Jakub Hrůša pro letošní ročník Pražského jara nastudoval program, kterému nechyběla dramaturgická vyhraněnost. Sestava skladeb byla promyšlená a svým způsobem odvážná, bylo v ní hodně expresivity a jisté excentričnosti, možná až příliš. Na začátku a na konci stála dvě zajímavá a méně často uváděná díla: Suita z opery Osud Leoše Janáčka, kterou vytvořil velký janáčkovský dirigent František Jílek a suita z Baletní pantomimy Podivuhodný mandarín Bély Bartóka. Tedy suita z opery, která se kvůli prazvláštnímu námětu dostala na jeviště až po skladatelově smrti a nikdy se na jevišti neudržela. A balet s neméně prazvláštním příběhem, který ve 20. letech působil skandálně a leckterým uvedením zabránil.
Fota Pražské jaro / Petra Hajská.
Hudba je ovšem zralý Janáček, který už má za sebou Její pastorkyni, a velmi objevný mladý Bartók – a literární předlohy dnes už nikdo neřeší, takže nikomu nevadí, že nemají hlavu ani patu. V koncentrovaném a informačně bohatém průvodním slově v programu od Vlasty Reittererové se mohl posluchač dovědět víc – i když klíč k porozumění hudbě to nabízí jen částečně. Do rámce těchto dvou skladeb byl zasazen Bartók folklórní v Rapsodii pro housle č. 2 a Houslový koncert Luboše Fišera. Velkou pozornost samozřejmě poutala houslistka Patricia Kopatchinskaja, i když pro její moldavský původ bychom asi mohli psát Kopačinskaja, když už píšeme Byčkov… Ale německý či anglický přepis ruského jména někdo asi považuje za světovější.
Umění získat pozornost ovládá sólistka mimořádně, už její příchod na pódium s houslemi skoro nad hlavou je trochu herecké číslo. Ačkoli často vystupuje bosa, na pódium přišla v lesklých mokasínech a nějak jsem nesledoval, jestli si je sundala… Dlouhodobě si myslím, že vystupování naboso, stejně jako třeba s šátkem na hlavě, ještě z nikoho neudělalo lepšího houslistu.
Provedení Bartókovy Rapsodie bylo nápadně rustikální a zároveň odlehčené – ale zdálo se mi, že trochu klouže po povrchu a technicky náročný part rozhodně sólistka nevyhrála se všemi nuancemi. Vystupovala temperamentně, vlnila se s orchestrem, ale z její hry samotné tolik energie a vášnivosti nevyzařovalo. Dílo je ale vděčné a srozumitelné a provedení sklidilo ovace, po kterých houslistka přidala veskrze performativní přídavek, kdy se do zvuků houslí drmolí a štěbetá (Jorge Sanchez-Chiong: „CRIN“ z roku 1996), v tom byla Kopačinskaja jako doma.
Po přestávce přišel na řadu očekávaný Houslový koncert Luboše Fišera, který je skutečně působivou skladbou v jakémsi velmi autentickém novoromantickém slohu. Je to skladba efektně pro housle napsaná, která působí velkým romantickým gestem, přitom není dlouhá a zachovává si sdílnost a formální přehlednost. Sólistka se koncertu zcela oddala a provedla ho suverénně a emotivně. Skladba dosud nebyla nahraná, takže to můžeme (musíme) považovat za vzorové provedení. Celkově se mi potvrdil dojem, který jsem získal při loňské její rezidenci na Pražském jaru – ve Fišerovi byla strhující, dovede si získat publikum, ale když hrála Beethovena, všichni tři koncertní mistři České filharmonie by to zahráli precizněji a lépe. Jsou méně nápadné světové houslistky, za všechny Isabelle Faust, které bych mohl poslouchat na Pražském jaru každý rok v celém repertoáru. Zato Kopačinskaja dohání rezervy svého houslového umění citovostí a mile výstřední komediálností. A taková je doba, že jí to prochází i u těch nejrenomovanějších institucí.
Dirigent Jakub Hrůša ovšem vedl Českou filharmonii s jistotou, spolehlivostí a jasným názorem. Jeho Janáček byl zajímavě barevný až impresionistický – byl to přesně ten zvuk a jazyk, jaký máme rádi v jeho slavnějších dílech, v neotřelé podobě díla méně známého. Člověk musí trochu rezignovat na příběh a nějakou vnitřní logiku, kterou operní suity oproti Tarasovi a Symfonietě nemají, a možná ani mít nemohou. Pak je to požitek.
Podivuhodný mandarín byl zákonitě vrcholem programu a je obdivuhodné s jakým přehledem a čitelnými gesty Hrůša komplikovanou partituru dirigoval. Česká filharmonie hrála skvěle v mnoha menších i větších sólech – připomeňme alespoň klarinet. Pokud jde o pojetí, připadalo mi ale někdy až příliš opojené velkým „mahlerovským“ zvukem na úkor psychologické drobnokresby. Člověk si o literární předloze může myslet své a někdy je možná lepší se neptat, o čem to vlastně je – ovšem základem toho díla je jemná svůdnost a divoce nevyzpytatelný temperament. Tohle provedení byl víc modernistický „koncert pro orchestr“. Ze známých nahrávek by Hrůšovo pojetí mělo blíž k abstraktnímu a na zvuk zaměřenému Boulezovi než k Ivánu Fischerovi a Doratimu. Koncert to byl ovšem živý a osvěžující, a zajímavě vybočil s obvyklého schématu, kde je experiment vyvážen nějakým silným a klasičtějším symfonickým dílem. Jen bych byl nerad, aby se z toho stalo pravidlo, protože program sestavený ze samých zajímavých doplňků k nějakému skutečně velkému dílu má vždycky svoje limity. Stejně jako nevím, jestli by mě příště lákalo poslouchat v první polovině Prokofjeva a v druhé Stravinského, byť jsou kontrastní a patří k sobě.
Jindřich Bálek
