Krátce před začátkem festivalu Pražské jaro uvedl hudební ředitel České filharmonie Semjon Byčkov program, který bychom označili jako naprosto mimořádný, vrchol 130. filharmonické sezony (6. – 8. 5. 2026).

Fota Petra Hajská.

Nepředpokládali jsme, že nás může orchestr a dirigent ještě něčím překvapit, ale byl to večer vpravdě světové úrovně. Dirigent zvolil bez skrupulí náročnou dramaturgii, na  níž by mohl být hrdý jakýkoli orchestr – od Amsterdamu, Berlína a Vídně po Chicago, Cleveland a Detroit. Prvoplánově by to byl odraz Byčkovových životních priorit – hudba francouzská, ruská a současná, nicméně byl to hlavně  večer metafyzický!

Henri Dutilleux byl sice asi dost velký pochybovač a perfekcionista, ale pakliže vyslal do světa hudbu, byla zajímavá medicko-rytmickou strukturou, zvukovostí, syntézou francouzské tradice a evropské současnosti 20. věku… Možná podobně jako náš Martinů by se dal asi nazvat syntetikem. Byl však i originálem, jenž se silně zapsal do evropské hudby, jenže u nás to jaksi není ani slyšet, ani vidět. O to víc je třeba tleskat Semjonu Byčkovovi, že uvedl v Praze Métaboles, v nichž skladatel sofistikovaně pracuje s určitými archetypálními motivickými strukturami. (Jediné pražské provedení, o kterém vím, bylo Pražské jaro 1967 a Orchestre Lamourex.) Jeho představivost byla bezbřehá zvláště v rytmice. Navíc to byla neuvěřitelná vizitka nástrojových skupin. Jakoby se chtěl dirigent v závěru sezony pochlubit, jaké má ve svém orchestru excelentní hudebníky. Burácející coda byla neskutečná.

Obdiv k Dutilleuxově hudbě údajně dirigent sdílí s Brycem Dessnerem, rezidenčním skladatelem jubilejní filharmonické sezony. Není divu, že jím je ovlivněna jeho symfonie pro violoncello a orchestr Trembling Earth, jiná metafyzická rovina tohoto podivuhodného večera. Je poctou, že pro evropskou premiéru si tvůrce zvolil Prahu a tento orchestr. Pro recipienty je jistě důležitá syntéza artificiální a filmové hudby s prvky popu a rocku, takže se nám skladba jevila na rozdíl od současných superorganismů sdělná a schopná sdílení, nicméně stejně důležitá byla zaujatá, ba nadšená interpretace dirigenta s královnou, která všemu dala punc výjimečnosti, Anastasií Kobekinou, jednatřicetiletou ruskou violoncellistkou, jejíž schopnost komunikace nám přišla unikátní a téměř s nikým nesouměřitelná. (Mimochodem její historicky poučené nahrávky na barokní cello a vyhraněné názory na její bývalou vlast dávají tušit další rozměry její osobnosti.) Nejspíš se můžeme v budoucnu těšit od ní na mnohá jedinečná překvapení.  První poslech Dessnerovy symfonie byl silným prožitkem a Rudolfinum se chvělo.

Měli jsme pocit, že večer dosáhl vrcholu, jenže panu Byčkovovi to nestačilo a vrátil se k největší hudební bombě 20. století – Svěcení jara. Vlastně k hudbě, která se jeví s odstupu více než sta let jako jedna z nejsilnějších v dějinách, která je modernější než ledacos současného a rozhodně je geniálnější než takřka vše, co dnes plodí stovky skladatelů po celém světě.

Stravinskij zanechal lidstvu výzvu, s níž se i dnes utkávají dirigenti, orchestry, choreografové a tanečníci. Výzvu přijali i Byčkov s filharmoniky a výsledek nás očaroval. Jakkoliv ne všechny jejich kreace jsou pro nás takové, na květnový večer budeme vzpomínat hodně dlouho. Neslýchaná energie, drásává rytmika, nástrojová virtuozita a perfekce, existenciální věrohodnost… Už nyní se těšíme na nahrávku… Ten večer Semjon Byčkov Dvořákovu síň Rudolfina symbolicky posvětil.

Ivana a Luboš Stehlíkovi