Agrippina v Brně
Operní soubor brněnského Národního divadla zařazuje do svého pestrého dramaturgického plánu také barokní opery. Poslední z nich byla velmi úspěšná Händelova Alcina, která měla premiéru v roce 2022. Velkorysý náhled vedení divadla a operního souboru na interpretaci oper z období baroka dokládá i v Agrippině opětovná spolupráce s proslulým orchestrem Collegium 1704 řízeným Václavem Luksem. Takto hudebně kvalitní základ inscenace přináší do rozlehlého Janáčkova divadla kouzelnou atmosféru. Zdánlivě pak stačí už „jen málo“, aby byla dotvořena divadelní inscenace, která naplní moderní Janáčkovo divadlo odpovídající interpretační strukturou.
Fota Patrik Borecký / NdB.
Režie Händelovy Agrippiny se ujal Martin Glaser, ředitel Národního divadla Brno. Spojil své síly se scénografem Petrem Vítkem a Martinem Chocholouškem, který je autorem kostýmů. Všichni si obratně pohrávají s inspiracemi antikou, barokem i současností. Vítkova monumentální scénografie je postavená na točně a umožňuje časté změny v rámci prostředí císařského paláce. Ložnice císařovny Agrippiny, sál, přilehlé pokoje a chodby k nim. Pro tuto operu plnou intrik a klamů je to ideální prostředí. Kostýmy, z nichž ty nejpestřejší a nejnápadnější patří především menším postavám a služebnictvu, oživují bílé stěny, které občas doplní kulisy zavěšené na tazích. A ovšem nesmí chybět zlato pro císaře Claudia nebo pro mladého Ottona, jednoho z kandidátů na císařský trůn. K tomu vznešená Agrippina a mladistvěji oblékaná Poppea.
Všechny postavy intrikují ze všech svých sil, pouze Ottone usilující o Poppeu zůstává svému milostnému cíli věrný. Je trochu obtížné orientovat se ve spletitých intrikách, ale to, že největší intrikánkou je Agrippina, je jasné už po chvíli. Ostatně děj opery vychází z událostí, které se odehrály ve starověkém Římě a jsou alespoň zčásti známé či povědomé. Režisér Martin Glaser vytvořil s herci výrazné typy postav a ponechal jim dostatek prostoru jak pro jejich obtížné zpívání, tak pro srozumitelné jednání v daných situacích. Zvýraznil skladatelův občasný vtipný nadhled nad veškerým politickým i milostným děním. Agrippina je jednou z Händelových raných oper (u nás je uvedena poprvé) a její hudební koncepce se liší například i od zmíněné pozdější Alciny. Árie jsou tu provázeny poměrně rozsáhlými recitativy, mají blíže k tzv. benátské opeře, kterou teprve později vystřídala zdobnější opera neapolská.
Hlavní postavy jsou na jevišti provázeny tanečními akcemi čtyř výrazných typů lehkonohých služebnic a sluhů, kteří dodávají průběhu děje lehkost a vtip. Třetí dějství se odehrává v zahradním bludišti, které jako by patřilo svižné Poppee. Tam mohli sólisté naplno projevit své pěvecké, herecké a pohybové schopnosti.
Ústřední postavu Agrippiny vytvořila obdivuhodně Pavla Vykopalová, která má pro roli značného hlasového rozsahu i své krásně znějící mezzosopránové hloubky. Agrippina je tu sveřepou vládkyní, jejíž jediný cíl, získat císařský trůn pro svého (zde pubertálního) syna Nerona, musí být za každou cenu splněn. Také její zdatná protihráčka Poppea, o niž má zájem kromě Ottona také císař Claudius, ale i Nero, má velký prostor pro své recitativy a zpěvy plné obtížných koloratur. Při představení 19. dubna představitelka Poppey Doubravka Novotná nemohla zpívat kvůli své náhlé hlasové indispozici, avšak vedení divadla a opery se podařilo získat pěvkyni Vanessu Waldhart, která tuto roli zná z německého města Halle proslulého svými händelovskými inscenacemi a festivalem. Byli jsme svědky velmi operativního řešení, které téměř nenarušilo průběh představení. Paní Waldhart zpívala part Poppey v orchestřišti (které je pro barokní opery podstatně výš než je obvyklé) a paní Doubravka Novotná hrála postavu na jevišti. Menší role spolehlivě představovali Tadeáš Hoza, Monika Jägerová a David Nykl. Roli Nerona vytvořil na vysoké úrovni kontratenorista Vojtěch Pelka, který je už zkušeným matadorem našich barokních operních produkcí. Jeho suverénní hlasový projev měl příjemnou jiskřivou barvu. Další kontratenorista Constantin Zimmermann byl přesvědčivým Ottonem. Úspěšně uplatnil svůj mírně zastřený hlas, kterým charakterizoval Poppeina nápadníka. Claudius v podání Wojtka Gierlacha byl lehce komickým císařem, ovládaným nepotlačitelnou vůlí své manželky Agrippiny… Poměrně dlouhé, čtyřhodinové, avšak svižné a působivé představení se dvěma dvacetiminutovými přestávkami zaslouženě vzbudilo velký zájem publika.
Georg Friedrich Händel: Agrippina, libreto Vincenzo Grimani, premiéra 11. dubna 2026 v Janáčkově divadle. Hudební nastudování Václav Luks, režie Martin Glaser, scéna Petr Vítek, kostýmy Martin Chocholoušek, světelný design Martin Špetlík, pohybová spolupráce Martin Pacek, dramaturgie Patricie Částková. Agrippina Pavla Vykopalová, Claudius Wojtek Gierlach, Poppea Doubravka Novotná, Vanessa Waldhart, Ottone Constantin Zimmermann, Nero Vojtěch Pelka, Pallante Tadeáš Hoza, Narciso Monika Jägerová, Lesbo David Nykl. Collegium 1704, tanečníci.
