Tříaktová opera Francise Poulence Dialogy karmelitek vznikla na skladatelovo libreto, jehož předobrazem bylo drama Georgese Bernanose. Ten se inspiroval povídkou Gertrudy von Le Fort Die Letzte am Schafott (Poslední na popravišti). Dvanáct výjevů opery po sobě následuje odděleno jakoby filmovými střihy. Opera vznikla na popud milánského operního divadla Teatro alla Scala a měla tam světovou premiéru v překladu do italštiny 26. ledna roku 1957. Původní francouzské znění uvedlo Théàtre National de l´Opera v Paříži 21. června téhož roku.
Dílo připomíná tragickou událost francouzské revoluce, totiž popravu šestnácti karmelitek, která se udála 17. června 1794 v Compiègne. Autorka povídky Gertruda Le Fort vytvořila postavu svérázné mladé šlechtičny Blanche de la Force, která je stíhána neustálým strachem o své bytí a rozhodne se, že nalezne životní klid v klášteře karmelitek. V době svého noviciátu se setkává s těžce nemocnou převorkou řádu Madame de Croissy a stane se svědkyní jejího krutého umírání, v němž se šokujícím způsobem staví proti své dosavadní víře v Boha. Upozorňuje Blanche, že v klášteře ji nečeká klidný život, po kterém touží, schvaluje její řádové jméno Blanche de l´Agonie du Christ a předává ji Matce Marii. Madame de Croissy tuší zničení kláštera a další novicka, Constance, předpovídá, že s Blanche zemřou společně. Blanche se vrací do rodného domu, její bratr opustil zemi a otec byl popraven. Ona sama má postavení služky. Nastává den, kdy budou karmelitky popraveny gilotinou. Blanche se k nim dobrovolně přidává a po Constanci vstupuje na popraviště jako poslední.
Drážďanská inscenace má pevnou oporu v hudebním nastudování dirigentky Marie Jacquot, která zvukovou podobu Poulencovy opery modeluje s přesvědčivou dramatičností. Problematičtější je přístup holandské režisérky Jetske Mijnssen, která chtěla vidět celý průběh děje jako předsmrtný okamžik Blanche. Pro mnoho diváků zůstal tento záměr patrně nečitelný.
Scénografie Bena Baura je uzavřeným nepříliš hlubokým šedým prostorem s několika potenciálními dveřmi a staví diváky v průběhu téměř celé inscenace před rovnou šedivou stěnu, se kterou po celý průběh opery spíše zápasí umná pestrobarevná hudební stavba díla vytvořená dirigentkou Marií Jacquot a jejími spolupracovníky. Poulencova hudba vychází z vnitřního obsahu zhudebněných slov a z divadelního čtení dramatických situací. Kostýmy odpovídají době francouzské revoluce. Pěvecké a herecké výkony zejména představitelky Blanche Marjukky Tepponen a Evelyn Herlitzius v důležité roli umírající Madame de Croissy byly pozoruhodné. Rozsah scénografické plochy se ani v závěrečné scéně popravy neproměnil. Při sugestívním zpěvu Salve regina, v němž postupně ubývá hlas po hlase, každá řeholnice vždy jen jemně sklonila hlavu, smazala své jméno napsané na zdi a odešla. Poulencovo hudební vyjádření s nečekaným skladatelovým svistem gilotiny této scéně jednoznačně dominovalo.
Francis Poulenc: Dialogues des Carmélites, libreto skladatel, francouzsky, s německými a anglickými titulky. Premiéra v Semperoper Drážďany 31.1. 2026, psáno z 6. představení 23.2. 2026. Dirigentka Marie Jacquot, režisérka Jetske Mijnssen, scéna Ben Baur, kostýmy Gideon Davey, choreografie Lilian Stillwell, světlo Franck Evin, sbormistr Jan Hoffmann, dramaturgie Kathrin Brunner, Dorothee Harpain. Le Marquis de la Force Michael Kraus, Blanche, jeho dcera Marjukka Tepponen, Le Chevalier, jeho syn Julien Dran, Madame de Croissy Evelyn Herlitzius, Madame Lindoine Sinéad Cambell Wallace, Mère Marie Julie Boulianne, Soeur Constance Rosalia Cid, Mère Jeanne Michal Doron, Sour
Olga Janáčková
Fota Jochen Quast / Semperoper Dresden.
