Na program letošního Pražského jara bylo zařazeno duchovní drama Máří Magdaléna, ´drame sacré´ Marie-Magdeleine Julese Masseneta (1842-1912). V rámci festivalu Pražské jaro zaznělo dílo poprvé v roce 1996, nyní opět po 30 letech. S Orchestrem a Sborem Národního divadla je nastudoval Robert Jindra, sólové pěvecké party byly obsazeny mezinárodně.
Fota Pražské jaro / Václav Hodina.
Ač v našich končinách rozhodně nepatří Máří Magdaléna k často uváděným dílům (jako ostatně v posledních dekádách podstatná část francouzské vokální a instrumentální tvorby), není v porevoluční době tak docela neznámá. Panton vydal v roce 1994 její nahrávku s Filharmonií Brno, dirigentem Leošem Svárovským a Valentinou Čavdarovou v titulní roli, na PJ 1996 ji provedla Janáčkova filharmonie Ostrava, Petr Vronský a Eva Dřízgová, která zpívala Máří i v roce 2012 se SOČR a Vladimírem Válkem a v rámci ostravského Svatováclavského hudebního festivalu 2013 opět s JFO a Paolem Gatto. Naposledy bylo oratorium uvedeno v květnu loňského roku v Teplicích a Brně Severočeskou filharmonií Teplice s Petrem Vronským a Janou Siberou.
Máří Magdaléna stála v tvorbě Julese Masseneta na počátku jeho zářivé světové kariéry. Zkomponoval ji v roce 1872, kdy byl na pařížské hudební scéně teprve nováčkem. „Když jsme procházeli lesy u Subiaca (město), zazněla z pastýřovy zampogny (druh dud) melodie; zapsal jsem si ji na kousek papíru, který mi půjčil benediktýnský mnich z nedalekého kláštera. Tyto takty se staly prvními notami Máří Magdalény, duchovního dramatu, které jsem již plánoval jako svůj první projekt,“ vzpomínal Massenet po letech na svůj studijní pobyt v Itálii a na impulsy, které vedly ke vzniku této skladby. Tou nejdůležitější inspirací mu ovšem byla vynikající pěvkyně Pauline Viardot, na jejíž přání vytvořil Massenet ve třech ze svých čtyř oratorií portréty biblických žen – po Marie-Magdeleine také Eve (Eva, 1875) a La vierge (Panna, 1880). Výborně koncipované libreto Máří Magdalény napsal dramatik a spisovatel Louis Gallet (1835-1898). Působivě v něm zobrazil vnitřně rozervanou Máří, někdejší padlou ženu, jíž se před časem zjevil Ježíš a jež se ze svých skutků kaje; magdalský dav ji však ponouká k novým hříchům. Zároveň dal libretista prostor silnému duchovnímu rozměru, na scénu přivedl Ježíše a kontrastní postavy: pozdějšího zrádce Jidáše, kolísajícího mezi láskou k Ježíšovi a strachem z farizejů, a Magdaléninu pokornou, Ježíšovi oddanou sestru Martu. A také dav, který je v jistém smyslu hybatelem událostí.
Massenet možnosti mnohovrstevnatého libreta rozvinul. Hudebně dokonale vyjádřil jednotlivé postavy i celé drama v jeho úplnosti – v partiích vzrušujících i lyrických, v monumentálnosti i intimitě, v mystice i realitě. V jeho ušlechtilé hudbě najdeme nejen novoromantismus, ale i stopy nadcházejícího impresionismu; barevná a bohatá instrumentace ukazuje už na Massenetovu budoucí operní tvorbu (25 oper!). Postavy se liší hudebním vyjádřením – citově rozháranou Máří charakterizují četné dramatické melodie, Ježíše klidná zpěvná linka, Jidášův part vystihuje vnitřní neklid, přímočarost je příznačná pro Martu. Rozměr velkoleposti dávají dílu rozsáhlé sborové pasáže, přičemž sbor má vlastní dramatickou funkci. Není jen komentátorem děje, ale i jeho přímým účastníkem, přejímá role služebnic, učedníků, davu, zákonodárců a kněží, farizejů, římských vojáků a katů, zbožných žen. Přes 90 minut trvající opus je rozdělen na tři jednání – Magdaléna u kašny, Ježíš u Magdalény, třetí dějství pak na dva obrazy – Golgotu a Ježíšův hrob a Vzkříšení, které končí emocionálně vyhroceným závěrem Gloria in excelsis Deo v podání dětského sboru, výzvou Máří Magdalény a Ježíšových učedníků k hlásání jeho učení a společným sborem křesťanů opěvujícím slávu Krista, jenž vstal z mrtvých.
