O tom, že peruánský tenorista Juan Diego Flórez je hlasově fenomenální se není třeba rozepisovat, jeho pěvecké umění fascinuje publikum na celém světě. V Praze vystoupil již v letech 2012, 2014, 2017 a 2021.
Dějištěm jeho pátého koncertu byla v neděli 19. dubna Dvořákova síň pražského Rudolfina. Juan Diego Flórez vystoupil za klavírního doprovodu renomovaného pianisty, pedagoga na Accademia d´Arti e Mestieri při milánské La Scale Vincenza Scalery, s nímž dlouhodobě spolupracuje. Pódium Dvořákovy síně patřilo jen charismatickému umělci, jeho podmanivý tenor zářil ničím a nikým nesvazován. A Rudolfinum naplnila na více než dvě hodiny ta nejčistší esence skutečné Hudby. Pěvec povýšil svým uměním interpretaci na úroveň, která překonává i ta nejvyšší kritéria.
Juan Diego Flórez se po celou svou kariéru profiluje především jako pěvec belcantového repertoáru, jeho doménou jsou díla G. Rossiniho, V. Belliniho či G. Donizettiho, ve svém repertoáru má rovněž vybrané tituly G. Verdiho a G. Pucciniho, svůj repertoáru rozšířil o díla francouzské operní literatury, především Ch. Gounoda. Pražský recitál koncipoval nejen v těchto repertoárových intencích, ale zahrnul do něj i díla od klasicismu po bel canto, od opery k písním a zarzuelám. Každá z provedených skladeb byla ve Flórezově podání jiná, každá nesla svůj specifický hudební charakter, jemuž ovšem dal pěvec vždy punc výjimečnosti. Jeho zářivý tenor je absolutně vyrovnaný a znělý ve všech polohách od hloubek až po perfektní vysoké ´d´, báječná je plynulost přechodů ve všech rejstřících, suverénní lehkost, s níž se Flórez pohybuje napříč několika oktávami je neuvěřitelná. Samozřejmostí je perfektní srozumitelnost zpívaného textu.
Fota Petr Dyrc.
Koncert zahájil dílem Wolfganga Amadea Mozarta (1756-1791), jednou z nejkrásnějších Mozartových skladeb, koncertní scénou Misero! O sogno… Aura che intorno spiri, KV 431, v níž se střídají úzkostné myšlenky s myšlenkami na milovanou dívku a končí vzdorem proti úkladům osudu. Následovaly dvě árie římského císaře Tita Del più sublime soglioaSe all’impero, amici Dei! z opery La clemenza di Tito, kterou W. A. Mozart (1756-1791) zkomponoval na objednávku českých stavů u příležitosti korunovace císaře Leopolda II. českým králem a jež měla svoji premiéru v r. 1791 ve Stavovském divadle tři měsíce před Mozartovou smrtí. Ve Flórezově podání to byl vynikající a skvěle vystižený Mozart.
Gioacchina Rossiniho (1792–1868) reprezentoval písňový repertoár. Ze sbírky Péchés de vieillesse (Hříchy stáří) přednesl Flórez působivě písně La Iontananza a L´esule. První polovinu večera uzavřel francouzský repertoár – jímavá serenáda Georgese Browna Viens, gentille dame z u nás dnes už takřka neznámé raně romantické opery La dame blanche (Bílá paní) François-Adrien Boieldieua (1775-1834), v níž dotyčný vyvolává tajemný přelud. Po přestávce okouzlila Rudolfinum krása romantických zarzuel, této španělské obdoby našich operet. Pěvec vybral čísla ze tří děl. Árii Enriqua Bella enamorada o vášnivé lásce k „záhadné krásce“ ze zarzuely El último romántico, již napsali Reveriano Soutullo (1880-1932) a Juan Vert (1890-1931); árii Perica Suena, guitarrico mío ze zarzuely El guitarrico Agustína Péreze Soriana (1846-1907), v níž hrdina žádá svou malou kytaru, aby řekla jeho milé, jak ji má rád; a do třetice tzv. guajirskou píseň Aquí está quien lo tiene tó… Al mismito rey del moro, již zpívá mladík Tajuña v zarzuele La alegría del batallón José Serrana (1873-1941). Hravost zarzuel však není nijak snadná, díla jsou pěvecky velmi náročná. Flórez charakter tohoto jen zdánlivě ´lehčího´ žánru vystihl brilantně.
