Během relativně krátké doby zahájily sezonu 2026/2027 čtyři hlavní pražské orchestry – 1. září Česká filharmonie, 4. září Prague Philharmonia, 24. září Symfonický orchestr Českého rozhlasu a 7. října Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK. Náhodou na všech koncertech hostovaly houslové hvězdy. Česká filharmonie a Semjon Byčkov pozvali k provedení Šostakovičova Houslového koncertu a moll Karen Gomyo. Bylo to výborné, ale už jsem jej slyšel mnohokrát v zajímavější verzi. Prague Philharmonia se svým šéfem Emmanuelem Villaumem se rozhodli pro Houslový koncert Samuela Barbera. Víceméně povrchní hudbu zahrál Blake Pouliot výborně. SOČR vsadil na českou kartu a pozval k interpretaci Beethovenových romancí Jana Mráčka, což bylo s debutem šéfdirigenta Eliase Grandyho sladce hladivé.Šnůru zahajovacích koncertů v Praze zakončil FOK, který nabídl provedení Beethovenova Houslového koncertu D dur, koruny repertoáru tohoto oborového žánru, Aleně Baevě, jednačtyřicetileté kyrgyzské houslistce se „slovansko-tatarskými“ kořeny, žijící formálně v Lucembursku. (Mimochodem v této sezoně je rezidenční umělkyní Düsseldorských symfoniků a Janáčkovy filharmonie. Nahrává pro Alpha Classics – nově první díl kompletu Beethovenových houslových sonát.) Jako předjímku musím uvést, že provedení Beethovena bylo ze všech výše uvedených jmen nejzajímavější. Paní Baeva to však neměla snadné, neboť vstoupila do virtuální konkurence desítek skvělých nahrávek a řady minulých provedení v Praze. Příkladem budiž jména Menuhin, Szeryng, Mutter, Jansen, Faust, Kavakos, Zehetmair, Lozakovich, Špaček. Jen na Pražském jaru jsem slyšel různě zajímavá, občas dost provokativní provedení například Henryka Szerynga, Leonida Kogana, Olega Kagana, Pinchase Zukermana, Anne-Sophie Mutter, Gila Shahama, Nigela Kennedyho a Augustina Hadelicha.
Fota Ivan Malý / FOK.
Jaký byl Beethoven Aleny Baevy a FOKu pod vedením šéfdirigenta Tomáše Netopila? Nejprve se pokusím popsat živý zážitek ze Smetanovy síně Obecního domu a budu jej konfrontovat se záznamem České televize, která koncert natáčela ve spolupráci s ZDF a Arte. Ač hrála na vynikající nástroj (Guarneri del Gesù, 1738, „William Kroll“), její měkký, podmanivý tón se mi jevil v porovnání například s Mutter, Shahamem nebo Szeryngem hodně subtilní, zdá se že v této hudbě miluje piana a pianissima. Každopádně má bezpečnou, téměř dokonalou techniku. Volila spíše konzervativní tempa, přičemž v první a druhé větě se blížila ke spodní hranici, čímž došlo ke zbytečné tempo rytmické nivelizaci a posluchač si kontrastu moc neužil. Naopak docela progresivní byla v kadencích. Vyhnula se obligátnímu Joachimovi a zvolila v první větě verzi Tetzlaffa, který vyšel ze základu Beethovenovy vlastní kadence pro klavírní verzi tohoto koncertu, stejně tak tomu bylo ve třetí větě. Kadence ve druhé větě byla úpravou Ottokara Nováčka podle Beethovenovy vlastní předlohy. (Škoda, že nehrála provokativní polystylovou kadenci Alfreda Schnittkeho, kterou jsem kdysi slyšel od Josefa Špačka.) Líbilo se mi, jak pracuje s vibrátem a dynamikou. Doprovod byl zásluhou dirigenta referenční, orchestr hrál citlivě a velmi empaticky. Při vší úctě k sympatické houslistce jsem se o pauze nemohl zbavit myšlenky, že koncertní mistr na první židli orchestru byl koncert zahrál zajímavěji…
Zážitek z televize byl kupodivu podstatně jiný. Sólové housle byly silnější (neslyšel jsem občasný ostrý podtón), sebevědomější, celek byl ještě transparentnější, občasné tónové shluky hudebních molekul zmizely. Mikrofony, režie a mixážní pult učinily poslech tak trochu virtuální realitou. Nic proti, ale všechno tak nějak vylepšily. Hlavní však je, že díky tomu si Pražské symfoniky poslechly doma a v cizině (!) vyšší desítky tisíc vnímavých diváků.
Jestli jsem už v Beethovenovi vnímal lahodnou hru orchestru, v Brahmsově Druhé symfonii D dur se můj respekt ještě o řád zvýšil. Tomáš Netopil svůj orchestr skvěle připravil jak technicky, tak mentálně. V loňské sezoně, coby vrchol svého angažmá u SOČRu, uvedl komplet Brahmsových symfonií Petr Popelka. Jeho interpretace „dvojky“ byla ryze romantická, eruptivní, plná vzrušení, vlastně nepoddajná, silně osobitá.
Mám pocit, že pan Netopil je toho názoru, že Brahms není nepoddajným člověkem. Jeho pojetí Brahmse tíhlo více k Beethovenovi, kterého Brahms tak miloval, bylo zvukově štíhlé, ale přitom v každé frázi nádherně vnitřně emocionální. Myslím, že si uvědomuje, že Brahms do svých not často psal piano dolce a že Brahmsovy partitury jednoznačně zakazují jakoukoliv exaltovanost. Myslím, že by nový šéfdirigent měl zvážit, zda nenahrát brahmsovský komplet. Z dokonalosti provedení jsem měl pocit, že by to FOKu velmi slušelo. Už jenom poslouchat bel canto tutti a skvělá drobná sóla (viz první horna v první větě byl nevšední požitek.) Synergie mezi dirigentovou syntetičností a analytičností byla zcela mimořádná. V „pastorální“ první větě mě zaujala práce s hlavním tématem a vypracování provedení, v druhé větě rozcitlivělost a nekonečný zpěv, v třetí, graciézní části půvabná taneční archaičnost. A finále bylo skutečným vrcholem celého večera – ostře strukturované, ve výborném tempu a frázování. Určitě jedno z nejlepších provedení této symfonie, které jsem v Praze slyšel, na úrovní Mnichovské i Rotterdamské filharmonie. FOK je s Tomášem Netopilem evidentně na dobré cestě!
Luboš Stehlík
