Závěrečný koncert mezinárodního hudebního festivalu Dvořákova Praha nabídl ve středu 23. 9. 2026 dramaturgický koncept, který na první pohled působil poněkud nesourodě. Postavit vedle sebe kompozice Bohuslava Martinů, Sergeje Prokofjeva, Antonína Dvořáka a Igora Stravinského, skladatelů působících v odlišných kulturních prostředích a za rozdílných stylových a historických okolností, zavánělo promotérskou nahodilostí a odstředivými zájmy festivalu, orchestru a hostující dirigentky. Přesto měl večer jasnou hudební logiku a dramaturgickou gradaci, jejichž společnými jmenovateli byly širokodechá pozdně romantická zpěvnost, pregnantní rytmus a spektakulární orchestrální barevnost. Čínská dirigentka Elim Chan si dokázala od svůdné melodiky a pulzujících rytmů udržet objektivní odstup a místo okázalých gest vsadila na precizní přípravu, kapelnicky disciplinovaný projev a důvěru v orchestr a jeho sólové hráče.
Fota Petra Hajská / Dvořákova Praha.
Bohuslava Martinů Předehra pro orchestr H. 345 představuje ideální dílo k zahájení festivalového večera. Skladatelovo pozdní dílo z padesátých let spojuje neobarokní motoriku s neoromantickou kantabilností střední a závěrečné hymnické části. Je stručné, slavnostní a lapidárně efektní, nepotřebuje komplikovaný interpretační výklad. Elim Chan po orchestru požadovala přesně to, co partitura potřebuje: pevný rytmus, jasnou artikulaci a přehlednou výstavbu. V závěru dokázala ze zvukové masy orchestrálního pléna působivě vyzdvihnout česky znějící chorál dvojice trubek. Zařazení kompozice mě upřímně potěšilo a publikum naladilo na večer, v němž měla – právě jako v Martinů Ouvertuře – vedle melodické invence důležitou úlohu také rytmická přesnost.
Prokofjevův Druhý houslový koncert g moll op. 63 (1935) v podání amerického sólisty Gila Shahama připomněl, jak výrazně kantabilní, místy až romantickou skladbou je toto dílo, komponované v sousedství klavírního cyklu Hudba pro děti op. 65 (1935), později instrumentovaného jako Letní den op. 65b (1938), či symfonické pohádky Péťa a vlk op. 67 (1936). Americký houslista rezignoval na jakoukoli exhibici. Přestože mu technická suverenita a kovově znějící tón umožňují téměř cokoli, zvolil introspektivně vypravěčský přístup, v němž virtuozita zůstávala podřízena hudebnímu sdělení a rétorickému výrazu. Úvodní věta udržovala pozornost ostinátní rytmikou, pomalá nabídla kontrastní lyriku skladatelova nejzpěvnějšího období a finále dostalo potřebnou až mahlerovskou taneční rozšafnost. Česká filharmonie sólistu spolehlivě doprovázela a dirigentka citlivě udržovala rovnováhu mezi početně méně obsazeným orchestrem a sólovými houslemi. S pódiem Dvořákovy síně se Shaham rozloučil bachovským přídavkem.
Dvořákova Suita A dur op. 98b B 190 (1895) patří k nejpůvabnějším dílům skladatelova amerického období. Občas si – zcela tajně, kacířsky – přeji, aby byl Dvořák autorem jen jediného díla, například právě této suity. Znal by ji totiž celý svět. Její provedení potěšilo důrazem na detail, přesným frázováním a klidnějšími tempy, která umožnila jednotlivým větám výrazněji kontrastovat. Elim Chan věnovala značnou pozornost dynamice a dokázala vystavět jednotlivé části s přehledností, která svědčila o důkladné přípravě. Ve vyšších dynamických hladinách bych ovšem ocenil propracovanější proporce mezi jednotlivými nástrojovými skupinami. Má výhrada směřuje ke skupině bicích nástrojů. Ve Dvořákově suitě suplují delikátní zámořské koření, které má orchestrální zvuk neodolatelně dochutit, nikoli jej přebít. Zvláště velký buben by měl evokovat indiánské bubny, nikoli kutálku z Mokré Lhoty, kde se vyhrává k tanci Káče a Marbuelovi. Byla to však spíše piha na kráse provedení, které jinak přesvědčilo propracovaností detailů a schopností vystihnout a vzájemně odlišit charakter jednotlivých vět.
Stravinského suita z baletu Pták Ohnivák (verze z roku 1919) představovala očekávané orchestrální vyvrcholení večera. Její pozdně romanticky bohatá instrumentace České filharmonii mimořádně svědčí. Elim Chan zde mohla naplno uplatnit svou schopnost pracovat s dynamickými kontrasty a přesně koordinovat jednotlivé nástrojové skupiny. Působivá byla zejména sóla dřevěných dechových nástrojů a žesťů, stejně jako postupná gradace závěrečných částí. Orchestrální zvuk se nakonec přiblížil samotným akustickým hranicím Dvořákovy síně. Přesto si provedení uchovalo potřebnou přehlednost a rytmickou jistotu.
Brzy čtyřicetiletá rodačka z Hongkongu je dokonalá kapelnice, mám-li parafrázovat název slavného Matthesonova spisu Der vollkommene Capellmeister. Její projev je precizní, nespektakulární a důsledně podřízený hudbě. Nepotřebuje přesvědčovat publikum o vlastní výjimečnosti, nesnaží se partitury přetvářet k obrazu svému. Její interpretační přístup stojí na pevných základech: rytmické disciplíně, jasné artikulaci a důkladné znalosti orchestrálního aparátu. Snadno se promění v Alcinu s taktovkou, kouzelnici z říše tónů, v níž se za zvuku Martinů fanfár z poličské věže setkávají Dvořákovi indiáni s ruskými příběhy vypravěčů Prokofjeva a Stravinského. Tenhle večer se vám vydařil!
Martin Jemelka
S koncertním mistrem Janem Fišerem.
S uměleckým ředitelem Dvořákovy Prahy Janem Simonem.
S houslistou Josefem Špačkem.
