Měl jsem velký problém s mým computerem a softwarem, takže píši s velkým zpozděním o dvou komorních projektech, které stojí za malou reflexi. Obě jsou o nadějích mladých lidí.
Tím prvním byl recitál jednadvacetiletého německého houslisty Jeremiase Pestalozziho, velmi talentovaného, leč osobnostně nevýrazného. Český spolek pro komorní hudbu mu 27. 10. uspořádal v Sukově síni pražského Rudolfina podvečerní koncert. Netuším proč právě jemu (snad kvůli jeho učitelce Julii Fischer), když jen v Evropě žijí desítky zajímavějších generačních souputníků a i v Česku bych našel několik lepších houslistů (jedním z nich je stejně starý Daniel Matejča). Nicméně jeho recitál byl zajímavý i poučný.
V úvodu si dobře poradil s Mozartovou Sonátou Es dur KV 380. Objevem byla pro mě Enescova Druhá sonáta f moll, kterou zahrál velmi dobře… Jakkoliv jsem za desítky let poněkud alergický na hudbu Heitora Villa-Lobose, Sonata-Fantaisie č. 1 „Désespérance“ op. 35 byla pro mě příjemným překvapením a vrcholem koncertu. Závěrečná Brahmsova Třetí sonáta d moll byla interpretačně, viděno prizmatem jeho učitelky, snad až příliš eklektická…
V Mozartovi ukázal cit pro styl, dobrou techniku, práci s vibratem, lehkost pravé ruky. V Enescovi se pokoušel stvořit věrohodnou vášeň a vypjaté emoce, ale byla to jen iluze, nevím, proč jeho učitelka vybrala úprávě toto dílo, jež se zatím s ním míjí. Možná se měl pokusit raději o sonátu Antonína Dvořáka. Jeremias Pestalozzi je talentovaný houslista, velmi muzikální, má dobrou houslovou techniku obou rukou a jistě bude jednou například skvělým koncertním mistrem nějakého dobrého orchestru. Rád jsem jej poznal. Navíc jméno Pestalozzi nebude v mé mysli už spjato jen s legendárním švýcarským pedagogem a evolučním reformátorem Johannem Heinrichem Pestalozzim z počátku 19. století.
Kurzy barokní hudby se konají v Česku leckde, ale kupodivu v Praze ne. Světlou a uznávanou výjimkou je Akademie Versailles, kde se studuje poučená interpretace francouzského baroka a ve dnech 21. až 25. 10. ji podesáté pořádaly Collegium Marianum-Týnská škola, coby doplněk Letních slavností staré hudby – s podporou Prahy 1 a Centre de musique baroque de Versailles (a několika dalších institucí). Během deseti let prošlo kursy kolem tří set frekventantů – dívek a chlapců. Na závěr byly představeny v sále Pražské konzervatoře výsledky. Přibližně 25 hudebníků (barokní housle, violy da gamba, cella, violon, flétny, hoboje, cembalo) vytvořilo orchestr à la Versailles Ludvíka XIV., který v orchestrálních číslech vedl hlavní lektor Vittorio Ghielmi (dalšími lektory byli Chantal Santon Jeffery a Benoit Dratwîcki), v pěveckých výstupech vedla orchestr koncertní mistryně Zsofia Bréda. Zajímavá byla národnostní struktura mladých hudebnic a hudebníků, od Česka, Maďarska, Ruska, Litvy, Polska, Německa a Francie až po Arménii, Jižní Koreu a Japonsko. Hrála se hlavně hudba Jeana-Philippa Rameaua s jedním odskokem k Lullymu, což byla škoda – francouzské baroko je jinak velmi bohaté. Představilo se pět vokalistů různé úrovně. Všichni perfektně zvládli styl a propojení slova a hudby, jen si nejsem jistý, jestli se všichni budou moci živit rolí sólisty. Mě nejvíce zaujala švýcarská mezzosopranistka Ambra Biaggi. Z celku jsem měl příjemný pocit zapálenosti a nadšení, jakkoli technicky byl zvuk vzdálen úrovni například České studentské filharmonii. Pražská Akademie Versailles dělá nesmírně záslužnou práci a doufám, že tomu bude i v dalších letech.
Luboš Stehlík
