Zahajovací koncert Plzeňské filharmonie 8. října v přeplněné Měšťanské Besedě přinesl zajímavý hudební zážitek a jak je zvykem v poslední době také pozdravy zástupců města i kraje. Moderátorským průvodcem večera byl Jiří Vejvoda, který přivítal jeho excelenci japonského velvyslance Nagaoku Kansuke. Pan velvyslanec nebyl na koncertě Plzeňské filharmonie poprvé a je velkým příznivcem tohoto orchestru. Koneckonců v minulém roce Plzeňská filharmonie vystupovala na Světové výstavě v Osace a i letos ji čeká umělecký zájezd do Japonska. Paní ředitelka Lenka Kavalová vzpomenula nedávno zvěčnělou osobnost skladatele, literáta, filozofa a nadšeného podporovatele západočeských skladatelů druhé poloviny minulého století i současnosti Karla Pexidra, který odešel v červnu letošního roku ve věku nedožitých 97 let. Karel Pexidr býval pravidelným posluchačem koncertů Plzeňské filharmonie a paní ředitelka i pohybem ruky ukázala místo na galerii, odkud koncerty poslouchal. První číslo programu tedy nemohlo být věnováno nikomu jinému, než právě Karlu Pexidrovi. Z jeho díla byl přednesen Hymnus pro smyčcový orchestr. Vznikl v roce 2008 ve skladatelově oblíbeném místě na Vícově nedaleko Přeštic. Jedná se o zhruba desetiminutovou skladbu monotematické hudební myšlenky, která se autorovi zjevila ve snu. Tato skladba se stala ideálním prologem pro poslech dalších symfonických děl větších rozměrů. Plzeňská filharmonii ji předvedla v plastické zvukové kultuře s vědomím, že poprvé v Plzni zaznívá v nepřítomnosti Karla Pexidra.
Druhou skladbou zahajovacího koncertu řady Diamant bylo populární a slavné dílo Sergeje Rachmaninova – jeho nejčastěji uváděný 2. klavírní koncert c moll. Je dílem ještě mladého skladatele a volná věta se stala v tom nejlepším slova smyslu celosvětovým hitem. Sergej Rachmaninov také všechny své čtyři klavírní koncerty nahrál na gramofonové desky. Zvláště nahrávka druhého koncertu s Filadelfským orchestrem a dirigentem Leopoldem Stokowským není jen dokladem klavírní virtuozity Rachmaninova, proslulého velkým rozpětím svých rukou, ale možná nejlepším zaznamenaným provedením tohoto díla vůbec.
Sólistou večera byl uznávaný klavírista Igor Ardašev, který často spolupracuje s Plzeňskou filharmonií. Pamatuji se, že již jako jednadvacetiletý provedl s tehdejším Plzeňským rozhlasovým orchestrem a Jaromírem Nohejlem skladatelův obrovitý 3. klavírní koncert. Byl to tehdy v roce 1987 v plzeňském Pekle velmi pozoruhodný výkon. Po čtyřiceti letech je Igor Ardašev již vyzrálým umělcem, který dává své mistrovství plně do služeb hraných děl. Ardaševovi nešlo o vnějškové předvádění svých technických a tónových dispozic. Vše měl velmi promyšlené. Samozřejmě žádný interpret tohoto díla se nemůže vyhnout srovnání s desítkami nahrávek a nejrůznějších provedení. Samotná Plzeňská filharmonie tento koncert před deseti lety hrála na festivalu v Českém Krumlově s Alexejem Volodinem. Ardaševova tempa byla určitě pomalejší. Proslulý začátek v posledních dvou rozsáhlých akordech téměř nepostřehnutelně rozdělil. Ale bylo to ve prospěch dosažení silnějšího forte. Zatímco v první větě přece jen klavírista některá místa trochu zatěžkával, což vyžadovalo i značnou pozornost temperamentního dirigenta Chuheie Iwasakiho, druhá věta již proběhla v překrásné symbióze s orchestrem a třetí větou Ardašev vystupňoval posluchačský účin. Klavírista si vysloužil velký potlesk, po němž následovaly dva přídavky opět z díla Rachmaninova, ve kterých Ardašev projevil jednak vysokou úhozovou kulturu i virtuózní ovládání nástroje.
Dle mého soudu se ale uměleckým vrcholem večera stalo provedení Třetí symfonie Mieczyslawa Weinberga. Tohoto varšavského rodáka židovského původu Plzeňská filharmonie zařazuje do svých programů stále častěji. Svého času v Plzni zazněl také jeho violoncellový koncert. Dirigent i Plzeňská filharmonie svým provedením posluchačům ukázali, že tato symfonie je posluchačsky velmi přístupná, obsahuje emoce a finální věta Allegro vivace upomíná na důraznou rytmiku Dmitrije Šostakoviče. Ten byl pro Weinberga klíčovou postavou; zachránil ho před zvůlí stalinského režimu a prohlásil o něm, že je jedním z největších skladatelů své generace. Byť posluchači tuto symfonii zřejmě slyšeli poprvé, potlesk a ohlas po rázném zakončení závěrečného Allegra vivace byl velmi spontánní.
Vladislav Vilímec
