Dojemné ovace pro Zubina Mehtu a Berlínské filharmoniky

Legendární indický Maestro Zubin Mehta, jenž je i držitelem Ceny za mír a toleranci OSN, dirigoval v letošním roce koncerty v zahraničí, které byly spjaty s jeho životním jubileem. Programy sestavené z oblíbených děl dirigenta, současně vyzdvihly jeho dlouholetou spolupráci se slavnými orchestry v Evropě, Asii a USA.

Emeritní hudební ředitel Izraelské filharmonie, jenž byl ve své zářné kariéře jmenován také emeritním dirigentem Losangelské filharmonie, se v letošní sezoně opět vrátil do Německa, kde mimochodem na jaře u příležitosti oslav svých devadesátých narozenin řídil slavnostní koncert v mnichovské Bavorské státní opeře, kde dříve působil na postu generálního hudebního ředitele. V listopadu nastudoval Zubin Mehta s Berlínskými filharmoniky program děl Wolfganga Amadea Mozarta, Maxe Brucha a Antonína Dvořáka. Mehtovy tři koncerty byly ve dnech 12. – 14. listopadu 2026 ve Velkém sále Berlínské filharmonie vyprodány, Maestro si ostatně také připomněl s orchestrem půlkulaté jubileum od svého debutu u Berlínských filharmoniků před pětašedesáti lety.

Program klasicistní a romantické tvorby řídil Zubin Mehta v Berlíně na svém třetím listopadovém koncertě zpaměti. Na pódium byl dopraven s pomocí asistence na invalidním vozíku, přičemž díla již dirigoval na koncertní židli s taktovkou a velice střídmými gesty.

Tradičně noblesní Maestro zahájil koncert klasicistní předehrou k opeře Figarova svatba, KV 492 Wolfganga Amadea Mozarta, kterou komorní sestava Berlínských filharmoniků přednesla svrchovaně stylově. Efektní orchestrální ouvertura, jež se od zrodu skladatelovy opery z let 1785 – 1786, postupem doby osvojila v repertoárech symfonických koncertů, zazněla pod taktovkou Zubina Mehty velmi svěže a vrstevnatě, s lehkostí nadhledu i hravě pulzující dramatičností. Kompozice krásně dýchala a úžasná byla na poslech i čistě lesklá kompaktnost zvuku. Provedení korunovala malebně virtuózní orchestrální sóla koncertního mistra Daishina Kashimota, flétnisty Emmanuela Pahuda a hobojisty Albrechta Mayera. Mozartovo dílo poukázalo také na velkou devízu nastudování, zcela výjimečné a přesné vystižení stylu kompozice.

K romantickému Koncertu pro housle a orchestr č. 1 g moll, op. 26 Maxe Brucha byl přizván vedením orchestru po dohodě se Zubinem Mehtou proslulý izraelský virtuos Pinchas Zukerman, držitel dvou cen Grammy, který u Berlínských filharmoniků debutoval před dvaapadesáti lety jako sólista a před šestatřiceti lety dokonce orchestr dirigoval. Bruchův nejznámější koncert z let 1866 – 1868, jenž se řadí ke standardním dílům repertoáru sólisty i tělesa, přednesl virtuóz s velkým nadhledem.

Part sólisty rozehrál Pinchas Zukerman v úvodní větě Vorspiel: Allegro moderato s líbeznou zpěvností melodií, brilantně a s pestrou šíří barev i jejich odstínů. Šířeji pojaté rapsodické kadence nepůsobily v jeho podání pateticky ani sentimentálně, ale stylově. Druhá věta Adagio byla v lyrice prodchnuta něhou, ve spojení s orchestrem získala hloubku. Sólista působil introvertně a každý detail měl v jeho podání svůj jasně profilovaný hudební význam v melodických liniích. Třetí věta Finale. Allegro energico završila excelentní provedení díla s neutuchající vnitřní gradací.

Zubin Mehta nastudoval skladbu do nejjemnějších detailů a s hloubkou porozumění stylu skladatele. Interpretaci koncertu s orchestrem dominovala niterná dramatičnost a nesmírně kultivovaně svítivě lesklá proměnlivost kreativity intenzity znění. Mimořádný byl mnohdy i měkce vřelý souzvuk orchestru a úžasná kompaktnost sekcí, která skvěle až průhledně analyticky zvýraznila v odstínech strukturu díla v jeho vrstevnatosti.

Po dlouhém aplausu s provoláváním „Bravo!“ přešel Pinchas Zukerman do středu orchestru k dechové sekci, kde ze společných not zahrál s flétnistou Emmanuelem Pahudem Andante z barokního Duetu pro flétnu a housle, Wq. 140 Carla Philippa Emanuela Bacha. V citlivém souladu vzájemného naslouchání přednesu hudby, interpretovali skladbu hravě a skvěle s akcentem pro krásu tónomalby.

Program završil Maestro romantickou Symfonií č. 7 d moll, op. 70, B141 Antonína Dvořáka. Dílo z let 1884 – 1885 mimochodem zařadili Berlínští filharmonikové do svého repertoáru již v roce 1889 s dirigentem Hansem von Bülowem. Dvořákovu tvorbu si Zubin Mehta ve své kariéře zamiloval, řadu skladatelových kompozic nahrál a provedl se slavnými orchestry.

Fota Lena Leine.

Dirigent přistoupil k romantickému dílu s velkou analytičností i nadhledem. Fráze skladby v průběhu její interpretace krásně dýchaly a ve všech větách byly obestřeny nejen efektně lesklými barvami s velkou šíří koloritu, ale v rychlých tempech dosahovaly až mimořádné virtuozity orchestrálního provedení. Dílo znělo poutavě, svěže až moderně napříč větami Allegro maestoso, Poco adagio, Scherzo: Vivace, Finale: Allegro. Jasně diferencovaná artikulace frázování s pestrou škálou intenzity vnesla rovněž do přednesu díla emocionální hloubku. Vnitřní drama s pevnými konturami bylo prosvíceno i jemností hry, elegancí zvuku, vřelostí s českým espritem a v melodiích příjemnou zpěvností. Většina posluchačů ocenila provedení pochvalným „Bravo!“ a ovacemi ve stoje, přičemž u řady návštěvníků bylo vidět velké dojetí.

Markéta Jůzová

Sdílet na Facebook
Poslat E-mailem
Sdílet na WhatsApp
Další příspěvky z rubriky