Brahms – Brahms – Brahms – Brahms
Vrcholem koncertní sezony Rozhlasových symfoniků a možná celé mise Petra Popelky u významného pražského orchestru s mezinárodním přesahem bylo provedení symfonií Johannesa Brahmse v Obecním domě – 13. dubna První symfonie c moll a Druhá symfonie D dur, 14. dubna Třetí symfonie F dur a Čtvrtá symfonie c moll.
Fota Michal Fanta.
Do konce života budu vzpomínat na živá pražská brahmsovská provedení, která byla pro můj život důležitá. Například na Karajana (Berlínská filharmonie 1969 a 1976), Celibidacheho (Mnichovská filharmonie, 1990), Ivána Fischera (Budapešť Festival Orchestr, 2015), Ericha Leinsdorfa (Česká filharmonie, 1988)… Z různých důvodů ctím nahrávky například Abbada, Bělohlávka, Haitinka, Furtwänglera, Klemperera, Böhma, Karajana, zčásti i Bernsteina. Nicméně slyšet živě ve dvou dnech všechny symfonie, navíc na vysoké mezinárodní úrovni, bylo životním zážitkem a už jen proto vstoupil pan Popelka na můj brahmsovský Olymp.
Provedení ukázalo skladatelovu evoluci, ale zároveň jistoty, kterých se celý život držel. U Brahmse nenarážíme na každém hudebním rohu na nepoddajnou osobnost, jako je tomu třeba u Beethovena, jehož si vážil. Laicky řečeno – už Brahmsovy rané skladby jsou typicky „brahmsovské“. Rozčleňovat jeho tvorbu na rané, střední či pozdní dílo má jen malý smysl. Jeho skladatelský styl, jeho hudební rukopis je od začátku rozpoznatelný. Brahms jako skladatel se během života nijak zásadně neproměnil. Cenné na Popelkově výkladu je, že skrze skvěle, ba nadšeně hrající orchestr vyjádřil jak proměnu výrazu a emocionality, tak paradigmata, která se neměnila. Mnohé plochy od SOČRu se rovnaly hře nejlepších rozhlasových orchestrů Evropy. Například jsem byl u vytržení z finále Čtvrté ve formě ciacony, polyfonické perly 19. století. Mimochodem temná symfonie byla vrcholem živého kompletu. Božské bylo Andante moderato téže symfonie. Ne vše bylo dokonalé (viz třeba opatrné Allegro non troppo Čtvrté), ale byly to jen málo důležité maličkosti… Mnoho let mě nejvíce uspokojovala Druhá symfonie, po dvou dnech to je Třetí. Výsledek práce pana dirigenta s orchestrem je hvězdnou kapitolou v českých symfonických dějinách.
Různorodá pocta melodii
Mimořádný koncert Prague Philharmonii 27. 4. v Obecním domě byl melodickým spektáklem. Emmanuel Villaume, šéfdirigent PP, dříve PKF, vybral atraktivní program. Zahájil barvitým provedením Mendelssohnovy předehry Hebridy (původně Osamělý ostrov či Fingalova jeskyně). Orchestr hrál tradičně skvěle.
Je to typ hudby, která je dirigentovi velmi blízká. Během večera zazněla Ravelova suita Má matka husa, která byla vrcholem večera. Opojné barvy, dirigentova jemná práce s detaily partitury…
Sólistou večera byl Arsenij Moon, sedmadvacetiletý klavírista s oslnivým životopisem (je laureátem mnoha soutěží – Horowitz, Cliburn, Rubinstein…) a skutečně jeho nástrojová technika je výtečná, což bylo slyšet v Rapsodii na Paganiniho téma Sergeje Rachmaninova. (Podle mě ještě lepším vykladačem Rachmaninova je Lukáš Vondráček, ale je to jen můj osobní názor.)
Kdyby zůstalo u Rachmaninova, bylo by vše v pořádku. Na programu byl bohužel i Klavírní koncert ukrajinského exulanta žijícího hlavně v USA Alexeje Shora. Výkon pana Moona v relativně těžkém partu byl dokonalý. Individuální dojem z hudby: skladatel je patetický hudební mluvka, který přeskočil toto století i valnou část století minulého a bohatě čerpal z romantismu (od Chopina a Schumanna přes Čajkovského k Mjaskovskému, Rachmaninovovi a Hollywoodu) s odskokem k Bachovi. Upovídaná hudba se stovkami zbytných not. Na druhou stranu i taková je hudba naší doby. Dokonce si myslím, že právě takovýto hudební nátěr by dokázali vstřebat dva hlavní titáni dneška – Putin a Trump.
Michail Pletnev údajně prohlásil, že „být dnes melodikem vyžaduje velkou odvahu“. Jestli to má platit i pro zkušené plagiátorství pana Shora, hlasuji pro originalitu jeho vzorů. Velkokoncertem jsem byl natolik otráven, že jsem o pauze zvažoval, že odjedu domů. Naštěstí jsem vydržel a utěšil jsem se pohádkovým Ravelem, který se dirigentovi náramně podařil.
