Ocitl jsem se na pozvání mezinárodního hudebního festivalu Lípa Musica na dva dny v bývalých Sudetech, v malebné České Lípě na řece Ploučnici (německy Böhmisch Leipa) v Libereckém kraji, kde spolu bojuje dávná architektonická minulost s nelítostným brutalistním i jiným odkazem socialismu a všelijakými společenskými problémy současnosti. Zajímalo mě hlavně kompletní provedení klavírního cyklu Gadalaiki Pēterise Vaskse 19. září.
Fota Martin Špelda.
Nicméně 18. září jsem byl přítomen koncertu vokálního britsko-amerického collegia VOCES8, který jsem si nemohl nechat ujít. Souzpěv tří žen a pěti mužů je téměř jedinečný. Takovou měkkost, jednotnou barevnost, frázování, dýchání a bezchybnou intonaci jsem slyšel živě jen párkrát. Této dokonalosti se blíží Martinů Voices, Collegium Vocale 1704 či Stile Antico, vzdáleně Kühnovi komorní sólisté z 80. let. Určitě se tomu vyrovnají Kings Singers či Monteverdi Choir.
Jak však už více než padesát let poslouchám nejrůznější sbory, jen párkrát jsem zažil sbor, který by byl pěvecky stoprocentně v sólech zvukově dokonalý. A bylo tomu tak i s VOCES8. Vedoucí ženou byla skvělá sopranistka Savannah Porter, dáma v červeném outfitu. Její nonvibrátová sóla byla křišťálově, až řezavě čistá, leč chyběly jí něha a barevná podmanivost třeba Milady Čejkové z Kühnových sólistů a Pražského filharmonického sboru před čtyřiceti lety nebo například Pavly Radostové ze současného Collegia Vocale 1704. Ani sóla barytonisty Christophera Moora nebo altisty Barnaby Smitha nebyla něco, na co bych dlouho vzpomínal. Naopak mě upoutal hlas basisty Dominica Carvera. Nicméně jakmile zaznělo tutti, otevřela se nebesa, zvláště pak v pianu jakoby zněly romantické varhany, jenže bez vibrujících rejstříků.
Program byl sice kompozičně pestrý, ale převážně inklinoval k meditaci a metamorfózám. Dotkli se díla slavného Williama Byrda, pár žen (Lucy Walker, Caroline Shaw), Williama Billingse či Jonathana Dovea ad. Úpravy slavných kousků byly pro mě nové a originální, což se týkalo mimo jiné tradicionálů, Beatles a Irvinga Berlina. Dojemné bylo poslouchat mysteriózní zhudebnění 23. žalmu od Bobbyho McFerrina, pro mě překvapivý pohled do díla geniálního hudebníka! Závěr byl odlehčený a sevřený pěvecký půlkruh se rozpohyboval – skvěle zaranžované April in Paris Vernona Duka a I Get a Kick out of New York Cole Portera. Závěrečným číslem bylo Come Fly mm (to the Moon) v aranži Alexandra L´Estrange… Byl to báječný večer.
VOCES8 umí přenášet na posluchače radost z hudby, radost ze zpěvu a radost ze života, což je v klasické hudbě trochu zlaté rouno. Umělecký vedoucí souboru Barnaby Smith v rozhovoru pro Polyharmonii o sboru mimo jiné řekl: „Naše práce je náročná, protože jí musíte dát celé své já, a to v mnoha ohledech. Co potřebujete, je pokora. Když stojíte na jevišti a dáváte svůj hlas, vyžaduje to tolik sebejistoty, že pak často potkáváte zpěváky s masivním egem a chováním divy. Je obtížné najít zpěváky, kteří budou skromní natolik, aby přijali fakt, že ne vždy se bude vše točit kolem nich samých.“ Přináší kariéra VOCES8 také nějaké obtíže? „Obtíže jsou vždy. Jednou z nejtěžších věcí pro soubor je, že má značku a image, a tudíž si už nemůžeme dělat, co chceme. Na koncert přijde okolo 1000 lidí a možná 750 z nich přichází proto, aby si od VOCES8 poslechli X, Y, Z, a očekávají zvuk. A to může být výzva. Značku musíte udržovat. Je to jako s domem. Stále se snažíte, snažíte a snažíte. Snažíte se něčeho dosáhnout. Potom se to stane, je to úžasné, ale je potřeba údržba.“ Z koncertu jsem měl pocit, že pěvecké collegium se snaží provádět údržbu permanentně.
Fota Martin Špelda.
