Měl-li bych použít v případě Collegia 1704 sousloví „erbovní skladatelé“, byli by jimi Johann Sebastian Bach a Jan Dismas Zelenka. Spojovala je hudební genialita a podobná kompoziční estetika, rozdělovalo je náboženství. Je tedy logické, že umělecký ředitel a majitel „firmy“ Václav Luks vybral pro zahajovací koncert nové sezony16. 10. v pražském Rudolfinu reprezentativní ukázky jejich tvorby (soubor založil v roce 2005), směs meditace a naděje.
Fota Petra Hajská.
V první části večera uvedl pěvecky náročnou Bachovu hudbu – moteto Komm, Jesu, komm BWV 229 a kantátu Nach dir, Herr, verlanget mich BWV 150. Dvojsborové moteto za zemřelé mě pokaždé dojímá a v dokonalém souzpěvu Collegia Vocale 1704 to bylo nejlepší provedení, jaké jsem kdy živě slyšel. Decentně nasvícená Dvořákova síň, skromné continuo (varhánky, teorba, violoncello, kontrabas), volání „Přijď, Jezu, přijď, mé tělo je znaveno“ a nadějeplné „Ty jsi ta pravá cesta, pravda a život“ vytvořilo těžko zapomenutelnou atmosféru. Byl asi nejdojemnější začátek sezony tohoto collegia, jak jsem kdy slyšel. Kdybych však měl být hodně přísný, pěvecky příjemnější byl sboreček vedený sopranistkou Pavlou Radostovou než sboreček v čele se sopranistkou Terezou Zimkovou.
Zatímco moteto bylo napsáno pro bohoslužby za zemřelé, kantáta i v evokaci o utrpení světa nabízí naději v Boží vedení – „K Tobě, Hospodine, pozvedám svou duši, v Tebe doufám…“ V předehře se blýskl báječně hrající orchestr. Nejlépe v mých uších dopadly sbory Leite mich in deiner Wahrheit a závěrečný Meine Tage in dem Leide, mistrná ciaccona. Kompozičně vynalézavý byl sólový tercet mezzosopránu (Daniela Čermáková), tenoru (Ondřej Holub) a basbarytonu (Tomáš Šelc), jemuž pěvecky dominoval nejnižší hlas. Neuspokojivý sluchový vjem jsem měl ze sopránové árie. Paní Zimková je excelentní sborová zpěvačka, ale zde byl její hlas, na rozdíl od některých nahrávek, v horní poloze ostrý. Je však otázka jakou zkušenost bych měl ze živého poslechu zahraničních pěvkyň; nahrávky bývají někdy klamavé.
V druhé části zaznělo pro mě jedno z nejlepších Zelenkových děl – Missa votiva ZWV 18. Nejsem znalec jeho odkazu, ale asi je skutečně jedním z děl „nejosobnějších“, kvalitou rozhodně nijak nezaostává za Bachem. Mešní ordinárium je nabito emocemi, což je asi dáno vděčností Bohu, že překonal nějakou těžkou nemoc. Nádherné árie, brilantní sbory protkané sóly, „komplexita hudební struktury“, ostré kontrasty, orchestrální ritornely, mistrovské fugy, drama, vypjatá mystika, „místy až excesivní expresivita“… mnohovrstevnatost. Hudební komentář textu je geniální!
Opět si mě získalo tutti sboru, strhující bylo Credo, Cum sancto spiritu, Et iterum venturus est cum gloria, slavnostní závěrečné Dona nobis pacem v Agnus Dei etc. Mezinárodní kvalitu dosáhlo sólo sopranistky Pavly Radostové Qui tollis peccata mundi – lahodné, jen u nejvyšších tónů jsem měl pocit, že jsou nejvyšší. Vítězná pěvecky i obsahem byla árie Quoniam tu solus Sanctus basbarytonisty Tomáše Šelce, naopak pěvecky příjemné, leč dost nevýrazné bylo sólo mezzosopranistky Anety Petrasové. Benedictus Terezy Zimkové mělo do dojímavosti, měkkosti a nadpozemskosti daleko. Sbor byl naprosto dokonalý. Co se týká jeho sólistů, léty jsem si ověřil, že naprostá vyrovnanost je skoro fata morgana. Nedokonalosti jsem slyšel ve všech sborech, jejichž výjimečnost je v celku; je pak jedno, jestli je to Pražský filharmonický sbor, Český filharmonický sbor Brno, Martinů Voices, Voices8, Monteverdi Choir atp., Collegium Vocale 1704 není výjimkou – je to lidsky nedokonalý sbor vysoké evropské úrovně (situaci v Americe a Asii neznam).
Přes malé výhrady bylo pro mě provedení Zelenkovy mše barokní událostí roku. Poslouchal a sledoval jsem práci Václava Lukse s mikro a makrotektonikou, vypracování každého detailu v orchestru a sboru a žasl nad přesností, poučeností, kompetencí a duchovností. Obě collegia udělala od svých počátků neskutečný posun k mezinárodní elitě.
Luboš Stehlík
