Na Klavírním festivalu Rudolfa Firkušného se představil v pátek 6. listopadu Marek Kozák. Mezi světovými hvězdami byl jediným českým zástupcem na této prestižní přehlídce pianistického umění. A po Bruce Liu, který vystoupil na festivalu místo rakouského klavíristy Lukase Sternatha, je druhým nejmladším umělcem letošního ročníku. Před rokem mu byla udělena Cena Jiřího Bělohlávka pro umělce do 35 let.
Fota Hana Görlichová / MHF Pražské jaro / Festival Rudolfa Firkušného.
Marek Kozák získal už řadu významných ocenění, například v roce 2015 se probojoval do semifinále Mezinárodní klavírní soutěže Fryderyka Chopina ve Varšavě, o rok později obsadil 2. místo na Mezinárodní hudební soutěži Pražské jaro, v následujících letech zvítězil na Evropské klavírní soutěži v Brémách, byl finalistou Mezinárodní klavírní soutěže Ferruccia Busoniho v Bolzanu a třetí místo obsadil v létě 2021 v mezinárodní soutěži Gézy Andy v Curychu. U Marka Kozáka je sympatický jeho zájem o díla a skladatele, kteří nepatří do dnešního mainstreamu. Svědčí o tom mj. nahrávka Zapomenuté české koncerty (Supraphon 2024), v níž oživil působivá, avšak takřka nehraná díla Karla Kovařovice, Vítězslavy Kaprálové a Pavla Bořkovce. Pro svůj debut na Firkušného festivalu si zvolil stylově různorodý a jak technicky, tak muzikálně velmi náročný repertoár. Všechny skladby, které v jeho podání ten večer zazněly, byly stylizované tance, u nichž je pro správné provedení nezbytné zachovat při veškeré umělosti nového kompozičního slohu jejich původní charakter.
Večer zahájil Marek Kozák Partitou č. 1 B dur BWV 825 Johanna Sebastiana Bacha (1685-1750), kterou skladatel koncipoval jako suitu v obvyklém rozvržení s půvabným úvodním Preludiem, po němž následuje Allemande, Courante, Sarabande, Menuett I & II a Gigue. Ne nadarmo je Marek Kozák laureátem Mezinárodní Bachovy soutěže v Lipsku, v níž obsadil v roce 2025 druhé místo. V jeho plně přesvědčivém moderním pojetí s mírným nádechem romantiky vynikla filigránská jemnost Bachových kompozic, zněly křehce a bylo zřejmé, že Bachova hudba je působivá a barevná i na nástroji Steinway v 21. století.
Po tanečním baroku následovaly taneční Čechy. Nastudování Českých tanců Bedřicha Smetany (1824-1884) v každém případě zaslouží ocenění, protože Smetanovo klavírní dílo je u nás už delší dobu neprávem opomíjeno, a to i při studiu na hudebních školách. Přitom jeho šíře je obrovská, různorodost jednotlivých děl neuvěřitelná, v mezinárodním kontextu je svým rozsahem a charakterem zcela unikátní. Virtuózní České tance jsou skutečným pokladem klavírní literatury. První díl obsahující čtyři polky zkomponoval Smetana v Praze roce 1877, právě jím vyvrcholila jeho klavírní kompoziční technika a koncertní pojetí polky. Druhý díl složil již hluchý skladatel roku 1879 v Jabkenicích, kde pobýval u své dcery Žofie. Originální podobu českých lidových písní úzce spjatých s tancem zpracoval Smetana mistrovsky, všechny tance jsou mimořádnými skladbami. Mají svá jména a bohatý hudební obsah plný nápadů, kompoziční vynalézavosti a osobitosti.