Pēteris Vasks slavící letos osmdesáté narozeniny nepatří mezi severské skladatele, kteří by fundamentálně upoutávali domácí dramaturgy, ředitele a pořadatele. To platí obecně nejen pro lotyšskou hudbu, ale i hudební kulturu Pobaltí. (Tipuji, že pod pojmem hudební Lotyšsko se většině vybaví jen mezzosopranistka Elīna Garanča.) Například Prahu zajímá vlastně jen Arvo Pärt, přičemž je jedno, že hudba pana Vaskse je mu rovnocenná. (Pokud vím, tak jedinou výjimkou je co se týká hudby pobaltských skladatelů dlouhodobě Filharmonie Brno.)
Nedivil jsem se, že klavírní cyklus Gadalaiki (Roční doby) zazněl díky klavíristce Terezii Fialové na několika místech v Česku (zvláště pak v Brně), jen ne v Praze. Poslední možností jej slyšet, byla 19. září českolipská bazilika Všech svatých. Prožitek podivuhodné, výjimečné hudby měl být umocněn art lightingem Rudolfa Živce s kresbami Atily Vöröse. „Představení“ začalo tmou s výjimkou lampičkami osvětlené klaviatury. Úvodní Baltā ainava (Bílá krajina) otevřela „prostor ticha“; Pavasara mūzika (Jarní hudba) – život se po zimě probouzí a dramaticky proměňuje. Odlehčení, těkavost přináší Zaļa ainava (Zelená krajina, asi jakési lotyšské léto), Rudens mūzika (Podzimní hudba) se vrací k duchu úvodního rozjímání. Chybějící „Zimní hudbu“ jsem si vysvětlil, asi prvoplánově, skutečností, že prvky zimy prostupují Lotyšsko celoročně a koneckonců zastoupila ji krátká první věta.
Vasks geniálně pracuje s obecnými kompozičními principy, které v jiném modu užívá jeho kolega a souběžník Arvo Pärt – opakování a proměna. Struktura byla velmi náročná, na první poslech mi přišlo, že je na hraně možností jakéhokoli pianisty. V kostelní akustice jsem měl pocit, že bylo vše pečlivě zahráno a později jsem si svůj dojem poslechem nahrávky potvrdil. Jedná se o emocionálně velmi silnou hudbu a upřímně řečeno nezájem českých klavíristů nechápu.
Snažil jsem se výtvarný doprovod vnímat nezaujatě, komplementárně. Nakonec to byl pro mě téměř rušivý podkres, nicméně technicky byl zvládnut velmi dobře. Vadila mi prvoplánovost, v mých očích málo fantazie a odvahy, protože takové téma po odvaze volalo. Ještě bych přijal symbol proměny stromu, ale ostinátní, v podstatě nudný obrovitý podivný pták (kdyby to byl aspoň stehlík!) či jakási neidentifikovatelná šelma, která mě při poslechu silně vadila, byla nad mé možnosti chápání. Závěrečná očekávatelná proměna mladíka ve starce ve mně také nebudila důvěru v kreativitu tvůrce, ale spíše nejistotu… Za mě by bylo působivější nechat jen znít nádhernou hudbu bez vizuálních berliček, kdy by byl kostel v toku hudby vyjma zajímavě nasvíceného klavíru stále ponořen do tmy, jako tomu bylo ve třech drobnostech Giyi Kancheliho (Král Lear, Když mandle kvetly, Jak se Vám líbí?, Nejmenší), jež Roční doby rozčlenily a které k mému překvapení sympaticky naznačily jeho hraniční přesah k nonartificiální hudbě.
Hudebně jsem zažil snový večer a od festivalu Lípa Musica to byl dramaturgický majstrštyk. Jen škoda, že paní Fialová hrála na průměrné křídlo Bechstein a že neměla k dispozici kvalitnější klavír na úrovni Steinwaye nebo Yamahy. Moc mě těší, že jsem konečně mohl slyšet jiné roční doby než ohrané a vlastně už nudné roční doby Vivaldiho a Piazzolly…
Dvě milé doušky: V úvodu zazněl upřímný proslov lotyšského velvyslance Vilmārse Heniņše, který je minimálně milovníkem hudby Pēterise Vaskse a který dal před vojenským festivalem NATO na ostravském Letišti Leoše Janáčka přednost České Lípě. Po skončení koncertu se odehrál křest nahrávky Gadalaiki, vlastně anticipace, neboť řádné vykročení do světa se odehraje v říjnu. Křest zařídili Martin Prokeš, ředitel a duše festivalu, a Petr Ostrouchov, ředitel a duše Animal Music. Právě tato firma je vydavatelem nejvýraznějšího sólového počinu Terezie Fialové. (Zvuková režie: Ondřej Urban, umělecká režie: Jiří Bárta, produkce: Petr Ostrouchov, design v duchu ECM New Series: Zuzana Lednická, lokace nahrávky: Sál Martinů, HAMU Praha. 3/2026.)
Luboš Stehlík
