Dvořákova síň Rudolfina byla ve čtvrtek 11. června místem pražského debutu světové operní star – italského barytonisty Luca Salsiho. Pěvec pravidelně vystupuje v nejprestižnějších světových operních domech – La Scala, MET, Covent Garden, Wiener Staatsoper a dalších, kde ztvárňuje stěžejní role italského repertoáru – letos v létě v Arena di Verona to bude Giorgio Germont a Nabucco. A právě za jeho verdiovské role mu v roce 2023 udělil parmský spolek Club dei 27 prestižní titul Cavaliere di Verdi, jehož držiteli jsou mj. Luciano Pavarotti, Renata Tebaldi, Plácido Domingo či Mirella Freni. Oceňovaného pěvce si nyní v Praze poprvé mohli poslechnout i tuzemští fanoušci a jeho přijetí odpovídalo pověsti, jež ho provází – publikum jej v Rudolfinu bouřlivě vítalo. Luca Salsi zpíval za doprovodu vyhledávaného klavíristy, korepetitora La Scaly Nelsona Calziho, s nímž pěvec pravidelně spolupracuje.
Fota Petr Dyrc.
Pražský debut Luca Salsiho lze jednoznačně charakterizovat jako „italský“, provedená díla byla buď italské provenience, nebo s Itálií souvisela. První polovinu tvořily výhradně písně, druhou árie z oper Giuseppe Verdiho. Salsi otevřel koncert čtyřmi písněmi Francesca Paola Tostiho (1846-1916) L´ultima canzone, Non t´amo più, Sogno a L´alba separa dalla luce l´ombra. Tosti se inspiroval neapolskými lidovými písněmi a zkomponoval skladby, jež jsou vrcholem italské vokální tvorby přelomu 19. a 20. století; pro svou bohatou škálu hudebního výrazu, která se snoubí v každé jednotlivé skladbě, pro svoji dramatičnost (L´ultima canzone) i niternost (Non t´amo più) se staly oblíbenou součástí repertoáru všech pěvců, velmi je proslavil právě Luciano Pavarotti.
Italské jsou svým námětem také krásné vokální kompozice Franze Liszta (1811-1886) Tre sonetti del Petrarca, které autor zkomponoval při svém pobytu v Itálii (1838-1839) na proslulé texty renesančního italského básníka Francesca Petrarcy (1304-1374) věnované básníkově platonické lásce Lauře de Sade (rozené de Noves). Tak, jako Tostiho písně zpívají tenoristé i barytonisté, i Lisztův Petrarca, původně psán pro tenor, má místo v repertoáru vyšších i nižších hlasů; Liszt je pro nižší hlas ostatně sám upravil. Písně Pace non trovo, Benedetto sia ´l giorno a I´ vidi in terra angelici costumi jsou hudebním vyjádřením Petrarcových bolestných meditací o radosti a utrpení, jež přináší láska, o zbožštění milované bytosti. Příjemný přechod mezi Tostiho písněmi a Lisztovými Sonetti tvořil sólový klavírní výstup – Nelson Calzi přednesl skladbu italského romantismu Notturno per pianoforte op. 7O č. 2 Giuseppe Martucciho (1856-1909).
Druhá polovina koncertu patřila Giuseppe Verdimu (1813-1901). Po árii Macbetha Pietà, rispetto, amore následovala scéna Rodriga Per me giunto… O Carlo, ascolta… Io morrò, z Dona Carlo, Jagovo Credo z Otella a Falstaffův výstup L´onore! Ladri! z 1. dějství. V programu ohlášené scény a árie z oper Dva Foscariové a Attila Salsi vypustil. Bohatě však odškodnil publikum v přídavcích známějšími čísly, zpíval Rigolettovu árii Cortigiani! Vil razza dannata, oblíbenou neapolskou píseň Core ‚ngrato Salvatore Cardilla (1874-1947)a jako poslední přídavek přesvědčivě provedl árii Charles Gérarda z opery Umberta Giordana (1867-1948) André Chénier. Operní blok byl opět rozčleněn sólovým klavírem – Nelson Calzi potvrdil svou technickou suverenitu provedením Lisztovy Paraphrase de concert, S 434 na Verdiho Rigoletta.
Luca Salsi doslova fascinoval plénum fyzickou silou svého nádherně barevného hlasu ve všech polohách. Zpíval s jeho plnou intenzitou až dravostí od začátku do konce koncertu. V této strhující živelnosti zbylo však pro lyriku málo místa a takřka žádné pro finesy a hloubku skladeb, pro vystižení jejich odlišného charakteru a kompozičních rafinovaností. Luca Salsi se soustředil, tak jako hodně jeho kolegů, v duchu současných interpretačních trendů na vnější výraz a dodávání emocí, nikoli na výraz vycházející z hudby samé, ze sledu tónů. Přitom právě v něm jsou zakódovány skutečné emoce prýštící ze skladatelova zhudebnění slov. Zbytečně silový zpěv měl občas za následek jak intonační nevyrovnanost – pěvec zpíval někdy pod tónem, tak i sníženou srozumitelnost textu. S tímto přístupem nebylo možné postihnout zejména jednotlivá specifika písní, které by k plné hudební přesvědčivosti potřebovaly pečlivější vypracování frází. Ostatně bylo zřejmé, že Luca Salsimu je bližší operní repertoár, v němž úročí své zkušenosti ze světových scén, byť i v něm by se vyplatila větší ryze hudební propracovanost. Pěvec zaujal především v dramatických pasážích zvolených árií a publikum nadchl svou žoviální interpretací árie Falstaffa, do níž posluchače nenásilně zapojoval. Že však Luca Salsi umí dosáhnout i pravé hudební přesvědčivosti, dokázal v posledním přídavku – v Gérardově árii Nemico della patria, kdy v parlandové části opustil silovou vnějškovost a plně vystihl hloubku a jemnou sugestivní podstatu výstupu. Luca Salsi ohromil hlasovým fondem. Okouzlil svým šarmem. Ale přinesl překvapivě málo skutečné hudby.
Gabriela Špalková
