Opera Dialogy karmelitek Francise Poulenca patří k mimořádně sugestivním operám, jejichž vyznění se dotkne každého diváka. Libreto vytvořil skladatel podle textu Georgese Bernanose na základě novely Gertrudy von Le Fort Poslední na popravišti a scénáře R. L. Bruckbergera a Philippa Agostiniho. Tématem opery je drastická událost z Velké francouzské revoluce, kdy bylo 17. července 1794 (shodou okolností v den následující po svátku Panny Marie Karmelské) v Compiègne popraveno gilotinou šestnáct karmelitánek. V Praze je tato opera inscenována poprvé, u nás však předcházela už v říjnu roku 2000 mimořádně působivá česká premiéra Poulencovy opery ve Slezském divadle v Opavě pod taktovkou Petra Šumníka a v režii Františka Preisslera. O šest let později ji s týmž dirigentem uvedlo Moravské divadlo Olomouc.
Fota Petr Neubert / Státní opera Praha.
Dramaturg opery Národního divadla Ondřej Hučín se ve své studii Vždyť má síla je v mé slabosti v programu k inscenaci do detailů věnuje mimořádně komplikované historii vzniku Poulencova libreta a opery samotné. Přináší nesčíslně mnoho informací k tématu a hluboce o něm přemýšlí po stránce filosofické a teoretické. Uvádí také, že papež František 18. prosince 2024 oněch šestnáct řeholnic „známých jako mučednice z Compiègne“ svatořečil. Ondřej Hučín se mimo jiné zmiňuje také o tom, že velkou roli v zakotvení tragického příběhu v myslích věřících i nevěřících sehrálo už původní pojednání o něm, jehož autorkou byla sestra Marie od Vtělení (Françoise Geneviève Philippe), jedna z postav Poulencovy opery, která spolu se dvěma dalšími sestrami událost přežila.
Ve dvacátém století následovala umělecká díla inspirovaná touto otřesnou událostí, jejichž vrcholem je Poulencovo hudebně dramatické zpracování Dialogy karmelitek. Zaujala mě pasáž, v níž Ondřej Hučín připomíná, že se totalitní režimy často vyznačují násilnostmi proti duchovním osobám a jako příklad uvádí naši historii, kdy v padesátých let minulého století komunisté zrušili kláštery a internovali tisíce mnichů a řeholnic. Tato paralela zločinu vrcholící Velké francouzské revoluce je pochopitelně na místě, našli bychom však takových příkladů téměř bezpočet, a to nejen v duchovní sféře. Nejsem přesvědčená o tom, že přenesení děje do padesátých let je nosným inscenačním principem, alespoň ne v té podobě, v jaké ji přináší pražská inscenace. Zvolíme-li výtvarné zasazení Dialogů karmelitek do padesátých let minulého století, zplošťuje se síla historického příběhu z konce osmnáctého století, který by, domnívám se, působil na diváky bezprostředněji. Na jevišti se objevují zástupci policie komunistického režimu, tedy SNB, v jejich zprofanovaných zelených uniformách a také milicionáři s červenými páskami na rukávech. Karmelitánky, jejichž řehole je spojena především s modlitbami, inscenace metaforicky představuje jako pečovatelky o květinové zahrádky, z nichž v závěru opery ony samy vytvoří přidáním úhledných bílých křížků své hroby. Tyto „kontejnery“ jsou zavěšeny na tazích a mají na své spodní straně zrcadlící se plochu, která není příliš funkční. Nepříliš čitelné jsou také videoprojekce v pozadí jeviště. Místo aby dramatické situace prohlubovaly, spíš je rozmělňují, podobně jako další ilustrace děje, například dítě, které zdvojuje postavu Blanky de la Force.
Obsazení postav je přesvědčivé, ať už v případě hlavní postavy Blanky de la Force, již ztělesňuje Jana Sibera nebo zubožené umírající Převorky paní de Croissy v hluboce emotivním podání Markéty Cukrové, ale také Převorky paní Lidoine (Tamara Morozová), Sestry Konstancie od sv. Diviše (Jekatěrina Krovatěva) nebo Markýze de la Force (Paul Gay), Rytíře de la Force (Daniel Matoušek) a dalších.
Dirigent Hermann Bäumer, hudební ředitel Státní opery, se rozhodl pro víceméně silové použití orchestru, pracuje málo s dynamikou, temporytmem, barvami. Doslova šokující bylo při premiéře jeho řešení závěru opery: Karmelitánky před svou smrtí společně latinsky zpívají mariánskou modlitbu Salve regina (Zdrávas Královno), po každém zasvištění gilotiny utichne jeden hlas a jako poslední v pořadí zpívá ústřední postava Blanka de la Force, která se rozhodla následovat své sestry až na popraviště. V této nejpodstatnější části opery orchestr kryl ten postupně se zmenšující šestnáctičlenný sbor řeholnic. A tak jsme sice na jevišti viděli působivou světelnou show, při níž karmelitánky stojící na svých hrobech jedna po druhé mizely ve tmě, ale to nejpodstatnější, totiž přesvědčivý a srozumitelný, postupně utichající zpěv jeptišek včetně té nejbojácnější i nejhrdinštější Blanky de la Force, která Salve regina sólově dozpívá, zanikl, zcela překryt orchestrálním zvukem…
Francis Poulenc: Dialogy karmelitek, text Georgese Bernanose zpracovaný skladatelem do operní podoby se svolením Emmeta Laveryho podle novely Gertrudy von Le Fort a scénáře Raymonda Léopolda Bruckbergera a Philippa Agostiniho. Premiéra 21. května 2026 ve Státní opeře. Nastudováno ve francouzském originále. České, anglické a francouzské titulky.
Dirigent Hermann Bäumer, režie Barbora Horáková Joly, scéna Ines Nadler, kostýmy Annemarie Bulla, světelný design Sascha Zauner, videoart Sergio Verde, pohybová spolupráce Jan Adam, sbormistr Adolf Melichar, dramaturgie Ondřej Hučín.
Blanka de la Force Jana Sibera, Převorka paní de Croissy Markéta Cukrová, Převorka paní Lidoine Tamara Morozová, Matka Marie od Vtělení Tone Kummervold, Sestra Konstancie od sv. Diviše Jekatěrina Krovatěva, Matka Jana od Ježíška Lucie Hilscherová, Sestra Matylda Milena Stričević, Rytíř de la Force Daniel Matoušek, Markýz de la Force Paul Gay, Zpovědník Michael Skalický, Thierry Andrej Styrkul, Pan Javelinot Dalibor Pavelka, První komisař Jan M. Hájek, Druhý komisař Martin Kreuz, Důstojník Martin Matoušek, Žalářník Radek Martinec, Malá Blanka Elizbeta Hozmanová. Karmelitky (sbor). Sbor Státní opery, Balet Opery Národního divadla, Orchestr Státní opery, koncertní mistr Antonín Burda. Inscenace vznikla v koprodukci Národního divadla a Stiftung Staatstheater Nürnberg.
Olga Janáčková
