Brahms – Brahms – Brahms – Brahms
Vrcholem koncertní sezony Rozhlasových symfoniků a možná celé mise Petra Popelky u významného pražského orchestru s mezinárodním přesahem bylo provedení symfonií Johannesa Brahmse v Obecním domě – 13. dubna První symfonie c moll a Druhá symfonie D dur, 14. dubna Třetí symfonie F dur a Čtvrtá symfonie c moll.
Fota Michal Fanta.
Do konce života budu vzpomínat na živá pražská brahmsovská provedení, která byla pro můj život důležitá. Například na Karajana (Berlínská filharmonie 1969 a 1976), Celibidacheho (Mnichovská filharmonie, 1990), Ivána Fischera (Budapešť Festival Orchestr, 2015), Ericha Leinsdorfa (Česká filharmonie, 1988)… Z různých důvodů ctím nahrávky například Abbada, Bělohlávka, Haitinka, Furtwänglera, Klemperera, Böhma, Karajana, zčásti i Bernsteina. Nicméně slyšet živě ve dvou dnech všechny symfonie bylo životním zážitkem a už jen proto vstoupil pan Popelka na můj brahmsovský Olymp.
Provedení ukázalo skladatelovu evoluci, ale zároveň jistoty, kterých se celý život držel. U Brahmse nenarážíme na každém hudebním rohu na nepoddajnou osobnost, jako je tomu třeba u Beethovena, jehož si vážil. Laicky řečeno – už Brahmsovy rané skladby jsou typicky „brahmsovské“. Rozčleňovat jeho tvorbu na rané, střední či pozdní dílo má jen malý smysl. Jeho skladatelský styl, jeho hudební rukopis je od začátku rozpoznatelný. Brahms jako skladatel se během života nijak zásadně neproměnil. Cenné na Popelkově výkladu je, že skrze skvěle, ba nadšeně hrající orchestr vyjádřil jak proměnu výrazu a emocionality, tak paradigmata, která se neměnila. Mnohé plochy od SOČRu se rovnaly hře nejlepších rozhlasových orchestrů Evropy. Například jsem byl u vytržení z finále Čtvrté ve formě ciacony, polyfonické perly 19. století. Mimochodem temná symfonie byla vrcholem živého kompletu. Božské bylo Andante moderato téže symfonie. Ne vše bylo dokonalé (viz třeba opatrné Allegro non troppo Čtvrté), ale byly to jen málo důležité maličkosti… Mnoho let mě nejvíce uspokojovala Druhá symfonie, po dvou dnech to je Třetí. Výsledek práce pana dirigenta s orchestrem je hvězdnou kapitolou v českých symfonických dějinách.
Různorodá pocta melodii
Mimořádný koncert Prague Philharmonii 27. 4. v Obecním domě byl melodickým spektáklem. Emmanuel Villaume, šéfdirigent PP, dříve PKF, vybral atraktivní program. Zahájil barvitým provedením Mendelssohnovy předehry Hebridy (původně Osamělý ostrov či Fingalova jeskyně). Orchestr hrál tradičně skvěle.
Je to typ hudby, které je dirigentovy velmi blízká. Během večera zazněla Ravelova suita Má matka husa, která byla vrcholem večera. Opojné barvy, dirigentova jemná práce s detaily partitury…
Sólistou večera byl Arsenij Moon, sedmadvacetiletý klavírista s oslnivým životopisem (je laureátem mnoha soutěží – Horowitz, Cliburn, Rubinstein…) a skutečně jeho nástrojová technika je výtečná, což bylo slyšet v Rapsodii na Paganiniho téma Sergeje Rachmaninova. (Podle mě ještě lepším vykladačem Rachmaninova je Lukáš Vondráček, ale je to jen můj osobní názor.)