In memoriam
Koncerty 29. a 30. dubna věnoval Symfonický orchestr hl. m. Prahy památce psychiatra Cyrila Höschla (1949-2025), který se nijak netajil láskou ke klasické hudbě a přátelstvím k šéfdirigentu Tomáše Netopilovi. (Kéž by měli takové „štěstí“ i jiní lékaři, kteří učinili pro lidi minimálně stejné dobrodiní, za sebe musím jmenovat dětského onkologa Josefa Kouteckého a dětského psychologa Zdeňka Matějčka.)
Fota Petra Hajská.
Pan Netopil tedy kromě obligátního Mozartova Requiem d moll vybral coby „předskokana“ laskavou, odlehčenou a pozitivní Haydnovu Symfonii č. 104 D dur „Londýnskou“ (v Německu známá jako „Salomonova“), kterou FOK zahrál báječně, dokonce bych řekl, že lepší provedení jsem v Praze neslyšel – uvolněné, svěží, decentně poučené. Velmi mě zklamal vlažný potlesk, kdy publikum si nebylo vědomo unikátnosti okamžiku. Technicky bylo provedení výrazově dokonalé, smyčce předvedli kouzelné barevné spektrum a na vibráto, frázování a agogiku měl pan Netopil určitě zásadní vliv. V Praze jsem ji slyšel například v interpretaci Academy of St. Martin in the Fields, ale pojetí pana Netopila bylo zajímavější. Na konci koncertu bylo jasné, že to byl vrchol večera.
Jaké bylo Requeim? Jednak jsem si opět potvrdil, že Velká mše c moll je Mozartovým vrcholným duchovním opusem… Hodně záleží na dirigentovi a samozřejmě všech účinkujících. Orchestr přesně plnil, co chtěl dirigent. Potěšili mě jemné „změny“ v dynamice, frázování a hlavně v agogice. To bylo pro kontext významné. Velmi dobrý byl Český filharmonický sbor Brno. Měl sice mít trochu menší obsazení, ale výsledek byl nadstandardní. Co potěšilo u sboru nejvíce? Voca me v Confutatis, Lacrimosa, Hostias, Cum sanctis z Lux aeterna…
Bohužel pakliže nemá sólové kvarteto vokálně ideální souzpěv a nejsou to dokonalé hlasy, bývá výsledek nezapamatování hodný, někdy si posluchač přeje, aby to už skončilo. Kvarteto Markéta Klaudová, Anna Moriová, Daniel Matoušek a Pavel Švingr mělo k dokonalosti daleko. Sopranistka by v sále této úrovně neměla vůbec zpívat sólo (distonace, ostrost, nejistota), altistka byla hlasově „neviditelná“, tenorista (možná měl trému nebo indispozici) distonoval, jinak na české poměry velmi pěkný hlas, byl nejistý a je více než zřejmé, že český Pavarotti z něj nikdy nebude, basista má velmi dobrý volumen a když se zbaví ve starší hudbě operismů, může být pro několik desetiletí českou jistotou… Je škoda, že dobrá práce dirigenta, orchestru a sboru byla snížena na řadové provedení.
Více než třicet let se v Praze těším v Beethovenově Deváté, Verdiho Requiem, Dvořákově Stabat Mater, Janáčkově Glagolské mši či Mozartově Requiem na hlasově sjednocené a pěvecky dokonalé kvarteto. Zažil jsem to jen párkrát.
Filipojakubský rozhlas
Poslední dubnový večer, večer filipojakubský či pohanský magický večer pálení čarodějnic, hrál výběr Symfonického orchestru Českého rozhlasu v Betlémské kapli pod vedením Roberta Jindry. Vybral skladby André Joliveta (Koncert pro fagot a komorní orchestr), Ferruccia Busoniho (Concertino pro klarinet a komorní orchestr), Luigiho Cherubiniho (Koncertní předehra G dur) a Richarda Strausse (Duett-concertino pro klarinet, fagot a komorní orchestr F dur). Program šitý na tělo sólistům, které dirigent dobře zná a chtěl je v kapli mít.
Jolivet byl velmi dobrý epigon, který nikdy nebyl schopen dosíci úrovně svých idolů Schoenberga, Vareseho, Messiaena ad. V podstatě radostnou invenční hudbu s prvky jazzu zahrál fagotista Jan Hudeček mistrovsky. Velmi dobrý byl i Busoni, který je mi bližší jako hudební teoretik. Klarinetista Johannes Schittler odvedl dobrou práci, nicméně jen v Praze jsou minimálně tři tónově lepší hráči. Volbě Cherubiniho, který se marně snažil vyrovnat Rossinimu, nerozumím. Jeho v podstatě operní předehra byla kompozičním propadákem večera.
Nejkvalitnějším číslem byl Strauss. „Dvojkoncert“ vznikl po druhé světové válce, je to jeho poslední instrumentální dílo, ale rozhodně ne nejlepší. Možná je to jeho osudem za války, na který nemohl být hrdý, možná vyprahlostí kreativity, možná příliš dlouhým uměleckým životem, ale je to dílo, které stačí slyšet jen párkrát v životě. Nicméně oba sólisté, dirigent a orchestr se velmi snažili, aby byl výsledek co nejlepší, takže filipojakubský rozhlasový večer byl úspěšný, jakkoli skutečnost, že koncert v době pálení čarodějnic v celé Evropě se uskutečnil v symbolickém prostoru zasvěcenému upáleného Mistra Jana Husa, který měl být už dávno prohlášen za svatého.
Luboš Stehlík
