Na Pražském jaru hostoval 14. a 15. května Symfonický orchestr Bavorského rozhlasu se svým šéfdirigentem sirem Simonem Rattlem. Právě tento dirigent v Praže vystupuje častěji než kdy dřív a České filharmonii se povedla vzácná věc, že přijal i pozici stálého hostujícího dirigenta. Orchestr Bavorského rozhlasu tu byl naposledy s Danielem Hardingem a máme ho zapsán jako „Kubelíkův orchestr“, protože právě zde byl v letech 1961 – 1979 šéfdirigentem a zanechal zde nejsilnější možnou stopu, včetně řady skvělých nahrávek. I když koncert mohl působit jako setkání se starými známými, bylo to něčím mimořádné.
Hned na začátku stála mrzutost, protože Magdalena Kožená onemocněla a nemohla provést písňový cyklus Ondřeje Adámka Where Are You? Nechtěl bych být v kůži těch, kteří si koupili lístek jen „na Koženou“, ani v kůži těch ctitelů soudobé hudby, kteří se těšili na historický okamžik, včetně autora samotného, ani v kůži pořadatelů, kteří dílo propagovali a ještě čelili mnoha nespravedlivě rozhořčeným reakcím. Je to skutečně škoda, zklamán mohl být i orchestr, protože u díla, které vzniklo pro LSO a Bavorské symfoniky se bude náhradní termín těžko hledat – byť všichni deklarovali nejlepší vůli přijet s Adámkem co nejdřív. Ale musím zároveň říci, že se v případě tohoto tělesa se nemá a nemusí chodit jen na Koženou ani jen na českou premiéru – i tak to bylo v mnoha ohledech vrcholné.
Dirigent na místo soudobé skladby zařadil expresivní orchestrální číslo, Předehru a Isoldinu smrt z lásky Richarda Wagnera. Byla to krásná emocionální náplast v podobě barvitého wagnerovského orchestru – na druhou stranu, právě s Wagnerem se Rattle potkával relativně nejméně. Jeho pojetí nemělo vášnivost a vnitřní nenaplněnost, která je tomuto dílu vlastní, nemělo ani jednolitý velký oblouk legendárních Karajanových kreací, na Tristana to bylo zkrátka příliš vlídné a otcovsky laskavé. A nejsem si ani jist, jestli se tohle číslo stihlo stoprocentně nazkoušet.
Večer ovšem začínal Haydnovou Symfonií D dur č. 86 „Pařížskou“, která byla nenápadným vrcholem hned na začátku. Právě s tímto autorem se totiž Rattle potkává jedinečně, jako by měli společný smysl pro humor, eleganci (nejen) v menuetové třetí větě, jiskřivost a duchaplnost. Rattlova nahrávka s Haydnových symfonií je jedna z nejkrásnějších desek, kterou s Berlínskými filharmoniky natočil – a smysl pro Haydnův klasicismus ukázal i se svým současným orchestrem. Je zajímavé, oč je Rattlovi bližší Haydn než Mozart.
Také Brahmsovy symfonie natočil Rattle s Berlínskými filharmoniky znamenitě a teď mohl jen navázat. Trochu méně vášnivě, ale s jakousi klidnou zralostí. Jeho provedení Čtvrté symfonie bylo vzácně transparentní a promyšlené, bylo možné sledovat prolínání jednotlivých témat a jedinečnou stavebnou logiku i velkou naléhavost. Druhá věta měla měkkost, barvitost i citovou hloubku. A zejména závěrečná ciaccona, neuvěřitelná čtvrtá věta této symfonie, vyzněla jako dramatický a silný příběh.
Přídavkem byl uherský tanec Johannesa Brahmse, který byl krásnu kombinací muzikálnosti, sofistikovanosti a jemné orchestrální virtuozity – právě tohle je asi pro Rattla charakteristické.
Druhý koncert v pátek vyzněl snad ještě o něco lépe. Vyzbrojen poslechem skoro padesát let staré Kublelíkovy nahrávky jsem měl pocit, že orchestr si skutečně zachoval něco ze zvuku jeho éry. Jakousi měkkost a vlídnost ve zvuku, tedy něco, co je uším pražského publika a českým orchestrům velmi blízké. Jakýsi kus slovanské vroucnosti by se chtělo říci, jak známo s Bavorskem mají Čechy více společných kulturních rysů a tradic – ale tohle může každý vnímat jinak. Schumannova Druhá symfonie pod Rattlovou taktovkou velmi přirozeně dýchala, dirigent mohl střídat ztišení a emocionální impulsy, v pomalé větě překvapil sotva slyšitelným – ale přesto výrazově krásným – pianissimem.
Absolutním vrcholem ale byl Stravinského Pták Ohnivák, kompletní balet, nikoli jen suita. Jakoby se tady Rattle octnul uprostřed svého zvukového vesmíru. Barevnou a komplikovanou partituru hrál orchestr s jemností a delikátní elegancí, dirigent řídil padesátiminutovou postimpresionistickou skladbu, kde se ani jedna fráze neopakuje, zpaměti a provedení si užíval. Ale nebylo to jen o barvách, také o Stravinského sofistikované intelektuální hře s hudebními tématy.
Tohle by Česká filharmonie nezahrála ani po týdnech zkoušení, zatímco Symfonický orchestr Bavorského rozhlasu v běžném zájezdovém režimu – tenhle krok k absolutní světové špičce hráčské kultury a soustředěnosti nevím, zda se v Praze někdy podaří udělat. A ani Kubelíkovi by tahle hudba asi neseděla, je vidět, jak za posledních třicet let ještě vyrostl. Proslýchá se, že Rattle to neměl u Berlínských filharmoniků vždycky jednoduché – ale jakoby ho v pozdním vrcholu umělecké dráhy přijali v Mnichově s láskou a s respektem. A je moc dobře, že se Praha mohla přidat.
Jindřich Bálek
Fota Pražské jaro / Michal Fanta, Jan Kantor
