Dvořákova síň pražského Rudolfina už tonula v pološeru, publikum tiše vyčkávalo. Až po chvíli se otevřely dveře a do nich neokázale vstoupil drobný noblesní muž ve fraku. Grigorij Sokolov. Ve vnitřním soustředění usedl ke klavíru a ponořil prsty do kláves. Od prvního taktu Schubertovy sonáty bylo zřejmé, že mezi publikum a pianistou vzniklo docela samozřejmě pouto, že posluchači jsou s tímto do sebe ponořeným mužem na jedné vlně. Sokolov vnesl do sálu svůj vnitřní svět, klidné charisma své osobnosti a hudbu. A v pondělí 9. listopadu přinesl na Festivalu Rudolfa Firkušného také hudební zážitek.
Přestože v roce 1966 tento leningradský rodák zvítězil již ve svých 16 letech (!) ve vrcholné Mezinárodní hudební soutěži P. I. Čajkovského v Moskvě, brány Západu se mu dokořán otevřely až po pádu železné opony. Není mužem velkých proklamací, o to významnější jsou jeho konkrétní činy. Bezprostředně po začátku invaze Ruska na Ukrajinu v březnu 2022 věnoval celý svůj honorář z recitálu ve vídeňském Konzerthausu na humanitární pomoc občanům zasaženým válkou na Ukrajině a v srpnu téhož roku mu španělská vláda udělila občanství, čímž Grigorij Sokolov formálně i symbolicky přerušil oficiální vazby s Ruskem. V listopadu 2024 vystoupil spolu se Sergejem Babajanem v Paříži na speciálním koncertě k poctě Pavla Kušnira, mladého ruského klavíristy a disidenta, který byl uvězněn za svoji otevřenou kritiku Putinovy invaze na Ukrajinu a zemřel v ruském vězení po protestní hladovce.
Fota Václav Hodina / MHF Pražské jaro / Festival Rudolfa Firkušného.
O Grigoriji Sokolovovi se můžeme dočíst, že programy svých koncertů často nezveřejňuje dopředu, protože hraje to, co mu přijde v danou chvíli vhodné. Pro svůj recitál v Praze zvolil Sonátu B dur D 960 Franze Schuberta (1797-1828) a Sonátu č. 3 f moll op. 5 Johannesa Brahmse (1833-1897).
Skladatele od sebe dělí jedna generace a obě sonáty 26 let. Schubert až v závěru svého života v září 1828 napsal těsně po sobě poslední tři ze svých 21 klavírních sonát – c moll, A dur a B dur D 960,jež se svou subjektivností od předchozích výrazně odlišují. Zemřel poté v listopadu, když mu bylo pouhých 31 let. V Sonátě B dur jako by se neblahá předtucha smrti odrážela, tušení její nevyhnutelnosti. Má charakter hluboké introspekce, evokuje pocit smíření, při němž jako by se ozval občas v hlubokých tónech vzdor, trýznivá touha s vědomím tíhy osudu. Typické je pro sonátu střídání durových a mollových tónin, lyriky, vřelosti, křehkosti s náhlým dramatickým vzepětím a střídáním metra – 3. věta Scherzo: Allegro vivace con delicatezza. Po tklivosti a osamělosti vyjádřené v 1. první větě Molto moderato a v 2. větě Andante sostenuto, v tomto emocionálním jádru celé sonáty, přichází rozjasnění a ve 4. větě Allegro ma non troppo se vrací navzdory vzrušeným zábleskům vnitřní lehkost, jako by se skladatel oprostil od svých pochyb, bolestí a žalu. Schubertova sonáta má obrovskou vnitřní energii, doslova očistnou sílu katarze. Dozní-li poslední tón, jako by posluchač společně se Schubertem zahlédl světlo na konci tunelu.
Aby byl však účinek takto působivý, musí pianista mít nejen dokonalou techniku, ale rovněž s plným pochopením přečíst a interpretovat Schubertův notový zápis. A Grigorij Sokolov do Rudolfina takto intenzivního Schuberta přinesl. Provedl jej s obrovským vnitřním zaujetím, s pochopením pro formu, charakter, specifika díla, pro Schubertovu melodiku. Hrál naprosto vyrovnaně s obrovskou dynamickou škálou, jednotlivosti spojil v celky, v nichž nezapadl žádný tón a které daly vzniknout mimořádně účinnému hudebnímu výrazu. Sokolov splynul se Schubertovým dílem.