Kdyby zůstalo u Rachmaninova, bylo by vše v pořádku. Jenže pan Villaume z neznámého důvodu byl kreativní a prosadil si Klavírní koncert ukrajinského exulanta žijícího hlavně v USA Alexeje Shora. Výkon pana Moona v relativně těžkém partu byl dokonalý. Individuální dojem z hudby: skladatel je patetický hudební mluvka, který přeskočil toto století i valnou část století minulého a bohatě čerpal z romantismu (od Chopina a Schumanna přes Čajkovského k Mjaskovskému, Rachmaninovovi a Hollywoodu) s odskokem k Bachovi. Upovídaná hudba se stovkami zbytných not. Na druhou stranu i taková je hudba naší doby. Dokonce si myslím, že právě takovýto hudební nátěr by dokázali vstřebat dva hlavní titáni dneška – Putin a Trump.
Michail Pletnev údajně prohlásil, že „být dnes melodikem vyžaduje velkou odvahu“. Jestli to má platit i pro plagiátorství pana Shora, hlasuji pro originalitu jeho vzorů. Velkokoncertem jsem byl natolik otráven, že jsem o pauze zvažoval, že odjedu domů. Naštěstí jsem vydržel a utěšil jsem se pohádkovým Ravelem.
In memoriam
Koncerty 29. a 30. dubna věnoval Symfonický orchestr hl. m. Prahy památce psychiatra Cyrila Höschla (1949-2025), který se nijak netajil láskou ke klasické hudbě a přátelstvím k šéfdirigentu Tomáše Netopilovi. (Kéž by měli takové „štěstí“ i jiní lékaři, kteří učinili pro lidi minimálně stejné dobrodiní, za sebe musím jmenovat dětského onkologa Josefa Kouteckého a dětského psychologa Zdeňka Matejčka.)
Fota Petra Hajská.
Pan Netopil tedy kromě obligátního Mozartova Requiem d moll vybral coby „předskokana“ laskavou, odlehčenou a pozitivní Haydnovu Symfonii č. 104 D dur „Londýnskou“ (také uváděná pod názvem „Dudácká“), kterou FOK zahrál báječně, dokonce bych řekl, že lepší provedení jsem v Praze neslyšel – uvolněné, svěží. Zklamal mě vlažný potlesk. Technicky bylo provedení výrazově dokonalé, smyčce předvedli kouzelné barevné spektrum a na vibráto, frázování a agogiku měl pan Netopil určitě zásadní vliv. V Praze jsem ji slyšel například v interpretaci Academy of St. Martin in the Fields, ale pojetí pana Netopila bylo zajímavěší. Na konci koncertu bylo jasné, že to byl vrchol večera.
Jaké bylo Requeim? Jednak jsem si opět potvrdil, že Velká mše c moll je Mozartovým vrcholným duchovním opusem. Hodně záleží na dirigentovi a samozřejmě všech účinkujících. Orchestr přesně plnil, co chtěl dirigent. Potěšili mě jemné „změny“ v dynamice, frázování a hlavně v agogice. To bylo pro kontext významné. Velmi dobrý byl Český filharmonický sbor Brno. Měl sice mít trochu menší obsazení, ale výsledek byl nadstandardní. Co potěšilo ve sboru nejvíce? Voca me v Confutatis, Lacrimosa, Hostias, Cum sanctis z Lux aeterna…
Pakliže nemá sólové kvarteto vokálně dokonalý souzpěv a nejsou to dokonalé hlasy, blíží se výsledek karikatuře. Bohužel kvarteto Markéta Klaudová, Anna Moriová, Daniel Matoušek a Pavel Švingr ideální nebylo. Sopranistka by v sále této úrovně neměla vůbec zpívat (distonace, ostrost, nejistota), altistka byla hlasově „neviditelná“, tenorista (možná měl trému nebo indispozici) distonoval, jinak pěkný hlas byl nejistý a je více než zřejmé, že český Pavarotti z něj nikdy nebude, basista má dobrý volumen a když se zbaví ve starší hudbě operismů, může být českou jistotou… Je škoda, že dobrá práce dirigenta, orchestru a sboru byla snížena na řadové provedení.
Desítky let se těším v Beethovenově Deváté, Verdiho Requiem, Dvořákově Stabat Mater, Janáčkově Glagolské mši či Mozartově Requiem na hlasově sjednocené a pěvecky dokonalé kvarteto. Zažil jsem to během padesáti let živě jen párkrát.
Luboš Stehlík