Olga Janáčková
Agrippina s leskem temperamentu
Po velkém úspěchu Händelovy opery Alcina, kterou uvedlo Národní divadlo Brno v roce 2022, se tamní dramaturgie rozhodla opět pro dílo tohoto skladatele. Tentokrát se na scéně Janáčkova divadla objevila Agrippina, dílu teprve čtyřiadvacetiletého skladatele, který v ten čas nasával umění hudby v Itálii. Skladatel ji, údajně po delším váhání, napsal pro Benátky. O obrovském úspěchu svědčí pouhá skutečnost, že po premiéře se opera dočkala 27 repríz. Autor libreta, benátský šlechtic Vincenzo Grimani, je sám o sobě velmi zajímavá osobnost s nesmírně bohatým a pestrým životním osudem. Není také bez zajímavosti, že jeho otec se svým bratrem založil jedno z prvních operních divadel v Benátkách. To vše a mnohem víc najde návštěvník inscenace v textu neobyčejně bohatého programu, jehož autorkou je dramaturgyně Patricie Částková.
Téma opery je zakotveno v starověkém Římě, z jehož dějin a příběhů Grimani čerpal scény plné politických intrik, milostných hrátek i vášní. Všemu pak dominuje snaha Agrippiny dosadit na císařský post svého syna Nera, aby pak přes něj mohla ovládat říši. Současný divák zřejmě v poněkud složitém ději neobjeví barokní dobovou satiru (údajně zálety Ludvíka IV. nebo dokonce papeže Klementa XI…) nicméně některé rysy lidského bytí jsou v určitých variantách časem neomezené.
Myslím, že nejeden divák vstupuje do hlediště na čtyřhodinové představení s vidinou zcela dominantní Händelovy hudby znějící na decentním víceméně statickém pozadí scénického příběhu. Režisér Martin Glaser však připravil publiku skutečné divadelní překvapení. Na scéně po předehře až po finále není snad „mrtvé“ chvilky. Pochopitelně, že tak režie klade velký, v opeře možná poněkud nevšední, úkol na všechny účinkující. V této souvislosti mne například zaujal výkon Doubravky Novotné, která jako Poppea se tu a tam s půvabem vznášela v prostoru jeviště. Je samozřejmé, že k tomuto báječnému dynamickému večeru, který nepostrádal prvky situačního humoru, přispěl i výkon tanečníků. Martin Glaser vytvořil inscenaci, která oslovovala, ba mnohdy i překvapila diváky v každém okamžiku. Chvíle duet a árií nabízely věrohodné emoce, vystřídané scénami bohatými na pohyb a temperamentní komunikací. Těžko v tuto chvíli hledám adekvátní výraz. V každém případě je to divadlo akcentující temperament baroka.
Základem k této podoby inscenace je pochopitelně design scény. Petr Vítek volil jako výchozí mohutný antický prostor, který je v průběhu představení na točně měněn a menšími, většinou přírodními konkretizujícími prvky. Dobový styl, v němž se opera odehrává, chápe výtvarník nejednoznačně. Průchozí prostor „chodby“ má na stěnách funkcionalistické svítící trubky, ze stropu visí kulaté lustry podobné stylu pozdního devatenáctého století a soukromý interiér Agrippiny je zařízen snad jako měšťanská „nóbl“ ložnice našich babiček. Já jsem tak cítila nadčasovost lidských vztahů, potřeb a problémů, možná ze scény také dýchaly také proměny časů, v nichž stále zněla Händelova hudba… Pochopitelně, že takto rozkročené nad staletími jsou i kostýmy. Agrippina dominuje v klasicky elegantní splývavé róbě, na většině kostýmů se pak se antické výrazné prvky setkávají s různými stylizacemi baroka. Všechny bez výjimky tvoří přirozený základ akční podobě inscenace.
Jistě netřeba zdůrazňovat naprosto dominantní úlohu hudby, snad každého tónu. Collegium 1704 s dirigentem Václavem Luksem opět potvrdilo své mistrovství. Až překvapivě bohatá zvuková barevnost měla svůj stylový řád ve velmi výrazné rytmice. Pavla Vykopalová jako Agrippina vyjadřovala své sebevědomí nádherně plným sytým hlasem, z něhož dýchalo dokonale její místo jak v hudební tak scénické tváři opery. Wojtek Gierlach z Polska jako Claudius svým znělým basem byl Agrippině výrazným partnerem. Poppea v podání Doubravky Novotné zaujala (kromě obvyklých pěveckých kvalit) značnou výrazovou živostí a temperamentem, podtrhující mladistvý charakter role. Švýcarský kontratenorista Constantin Zimmermann jako Ottone okouzlil velmi osobitou barvou svého hlasu a jistým, dokonalým výkonem. Vojtěch Pelka jako mladičký Nero si svým pěveckým, ale i hereckým projevem publikum zcela získal. Jeho pubertální nezralost, v níž sebevědomí střídá tušená nejistota a spontánní hravost, sálaly z jeho báječného kontratenoru i smyslu pro humor na scéně. Tolik aspoň pár slov o hlavních rolích. K nevšednímu dojmu z celého večera přispěla zřejmě značná odlišnost hlasových barev a charakterů jednotlivých pěvců, která zdůrazňovala jejich místo v ději a především ve zvukové barevnosti inscenace.
Zuzana Ledererová