Johannes Brahms zkomponoval své tři klavírní sonáty jako dvacetiletý v době, kdy se seznámil s Robertem a Clarou Schumannovými. Sonáta č. 3 f moll op. 5 (1853) je nejen vrcholem jeho mladistvého tvůrčího období, ale i jedním z nejdramatičtějších a nejrozsáhlejších děl raného romantismu. Na rozdíl od klasické sonáty je pětivětá a svou strukturou a orchestrálním pojetím klavíru má až symfonických charakter. Po schubertovských bolestech a nadějích ukrytých v hloubce lidského nitra je Brahmsovo dílo, toto spojení klasické sonátové formy s vášní a citovými bouřemi romantismu, s jehož expresivitou až dravostí je zahájena 1. věta Allegro maestoso, jiným pohledem na svět. Odhodlaným, nepochybujícím a přímočarým, gradujícím ve vášnivém rondu 5. věty Finale. Allegro moderato ma rubato s prvky kánonu a mohutnou trojitou codou. Dílo Je charakteristické nejen svou originální stavbou, ale i inspiračními zdroji. K 2. větě Andante espressivo uvedl Brahms jako pomyslné motto milostné dvojverší Otto Julia Inkermanna (1823-1862) píšícího pod pseudonymem C. O. Sternau. Ve 3. větě, v živém Scherzu. Allegro energico, se odráží citace Mendelssohonova Klavírního tria č. 2; ztlumená teskná meditace s charakterem smutečního pochodu ve 4. větě, v Intermezzu. Andante molto, je Rückblick (Ohlédnutí) na 2. větu.
Stejně jako u Schubertovy sonáty, přistoupil Grigorij Sokolov i k Brahmsovu opusu v duchu a charakteru díla. Klavír rozezněl v plné síle romantické expresivity, přitom v uvážlivě volených tempech s uměřenou agogickou a s pečlivě vypracovanou melodikou ve všech dynamických úrovních. Žádná z melodických linek nepadla za oběť síle či tempu. V 1. větě Allegro maestoso působivě přecházel z bouřlivého hlavního tématu do jímavosti klidnějších zpěvných pasáží, krásné byly v Sokolovově podání partie hluboce lyrické; ve 2. větě plasticky vynikly dialogy hlasů milenců objímajících se za svitu měsíce; brilantní bylo tempově přesně vyvážené Scherzo, zklidnění přineslo přehledné Intermezzo se záblesky exprese, strhující gradaci pak obtížné dramatické Finale, kde nezaniklo nic z řady kompozičních prvků – z názvuků pochodu i chorálu včetně hudebního motta F-A-E (Frei aber einsam – Svobodný, ale osamělý).
Grigorij Sokolov dohrál a vstal. Na pódiu Dvořákovy síně působil zvláštním, křehkým dojmem. Vteřina ticha a bouřlivé ovace. Pianista se dotkl klavíru a prostě se uklonil. Aplaus a volání bravo nebraly konce. A Sokolov se do sálu vracel a bez jakékoliv známky únavy přidával a přidával. Publikum tleskalo a tleskalo. Postupně zazněly Balady op. 10 č. 1 Andante a č. 3 Intermezzo. Allegro Johannesa Brahmse, pak znovu Brahms a jeho Rapsodie op. 79 č. 2 Molto passionato, ma non troppo allegro, Fryderyk Chopin Mazurka cis moll op. 50 č. 3, Alexandr Skrjabin č. 4 Lento z 24 Preludií op. 11, a na závěr Johann Sebastian Bach Ich ruf zu Dir, Herr Jesu Christ BWV 639.Žádná ze skladeb nezapřela svého tvůrce, každou hrál Sokolov s vědomím jejich specifik.
Grigorij Sokolov vystoupil naposledy na Firkušného festivalu v roce 2022. Po čtyřech letech se vrátil. Zážitek, který přinesl, byl více než reprezentativním zakončením prestižní přehlídky pianistů. V Rudolfinu bylo možné dotknout se se Sokolovem hudební podstaty.
Gabriela Špalková
