Jednou z výrazných dramaturgických linek letošního Pražského jara jsou velká oratoria. Sice mě napadá, jestli není trochu nemilosrdné uvést tři oratoria v jediném týdnu a pak ještě čtvrté jako závěrečný koncert (leckdo by rád slyšel všechna čtyři, ale takto za sebou?), dramaturgický výběr je ale skvělý a provedení měla ve dvou případech víc než důstojné festivalové parametry. Slyšel jsem v pondělí 25. 5. nadstandardní Berliozovo Faustovo prokletí s Tomášem Netopilem a ve čtvrtek 28. 5. moc dobré Haydnovo Stvoření s Václavem Luksem.
Faustovo prokletí se u nás přece jen hraje častěji, naposledy na Smetanově Litomyšli před sedmi lety a před jednou tolika lety i v České filharmonii, byl tu také přenos z MET, a někteří starší posluchači nemohou zapomenout na Košlerovo nastudování zpaměti v 80. letech minulého století. Je to bytostně romantické velkorysé dílo, které je inspirováno Goethovým Faustem, i když jeho francouzský text má jiné vyznění a nemá ani zdaleka Goethovu literární úroveň. Faust končí v pekle po divoké jízdě s ďáblem a závěr je apoteózou Markétky.
Fota Pražské jaro / Petra Hajská.
Oratorium má operní prvky a hlavním dramatickým činitelem je v podstatě sbor, s velmi náročnými party, Faust je pojat lyričtěji a Mefisto s francouzskou elegancí, a pak tu jsou dvě překrásné árie Markétky. Ačkoli se mluví o „dramatické legendě“ a monumentalitě, velká část orchestrálního partu má lyrický charakter a stojí na Berliozově jedinečné imaginaci. Symfonický orchestr FOK hrál pečlivě a soustředěně, Netopilovo nastudování bylo muzikální, s jasným názorem, se snahou o jednolitý dramatický tah. Přece jen mi ale kus francouzské barvitosti a imaginativnosti scházel, slavný Rákocyho pochod zněl například příliš tvrdě pochodově, ačkoli je to napůl snová scéna. Od začátku jsem také litoval, že koncert není v Rudolfinu, protože Smetanova síň neumožňuje tak blízký kontakt s dílem a jeho jemnostmi. Svou roli také sehrála volba dosti rychlých temp, která dávala dílu tah, ale ubírala na fantazijnosti. Ale trochu jsem přemýšlel, jestli se ve standardním zkouškovém čase dá vůbec dosáhnout větší soustředěnost a víc se přiblížit specifickému hudebními jazyku takovéhoto díla. Faustovo prokletí nejsou Svatební košile.
Pokud jde o pěveckou stránku, jednoznačně kraloval Pražský filharmonický sbor připravený Lukášem Vasilkem. Dokázal vystihnout kontrastní hospodskou nebo pekelnou scénu a vedle toho studenty nebo skřítky. Ale tempo bylo takové, že se nikde nedalo vydechnout, což mimo jiné ubírá na charakteristickém francouzském stylu a barevnosti. Nejsem znalec francouzštiny, ale i mě přišla tentokrát hodně globalizovaná, a to i v sólových partech. Ze sólistů byl výraznější Mefisto původem ruského basisty Alexandera Vinogradova. Ten naprosto ovládl pole a vytvořil démonickou postavu velkým a technicky suverénním hlasem, bylo to ovšem víc ruské než francouzské. Oproti tomu byl Faust Paula Applebyho méně výrazný a jednotvárnější. Není snadné utáhnout úvodní monology o znuděnosti životem tak, aby to nebyla nuda… Tenoristovi chyběl kus výrazové tvárnosti a možná i hlasového objemu, bylo to jen takové objektivně dobře zvládnuté. Štěpánka Pučálková zazpívala dvě exponované árie krásným hlasem, ale i tady mi chyběl smysl pro výrazovou proměnu od první árie ke druhé. V krátké roli Brandera obstál Pavel Švingr.
