Nikdy jsem se nesetkal se situací, kdy renomovaná umělecká instituce uvede krátce po sobě stejnou skladbu, byť v odlišné interpretaci. Událo se to Symfonickému orchestru hl. m. Prahy FOK, přičemž byl jistě veden bohulibým nutkáním nabídnout dva pohledy na nejproslulejší duchovní evropskou kompozici. Bylo jím dokončené torzo Mozartova Requiem d moll KV 626, jež se stalo světově proslulé svérázným viděním hollywoodského velkofilmu Amadeus. Na konci dubna jej soudobě provedl s decentním historicky poučeným vkladem šéfdirigent Tomáš Netopil (https://www.polyharmonie.cz/prvomajova-reflexe-dubna/), 4. a 5. května v kostele sv. Šimona a Judy dirigent Marek Štilec.
Pan Štilec, spoluvlastník Wranitzky Kapelle, s níž provozuje od roku 2019 hlavně klasicistní „rakousko-uherskou“ hudbu, anticipoval Mozarta Koncertem pro dvě violy a orchestr C dur Antonína Vranického, jehož dílo v 21. století chvályhodně znovuobjevuje. Dobově kvalitní hudba, jež se však nevyrovná koncertantní tvorbě jeho údajného „učitele“ Mozarta. Občas technicky virtuózní sólové party (viz hlavně třetí věta) úspěšně, i když nikoliv bezchybně, interpretovaly Kristina Fialová a Věra Binarová. Komorní orchestr (čtyři primy) hrál s nadšením dobře; dirigent měl celý večer elegantní gesta a sympatické vystupování, ale připadal mi elegantně poněkud pasivní. Autentičnost měla asi symbolizovat kopie obloukového smyčce koncertního mistra, který symbolicky „bojoval“ s moderními smyčci sólistek a moderním laděním. Upřímně řečeno bylo to jen velmi příjemné, leč průměrné provedení. (Sólistky při vší úctě mají daleko do světové úrovně například Antoina Tamestita a totéž platí pro srovnání Wranizkých a členů ČF, FOK, o světu nemluvě.)
Fota Hana Görlichová.
Osobní vsuvka. Na přelomu let 80. a 90. jsem se musel živit zpěvem. Mimo jiné jsem absolvoval evropské turné, kdy jsem zpíval s velmi průměrnými sólisty padesátkrát téměř bez odpočinku Mozartovo Requiem a partituru znal nazpaměť. Od té doby marně čekám na nadšený vztah k této kontroverzní skladbě z poloviny 80. let a na dokonalé živé kvarteto.
V Mozartovi zaplnili pódium chlapecký sbor Boni Pueri a sólisté: Vojtěch Pelka – soprán, Jan Mikušek – alt, Jaroslav Březina – tenor a Miloš Horák – bas. Byl to další pokus o naznačení jakési autenticity. Pan dirigent to asi myslel dobře, ale výsledkem byla nudná fikce, navíc průměrné kvality. Orchestr odvedl v rámci svých možností dobrou práci, i když hra smyčců a dechů FOK s panem Netopilem měla podstatně vyšší kvalitu a výkon obou dirigentů byl nesouměřitelný. Střídal dobré okamžiky s průměrem (například Agnus Dei)… Nepochopil jsem účast sboru složeného s dětí a adolescentů. Jakkoliv hradecký sbor patří v oboru k tomu nejlepšímu, co Česká republika má, Requiem je nad možnosti jakéhokoli mládežnického sboru. Relativně uspokojivé bylo Lacrimoso a Hostias. Requiem – zvuková plástev, Dies irae – karikaturní hlušina dne hněvu, Confutatis – bez dramatu a barvy, nejhorší, co jsem kdy slyšel, Cum sanctis – legrační fuga… Jestliže marný boj „dětského“ sboru je hoden úcty, pro výkon kvarteta hledám adjektiva.
Předně nechápu, proč dirigent ahistoricky zvolil quasi sopranistu a altistu, což je fikce. Co se týká hlasů – z Vojtěcha Pelky by mohl jednou být kvalitní kontratenor, až hlas zušlechtí, jakkoli do světa Jarousského, Fagioliho ad. bude jen nahlížet, Jan Mikušek byl neslyšitelný a jeho účast nechápu. Pan Březina může jen vzpomínat na dobu, kdy se účastnil s Magdalenou Koženou nahrávání Rybovy hudby a kdy měl sladký, tvárný tenor. Některé zvuky, které vydával, byly nepěkné. Miloš Horák mezi nimi vynikl, nejspíš patří mezi basovou operní českou elitu, ale v hudbě tohoto žánru jsem neslyšel měkký a jemný zpěv. Byl to večer fikcí o dobově poučené interpretaci a kráse zpěvu… Večer byl úspěšný, potlesk převeliký.
Luboš Stehlík