Světová premiéra se konala na Velký pátek 11. 4. 1873 v pařížském Théâtre de l’Odéon, dirigoval ji vynikající Édouard Colonne, v titulní roli zazářila famózní Michelle Pauline Viardot. Úspěch byl obrovský. Oduševnělá, meditativní a současně dramatická hudba si publikum zcela podmanila. Toto drame sacré, stojící na pomezí oratoria a operního žánru, mladému Massenetovi otevřelo dveře do světa.
Je rozhodně záslužné, že Máří Magdaléna byla po třech dekádách opět zařazena na program Pražského jara. Nové provedení s Robertem Jindrou vyvolávalo velká očekávání. Naplněna však nebyla a produkce zůstala stát před prahem Massenetova hudebního bohatství. Jako by se k pečlivému nastudování díla nedostávalo nejen času, ale také potřebného pochopení.
Massenetova hudba má převážně lyrický ráz, jejím základním rysem je vytříbená melodika. V tomto nastudování však jednotlivé hudební fráze často neměly jasnou souvislost, některé jejich tóny zanikaly a celek nevyzněl přehledně. Orchestrální i pěvecké party by potřebovaly důslednější vypracování, aby mohlo být dosaženo Massenetem zamýšleného hudebního výrazu. Orchestr Národního divadla je sice složen z technicky výborně disponovaných hráčů (precizní sólové violoncello Bledara Zajmi), ale např. sekce dřev nezněla zcela kompaktně a nástrojové skupiny navzájem vyváženě, navíc při zvoleném počtu smyčců (v koncertním provedení jen 10 primů!) dominovaly silné dechy (především lesní rohy v držených tónech) a francouzská barevnost orchestrálního zvuku se vytratila. V silné, nepříliš proměnlivé a nepružné dynamice se hlasy pěvců místy ztrácely, v tempech s minimem agogiky se rozplynula plastičnost Massenetovy hudby.
Kvartet sólistů zpíval své party francouzsky v duchu této produkce – jednotvárně, s málem hudebního i dramatického výrazu a ne vždy s přesnou intonací. Jako by pěvcům chybělo pravé zaujetí… Polská sopranistka Aleksandra Kurzak disponuje krásným barevným hlasem s jistými výškami, vystupuje na předních světových scénách, mj. v La Scale a Pařížské národní opeře, v MET i Covent Garden, ztvárňuje klíčové role světového operního repertoáru, ale jako Máří Magdaléna charakter produkce nepřekonala. Zpívala sice vyrovnaně, její projev však postrádal potřebné vnitřní napětí, sdělnost a jímavost. Znělým, otevřeným tenorem disponuje mladý australsko-čínský tenorista Kang Wang, pro roli Ježíše má vynikající hlasové předpoklady, ale v neměnných tempech je rozvinout nemohl a potřebný výraz partu nevtiskl. Nepříliš diferencovaný byl i výkon basisty Františka Zahradníčka jako Jidáše, mezzosoprán Arnheiður Eiríksdóttir v partii Marty zněl tentokráte matně.
Intonačně občas nečisté a zvukově nesourodé byly rozsáhlé sborové pasáže, rušivě působila zejména a capella Modlitba Ježíše, Jidáše a učedníků na konci 2. dějství (sbormistr Lukáš Kozubík). Přesný byl Kühnův dětský sbor (sbormistr Petr Louženský) ve svém krátkém výstupu na 2. galerii.
Na Pražské jaro se 27. května 2026 nevrátilo duchovní dramaJulese Masseneta Máří Magdaléna, ale jen noty z něj. Opravdová hudba, která vzniká jejich spojením a správnou reprodukcí jejich smyslu, chyběla. Jako už tolikrát v poslední době lze tedy napsat jediné – jednalo se o informativní provedení bez skutečného hudebního obsahu.
Gabriela Špalková