Podle životopisů obou hlavních protagonistů našlo Pražské jaro nejlepší síly s mezinárodním renomé, přesto bylo celé provedení velmi solidní, ale ne nějak hluboce vtahující – je opravdu otázka, jestli by se takto mimořádné dílo nemělo déle zkoušet a více hledat jeho individuální styl. Vyznění neprospěly ani příchody a odchody sólistů, které byly režírované jakoby poloscénicky, aniž by to dávalo velký smysl, jen to ubíralo na soustředění.
Ještě méně se u nás uvádí oratorium Stvoření, vrcholné Haydnovo dílo, tady častějšímu uvádění v Čechách možná vadí pro změnu text německý. Je to ale právem slavná skladba. Zhudebnění Stvoření světa v sedmi dnech podle Geneze pro tři sólisty, sbor a velký orchestr – a každému dni tam patří árie a sbory. Na jedné straně prostor pro zvukomalebné efekty, když bůh tvoří ptáky, slunce, měsíc; je tu slavný efekt hned na začátku, když Hospodin řekne „Buď světlo!“ – na straně druhé to je zbožná oslava Stvořitele a výraz religiózní vděčnosti. Finále samozřejmě patří dvěma velkým duetům Adama a Evy, dalšími alegorickými postavami jsou Archandělé Rafael, Uriel a Gabriel. Je to velké humanistické, osvícenské i duchovní dílo, které stojí za to slyšet a je dobré ho znát.
Zde se dá říct, že se opravdu sešly nejlepší síly, navíc správně v Rudolfinu. Orchestr osvícenského věku je špičkou ve svém oboru, má i vynikající stejnojmenný sbor, ke kterému se přidali tři dobří sólisté. Provedení Václava Lukse zaujalo jednoznačným nasazením a energií, smyslem pro řadu detailů, zálibou ve zvukomalebnosti a muzikálností. Ovšem, v něčem to byl víc Händel než Haydn, byť právě händelovská tradice v Anglii je klíčovým inspiračním zdrojem. A i takové části, které jsou zbožné a pokorné, kdy se vzdává chvála Stvořiteli a nebesa vypravují jeho slávu, řídil hodně od podlahy a efektně. Haydnovský klasicistní sloh je po mém soudu jemnější a aristokratičtější.
Zvuk Orchestra of the Age of Enlightenment byl opravdu špičkový, má velké osobnosti v partech dechových nástrojů – a zejména vyladěné a klasicistně zářivé smyčce. Instrumentalisté byli špičkoví v každém okamžiku. Mezi sólisty byl nejvýraznější barytonista Krešimir Stražanc, který zpíval Archanděla Rafaela i Adama, měl znělé spodní i vyšší rejstříky, nosný a kultivovaně vedený hlas. Velmi dobrý byl i tenorista Nick Pritchard, který zpíval Uriela, byl to menší lyrický hlas se smyslem pro styl. V sopránovém partu zpívala jako záskok Američanka Robin Johannsen, ta působila na začátku trochu nejistě a její hlas nebyl vyloženě lyricky krásný, ale pak se rozezpívala velmi přesvědčivé.
Bylo trochu kuriózní, že anglický sbor zpíval německy, přesto, že tohle dílo má i svojí anglickou verzi, kterou Haydn autorizoval. Má to ale historické důvody, které lze akceptovat. Geneze libreta je složitá a od počátku česko-anglická. Sbor zpíval jistě až suverénně, i když byl někde překrýván přece jen dost velkým orchestrem. Byl to rozhodně jeden z nejvýraznějších večerů letošního ročníku Pražského jara. Aplaus byl veliký a Václav Luks přidával ještě jednou závěrečný sbor, možná až moc úderně, efektně a rozjuchaně. Na můj vkus bývá Václav Luks příliš stržen živelnou energií mešních a oratorních děl, a má sklon zapomínat, že jsou to také díla duchovní. Ale to je v tomto případě jediná, byť celkem podstatná, výhrada. Podobně jako ve Faustově prokletí, i tady by mělo být více času na přemýšlení a zažití, čím je právě toto dílo stylově a výrazově jedinečné.
Jindřich Bálek
