Sobota 23. května byla v Praze a Středočeském kraji těžká vedrem, bezvětrná, suchá a mě se tuze nechtělo jet do Prahy. Přemohl jsem se, i když jsem proklínal svou profesionální etiku… a v noci jsem se za to pochválil. Slyšel jsem dva koncerty, na něž jen tak nezapomenu.
Fota Pražské jaro / Petra Hajská.
První se odehrál v pozdním odpoledni v Anežském klášteru, kdy mě Bennewitzovo kvarteto obdarovalo skvostným programem. Nejdříve jsem se poprvé živě setkal s Třetím smyčcovým kvartetem (op. 94) Benjamina Brittena a poté s drahokamem Dvořákovy komorní hudby – Smyčcovým kvartetem As dur op. 105.
Poslouchat Bennewitzovce je pokaždé vzácným požitkem. Je dokonale vyrovnané, což není v Česku běžné, má výjimečnou úroveň empatie, vzájemné i vůči hudbě, aristokratickou noblesu, která však nemá problém projevit příslušnou emoci a navíc žolík, který přebíjí jakékoli karty české a částečně i evropské konkurence – primária Jakuba Fišera. (Jeho kolegy jsou houslista Štěpán Ježek, violista Jiří Pinkas a violoncellista Štěpán Doležal.)
Program přineslo kvarteto a festival jej naštěstí akceptoval. Uvádí se, že op. 94 patří v Brittenově díle k nejhlubším a neiintimnějším. Výjimečně musím souhlasit. Je zde přinejmenším ideová afinita k jeho opeře Smrt v Benátkách, k Mahlerovi, Pearsovi, v mém srdci tluče Šostakovič. Je zde možná nejpůsobivější passacaglia v hudbě přinejmenším 20. století (La Serenissima). Navíc Britten vymyslel pro první housle božské melodie, které pan Fišer proměnil ve zlato. Byl jsem svědkem nejlepšího provedení tohoto díla v mém životě, které překonalo Amadeus Quartet a kvalitou se vyrovnalo Belcea Quartetu.
Dvořák byl šťastnou volbou. Vyhnuli se neustále navracejícím se slavným opusům a přinesli nový pohled na geniální hudbu. Jistě i zde naleznete lidové inspirace (furiant, polka), jenže je v podstatě nevnímáte, hlavní je veletok univerzální, velmi intimní hudby. Možná to tak skladatel nezamýšlel, ale občas mi zvuk připomněl svět Sibelia a Brahmse. Je to vlastně hluboce meditativní, duchovní hudba, k níž kvartetisté přistoupili se silnou empatií. Samozřejmě i zde hraje prim primárius, ale byl jsem okouzlen, jak citlivě pánové Ježek a Pinkas pečovali o mistrovsky vedené střední hlasy. Na to by se i dnešní studenti kompozice měli hodně učit…
Každá minuta podvečerního koncertu byla požehnáním, takže na závěr otázka, kterou jsem položil už několikrát jak Pražskému jaru, tak Dvořákově Praze: kdy se dočkám recitálu nejlepšího českého smyčcového kvartetu v nejlepším koncertním sále naší nejlepší republiky?
Fota Pražské jaro / Michal Fanta.
I přes svůj věk neztrácím zvídavost teenagera, a tak jsem se tentýž večer vydal do Obecního domu. Měl jsem pro to tři velmi dobré důvody. Nikdy jsem neslyšel živě Oslo Philharmonic, nikdy jsem neměl živou zkušenost s dirigentem i občasným cellistou Klausem Mäkeläm a nemám dobrou zkušenost se Sibeliovými symfonickými básněmi v provedení českých orchestrů po roce 1989 a přitom tuto hudbu miluji.
Dřív než zazněl cyklus Lemminkäinen op. 22 (Lemminkäinen a dívky na ostrově, Labuť z Tunely, Lemminkäinen v Tuonele, Lemminkäinenův návrat) zazněl posté Dvořákův Violoncellový koncert h moll. Nevím, proč Pražské jaro udělalo tento ústupek, když se tak pyšní dramaturgií a jen v Praze je hrána tato posluchačská jistota každý rok několikrát. Možná byl Dvořák součástí turné orchestru, možná to byl dárek dirigenta pro norského cellistu Trulse Mørka, ale výsledkem bylo asi nejpodivnější provedení, jaké jsem v životě slyšel.
Obdivoval jsem nástrojovou kvalitu doprovodu orchestru a nebeskou trpělivostí mladého dirigenta, který se nechal vláčet neskutečnými tempy, které jim sólista vnutil. Pan Mørk (65 let) má za sebou nesmírně úspěšnou kariéru, je stále ještě řazen mezi cellovou elitu, má medově jemný tón, nadpozemsky kvalitní nástroj, který by mu mohli závidět všichni čeští cellisté (v Obecním domě hrál na nástroj „Iwasaki“ Stradivari), ale jeho pojetí, o němž je skálopevně přesvědčen a které je jiné než v minulém století, je značně provokativní. Přešel bych občasné intonační přibližnosti a neposedné prsty, to se stane, ale volit tempa a agogiku, které na konci přesáhnou „normál“ o více než pět minut, by mohla aspirovat na Guinnessovu knihu rekordů. Občas se hudba téměř zastavila a já se začal bát, co se děje. Kdyby hrál sólový part pan Mäkelä, možná by byl výsledek zajímavější… Napadlo mi, že podobný pocit rozčarovanosti jsem měl při poslechu hry Pabla Casalse ke konci jeho života. Bylo to tónově stále krásné, leč smutné. Truls Mørk sklidil velký aplaus, za nějž se odvděčil dvěma přídavky: Johann Sebastian Bach: Suita č. 5 c moll pro violoncello sólo BWV 1011 – Sarabanda, Pablo Casals: The Song of the Birds.
Sibelius však vše napravil. Konečně se naplno projevily kvality orchestru, který vnímám jako součást světové elity. Hodné úcty je na něm hodně věcí – dynamická amplituda od doslova neslyšných pianissim po oble burácející fortissima, na něž byla Smetanova síň malá, flexibilita, kvalita smyčců i dechů, vysoká úroveň koncertní mistryně Elisy Båtnes a první cellistky Louisy Tuck, nadšení, možná až zamilovanost do Klause Mäkeläho…
Dosud pro mě byly vrcholem kreace Paava Järviho, nicméně decentní emocionalita, značná dynamická proměnlivost (ony pověstné vlny), totální perfekce připomínající Bouleze, uvolněnost mě oslovily ještě silněji. K výsledku musím připočítat excelentní sóla (koncertní mistryně, první cellistka, flétna a hlavně v sólu v Labuti z Tuonely stojící anglický roh). Teprve třicetiletý finský dirigent maloval nádherné finské obrazy (kupodivu mi připomněly spíše plátna Williama Turnera, možná Johna Constabla, než třeba Akseli Gallena-Kallely) a potvrdil mi, že patří mezi nejzajímavější dirigenty tohoto století…
Od roku 2020 je šéfdirigentem Oslo Philharmonic, od září 2021 hudebním ředitelem Orchestre de Paris. V září 2027 převezme úděl šéfdirigenta Royal Concertgebouw Orchestra a ve stejné sezoně zahájí misi hudebního ředitele Zell Chicago Symphony Orchestra. Jak to vše stihne nechápu, ale všechny udělaly skvělý obchod a můžeme jim jen závidět.
Luboš Stehlík
