rozhodli pro jeho přítomnost. Dvořákova serenáda je součástí kmenového repertoáru tělesa, s nímž toho dílo v první generaci jeho existence uváděl i Jiří Bělohlávek. Serenáda byla nastudována precizně, zazněla bez technických zaváhání a s dostatečným prostorem pro dechová i smyčcová sóla (violoncellista Lukáš Pospíšil v pomalé nokturnové větě). Před několika měsíci si dílo na podiu Rudolfina virtuózně „vystřihli“ členové Evropského komorního orchestru, kteří se laboratorně mazlili s každým detailem. Provedení Pražských filharmoniků působilo méně extravagantně a více v ansámblu, aniž by přehnaně akcentovalo český melos sousedské ve II. větě. Je to věc osobních preferencí, ale s věkem už dávám přednost před venkovskou diskotékou, kterou evokovalo bravurní nastudování finále Dvořákovy serenády v podání Evropského komorního orchestru, poklidnější taneční zábavě, kterou na pódiu uspořádali hráči Pražské filharmonie.
Mendelssohnova Smyčcová symfonie č. 10, která zazněla po přestávce, náleží do sbírky raných jednovětých smyčcových symfonií, jež předcházely Mendelssohnovým symfoniím pro větší orchestr. Nezapřou inspiraci Mozartovými salcburskými smyčcovými divertimenty. Na rozdíl od německy mluvících zemí u nás zaznívají sporadicky, což je ovšem vzhledem k jejich propedeutické technice a posluchačské vděčnosti nedostatek a chyba současně. V Habartově nastudování vyzněla symfonie s pomalým úvodem a třídílnou strukturou jako svižná, dramaticky zvrásněná kompozice, která zaujala jak interprety, tak přítomné publikum.
Večer vyvrcholil Symfonií d moll Bouře (La Tempesta) moravského Vídeňana Pavla Vranického (Paula Wraniztkeho). Mozartův vrstevník a beethovenovský interpret (řídil premiéru Beethovenovy Symfonie č. 1 C dur op. 21) se nechal jako mnozí jeho předchůdci (Vivaldi) i vrstevníci (Haydn, Beethoven) strhnout k hudebnímu ztvárnění bouřky. Co je dnes posluchačskou zábavou pro publikum v koncertních sálech chráněných hromosvody a ocelovou výztuží koster zaoceánských parníků, nahánělo Vranického vrstevníkům hrůzu. Současník Benjamina Franklina a Prokopa Diviše, který přes Novou Říši a Olomouc doputoval do Vídně, potřeboval k rozpoutání bouřky na moři ve finále třívěté symfonie rovněž větrný stroj, zvukomalebný perkusový nástroj, ale i tympány a velký buben, z nichž publikum nespustilo ve finále symfonie oči. Jiřímu Habartovi se podařilo dílo přesvědčivě vystavět, ať již zvukově, nebo výrazově. Uvítal bych, kdyby se Habart stal Vranického ambasadorem a pomohl jeho dílu vrátit se zpět na česká podia. Závěr dubnového večera Pražské filharmonie toto byl mnohoslibným příslibem.
Martin Jemelka
