Newyorské smyčcové kvarteto Brooklyn Rider otevřelo 2. listopadu, aniž tušilo jaký debakl další den čeká jejich amerického prezidenta v midterms, unikátní multižánrový festival Prague Sounds výběrem smyčcových kvartetů Philipa Glasse. Smyčcové kvartety s čísly 2, 3, 4, 5, 7 zazněly v unikátním multimediálním formátu speciálně pro Prague Sounds v digitální galerii Signal Space na Praze 1 a s vizuálem studia Lunchmeat. Pro tuto hudbu ideální prostředí.

Interpret nemohl být povolanější – Brooklyn Rider hraje v sestavě Johnny Gandelsman a Colin Jacobsen – housle, Nicholas Cords – viola a Michael Nicolas – violoncello. Jsou dokonale sehraní, hrají výborně a mají velmi dobré nástroje. Snad poprvé mi nevadila amplifikace. Znám sice pro interpretaci hudby minulého a tohoto století ještě zajímavější kvarteta, ale toto bezesporu patří v komorním světě k nejlepším. Byla to skvělá volba.

Fota Petra Hajská / Prague Sounds.

Slyšel jsem téměř existenciální, spektakulární představení, bezesporu nejlepší prezentaci instrumentální hudby devětaosmdesátiletého Philipa Glasse, které jsem byl živě přítomen. Kvartetisté hráli poučeně a technicky skvěle. Že byla na programu právě legenda amerického minimalismu byl jistě průsečík koncepce pořadatelů a preferencí umělců, kteří již dvacet let uvádějí současnou a soudobou hudbu, často docela neobvyklou, a rádi se propojují se světem mimo tzv. klasickou hudbu. Celý večer jsem měl skutečně pocit, že Glass je dalším řečištěm jejich krevního oběhu.

Bohužel na rozdíl od mých nadšených kolegů-žurnalistů jsem nadčasový zážitek neměl, což je ale jedině moje chyba. Na rozdíl od statisíců ctitelů gurua minimalismu mám raději tvůrčí estetiku Arvo Pärta či Steva Reicha… a upřímně řečeno light design, jehož opakující se světelné modely hudbu věrně kopírovaly, mi připadal po pauze poněkud nekreativní, takže jsem raději zavřel oči.

S hudbou Philipa Glasse mám problém už od 90. let, kdy mě potkala poprvé. Zaujaly mě pátá symfonie, cellový koncert, neobarokní cembalový koncert, sólová díla pro cello, druhý houslový koncert, snažil jsem se pochopit například The Passion of Ramakrishna, hodně silná je jeho filmová hudba, která mi přijde zajímavější než věhlasných tvůrců typu Morriconeho. Přesto vědomě naivní, statická hudební struktura, která popírá základ mnohasetletého vývoje artificiální hudby – kontrast, a totální absence humoru a nadsázky mě v současné době zcela míjí a zajímají mě jiné tvůrčí poetiky, například Petērise Vaskse, Pavla Zemka Nováka, Ondřeje Kukala.

Poslouchal jsem několik hodin Glassovo kvartetní perpetuum mobile a zvukové vlny a upřímně se snažil nalézt něco osobního, co mi pomůže najít smysl života, který se mi občas ztrácí… nenašel jsem až na maličkosti nic. Při závěrečném bouřlivém aplausu mě dokonce napadlo, že kdyby představil například třetí kvartet Mishima mému učiteli z filozofické fakulty v 80. letech Vladimíru Sommerovi, poslal by jej domů. Ale kdoví, třeba se mýlím a vedli by disputaci…

Luboš Stehlík