Vedení Národního divadla zařadilo do dramaturgického plánu svého operního souboru poprvé muzikál a zahájilo jím na jevišti Státní opery novou divadelní sezonu. Vsadilo na typ muzikálu, který je pro operní divadlo, které se jím nikdy nezabývalo, jeden z nejobtížnějších. Tento Sondheimův muzikál se vymyká klasickému typu svého druhu v mnoha ohledech. Tím prvním je téma, jímž je kanibalistický hororový příběh lazebníka Sweeneyho Todda, který se za předchozí nespravedlnosti, jež krutě zasáhly jeho život, mstí svou ostrou břitvou nejen na svých nepřátelích, ale také, už coby sériový vrah, dodává lidské maso pekařce paní Lovettové, která jím spokojeně plní své stále oblíbenější pirohy. Věru nechutné téma, které je stravitelné jen v takové interpretaci, jíž nechybí břitkost, rychlý spád a velký smysl pro humor. Sweeney Todd nevyžaduje pouze snahu vyrovnat se s muzikálovou interpretací, ale navíc s její nadnesenou odnoží, která je právě pro „operní interpretaci“ téměř nedosažitelná.
Režisér Martin Čičvák řekl v rozhovoru pro časopis Národního divadla Foyer, že považuje Sondheimova Sweeneyho Todda „stoprocentně“ za operu. „Sweeney je v podstatě konzervativní, důsledně prokomponované vyprávění silného příběhu, jak tomu je u každé dobré opery. Partitura je nádherná a pro nás svatá. A to je osvobozující, skvělý a příjemný!“ Zvláštním způsobem spolupracoval režisér se svým častým spolupracovníkem Hansem Hofferem, který vytvořil scénografii. Na jeviště postavili malý bílý jednopatrový domek (nahoře lazebna, dole byt pekařky paní Lovettové), který jako by byl příbuzným dávného domečku paní Lovedayové v opeře Ilji Hurníka Dáma a lupiči (Národní divadlo, 1992). A protože potřebovali podzemní pekárnu, použili rozsáhlé podzemí jeviště Státní opery a nadzvedli jím scénu. Rudě nasvícený suterén jeviště působil asi tak jako peklo pro Dvořákovu operu Čert a Káča a obsahoval pec hodnou ježibaby z Perníkové chaloupky. Scénografie se tím rozestoupila do dvou nesourodých částí. Téměř zcela nadbytečná byla „živá scénografie“ výtvarníka Finna Stillera (na něhož pan režisér zvláště spoléhal), který na počítači průběžně ilustroval bílou zadní stěnu jeviště naivními černými kresbičkami. Zdá se, že pan režisér Čičvák tentokrát vsadil na nesprávnou kartu. Operní soubor se jeho vedení poddal s poctivou snahou o zdolání nedostupného vrcholu.
Není muzikál jako muzikál, proč právě tento je tak obtížný? Už jeho téma vyžaduje velkou nadsázku v interpretaci, mistrovskou schopnost nadhledu, rychlé kontrastní akce a reakce všech součástí divadelního výrazu. Příběh ďábelského holiče Sweeneyho Todda, který dodává paní Lovettové díky svému čipernému vládnutí kvalitní břitvou další a další lidské maso do chutné náplně jejích dříve neoblíbených pirohů (maso se musí třikrát pomlít) vyznívá ve Státní opeře neobratně a téměř nezajímavě. Patrně má na tomto vyznění svůj díl i chvílemi toporný překlad Hany Novákové do češtiny („Pojď mou být!“).
Dirigentka Anna Pozidis byla postavena před supertěžký úkol – dát inscenaci svižné a dramatické hudební zázemí. Vypracovala orchestrální složku do detailů, vedla interprety odpovědně a poctivě, hudba zněla vytvarovaně a kultivovaně. Kvalitně hrající orchestr a pečlivá hudební souhra však nestačila, výsledek přes soustředěnou snahu všech nenadchl diváky. Nevýrazně fungující Sbor Státní opery, který by měl komentovat krvavý příběh, připravila sbormistryně Zuzana Kadlčíková. Přezvučené hlasy sólistů často narušovaly slyšitelnost orchestru.
Obdivuhodně se se svými postavami vyrovnalo hned několik jejich představitelů. Adam Plachetka byl po všech stránkách kvalitním představitelem hlavní role, Barbora Perná v sobě objevila patřičný herecký i pěvecký temperament. Velmi překvapil Jaroslav Březina jako Biřic Bamford, zaujal i Michael Skalický jako pomocník Tobias Ragg a Sylva Čmugrová jako Žebračka, Martin Šrejma vytvořil mile karikovanou postavičku operního holiče Pirelliho. Překvapivě téměř všichni bez problémů zvládali mluvenou prózu. Sondheimova hudba však není muzikálově chytlavá, jeho pěvecké melodie jsou špatně zapamatovatelné. A tak se večer nezajímavě táhl, chybělo mu napětí, kontrasty, živost, vtip, muzikálový šmrnc, bez něhož zejména takto hororově založený příběh nemůže existovat. Poctivá, důkladná, avšak operně zatěžkaná práce poskytla Sweeneymu Toddovi medvědí službu…
Sweeney Todd: Ďábelský lazebník z Fleet Street. Muzikálový thriller. Nastudováno v češtině, české a anglické titulky. Hudba a texty písní Stephen Sondheim, libreto Hugh Wheeler, autor činoherní předlohy Christopher Bond, původní režie na Broadwayi Harold Prince, instrumentace Jonathan Tunick. Premiéra 24. září 2026 ve Státní opeře.
Překlad Hana Nováková, hudební nastudování a dirigentka Anna Pozidis, režie Martin Čičvák, scéna Hans Hoffer, kostýmy Georges Vafias, světelný design Jan Dörner, ilustrace Finn Stiller, videoprojekce Finn Stiller, Lukáš Panoch, choreografie Silvia Beláková, sbormistryně Zuzana Kadlčíková, dramaturgie Jitka Slavíková. Role a obsazení: Sweeney Todd – Adam Plachetka, Paní Lovettová – Barbora Perná, Antony Hope – Michal Bragagnolo, Johanna – Eva Hartová, Soudce Turbin- Ivo Hrachovec, Biřic Bramford – Jaroslav Březina, Tobias Ragg – Michael Skalický, Žebračka – Sylva Čmugrová, Pirelli – Martin Šrejma, Jonas Fogg a Ptáčník – Petr Jeřábek. Orchestr Státní opery, varhany Adolf Melichar, Sbor Státní opery, Balet Opery Národního divadla.
Fota Serghei Gherciu / Státní opera Praha.
Oůga Janáčková