Smetanovy vrcholné klavírní opusy, na jejichž přední místo patří právě České tance, jsou náročné technicky a vzhledem k pro Smetanu typické polyfonii a proplétání melodických linek jsou obtížné i z hlediska muzikálnosti provedení. Smetanovo dílo tvořilo pevný základ koncertního a nahrávacího repertoáru Rudolfa Firkušného a právě České tance patřily k jeho nejčastěji uváděným Smetanovým titulům, obě řady nahrál jako komplet. Marek Kozák vybral z 1. řady Polku fis moll a z 2. řady Furiant, Oves, Cibuličku a Obkročák. Vynikající technické dispozice Marka Kozáka jsou výtečným předpokladem pro jejich provedení. Pianista hrál suverénně s pochopením pro zpěvnost a charakter skladeb, nejpůsobivější byl v dobře zvoleném tempu a odpovídající agogice temperamentní Furiant se svými kontrastními lyricky melancholickými pasážemi. Však již v roce 2014 zvítězil Marek Kozák v Mezinárodní smetanovské klavírní soutěži v Plzni a získal tehdy rovněž cenu Bedřicha Smetany za nejlepší interpretaci jeho skladeb. Můžeme se jen těšit, že se pianista bude smetanovskému repertoáru dále, a ještě hlouběji věnovat, a že v jeho podání uslyšíme nejen ostatní tance, ale i další Smetanovy klavírní skladby.
Druhou polovinu koncertu otevřely Valčíky vznešené a tesklivé (Valses nobles et sentimentales, 1911) Maurice Ravela (1875-1937). Vystihnout impresionistickou ´zamženost´ současně s valčíkovým rytmem tak, aby se taneční podstata skladeb nerozplynula a vystihnout unikátní styl a charakter těchto valčíků ´vnitřního světa´, není vůbec snadné. Vyžaduje nejen hráčskou preciznost, ale při vší zvukové barevnosti i smysl a cit pro spletitost jemné melodiky. V provedení Marka Kozáka dominovala na velkých plochách imprese spíše než čitelnost formy. Pianista ovšem prokázal, že v Ravelově tesklivém snění stojí nohama pevně na zemi a o skladbách má jasnou představu, což je základní předpoklad pro další úspěšné pronikání do tajů klavírního impresionismu.
Závěr patřil Franzi Lisztovi (1811 – 1886) a současně Franzi Schubertovi (1797-1828). Marek Kozák provedl Lisztovy Vídeňské večery (Soirées de Vienne), Valse-Caprice č. 6 podle Franze Schuberta S. 427. Liszt známý transkripcemi a úpravami skladeb jiných autorů svým výrazným, ´rozevlátým´ až pompézním stylem, přistoupil k Schubertově dílu jinak. Oproštěn od sebe sama a své specifické romantiky chtěl vzdát hold skladateli, kterého si vážil a jehož hudbu miloval. Proto ve svých Vídeňských večerech, v zásadě ve variacích na Schubertova témata, sice pracuje s jeho melodikou a rozvíjí ji, ale záměrně zcela v Schubertově duchu. Hrát Vídeňské večery neznamená hrát Liszta, ale hrát Schuberta.
To démonický Mefistův valčík č. 1 S. 514 je zcela Lisztův. Programní skladba plná vášně, touhy a vnitřního rozpolcení hudebně vyjadřuje jednu z epizod Goethova Fausta, kdy Mefisto na taneční zábavě provokuje svým na housle hraným ďábelským valčíkem nesmělého Fausta k projevům náklonnosti k jedné přítomné dívce.
Mefistův valčík je efektní nejen nároky na techniku, ale i pro vystižení obsahu – pro své kompoziční kontrasty, lyriku i dravost, své zlomy, gradaci napětí, vzlety a pády, které čteme mezi jejími řádky.
Obě skladby hrál Marek Kozák suverénně zcela v lisztovském duchu. Ve Valse-Caprice č. 6 podtrhl bravuru kusu, s obdivuhodným nasazením provedl Mefistův valčík, místy až závratném tempu s důrazem na virtuozitu. Dramatické dílo ve zvoleném tempu vyznělo odlehčeněji, lyrické momenty získaly až salónní charakter. Mefisto se však ani v těchto okamžicích nezapřel a Marek Kozák sklidil za svůj výkon ovace publika.
Mladý pianista přidal dvakrát. V obou skladbách Sergeje Rachmaninova zůstal věrný tanečnímu podtextu večera. Poprvé to byla Rachmaninova transkripce Houslové partity č. 3 E dur BWV 1006: III. Gavotte en rondeau od Johanna Sebastiana Bacha, podruhé Rachmaninov sám – jeho Polka de W. R.
Marek Kozák vyzrálým výkonem v Rudolfinu potvrdil svou technickou perfekci a potěšil dramaturgií. Lze jej směle zařadit mezi přední české pianisty současnosti. Však se mu po právu dostalo srdečného aplausu od spokojených posluchačů.
Gabriela Špalková
