Zahajovací koncert Pražského jara zůstává mimořádně sledovanou událostí a Má vlast je stále dílo, které až nečekaně silně přitahuje publikum i hudebníky. Letos zahajoval Symfonický orchestr Českého rozhlasu v roce 100. výročí svého založení a pod taktovkou šéfa Petra Popelky. Ten po čtyřech letech své působení uzavírá a za těch několik let se mu otevřely nebývalé dirigentské příležitosti.
Fota Pražské jaro / Petra Hajská.
Magie čísla 100 je veliká, ale atmosféru koncertu bych s tím výročím tolik nespojoval – nebo ne jenom s tím. Hodí se připomenout, že Rozhlasoví symfonikové zahajují Pražské jaro posedmé v historii: poprvé to bylo, když měl 30. výročí v roce 1956 s Aloisem Klímou, zahajoval i při svých padesátinách v roce 1967 se skvělým Jaroslavem Krombholcem, s Vladimírem Válkem sebevědomě v roce 2001 – a pak dvakrát i mimo výročí a šéfy, s Ondřejem Kukalem a Antoni Witem. SOČR odehrál na Pražském jaru přes 200 koncertů, vstoupil na něj sebevědomě v roce 1948 třemi koncerty s Karlem Ančerlem, vesměs s českou hudbou 20. století…
Atmosféra zahajovacího koncertu je slavnostnější, pokud přijde prezident – a to zčásti díky fanfárám z Libuše, ne jenom díky osobě prezidenta. Prezident tentokrát z důvodu jeho mise v Rumunsku chyběl, začalo se ovšem hymnou a dál bylo možné se soustředit jen na hudbu. Bylo mnohokrát řečeno, že Petr Popelka se rychle stal nejvýraznějším českým dirigentům své generace. Před dvěma lety se svým orchestrem navíc znovu nahrál celé Smetanovo orchestrální dílo s velkou přesvědčivostí. Domnívám se, že Má vlast je vždycky hlavně zkouškou zralosti, ke které patří zejména to, že se nevymýšlejí inovace za každou cenu. A to se opravdu nedělo.Popelka ovšem skladbu autenticky miluje a nemá potřebu si vymýšlet zvláštnosti. Bylo ale obdivuhodné, jak přirozeně cítí tektoniku každé básně, která je pokaždé úplně jiná. Jeho tempový plán byl šestkrát za sebou naprosto přirozený a vtahující. Po nezvykle rozvlněném začátku Vyšehradu, kdy harfy postavil záměrně každou na jinou stranu, zvolil spíše živější tempo a rychlou gradaci – to mu ale na druhou stranu umožnilo postupně zpomalovat a na závěr skladbu téměř zastavit v soustředěném napětí. Nový impuls dala samozřejmě Vltava, která držela jasný tvar a zpěvné hlavní téma střídalo rytmické předěly taneční a dramatické. V Šárce vsadil na jakousi strohost a stručnost, která ovšem zněla velmi expresivně, byl to logicky první dramatický vrchol. Po něm posluchač uvítal volnější plynutí Luhů a více lyrických zastavení, tato symfonická báseň je navíc nejméně sevřená a má s nadsázkou řečeno několik začátků a několik vrcholků. O to víc pak vyzněla stavebná koncentrovanost Tábora, na který navázal Blaník v nepřepálených tempech a se slavnostním závěrem. Provedení mělo vzácný tah od začátku do konce, nebylo zatěžkané ani rozevláté. Oproti loňskému provedení v Rudolfinu jsem měl dokonce pocit, že se dirigent mírně zklidnil a svou mladistvou energii nepřepínal.
Pokud jde o výkon orchestru, nejvíc se mi líbila měkkost a soustředěnost smyčců. Právě díky nim mohl celkový tvar vyznít tak čistě. SOČR má jako skoro všechny rozhlasové orchestry trochu věcný a přímočarý zvuk, ale tady nikde nezněl hrubě a oproti kreacím Válkovým rozhodně zjemnil. Smyčcové fugato v Luzích bylo jemné a prokreslené, líbilo se mi i to, jak se dařilo lesním rohům i všem ostatním žesťům, dobře vyšlo klarinetové sólo v Šárce a mnohá další drobnější sóla. Malé zaváhání přineslo snad jen pastorále v Blaníku. V něčem to bylo protikladné pojetí loňskému poněkud zatěžkaném Byčkovovi s Českou filharmonií, smyslem pro jednolitý štíhlý tvar se naopak blížilo předloňskému Kirilu Petrenkovi, i když zvuk Berlínské filharmonie přece jenom je ještě o něčem jiném.
Rozhlasový orchestr v náročné situaci rozhodně obstál. Jeho pozvání odráží jakousi pevnost a stabilitu posledních let, i vřele přátelský vztah hráčů k dirigentovi. Po ne zrovna přesvědčivém období Alexandra Liebreicha zaznamenal orchestr jednoznačný vzestup. Připomíná to, že jsou věci, o které se musí neustále pečovat bez ohledu na kulatá výročí. Orchestrální hra není o tom, že někdo jednorázově přeskočí laťku v exaltovaném výkonu. Je potřeba střežit klidné a inspirativní zázemí, mimochodem, to se uprostřed politické debaty o koncesionářských poplatcích nedaří snadno.
Pokud by se nevhodně měnil způsob financování veřejnoprávních médií, je rozhlasový orchestr ohrožen nejvíc ze všech kulturních činností, které rozhlas pořád ještě drží. Třeba něco z toho dojde i premiérovi a ministrovi kultury, oba byli zahajovacímu koncertu Pražského jara 2026 přítomni.
Jindřich Bálek