Francouzské opery se vrátily díly Julese Masseneta, (1842-1912) a Charlese Gounoda (1818-1893). Z Massenetova Werthera přednesl Flórez dramaticky vypjatou árii hlavního hrdiny Pourquoi me réveiller? a z Gounodova Fausta sugestivní výstup Faustův Quel trouble inconnu me pénètre?…Salut! Demeure chaste et pure. Důvěrně známé kompozice dostávaly v jeho podání nové významy, pěvec jako by odkrýval nové vrstvy a nacházel dosud netušené poklady těchto árií. Svůj koncert uzavřel výstupem Oronta La mia letizia infondere… Come poteva un angelo z u nás též neznámé, leč krásné opery Giuseppe Verdiho (1813-1901) I Lombardi alla prima crociata (Lombarďané na první křižácké výpravě).
Pěvecký výstupy byly zdařile proloženy dobře vybranými klavírními čísly, které působivě přednesl Vincenzo Scalera. V jeho podání zazněla v první polovině kouzelná drobnost Gioacchina Rossiniho Une bagatelle, ve druhé pak v úpravě pro klavír kouzelná ukolébavka Benjamina Godarda (1849-1895) z jeho opery Jocelyn a precizně provedená skladba Franze Liszta (1811-1886) Consolation č. 3. Číslům dal klavírista nezaměnitelný charakter a půvab. Podrobnosti k jednotlivým dílům a výstupům si diváci mohli přečíst ve výborně připraveném programu, který obsahoval i české překlady textů provedených árií a písní.
Ač měla každá z árií a písní svůj charakter, všechna provedená čísla měla v podání Juana Diega Flóreze společnou podstatu – každá nota, každý tón má v jeho přednesu svou váhu, každá fráze je pečlivě vystavěna, provedena s filigránskou přesností, v pečlivé dynamice a tempech a s hlubokým porozuměním pro samu skladbu a veškeré její nuance. Pěvcův vysoce oduševnělý projev a hloubka prožitku je výjimečná. Přirozenost jeho projevu, nevtíravost, noblesa jevištního vystupování, přesně odpovídající gestikulace dokonale souzní s prováděnou skladbou. Juan Diego Flórez nezpívá pro a na efekt, jeho umění pramení z hloubky poznání, pochopení, z pokory. Z vnitřní potřeby a radosti z hudby. Proto s takovou silou proniká vše, co zpívá, do srdcí a duší publika.
Bouřlivý srdečný aplaus Juana Diega Flóreze přivítal už při jeho vstupu do sálu, oceňoval jeho umění po každém čísle a nebral konce po tom posledním. Pěvec se děkoval a rozlehlá Dvořákova síň byla náhle komorním prostorem naplněným lidmi spojenými silou hlubokých emocí vyvěrajících z hudby. A drobný, usmívající se pěvec se na jeviště znovu vrátil. V ruce kytaru, usedl na připravenou židli a se zjevnou radostí a chutí hrál a zpíval a zpíval… Nejprve neapolskou píseň I’ te vurria vasa’”, již zkomponoval E. Di Capua. Následovaly peruánské písně La historia de mi vida , Ella, Cucurrucucú paloma. Zaplněný sál stál a tleskal. Flórez se vrátil. Vincenzo Scalera usedl znovu ke klavíru. Una furtiva lagrima z Donizettiho Nápoje lásky dosáhla nové dimenze. Aplaus neutichal. Klavír se znovu rozezněl. Verdi, Rigoletto a lehkomyslná píseň Vévody mantovského La donna è mobile vyvolala další vlnu aplausu. Juan Diego Flórez by mohl zpívat v Rudolfinu do rána. Nezdálo se, že by to pěvci vadilo. Ale sál se rozsvítil, dveře za odcházejícími umělci se zavřely a bylo zjevné, že už zavřené zůstanou.
Juan Diego Flórez je světová špička. Je jí nejen díky své brilantní technice, díky svému preciznímu, poctivému a vysoce muzikálnímu, inteligentnímu přístupu k hudbě. Ale i díky své bytostné přirozené potřebě hudbu provádět. Noblesní večer v Rudolfinu byl výsostně uměleckým, silným, zážitkem, na nějž se nezapomíná a který svou stopu zanechává v posluchačích po celý život. Juan Diego Flórez se v Praze znovu stal skutečným velvyslancem Hudby v její nejvyšší myslitelné kvalitě.
Gabriela Špalková
