Relativně nenápadný koncert před koncem sezony 11. června uvedl Symfonický orchestr FOK, nabídl sympatický zážitek a převzal zajímavou štafetu. Známý virtuóz na trubku Gábor Boldoczki přednesl Koncert pro trubku B dur Mieczyslawa Weinberga a v druhé polovině zazněla Symfonie č. 11 g moll „Rok 1905“ Dmitrije Šostakoviče, programní symfonie věnovaná tzv. krvavé neděli v Petrohradě. A byl to koncert pro členy Akademie věd, ne první svého druhu. Počet akademiků v publiku byl tedy významně větší, o přestávce se v Cukrárně Obecního domu sešli docenti a profesoři, nikoli zástupci sponzorů ze světa byznysu.
Fota Petra Hajská.
Polský skladatel židovského původu se narodil v roce 1919 a uprchl před druhou světovou válkou přes Bělorusko do Uzbekistánu. Byl to plodný a trochu zapomenutý autor, uvězněný Stalinem a propuštěný na Šostakovičovu přímluvu v roce 1953. Zemřel až v roce 1996. Weinbergův trubkový koncert je skladba, která se dobře poslouchá a přináší sólistovi velké uplatnění. První věta dovedně připomíná Šostakoviče, druhá věta se svou tesknou náladou a volnější formu blíží téměř Milesu Davisovi, a třetí věta je sofistikovanou hrou s fanfárovými motivy odkazujícího na Mahlerovu Pátou, Petrušku i Mendelssohnův Svatební pochod. Není to tak originální hudba, ale ve svrchovaném provedení Gábora Boldockého byl úspěch zaručen. Orchestr doprovázel měkce, což vyniklo hlavně v druhé lehce novoromantické větě, kde má trubka dlouhé ztišené pasáže. Závěr je lehce ironický a vtipný. Sólista přidal krátké trubkové sólo, které připomínalo táhlou lidovku V širém poli studánečka.
Druhá polovina byla dobrou vizitkou dirigenta Case Scaglioneho. První větu vedl v dlouhých vlnách, kdy se střídá poklidná meditace a vystupňované emotivní vrcholy. Šostakovič předepisuje, že jde o popis shromáždění zbídačeného lidu před Zimním palácem. Úderná druhá věta imituje střelbu a následuje pomalá věta s variacemi na známou melodii smutečního Pochodu padlých revolucionářů. Závěrečná věta je opět vzrušená a naléhavá, svůj prostor mají i zvony. Americký dirigent působící v Německu, Francii i v Anglii skladbu přirozeně a zajímavě modeloval – i když jistý americký rukopis ve smyslu pro efekt se nezapřel.
Zároveň je potřeba říci, že 11. symfonie není zrovna nejosobitější Šostakovičovou symfonií. A její vnímání provází jistý historický paradox. Zatímco dnes jí chápeme jako portrét krutovlády v Rusku, která je s přestávkami charakteristická pro celé 20. století (a znovu i pro století 21.), v roce premiéry 1957 se připomínal rok 1905 jako neúspěšný předstupeň Říjnové revoluce v roce 1917. A následující symfonie č. 12 je skutečně věnována roku 1917. Ač se dnes píše, že skladatele inspirovala porážka povstání v Maďarsku roku 1956, nikdo nic takového nemohl veřejně říct nebo napsat, skladba byla přijata jako dílo konformní s režimem, byť v čase Chruščovova mírného uvolnění. Někdy z Šostakoviče děláme většího oponenta režimu, než jakým mohl reálně být, aby vůbec přežil. Musel také velmi zjednodušit hudební řeč na hranici filmové hudby. Dílu to neubírá na působivosti, naposledy ji ve Smetanově síni uvedl vloni Andris Nelsons s Bostonským symfonickým orchestrem a také to nebylo špatné. Mám ale dojem, že Šostakovičem se má víc šetřit.
Z přítomných členů Akademie věd by program asi nejvíc ocenili historikové s Ústavu pro soudobé dějiny, ač nevím, jestli tam byli – osobně bych při této příležitosti raději slyšel jiný, řekněme klasičtější program. Samotná idea koncertu pro Akademii věd je ovšem mimořádně sympatická, i když není nová. Jejím autorem je Václav Riedlbauch, který v roli ředitele České filharmonie inicioval spolupráci (a dokonce publikaci k 110. výročí Filharmonie) a podobně jako teď se připomínalo, že původní název byl Akademie věd a umění a jejím někdejším předsedou skladatel Josef Bohuslav Foerster. Česká filharmonie tuto spolupráci opustila a více řeší koncerty pro Škodu Auto a další zástupce „partnerů“. A někdejší Riedlbauchův „projektový manažer“ v České filharmonii Daniel Sobotka se později stal ředitelem FOku – skvělou ideu znovu oživil a zachránil. Je to dobře a potvrzuje to ne právě příznivý vývoj ve složení publika: zatímco v Rudolfnu vidíme stále více manažerů, kteří mají na drahé vstupné, publikum Pražských symfoniků je na první pohled vzdělanější a tvoří ho učitelé nebo právě akademici, kteří jak víme nepatří k nejbohatším.
Ředitel Sobotka neformálně promluvil i v úvodu koncertu spolu s předsedou AVČR prof. Radomírem Pánkem. Mohli klidně zformulovat i nějakou výraznější myšlenku o spojení vědy a umění, ale bylo to vlídné a civilní. A starého známého sólistu i sympatického dirigenta mladší generace zase rádi uslyšíme.
